Connect with us
Reklama




Historie

Na téma polského komunismu, odlišného od režimu v Československu a Maďarsku

Published

on

Novou politickou a společenskou situaci v Polsku po druhé světové válce definoval tzv. Červencový manifest, vytvořený v Moskvě skupinou polských radikálně levicových aktivistů. Byl vyhlášen v roce 1944, ve chvílích osvobozování polských území z německé okupace Rudou armádou a s ní postupující 1. polskou armádou. moderní dějinyJelikož dlouhou dobu nikdo neviděl polského vojáka v uniformě, stalo se, že podstatná část běžné populace uvítala manifest s nadšením. A to i proto, že ekonomické požadavky manifestuse prakticky nelišily od těch, které navrhovala vláda v Londýně – počítaly sagrární reformou a demokratizací společnosti. Nebyla tam žádná revoluční hesla, ani ta, která by byla zaměřena proti velmi významné instituci v zemi, kterou vždy byla katolická církev. Červencový manifest se pouze v jednom bodě dotýkal církevních otázek, postuloval oddělení církve a státu, svobodu náboženského vyznání a rovnost pro jiná vyznání či církve, kterých nebylo v předválečném Polsku málo. Ale bylo stále jasnější, že mezi novými vládními kruhy, oficiálně proklamujícími svoji náboženskou lhostejnost, a katolickou církví muselo dříve či později dojít ke konfliktu. Obě strany byly společenskými institucemi v jistém smyslu soupeřícími a usilujícími o vládu nad „dušemi”.

V počátečním období nicméně nic nenasvědčovalo budoucímu konfliktu, nová vláda dokonce usilovala o podporu katolické církve a prezident nové republiky Boleslav Bierut se dokonce účastnil náboženských obřadů. Církev měla v Polsku nesmírně důležitý význam, byla duchovní silou národa, během anexí (záborů) byla vždy na jeho straně, vyzývala k boji za nezávislost a pomáhala také v materiálním smyslu. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že polští komunisté byli většinou pokřtěni v katolickém kostele, a velmi často absolvovali katolické školy. V každém případě nepocházeli z úplně ateistického prostředí, které by bylo cizí katolické tradici – na rozdíl od komunistů ze sousedních zemí, kde měla církev již dlouho odlišnou pozici, jako například v Československu.

K prvnímu střetu došlo nicméně již v roce 1947, kdy nová lidová vláda vydala dokument, ve kterém uvedla: „[…] Konkordát jednostranně porušený Svatým stolcem, dále neplatí.” Úřady tímto způsobem popřely platnost diplomatických dohod uzavřených mezi Vatikánem a Varšavou již roku 1925. Důvod pro toto rozhodnutí byl poměrně významný – vláda tvrdila, že nominace nových německých biskupů na polských územích, připojených po roce 1939 k Třetí říši na místa odstraněných polských biskupů, papežem Piem XII. byla porušením konkordátu. Z hlediska mezinárodního práva to tak skutečně bylo. Ale mnohem důležitějším důvodem, i když formálně vládními kruhy nezmiňovaným, byla skutečnost, že Vatikán neuznal nové polské hranice na Odře a Nise a otálel se zřízením stálé církevní správy v těchto oblastech, což souviselo se jmenováním nových biskupů. Tzv. „získané země” (Ziemie Odzyskane) byly pro Polsko základem a podmínkou sine qua non nového státu a nové administrativě pochopitelně velmi záleželo na tom, aby se ve Vratislavi, Štětíně a Olštýně objevili polští biskupové, tomu se nelze divit.

Dalším prvkem sporu mezi komunistickými úřady a katolickou církví byla v první řadě tzv. Caritas, výuka náboženství, a v neposlední řadě občanské sňatky. Byla to v podstatě válka o vládu nad dušemi, která časem získala ostřejší formy, i když samozřejmě ne tak ostré jako v sousedním Československu, kde byly během jediné noci pozatýkány řady duchovních. Když v roce 1953 polský primas Stefan kardinál Wyszynski během kázání rozhodně protestoval proti zákazu katolického týdeníku Tygodnik Powszechny a dalším vládním opatřením a vyřkl významná slova non possumus, byl druhého dne ráno zatčen a izolován. Co je ovšem důležité, nebyl uvězněn, ale držen ve starém odlehlém klášteře pod pečlivým dohledem.

Zvýšená represe proti církvi, jejíž předzvěstí bylo zatčení Wyszynského, se odvíjela v období ostrého stalinismu, které v Polsku trvalo od roku 1947 do roku 1956. Byla to také doba brutální likvidace odpůrců Stalinovy moci v Polsku, často na základě fiktivních a neoprávněných obvinění, jejich věznění a dokonce odsuzování k trestu smrti. To se týkalo především příslušníků partyzánských skupin z Národních ozbrojených sil (Narodowych Sił Zbrojnych), kteří po válce nesložili zbraně. Ti totiž považovali tehdejší stav jako další okupaci Polska a věřili, že Západ vyvolá třetí světovou válku, tentokrát proti Sovětskému svazu. Ale zapomínali na skutečnost, že právě takové rozdělení Evropy a začlenění Polska do sovětské sféry vlivu bylo dílem západních spojenců, kteří opět ukázali, co pro ně znamenají spojenecké dohody a závazky. Zde je třeba připomenout, že jak Spojené království, tak Spojené státy uznaly vládu ve Varšavě za legální, navázaly s ní diplomatické vztahy a respektovaly nové rozdělení hranic. Je třeba také poznamenat, že pronásledování se týkalo rovněž některých bývalých vojáků Zemské armády (Armii Krajowej), stejně jako některých vojáků bojujících na Západě, kteří se po válce vrátili do Polska. Stalinistické období bylo charakterizováno silným kultem osobnosti, indoktrinací společnosti dosahující absurdna, propaganda vykreslovala Josifa Stalina jako otce a dobrodince národů, dokonce jako nadčlověka, který bude věčně živý.

Situace se začala měnit po slavném vystoupení Nikity Chruščova na XX. Sjezdu KSSS v roce 1956, v němž otevřeně odsoudil Stalinovu politiku a kult osobnosti. Rok 1956 se stal jedním z průlomových let v dějinách komunismu, došlo tehdy k významným změnám nejen v Polsku, ale také v Maďarsku, a Československu či NDR. V Polsku se začala vytvářet trhlina mezi příslušníky elity Polské sjednocené dělnické strany (PZPR), která se rozdělila do dvou znepřátelených táborů, na tzv. puławiany a natolińcziky, a nejednotnost strany byla stále zřejmější. Ve společnosti docházelo k varu a jeho vyvrcholení nastalo v Poznani v červnu 1956, kdy se stávka dělníků Cegielského závodů v důsledku otevření věznic a propuštění skupiny vězňů proměnila v pouliční nepokoje. Příčinou stávky byl krach pětiletky a drastický nárůst cen, ale je třeba mít na paměti, že šlo také o důsledek mezinárodních událostí – mimo jiné korejské války. Polsko stejně jako další země východního bloku nebyly osamělými a izolovanými ostrůvky „Souostroví Gulag”, takže ozvěny událostí, ve kterých se angažovaly velmoci Východu a Západu, silně ovlivňovaly vnitřní situaci – z hlediska společenského i ekonomického. Ovšem brutální potlačení tzv. Poznaňského června zanechalo své následky – došlo ke změnám ve vládních kruzích, povinností prvního tajemníka Polské sjednocené dělnické strany a vedoucího představitele země se nově ujal Wladyslaw Gomulka, který byl během stalinského období rovněž vězněn. Dne 24. října 1956 Gomulka přednesl na náměstí Defilad (průvodů) slavný projev, v němž oznámil zásadní politické změny a půlmilionový dav jej nadšeně přerušoval potleskem. Nebylo to nijak překvapivé, protože oficiálně přiznal chyby, kterých se dopouštělo předchozí vedení: […] Poznaňští dělníci […] protestovali proti zlu, které široce zakořenilo v našem společenském zřízení a kterým byli také bolestně zasaženi, proti porušení základních principů socialismu, který je jejich myšlenkou (…). Převzetí moci Gomulkou a vyhlášení „polské cesty k socialismu” způsobily znepokojení v Moskvě, a tak se oddíly Rudé armády rozmístěné v Polsku začaly stahovat k Varšavě. Na rozdíl od občas zmiňovaných tvrzení nezůstala polské armáda uzavřena v kasárnách a velitelé nepřijali pasivní postoj vyčkávání. Na periferii Varšavy byla rozmístěna vojska Útvaru vnitřní bezpečnosti (Korpusu Bezpieczeństwa Wewnętrznego) v plné bojové pohotovosti a letadla s bílo-červenou šachovnicí na křídlech ze vzduchu kontrolovala pohyby sovětských vojsk. Na druhé straně sovětské baltská flotila zablokovala polské přístavy. V této těžké situaci, kdy visel konflikt na vlásku, přijel do Varšavy na zasedání politbyra Nikita Chruščov, který si vyžádal setkání s Gomulkou. Ten jej během rozhovoru přesvědčil o tom, že by měl souhlasit s určitými změnami v Polsku, které vůbec nemusí znamenat změnu politického systému. Wladyslaw Gomulka byl od této chvíle vnímán jako ten, kdo zastavil sovětské tanky, dojednal spravedlivé podmínky vývozu polského uhlí do SSSR, a konečně očistil Polskou lidovou armádu (Ludowe Wojsko Polskie – LWP) od tzv. sovětských poradců.

Stabilizace se rovněž týkala církve, Wyszynski byl propuštěn z internace a naplno se ujal povinností arcibiskupa a primase. Rehabilitace se dočkali také vojáci Zemské armády (AK) a příslušníci ozbrojených sil ze Západu, mnoho z nich se mohlo vrátit do aktivní služby v řadách LWP (Polské lidové armády). Taktéž piloti letek bojujících v Anglii nebo důstojníci vojenského námořnictva obsazovali vysoké vojenské pozice a získávali generálské hodnosti, což bylo například v Československu zcela nepředstavitelné.

Po několika letech relativního klidu doprovázeného rovněž hospodářským rozvojem, označovaného jako malá stabilizace, přišly v 60. letech další obtížné a krizové situace, a to jak v oblasti církevní, tak společenské. Je třeba věnovat pozornost dvěma událostem. První z nich vyvolaly vládnoucí orgány tím, že již v druhé polovině 50. let znemožnily výuku náboženství ve školách, což tehdy způsobilo protesty katolické církve. Církevní úřady naopak vyvolaly rozhořčení u státních orgánů v roce 1965 vyhlášením slavného dopisu německým biskupům, ve kterém se polští církevní hodnostáři „omlouvali a žádali o odpuštění”. Tímto způsobem se církev chystala na oslavy pokřtění (christianizace) Polska a dopis, který uznával přínos německé kultury pro rozvoji křesťanství v Polsku, se měl stát krokem k usmíření v duchu reforem Druhého vatikánského koncilu. Komunistické úřady to označily, v kontextu polsko-německých vztahů (zejména stále neuznané západní hranice), jako „samozvanou” politickou akci biskupů, „proněmeckou demonstraci” a dokonce i zradu polského národa. V důsledku těchto událostí byl kardinálu Wyszyńskému odepřen souhlas s cestou do Říma, jejímž cílem bylo zahájení roku milénia, a především také z těchto důvodů nebyl povolen příjezd papeže Pavla VI. Během církevních svátků v Hnězdně byl proto ponechán prázdný papežský trůn jako výmluvné gesto protestu a smutku. Oslava tisíciletí se tudíž odehrály v atmosféře vzájemného soupeření a napětí, úřady bránily církvi v organizaci náboženských obřadů a lidem v účasti na nich. V souvislosti s tím byly na pokyn vlády uspořádány ve velkém měřítku (s ohledem na církevní výročí) konkurenční slavnosti tisíciletého trvání polského státu. Jejich symbolem se stala mimo jiné slavnostní vojenská přehlídka demonstrující kontinuitu tradic polské armády a její současnou sílu. Není možné také zapomínat na realizovaný plán výstavby mnoha nových škol, v nichž se doposud učí tisíce polských žáků a studentů.

Jedním z nejdůležitějších let „komunistického přelomu” byl dramatický rok 1968 a jeho široký mezinárodní kontext. Byl jednoznačně zahájen změnami kurzu a demokratizací v Československu a reakce polské veřejnosti na tyto události vyjádřil slogan „Celé Polsko čeká na svého Dubčeka.” Nicméně k prvním střetům a vření došlo v Polsku v důsledku politické situace na Blízkém východě, kde Izrael zaútočil proti arabským státům. Vzhledem k tomu, že právě ony byly spojenci sovětského bloku, Polsko (stejně jako další socialistické země) přerušilo diplomatické vztahy s Izraelem. Zároveň v samotném Polsku začala politicky motivovaná kampaň proti Židům. Započaly protižidovské čistky v řadách strany, na univerzitách a rovněž v armádě. V důsledku šikany tisíce polských občanů židovského původu opustilo zemi a emigrovalo do západních zemí. Současně došlo ke kulturnímu kvasu, který byl důsledkem vládního zákazu inscenace Národního divadla „Dziady” – pod záminkou jeho protiruských akcentů. Nakonec to vedlo k dramatickým událostem ve Varšavě, ke stávce na Varšavské univerzitě a brutálnímu potlačení studentských demonstrací policejními jednotkami.

Není možné nevzpomenout na skutečnost, že rok 1968 byl pro země východního bloku těžkým momentem spojeným s událostmi v Československu a potřebou vypořádat se s nimi. Dosti důležitý význam zde sehrál Wladyslaw Gomulka, který se stal de facto jedním z inspirátorů vojenské intervence v Československu. Demokratizace života a zásadní změny se v Československu udály velmi rychle, můžeme dokonce říci, že předběhly očekávání samotného iniciátora Alexandra Dubčeka. Situace se tak začala dostávat mimo kontrolu. V situaci, kdy se v Československu začaly ozývat hlasy volající po neutralitě, začal mít Gomulka vážné obavy o celistvost sovětského bloku. Vystoupení Československa z Varšavské smlouvy a východního bloku by podle Gomulky znamenalo jeho automatické začlenění do západní sféry vlivu, zejména pod vliv západního Německa. V té době nebyly stále hranice na Odře a Nise západním Německem uznány a pro Gomulku, jako bývalého ministra získaných území (Ziem Odzyskanych), měly pro existenci Polska klíčový a prvořadý význam. Kromě toho si Gomulka pamatoval, že jedním ze směrů, odkud zaútočili Němci v roce 1939 na polské území, bylo Československo. Takže události, které se odehrávaly za jižní hranicí Polska, vnímal jako skutečné ohrožení polské „suverenity”. Proto se Polská lidová armáda (LWP) aktivně účastnila operace „Dunaj” po boku Rudé armády, jako druhá největší co do počtu vojáků a vojenské techniky. Byly jí určeny taktické úkoly – mimo jiné udržení československých jednotek v kasárnách v severních oblastech a zabránění jejich vojenským akcím. Je třeba poznamenat, že účast polských vojáků na intervenci v Československu byla polskou veřejností hodnocena různě, od skutečného rozhořčení, o čemž svědčí sebeupálení Ryszarda Siwce, až po občas se vyskytující projevy akceptování či dokonce podpory vycházející především ze stranických kruhů. Intervence však měla také význam z vojenských důvodů, byla ve skutečnosti dobrým testem stavu a operativních kvalit polské armády, která prošla touto zkouškou „velmi dobře”.

Do šířeji popisovaných událostí 60. let patří rovněž postupné formování opozice, jejíž počátky musíme hledat uvnitř Polské sjednocené dělnické strany (PZPR). Koneckonců většina pozdějších opozičních aktivistů, v čele s Karolem Modzelewským a Jackem Kuroněm (ke kterým se později připojil Adam Michnik), byli dříve členy strany a viděli, že hospodářské a politické reformy jsou nezbytné, ale v rámci stávajícího systému. Nicméně opoziční struktury se začaly formovat až v 70. letech v souvislosti s kolapsem politiky Edwarda Gierka a následnou vlnou stávek dělníků z Radomi, Ursusu a Plocka, kteří protestovali proti drastickému zvýšení cen. V roce 1976 byl ustaven Výbor na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników – KOR), jehož úkolem bylo pomoci zatčeným dělníkům, a to jak materiálně, tak morálně. Krátce nato začaly vznikat další opoziční organizace, jakými byly Svobodné odborové svazy Kazimierza Świtonia (Wolne Związki Zawodowe) v roce 1978 nebo Konfederace nezávislého Polska Leszka Moczulského (Konfederacja Polski Niepodległej) v roce 1979.

Nicméně vrcholu dosáhly opoziční aktivity v Gdaňsku, kde v důsledku stávek v loděnicích a po dělnických protestech v roce 1980 státní orgány akceptovaly 21 požadavků stávkujících. Místopředseda vlády Wojciech Jagielski a vůdce stávkujících dělníků Lech Walesa podepsali tzv. Srpnové dohody. Dohodnuté body se týkaly mimo jiné povolení svobodných odborových svazů, zaručení práva na stávku či propuštění politických vězňů. Důsledkem těchto událostí bylo vytvoření Celonárodních nezávislých samosprávných odborů „Solidarita“ (Niezależny Samorządny Związek Zawodowy „Solidarność“) dne 17. září 1980 v Gdaňsku. V čele Solidarity stál Lech Walesa a celé jím vedené hnutí sehrálo později klíčovou roli při přípravách změn režimu v komunistickém Polsku.

Zde je třeba mít na paměti, že důležitou roli v procesu změn hrála volba krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly papežem, kterým se stal v roce 1978 jako Jan Pavel II., což výrazně posílilo postavení katolické církve v Polsku. Jeho první návštěva v rodné vlasti roku 1979 měla zásadní význam a slova polského papeže, která pronesl ve Varšavě – „ať sestoupí Tvůj Duch a obnoví tvář země, této země”, získala symbolický význam. Není možné zapomenout na to, že osobnost Jana Pavla II. ovlivnila nejen situaci v Polsku, ale také v dalších zemích sovětského bloku. Jan Pavel II. kromě toho, že se považoval za Poláka, připomínal v první řadě, že je rovněž Slovanem, a proto mu také situace jiných slovanských národů nebyla lhostejná. Vyjádřil to jasně během setkání s arcibiskupem pražským a primasem českým kardinálem Františkem Tomáškem v roce 1979. Tehdy řekl: „Váš národ byl vždy blízký mému srdci, a nyní se stal ještě bližším. Udělám vše, co bude v mých silách, abych vám v této obtížné situaci pomohl.”

Polsko-československé sblížení se rozvíjelo rovněž v opozičních kruzích – již na konci 70. let byly navázány první kontakty mezi signatáři české Charty 77 a polskými členy Výboru na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników – KOR). Zpočátku to byly tajné konspirační schůzky v Krkonoších, výměna a přenášení letáků, což nakonec vedlo k podpisu dohody o spolupráci a vytvoření Polsko-československé solidarity (Solidarność Polsko-Czesko-Slowacka) v říjnu 1981. Zvláště aktivní spolupráce začala po zrušení výjimečného stavu v Polsku v roce 1983, nepochybně přispěla ke sbližování obou zemí a v důsledku také k politickým změnám. Stojí za zmínku, že v očích českých disidentů bylo Polsko (a tamní politický vývoj) mnohem svobodnější, do značné míry bylo pro ně inspirací a podporou pro rozšíření jejich činnosti v podzemí.

Období komunismu nebylo ovšem jen dobou charakterizovanou politickými událostmi, vztahem církve a státu nebo opozičními akcemi. Ovlivňovalo také každodenní život milionů lidí, který byl podmíněn jako vždy v historii ekonomickou a politickou situací.

Po II. světové válce bylo Polsko nesmírně poničenou zemí, města, jakými byla Varšava, Poznaň, Vratislav či Gdaňsk, ležela v rozvalinách, zničena byla silniční i železniční infrastruktura, zdevastovaná byla zemědělská půda. Milionové ztráty na životech a majetku byly tedy skutečností, s níž se musely poválečné vládní orgány přecházející na centrálně plánovanou ekonomiku vyrovnat. Tříletý hospodářský plán, přijatý na léta 1947-1949, předpokládal obnovu ekonomiky, která se měla odvíjet v souladu se znárodněním průmyslu. Realizace tohoto záměru byla podmíněna získáním celé společnosti pro myšlenku obnovy a lidé ji – na rozdíl od dnes obecně propagovaného mínění – přijímali se zápalem a nadšením. Dokonce i tzv. závod práce, tj. soutěž o překročení denních výrobních norem, podporovaná tehdejší propagandou, se setkal v počátcích s pochopením podstatné části společnosti. To vše nakonec způsobilo, že tříletý plán skončil jednoznačným ekonomickým úspěchem. Lidé se učili novému způsobu života v nových společensko-politických podmínkách, počáteční nadšení ale opadlo v době prohlubující se stalinistické indoktrinace a brutalizace. Odhalování tzv. nepřátel lidu státní bezpečností (Urząd Bezpieczeństwa – UB) a hrozby udání způsobily v každodenním životě plíživou apatii a dokonce strach. V 50. letech byla zahájena také první fáze industrializace, během níž byly prakticky od nuly vybudovány základy těžkého průmyslu, loďařství i strojírenství, rozvíjela se též energetika založená na využívání hnědého uhlí. Je ovšem třeba poznamenat, že tato fáze průmyslového rozvoje byla podmíněna geopolitickou situací, která vyústila v uzavřenou ekonomiku odříznutou od světového trhu. Tato industrializace 50. let se odvíjela na úkor růstu průměrné spotřeby běžných Poláků, což vedlo v dalších letech ke snižování životní úrovně a sociální nespokojenosti vedoucí ke stávkám.

Z tohoto důvodu lidé s nadějí a radostí přivítali oznámení změn ve chvíli převzetí moci Wladyslawem Gomulkou, kdy po vlně stávek nastal návrat k uskutečňování dalších cílů ekonomického rozvoje země. Období tzv. tání bylo velmi důležité pro každodenní život obyvatel, byl opuštěn koncept kolektivizace a Polsko se stalo jedinou zemí východního bloku, v níž se začalo rozvíjet soukromé podnikání a obchod. Reforma systému centrálního řízení ekonomiky a podpora produkce potravin přinesla poměrně výrazné zlepšení životní úrovně Poláků. Často se zapomíná na fakt, že právě tehdy začali rolníci a dělníci jíst pravidelně maso a kvalita výživy obyvatelstva se poměrně výrazně zvýšila. Během tohoto období se každodenní život postupně vracel k normálu, aparát teroru v podobě stalinského Úřadu veřejné bezpečnosti (UB) mizel, jeho stalinističtí důstojníci byli stavěni před soudy a odsuzováni do vězení.

Mezi lidmi se tvořil smysl pro sociální solidaritu, o čemž svědčí i spontánní podpora Maďarů v průběhu jejich revoluce v roce 1956. Poláci masově a ochotně tehdy darovali krev, pořádali sbírky oblečení a léků, které byly později oficiálně převáženy do Maďarska. Následně byly v Polsku organizovány rekreační pobyty pro maďarské děti, které byly nějakým způsobem zasaženy dramatickými politickými událostmi.

Jasným signálem zlepšení situace v Polsku v letech šedesátých se pro průměrného občana staly stále hojněji se v domácnostech vyskytující televize s velmi dobrými programy. Právě tehdy se na obrazovkách objevilo kultovní divadlo „Kobra” (Teatr sensacji „Kobra”) nebo dobré polské televizní seriály jako „Občanská válka” („Wojna domowa”) či „S nasazením života” („Stawka większa niż życie”). Bylo to také období, kdy se zrodily první polské kabarety, které dodnes těší a baví diváky a představují mnohem lepší a inteligentnější smysl pro humor než předvádějí současní tzv. Kabaretiéři.

K výraznému snížení životní úrovně i kvality života Poláků začalo docházet ke konci 60. let, v roce 1970 došlo k drastickému zvýšení cen, což bylo způsobeno krachem pětiletého plánu i celosvětovou krizí související s válkou ve Vietnamu. Zvýšení cen vedlo k dramatickým událostem na polském pobřeží, vlně stávek a střetů s policií a v důsledcích ke změnám v nejvyšších stranických orgánech.

Na počátku 70. let začíná nová éra v dějinách Polské lidové republiky (Polska Rzeczpospolita Ludowa – PRL), takzvané desetiletí vlády Edwarda Gierka, která byla charakterizována otevřením se světu, podporou nových technologií a modernizací stávajícího průmyslu. Znamenalo to také politické otevření, stále více lidí vyjíždělo na Západ, a naopak ze Západu přicházely další a další kulturní i spotřební novinky.

Ekonomika 70. let přinesla řadu významných investic, které se trvale zapsaly na seznam hospodářských úspěchů Polské lidové republiky, což se dnes zásadně z ideologických důvodů popírá. Získané úvěry od západních bank byly rozumně využity při rozvoji hutí a oceláren v Katovicích, k rozšíření chemického a petrochemického průmyslu v Plocku; byl vybudován Severní přístav v Gdaňsku a zvýšena produkce lodí v loděnicích. Polsko tehdy mělo nejsilnější loďstvo v Baltském moři, předčilo i sovětskou či švédskou flotilu, polská společnost „Linie Oceaniczne“ se stala největším majitelem plavidel a její lodě pluly do nejvzdálenějších světových přístavů. Nastal rovněž značný rozvoj silniční a železniční dopravy, byla postavena řada nových silnic, například proslulá dálnice Varšava – Katovice, která je dodnes jednou z nejlepších polských dálnic. Nebýt jí, jezdilo by se do Čech a do Maďarska po běžných státních silnicích. Symbolem Gierkovy éry se stal Fiat 126p, obecně známý jako „maluch”, jehož výroba v italské licenci započala v továrnách ve městech Tychy a Bielsko-Biala. Od té doby se stal „králem polských silnic”. Kromě něj byl uveden na trh nový a větší Fiat 125p, jeho nákup byl však spojen s čekáním ve frontách nebo potřebou získat speciální poukaz, a to nejrůznějšími způsoby. Oba vozy se tedy staly známkou dokončení procesu plné motorizace Polské lidové republiky.

Velmi důležitým rysem Gierkových časů byl také rozvoj výstavby bytů, díky využití technologie výstavby známé jako tzv. panelová padl v roce 1978 dodnes nepřekonaný rekord v počtu dokončených a do užívání odevzdaných bytů – jejich počet dosáhl 288 tisíc ročně. Nebyly to velké byty, obvykle dvoupokojové s kuchyní, tehdy se začalo běžně říkat „těsné, ale vlastní”. V souvislosti s tím se začala prosazovat prorodinná politika, jejímž průvodním jevem byly obchody a půjčky pro mladé páry. Dnes je tato skutečnost zesměšňována, ale tehdy přinesla významný populační přírůstek, což způsobilo značné omlazení polské společnosti.

Dalším výrazným charakteristickým rysem doby byl nárůst produkce potravin, regály v obchodech se zaplnily různorodými druhy zboží, Poláci začali stále více konzumovat citrusové plody, objevila se licenční Pepsi-Cola a Coca-Cola. V domácnostech začali obyvatelé sledovat televizní vysílání v barvě, protože Polská lidová republika jako druhá země v Evropě přešla z vysílání černobílého na barevné. Poláci mohli sledovat programy slušné úrovně, jak populárně-naučné jako slavné „Sondy”, tak oblíbené americké westerny či odvážné kabarety reflektující polskou realitu. Do nich se v Polsku dařilo propašovat velmi odvážné texty, často se vysmívající politickému systému a vládě.

Hovoříme-li o Gierkových časech nebo obecně o Polské lidové republice, nesmíme zapomínat na to, že velmi důležitou oblastí, ve které Poláci dosáhli značných úspěchů, byl sport. Zejména v období 70. let začal stát poměrně významným způsobem investovat do podpory rozvoje tělesné kultury, stavěl mnoho nových sportovních zařízení, organizoval spartakiády a sportovní závody na úrovni škol i univerzit. Tehdy začalo docházet k přestupům a hráči polských klubů začali odcházet do zahraničí.

Sport byl tehdy v centru zájmu, mnohem více než dnes, vítězství fotbalového týmu, atletů nebo cyklistů na tzv. Závodě míru přitáhlo miliony nadšených a hrdých Poláků před televizory. Často šlo o politickou satisfakci, především tehdy, když byl poražen Sovětský svaz, polští hráči hráli v bílo-červených dresech s orlem na hrudi a vítězství slavili za doprovodu národní hymny.

Sportovní úspěchy, kterých dosáhli Poláci na profesionální úrovni a v mezinárodních arénách, se pochopitelně přenášely do každodennosti. Běžný život mladé generace se odehrával na dvoře a školním hřišti, kde okamžitě po škole kluci hráli fotbal, a holky skákaly přes švihadlo nebo hrály tzv. klasy nebo gumu. Dvorky, které byly charakteristickým rysem doby a prvkem integrujícím sousedské společenství u mladší generace, nyní zcela zmizely.

Období úspěšného hospodářského rozvoje, zejména Gierkovo desetiletí, probudilo výrazně poptávku spotřebitelů, což výrazně překračovalo výrobní kapacity země.

Ovšem začaly se objevovat problémy s půjčkami, protože peníze v určitém okamžiku začaly docházet. Důvodem bylo zhoršení situace v zemi – výrobní možnosti měly své meze, a jelikož se spotřeba nesnižovala, nastával nedostatek jednotlivých druhů zboží. Především proto, že nebyly na příděl. A tak se začaly zvyšovat ceny, které zůstaly nezměněné od roku 1971, a následně se přešlo k postupnému zavedení přídělového systému distribuce zboží a zavedení lístků na cukr a maso. Tyto problémy vedly nakonec k absurditám veřejného života Polské lidové republiky – prázdným regálům v obchodech, frontám na zboží, zapisování pořadí ve frontách, nepoctivostem, okrádání či dokonce lovům, např. na toaletní papír. Tato životní úroveň začala postupně Polsko vzdalovat od sousedních zemí, Poláci začali vyjíždět ze země za obchodem, takže o sobě rychle vytvořili ve Vídni nebo v Budapešti příslušnou pověst. Cestovali dokonce také do Československa či NDR a přiváželi zavazadla plná běžných výrobků, jakými bylo nádobí, jídelní servisy, příbory, boty, školní aktovky aj.

Od nedostatku zboží v obchodech k sociální nespokojenosti není dlouhá cesta, v jistém bodě si s těmito problémy státní orgány neuměly poradit, což vedlo k počátkům tzv. stabilizace. K ní přispěla určitě změna ve vládnoucích kruzích Sovětského svazu a převzetí moci Michailem Gorbačovem v roce 1985. Ten zahájil reformní projekt se třemi zásadními hesly: přestavba, glasnosť a zrychlení. Paralelní proces politických změn, který se odvíjel v Polsku již léta a jehož symbolem byla Solidarita, vyústil v uspořádání kulatého stolu, svobodné volby a vytvoření nové vlády s bývalým disidentem Tadeuszem Mazowieckým v čele. To vše ovlivnilo vývoj v ostatních zemích východního bloku, činnost opozice a protikomunistické demonstrace v Československu vedly nakonec k tzv. Sametové revoluci, v jejímž důsledku se prezidentem stal Václav Havel. Naopak v Maďarsku byl uzavřen v roce 1990 kompromis mezi vládou a opozicí, což vedlo ke svobodným volbám. Změny politického systému v zemích bývalého sovětského bloku byly inspirací k integračním procesům a spolupráci na různých úrovních, jednou z nich byla ekologie jako věda zkoumající důsledky poškozování životního prostředí v obdobích násilné industrializace. První setkání zaměřená na ochranu přírody byla v Polsku organizována výlučně opozičními skupinami. Jedním z hlavních témat té doby byla otázka koksovny ve Stonavě, která byla řešena až v souvislosti se změnami v Československu.

Předsedovi vlády a mluvčímu Charty 77 byl zaslán dopis, který vyjadřoval naději, že rodící se demokracie v Československu pomůže ochránit střední Evropu před ekologickou katastrofou. To by bylo důkazem opravdovosti zahájených změn. Na rok 1990 bylo rovněž plánováno mezinárodní splavování Odry, jehož cílem bylo upozornit na nedobrý stav této řeky. Československá vláda nakonec přijala rozhodnutí o pozastavení výstavby budov, které ohrožovaly životní prostředí, mimo jiné byla přerušena výstavba koksovny ve Stonavě, což polský tisk vyjádřil symbolickým titulkem Stonava – finit corona opus.

Zde bychom mohli uzavřít naše úvahy na téma období komunismu v Polsku, který se podstatně odlišoval od poměrů panujících v Československu a Maďarsku. Je třeba poznamenat, že společenská svoboda v komunistickém Polsku byla daleko větší než v ostatních zemích východního bloku. To mělo různé důvody, kromě jiných historické tradice, původ polských komunistů, které lze někdy jen stěží nazvat komunisty, a konečně výjimečné postavení katolické církve v Polsku. Kromě stalinského období bylo v Polské lidové republice možné téměř vše, včetně televizních kabaretů zesměšňujících tehdejší situaci nebo oblíbených protistátních výstupů. V této souvislosti je třeba vzít na vědomí, kdo je však pronášel, protože tzv. průměrný Kowalski si mohl dovolit mnohem více než, řekněme, univerzitní profesor.

Jaká je cena mé svobody? Můžeme s určitým zjednodušením říci, že cenou za určitou míru svobody průměrného občana komunistického Polska byla ekonomická situace, zásobovací potíže nebo nutnost přivyknout některým směšnostem a absurditám. Koneckonců, protesty v Polsku vyplývaly především z ekonomických problémů, otázky politických svobod se objevovaly až v druhé rovině. Během dlouhých let měla každá sociální skupina jiná očekávání, když tedy v roce 1968 protestovali studenti, dělníci nechápali
jejich protesty a zůstali doma, zatímco události roku 1970 se týkaly především dělníků. Období Polské lidové republiky může být posuzováno a bilancováno různě, ale to již není úkolem historika, který má pouze spolehlivě shromáždit fakta a právo na posouzení ponechat čtenáři.

Literatura:
A. L. Sowa, Historia polityczna Polski 1944 – 1991, Kraków 2011.
A. Karpiński, Jak powstawały i jak upadały zakłady przemysłowe w Polsce, Warszawa 2013.
P. Raina, Kardynał Wyszyński. Losy więzienne, Warszawa 1983.
P. Machcewicz, Polski rok 1956, Warszawa 1993.
W. Lanquer, Historia Europy 1945 – 1991, Warszawa 1993.
L. Kowalski, Kryptonim „Dunaj”: o interwencji wojsk polskich w Czechosłowacji w 1968 roku, Warszawa 1992.
J. Eisler, Polski rok 1968, Warszawa 2006.
A. Krawczyk, Praska wiosna 1968, Warszawa 1998.
J.J. Lipski, KOR, Warszawa 2006.

Převzato z moderní-dejiny.cz za podpory

Projekt „Dějiny sousedů – Visegrádské země ve vzájemných pohledech a perspektivách“ byl podpořen z prostředků International Visegrad Fund (no. 31210032).

 

 

 

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Historie

Tajný dodatek paktu: Sověti deportovali na Sibiř statisíce Poláků

Published

on

Masové deportace civilních obyvatel Sověty okupovaného východního Polska do SSSR, které začaly 10. února 1940, trvaly až do německého útoku na Stalinovu říši v červnu 1941 a postihly statisíce lidí. Území, které Rudá armáda obsadila v září 1939 na základě tajného dodatku k paktu Molotov – Ribbentrop, museli v první vlně v třeskutých mrazech opustit hlavně zaměstnanci polských civilních a vojenských úřadů, policisté i lesníci.

Podle polských historiků se sovětské vedení deportacemi, jež podle odhadů zasáhly nejméně 320 000 Poláků (objevují se ale i čísla třikrát vyšší), připravovalo na válku s Německem a chtělo z oblastí ležících u území ovládaného Třetí říší vystěhovat „nespolehlivé živly“. Transporty mířily hlavně na Sibiř, do severně položených oblastí SSSR a do Kazachstánu. Z lidí, kteří proti své vůli dostali sovětské občanství, se mnozí už nikdy do Polska nevrátili, tisíce také zahynuly.

Po první vlně deportací následovaly další 13. a 14. dubna, potom během května až července. K těm posledním došlo v roce 1941. Plány pro deportace byly načrtnuty již v prvních měsících, podle odhadů se dotkly téměř půl milionu osob.

Smutným důsledkem deportace je i nechvalně známý Katyňský masakr, při kterém bylo Sověty na jaře roku 1940 povražděno přes 20 tisíc polských vojáků v rámci likvidace polského velení a inteligence.

ECHO24, ČTK, JCH 

Continue Reading

Historie

80. léta v Polsku: Unikátní pohled na běžný život před pádem komunismu

Published

on

Když v roce 1979 přijížděl na návštěvu do rodné země nový papež Jan Pavel II., byla to pro nábožensky založené Polsko událost. Wojtyłovo zvolení si lid považoval a jeho návštěva Moskvě navzdory byla dalším impulsem pro vzrůst národního sebevědomí. Když pak dlouhodobý nedostatek potravin vyústil v roce 1980 v další stávky, zapojilo se do nich na 170 podniků a 90 tisíc lidí. Centrem odporu se staly, stejně jako o deset let dříve, gdaňské loděnice. Vedení státu se snažilo zažehnat nepokoje změnami v politbyru. To ale nestačilo. V Gdaňsku se již mezitím pod vedením z práce vyhozeného elektrikáře Lecha Wałęsy zformovala Solidarita, nezávislý odborový svaz. Po zaregistrování organizace u varšavského soudu zvedla Moskva varovný prst. Nechybělo příliš a Čechoslováci vrátili Polákům „bratrskou“ pomoc z roku 1968. Tamější armáda by se ale invazi bránila a Sovětský svaz od intervence nakonec upustil.

Autor: Martin Mrázek, foto: Bruno Barbey, celý text na reflex.cz

(Fotogalerie 40 fotografií)

Continue Reading

Historie

Obraz období komunismu v nejnovější polské historiografii

Published

on

foto zdroj Babylon Listopad 2013Otázka „narovnání” komunistickou propagandou překrucované vize moderních polských dějin patřila mezi klíčová témata protikomunistické opozice. Viditelnými znaky významu, který opozice přikládala historii, mohou být pomníky, které masově vznikaly během tzv. „karnevalu svobody” mezi srpnem 1980 a prosincem 1981 (tedy mezi vznikem Solidarity a vyhlášením výjimečného stavu), jako byly monumentální připomínky masakru v Poznani (1956) nebo v Trojměstí (1970). Nicméně po roce 1989 se dějiny posledních čtyř desetiletí staly především předmětem politického boje mezi táborem „dějinného kompromisu” opozice s režimem a příznivci „zúčtování s minulostí”.                   Babylon 4 2013

Zatímco pro ty druhé bylo dosažení maximálního poznání o zločinech a mechanismech fungování režimu podmínkou budování nového řádu, cílem první strany byla relativizace „černo-bílého” obrazu dějin komunismu, která by zabránila dalšímu vyhrocování společenského konfliktu a „jitření starých ran”.

Impulzem pro podrobné zkoumání dějin komunismu v Polsku se tak stalo až v roce 1998 zřízení Institutu paměti národa – Výboru pro stíhání zločinů proti polskému národu (Instytut Pamięci Narodowej – Komisja Ścigania Zbrodni przeciwko Narodowi Polskiemu, IPN) polským parlamentem. Tato nová instituce, která svou činnost zahájila de facto v roce 2000, shromáždila značné množství archivních materiálů, které po sobě zanechaly komunistické bezpečnostní složky v letech 1944–89. Jsou to především dokumenty Úřadu bezpečnosti (Urząd Bezpieczeństwa, UB), Bezpečnostní služby (Służba Bezpieczeństwa, SB) a vojenské rozvědky i kontrarozvědky (Główny Zarząd Informacji Wojska Polskiego – Wojskowa Służba Wewnętrzna a Oddział II Sztabu Generalnego WP – Zarząd II Sztabu Generalnego WP).

Kromě toho se do archivů IPN dostaly také materiály, které se týkají polského ozbrojeného protikomunistického odboje a tzv. demokratické opozice, jež v Polské lidové republice existovala v letech 1956–89. Tyto dokumenty mají zcela unikátní historickou hodnotu. Většinu z nich zabavila komunistická bezpečnost při operativní a výzvědné činnosti namířené proti „podzemním” vojákům a disidentům. Teprve díky těmto archiváliím (jedná se o více než 90 km spisů!) bylo možné začít věrohodně zkoumat dějiny komunismu, dokumentovat zločiny tohoto režimu a posléze formulovat hodnocení období let 1944–89.

Se značnou jistotou můžeme říci, že historikům se již ve velké míře podařilo odhalit, zdokumentovat a popsat nejtragičtější období komunistické vlády v Polsku, čili roky 1944–56. Týká se to zvláště dějin protikomunistického ozbrojeného odboje, kterého se zúčastnilo více než 100 tisíc vojáků. Ti jsou v dnešním svobodném Polsku označováni jako „prokletí vojáci“ (Żołnierze Wyklęci). Tento termín odkazuje na několik desítek let trvající úsilí komunistů vymazat povědomí o těchto lidech z kolektivní paměti polského národa.

Na téma ozbrojeného odporu vůči tzv. druhé okupaci vzniklo přinejmenším několik desítek skutečně solidních vědeckých prací a také značný počet článků. Mezi nimi je třeba zmínit práce následujících autorů: dr. Kazimierz Krajewski a dr. Tomasz Łabuszewski – „Łupaszka, Młot, Huzar.“ Działalność 5 i 6 Brygady Wileńskiej AK 1944–1952 („Łupaszka, Młot, Huzar.“ Činnost 5. a 6. vilenské brigády Zemské armády 1944–1952); dr. Mariusz Bechta – Między bolszewią a Niemcami. Konspiracja polityczna i wojskowa Obozu Narodowego na Podlasiu w latach 1939–1952 (Mezi bolševiky a Německem. Politická a vojenská konspirace Národního tábora v Podlesí v letech 1939–1952); prof. Sławomir Poleszak – Podziemie antykomunistyczne w łomżyńskiem i grajewskim 1944–1957 (Protikomunistický odboj v łomżyńském i grajewském okrese 1944–1957); dr. Dariusz Węgrzyn – Aparat bezpieczeństwa państwa wobec środowisk narodowych na Górnym Śląsku i w Zagłębiu Dobrowskim w latach 1945–56 (Státní bezpečnostní aparát versus národovecké skupiny v Horním Slezsku a Zagłębiu Dobrowském v letech 1945–56).

Nesmíme také opomenout vlajkovou loď mezi publikacemi věnovanými protikomunistickému odboji, kterou se bez pochyby stal Atlas Polskiego Podziemia Niepodległościowego 1944–1956 (Atlas polského odbojového hnutí za nezávislost 1944–1956) vydaný v roce 2007. Tato monografie redigovaná prof. Rafałem Wnukem má téměř 600 stran a stala se mimořádnou vědeckou i vzdělávací událostí. Vyplnila mezeru, kterou roky představovaly nepopsané příběhy nezlomných „podzemích” bojovníků za nezávislost – těch, kteří se postavili bolševismu v první fázi sovětizace Polska. Tato publikace se stala absolutním bestsellerem a na polském knižním trhu je prakticky nesehnatelná.

Během zkoumání dějin protikomunistického odboje vyvstalo mnoho otázek. Badatelé museli sečíst ty, kteří se aktivně účastnili vojenských aktivit, padli v bojích nebo byli povražděni ve věznicích, a také odhadnout počet lidí, kteří těmto bojovníkům poskytovali pomoc a podporu. Byli to především rolníci a drobná šlechta. (1)

Podle dosavadních závěrů a zatím neúplných součtů bylo v prvních deseti letech, kdy se v Polsku (za vydatné pomoci Rudé armády a sovětského teroru) moci ujímali komunisté, z politických důvodů odsouzeno k trestu smrti více než 5 000 osob. Z tohoto počtu bylo asi 3 000 lidí popraveno. Kromě toho se odhaduje, že během partyzánských bojů a pacifikace vesnic podporujících odbojáře, a také v důsledku zatýkání a nepředstavitelného mučení, jemuž byli vystaveni zajatí odbojáři, jejich rodiny i přívrženci, zemřelo nebo bylo zavražděno přibližně 50 000 lidí. Celkový počet osob uvězněných z politických důvodů v letech 1944–56 se pohybuje okolo 250 000 – mnozí z nich byli lidé podporující „prokleté vojáky“ a členové konspiračních sítí.
Nakonec museli historici odpovědět také na zásadní otázku: Co se v Polsku po roce 1944 vlastně odehrávalo? Byla to občanská válka? Boj proti novým okupantům? Protikomunistické povstání? V období nesvobody 1944–89 razili komunisté výklad, že se jednalo o občanskou válku. Během vědecké konference, která proběhla ve Varšavě v roce 1997 pod názvem „Občanská válka nebo nová okupace Polska po roce 1944?“, většina historiků i publicistů tezi o občanské válce rozhodně odmítla. Výrazný byl zvláště hlas Jana Nowaka-Jeziorańského, někdejšího vojáka Zemské armády a pozdějšího dlouholetého ředitele vysílání polské sekce Rádia Svobodná Evropa. Jeziorański zde prohlásil, že používat termín „občanská válka“ je „svého druhu agrese vůči Polsku“.

Terminologickou tezi o občanské válce v letech 1944–56 (2) odmítla většina současných polských historiků jako neadekvátní. Je zarážející, že někteří mladí badatelé ji přesto používají. Patří k nim vědecký pracovník Historického ústavu Varšavské univerzity doc. Marcin Zaremba. V populárním měsíčníku Fokus Historia (č. 11/2013) mu byla položena otázka: „Je obraz prokletých vojáků, který v současné době média představují, pravdivý?” Odpověděl na ni takto: „[…] Existují dvě interpretace mýtu. První říká, že mýtus vypráví o skutečnosti. Druhá naopak soudí, že mýtus skutečnost zcela přetváří. V tomto případě se zapomíná na odvrácenou stranu občanské války z let 1945–47 (zvýraznění autora). Na druhé straně stáli také Poláci, kteří měli jiný světonázor a jinou ideologii.“

Jak bylo řečeno, první období komunismu v Polsku bylo již důkladně prozkoumáno a popsáno, zejména pokud jde o heroický příběh protikomunistického odboje. Naopak portrét Polské lidové republiky (PLR), která formálně vznikla v roce 1952 a existovala do prosince 1989, zůstává dosud neúplný, ačkoli se samozřejmě v posledních dvaceti letech mozaika obrazu života v PLR a činnosti opozičních hnutí postupně doplňuje. Výrazným počinem se stala mnohosvazková monografie věnovaná Solidaritě (NSZZ Solidarność 1980–1989), na níž se podílelo několik desítek autorů. Toto rozsáhlé dílo je výsledkem úsilí historiků mladé a střední generace. Mezi nimi si prvenství rozhodně zaslouží prof. Sławomir Cenckiewicz a jeho znamenité práce, z nichž vybírám např.: Gdański Grudzień ‘70 (Gdaňský prosinec ‘70); Oczami bezpieki: szkice i materiały z dziejów aparatu bezpieczeństwa PRL (Očima bezpečnosti: náčrty a dokumenty z dějin bezpečnostního aparátu PLR); SB a Lech Wałęsa. Przyczynek do biografii (SB a Lech Wałęsa. Dodatek k životopisu, spoluautor dr. Piotr Gontarczyk), nebo životopis ikony Solidarity Anny Walentynowicz nazvaný Anna Solidarność. Życie i działalność Anny Walentynowicz na tle epoki 1929–2010 (Anna Solidarita. Život a činnost Anny Walentynowiczové na pozadí období 1929–2010).

K tomuto výčtu je třeba připojit práce dr. Łukasze Kamińského, jako např. Wokół praskiej wiosny. Polska i Czechosłowacja w 1968 roku (Kolem pražského jara. Polsko a Československo v roce 1968), dr. Grzegorze Waligóry Ruch Obrony Praw Człowieka i Obywatela 1977–1981 (Hnutí na obranu práv člověka a občana 1977–1981) a historiků starší generace: Prof. Jerzyho Eislera Grudzień 1970. Geneza – przebieg – konsekwencje (Prosinec 1970. Geneze – průběh – důsledky), prof. Jana Żaryny Dzieje Kościoła katolickiego w Polsce 1944–1989 (Dějiny katolické církve v Polsku 1944–1989) a doc. Jana Skórzyńského Siła bezsilnych. Historia Komitetu Obrony Robotników (Moc bezmocných. Historie Výboru na obranu dělníků).
Téměř nepřítomné jsou v aktuální polské historiografii práce věnované opoziční činnosti nacionalistických a konzervativních kruhů. Ačkoli se v rámci opozice po roce 1956 jednalo spíše o marginální centra, tuto mezeru je potřeba zaplnit. Velmi mě proto těší nedávno publikovaný životopis prof. Wiesława Chrzanowského, výjimečného politika vzešlého z okruhu předválečné národní demokracie, jehož autorem je Roman Graczyk.

Jednou z os historického sporu ohledně PLR je otázka, zda je adekvátní používat pro popis komunistického režimu po roce 1956 pojem totalitarismus. Ocituji zde slova prof. Jerzyho Eislera z roku 2003 (Bulletin IPN č. 3-4/2003). S určitým zjednodušením v nich shrnuje dilema části historiků v otázce hodnocení komunismu v Polsku. „Dosud jsem se domníval […], že pojem totalitarismus – pokud jej vůbec máme k popisu režimu v lidovém Polsku používat – je možné vztáhnout výhradně k období před rokem 1956, zatímco pro pozdější dobu je lepší používat pojem autoritativní režim. Řekl bych to takto – autoritativní režim se týkal oblasti praktického uskutečňování cílů a trval do roku 1989, zatímco ve sféře myšlení, projektů, plánů a záměrů zůstával až do konce existence PLR ideálem totalitarismus spočívající ve snaze určitým způsobem ovládnout všechny občany i veškeré jejich aktivity.“

Osobně mám však problém s tímto názorem souhlasit. Zdá se, že prof. Jan Żaryn má pravdu, když tvrdí, že při hodnocení komunistického režimu před rokem 1956 a po něm bychom měli zohlednit přinejmenším zběžnou analýzu statistik UB/SB. V roce 1953, tedy v období, jež většina historiků shodně označuje jako totalitarismus, bylo evidováno přibližně 85 000 agentů (různých kádrů). V roce 1989 (na sklonku existence PLR) byl jejich počet více méně stejný. Fakticky to tedy svědčí o tom, že ačkoli státní moc v 80. letech k podřízení a kontrole společnosti používala méně brutální prostředky, jednalo se stále o tytéž metody. Jak uvádí Jan Żaryn ve své práci s titulem Kościół Naród Człowiek (Církev Národ Člověk): „Výše uvedené statistické údaje ovlivňují následně také hodnocení režimu PLR před rokem 1956 a po něm, a to včetně přísnosti, s jakou posuzujeme, do jaké míry zločinné jsou jeho trvalé vlastnosti.“

Podle mého názoru však analýza těchto dat jasně ukazuje, že činnost komunistů splňuje definici totalitarismu. Výše uvedené údaje svědčí také o tom, že značná část Poláků s vnuceným režimem nesouhlasila. Antikomunistické postoje si navíc zachovávala během celého období „vlády rudých”. Kdyby tomu tak nebylo, tajné služby PLR by proti těmto postojům nemusely bojovat pomocí drahé sítě bezpečnostních a výzvědných služeb. V tomto kontextu budí velký údiv slova historika prof. Andrzeje Friszkeho, který je spojen s deníkem Gazeta Wyborcza a zabývá se mj. dějinami Výboru na obranu dělníků a tzv. „skupinou komandos“(3). V rozhovoru, který poskytl deníku Polska The Times (27. března 2010) mimo jiné uvedl, že: „Část publicistů prezentuje PLR jako neskutečný moloch. Ale v 60. letech přece ten stát již nebyl teroristická organizace jako v době stalinismu.“ Dále dodává: „Nepovažuji komunismus za něco cizího, importovaného pomocí agentů a tajných služeb […]. [Komunismus] byl špatný, extremistický, ale byl integrální součástí polské politické kultury. V této době se objevoval ve všech společnostech, i když uznávám, že byl zároveň i projevem ideologického šílenství.“

Nicméně je třeba zdůraznit, že komunismus se jak v meziválečném Polsku, tak v době okupace nacházel na úplném okraji politického života. Domácí komunisté byli (mimochodem zcela oprávněně) většinou politických subjektů považováni za sovětské agenty. Komunistickou vládu bylo možné v Polsku nastolit teprve, když jeho území obsadila Rudá armáda, což se neobešlo bez všeobecného odporu (včetně ozbrojeného). Obětí především z řad nejvíce vlasteneckých kruhů byly tisíce. Polská historiografie se tímto tématem zabývá již roky.

Jakkoli je tato radikální teze profesora Friszkeho mezi historiky spíše marginální, ve veřejné diskuzi jsou hlasy relativizující komunismus přítomné. Nejčastěji jsou to publicisté a historici s levicovými názory anebo postkomunisté. Dnes je těžké předpovědět, jaký výklad podstaty komunistického Polsku převládne v budoucnosti. Bude to relativizace, která období 1944–89 rozdělí na části? Nebo úplně jiný výklad, který označí komunistický režim za totalitní v celém jeho rozsahu? Domnívám se, že k poctivému zhodnocení komunismu nezbytně potřebujeme komplexní monografie o období tzv. lidového Polska. Ty stále scházejí, ačkoli existují velmi dobře zpracované práce dílčího charakteru. Pro polskou historiografii to nepochybně představuje výzvu, možná dokonce největší výzvu ze všech.

Přes tento nedostatek je poslední dekáda z hlediska mapování období komunismu v Polsku velmi příznivá a práce historiků má svůj dopad i na společnost jako takovou. Zatímco byli v 90. letech „Prokletí vojáci“ běžně představováni v negativním světle, nyní se kultivování vzpomínky o jednotlivých partyzánských oddílech věnují místní sdružení, studenti či fotbaloví fanoušci a na Den Prokletých vojáků 1. března se vzpomínkových akcí účastní desetitisíce lidí. O rozsahu změny může svědčit skutečnost, že v roce 2011 pro zavedení Dne Prokletých vojáků hlasovalo v Sejmu 406 poslanců a proti bylo pouze 8. Usnesení tedy podpořila i většina zástupců postkomunistických uskupení. Pokud srovnáme tento konsensus ohledně pozitivního hodnocení ozbrojeného odporu vůči stalinskému režimu s českou debatou o bratrech Mašínech, můžeme ukázat na další – vedle rozsáhlejšího celospolečenského a politického ohlasu historických debat – rozdíl mezi našimi zeměmi.

Minimálně v tomto ohledu – tedy v jednoznačném vnímání komunistického režimu jako nelegitimního a nastoleného zvenčí, proti němuž je ozbrojený odpor nejen povolen, ale hoden úcty – dospěla polská reflexe komunismu podstatně dále než česká.

(1.) Pro českého čtenáře na vysvětlenou uvádím, že okolo 10 % Poláků je šlechtického původu. Šlechtický étos je zároveň polským étosem, základem dnešní identity Poláků. V dřívějším Polsku existovalo vedle středně zámožné aristokracie, která vlastnila půdu a statky, také obrovské množství zchudlých šlechticů bezzemků a rovněž tzv. venkovská šlechta, která často společně žila a obdělávala zemi. Je to nepochybně polské specifikum.

V kontextu tohoto textu je třeba vysvětlit, že právě tato vesnická šlechta neobyčejně silně podporovala protikomunistický odboj, což jí způsobilo velké ztráty a utrpení. Tato společenská vrstva obývala především tehdejší východní Polsko (Podlesí, Okolí Białystoku a Łomży), a také severní část tzv. „obsazených zemí“. Tato území, která se v polštině nazývají „kresy”, Polsko ztratilo po vypuknutí druhé světové války a dnes jsou součástí Běloruska, Litvy a Ukrajiny.
V okolní Grodna a Vilniusu a v někdejším novogrodzkém vojvodství fungovaly polské protikomunistické konspirační organizace ještě do počátku 50. let, přestože již od roku 1945 byla tato území součástí SSSR. Bylo tomu tak právě díky podpoře ze strany venkovské šlechty. Fenomén existence polského odboje na „obsazených zemích” je dodnes málo prozkoumané téma, a to mimo jiné proto, že přístup do sovětských archivů, které se nacházejí především v Bělorusku, je značně omezen.

(2.) Hraniční datum definující rok 1956 jako rok ukončení ozbrojeného protikomunistického odboje bylo stanovenou dohodou a souvisí se změnami v polské komunistické straně PZPR. Do značné míry je vyvolalo krvavé potlačení dělnických protestů v Poznani v červnu 1956. Prvním tajemníkem Ústředního výboru PZPR se tehdy stal Władysław Gomułka, který sliboval liberalizaci komunistického režimu a odklon od stalinistických praktik. Ve skutečnosti byly tyto postuláty splněny jen částečně. Je třeba zdůraznit, že jednotlivé oddíly protikomunistických konspiračních organizací fungovaly i po roce 1956. Poslední partyzán, Józef Franczak (krycí jméno Lalek), byl dopaden příslušníky SB v roce 1963.

(3.) Jménem „komandos” se označuje okruh mladých lidí, který se v 60. letech seskupil okolo Jacka Kuroně a Karola Modzelewského. V roce 1964 napsali otevřený Dopis členům PZPR a Svazu socialistické mládeže na Varšavské univerzitě, v němž kritizovali vládní politiku strany i PLR z pozic ideologického marxismu.

Michał Wołłejko

Z polštiny přeložila Anna Plasová

Babylon 4 2013

Zdro:j ibabylon.cz, zveřejněno se souhlasem redakce – JM

 

 

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Dnes jsou cílem k trestání Maďarsko a Polsko, zítra může dojít na nás 19.11.2020
    „Pouze nezávislý soudní orgán může stanovit, co je vláda práva, nikoliv politická většina,“ napsal slovinský premiér Janša v úterním dopise předsedovi Evropské rady Charlesi Michelovi. Podpořil tak Polsko a Maďarsko a objevilo se tak třetí veto. Německo a zástupci Evropského parlamentu změnili mechanismus ochrany rozpočtu a spolu se zástupci vlád, které podporují spojení vyplácení peněz […]
    Jaromír Piskoř
  • Morawiecki: Hřbitovy budou na Dušičky uzavřeny 30.10.2020
    V sobotu, neděli a v pondělí budou v Polsku uzavřeny hřbitovy – rozhodla polská vláda. Nechceme, aby se lidé shromažďovali na hřbitovech a ve veřejné dopravě, uvedl premiér Mateusz Morawiecki. „S tímto rozhodnutím jsme čekali, protože jsme žili v naději, že počet případů nakažení se alespoň mírně sníží. Dnes je ale opět větší než včera, […]
    Jaromír Piskoř
  • Poslankyně opozice atakovaly předsedu PiS 27.10.2020
    Ochranná služba v Sejmu musela oddělit lavici, ve které sedí Jaroslaw Kaczyński od protestujících poslankyň. „Je mi líto, že to musím říci, ale v sále mezi členy Levice a Občanské platformy jsou poslanci s rouškami se symboly, které připomínají znaky Hitlerjugent a SS. Chápu však, že totální opozice odkazuje na totalitní vzorce.“ řekl na začátku […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality