Aktuality
Prohlášení premiéra Mateusze Morawieckého

Dvacáté století přineslo světu nepředstavitelné utrpení a smrt stovek milionů lidí, zabitých ve jménu šílených totalitních ideologií. Fakt, že nacismus, fašismus a komunismus mají na svědomí krvavé zločiny, bere naše generace jako samozřejmost. Samozřejmé je také to, kdo je za tyto zločiny zodpovědný, a čí spojenectví stálo na začátku druhé světové války, nejvražednějšího konfliktu v dějinách lidstva.
Bohužel, čím více času uplynulo od těchto tragických událostí, tím méně o nich vědí naše děti a vnoučata. Proto je tak důležité, abychom i nadále nahlas vyslovovali pravdu o druhé světové válce, o jejích strůjcích a obětech – a stavěli se proti jakýmkoli pokusům o falšování historie.
Paměť o tomto zlu je zvláště důležitá pro Polsko, první oběť války. Naše země byla ozbrojené agresi hitlerovského Německa a sovětského Ruska vystavena jako první. A právě Polsko bylo první zemí, která bojovala na obranu svobody v Evropě.
Odpor vůči těmto mocnostem zla však není pouze vzpomínkou na polské hrdinství – je co něco mnohem významnějšího. Tento odpor je odkazem celé dnešní svobodné a demokratické Evropy, která se dala do boje proti dvěma totalitám. Dnes, kdy někteří pro dosažení svých politických cílů neváhají pošlapat památku těchto dějinných událostí, musí Polsko hájit pravdu. Ne pro svůj prospěch, nýbrž jménem toho, čím je Evropa.
Pakt Ribbentrop-Molotov, podepsaný 23. srpna 1939, nebyl „smlouvou o neútočení“. Šlo o politický a vojenský svazek, jenž rozděloval Evropu na dvě sféry vlivu na linii tří polských řek: Narev, Visla a San, která se o měsíc později přesunula na linii Bugu, na základě Smlouvy o hranicích a přátelství mezi třetí říší a SSSR, uzavřené 28. září 1939. Pakt byl předehrou k nepředstavitelným zločinům, které byly během dalších několika let spáchány po obou stranách této linie.
Spojenectví Hitlera a Stalina bylo okamžitě uvedeno v život: 1. září 1939 nacistické Německo zaútočilo na Polsko ze západu, jihu a severu, 17. září pak Sovětský svaz napadl Polsko z východu.
22. září se v Brestu Litevském uskutečnila velká vojenská přehlídka – oslava společného vítězství hitlerovského Německa a sovětského Ruska nad nezávislým Polskem. Takovéto přehlídky nepořádají smluvní strany paktů o neútočení – dělají to spojenci a přátelé.
A právě tak to bylo s Hitlerem a Stalinem: dlouho byli nejen spojenci, nýbrž i přáteli. Toto přátelství vzkvétalo natolik, že když skupina 150 německých komunistů ještě před vypuknutím druhé světové války uprchla ze třetí říše do Sovětského svazu, v listopadu 1939 je Stalin vydal Hitlerovi jako jakýsi „dar“– a tím je poslal na jistou smrt.
Sovětský svaz s Říší po celou dobu úzce spolupracoval. Na konferenci v Brestu 27. listopadu 1939 představitelé tajných služeb obou států projednávali metody a zásady spolupráce při potírání polských odbojových organizací na okupovaných územích. Další konference funkcionářů NKVD a SS týkající se jejich spolupráce proběhly mj. v Zakopaném a v Krakově (v březnu 1940). To nebyly rozhovory o neútočení, nýbrž o likvidaci (rozuměj: vraždění) lidí, polských občanů, a o společných spojeneckých akcích s cílem úplného zničení Polska.
Bez spoluúčasti Stalina při dělení Polska a bez surovin, které Stalin dodával Hitlerovi, by německá zločinná mašinérie neovládla Evropu. Poslední vlaky s dodávkami vyjely ze Sovětského svazu do Německa 21. června 1941 – den před útokem nacistického Německa na dosavadního spojence. Díky Stalinovi mohl Hitler beztrestně dobývat další země, zavírat Židy z celého kontinentu do ghett a připravovat holocaust – jeden z největších zločinů v dějinách lidstva.
Stalin na východě prováděl zločinné akce, podřizoval si jeden stát po druhém a budoval strukturu táborů, které Rus Alexandr Solženicyn nazval Souostroví Gulag. Táborů, ve kterých byly miliony lidí, odpůrců komunistické vlády, ničeny otrockou, vražednou katorgou.
Zločiny komunismu začaly ještě před druhou světovou válkou – od hladomoru milionu Rusů na začátku dvacátých let, přes Velký hladomor, v jehož důsledku zemřelo mnoho milionů obyvatel Ukrajiny a Kazachstánu, až po Velkou čistku, během níž bylo povražděno téměř 700 tisíc politických protivníků a běžných občanů, především Rusů, rovněž v rámci tzv. Polské operace NKVD, ve které byli postříleni hlavně občané SSSR polského původu. Na smrt byly vydány děti, ženy a muži. Pouze v Polské operaci bylo podle údajů NKVD zastřeleno 111 tisíc osob – tito lidé byli úkladně zavražděni sovětskými komunisty. Být v té době Polákem v Sovětském svazu znamenalo rozsudek smrti nebo mnoholeté vyhnanství na Sibiři.
Pokračováním této politiky byly zločiny páchané již po sovětském vpádu do Polska (17. září 1939) – mezi tyto zločiny patří i vyvraždění více než 22 tisíc polských důstojníků a dalších zástupců elity mj. v Katyni, Charkově, Tveru, Kyjevě a Minsku – a také v mučírnách NKVD a lágrech v nejvzdálenějších koutech sovětského impéria.
Největšími oběťmi komunismu byli občané Ruska. Historici odhadují, že v samotném Sovětském svazu bylo zavražděno 20 až 30 milionů lidí. Smrt a lágry čekaly dokonce i na ty, kteří jsou v civilizovaných státech zahrnováni péčí – zajatce vracející se z války. Sovětský svaz s nimi nezacházel jako s válečnými hrdiny, ale jako se zrádci. To byla „vděčnost“ sovětského Ruska vůči válečným zajatcům-vojákům Rudé armády: smrt, lágry, koncentrační tábory.
Za všechny tyto zločiny odpovídají komunističtí vůdci v čele s Josifem Vissarionovičem Stalinem. Pokus o rehabilitaci této postavy po osmdesáti letech od vypuknutí druhé světové války pro politické cíle dnešního ruského prezidenta musí vyvolat jednoznačný nesouhlas u každého, kdo má alespoň základní znalosti dějin 20. století.
Prezident Putin ohledně Polska mnohokrát lhal. Vždy tak činil s plným vědomím. Obvykle k tomu dochází v situaci, kdy vláda v Moskvě cítí mezinárodní tlak související s jejím jednáním. A to tlak ne na historické, ale právě na současné geopolitické scéně. V posledních týdnech Rusko utrpělo několik zásadních porážek: pokus o úplné podřízení Běloruska skončil neúspěchem, Evropská unie opět prodloužila sankce uložené za protiprávní anexi Krymu a jednání v tzv. „normandském formátu“ nejenže nepřinesla zrušení těchto sankcí, ale ve stejnou dobu došlo k dalším omezením – tentokrát americkým – které značně ztěžují realizaci projektu Nord Stream 2. Zároveň byli ruští sportovci vyloučeni na čtyři roky za doping.
Slova prezidenta Putina považuji za snahu o skrytí těchto problémů. Ruský vůdce si velmi dobře uvědomuje, že jeho výtky nemají nic společného se skutečností – a že v Polsku nejsou pomníky Hitlera ani Stalina. Takové pomníky byly v naší zemi výhradně tehdy, když je vztyčovali agresoři a zločinci – hitlerovská třetí říše a sovětské Rusko.
Ruský národ – největší oběť Stalina, jednoho z nejkrutějších zločinců světových dějin – si zaslouží pravdu. Hluboce věřím, že ruský národ je národem svobodných lidí a odmítá stalinismus, i když se vláda prezidenta Putina pokouší o jeho rehabilitaci.
Nesouhlasíme se zaměňováním katů s oběťmi, pachatelů krutých zločinů s nevinným obyvatelstvem a napadenými státy. Ve jménu památky obětí a jménem společné budoucnosti musíme dbát o pravdu.
Mateusz Morawiecki
předseda vlády Polské republiky
Zdroj: Velvyslanectví Polské republiky v Praze
Aktuality
Sinusoidy

Experti polské opozice se předhánějí v analýzách vládní propagandy. Mirosław Oczkoś upozornil na „klamné cíle“, kterými prý vládnoucí strana přehlušuje ostražitost komentátorů i celé společnosti. Mají ve svém důsledku odvést pozornost k náhradním diskuzím jako je například ochrana křesťanství nebo potraty. „Je to jako když sledujete film o moderních letadlech nebo lodích. Pokud nějaké letadlo vypustí raketu, jiné se brání klamnými cíli.“ Probíhající polskou politickou diskuzi na téma Jan Pavel II. či o potratech proto mediální a politický expert označil za podvod.
Už to skoro vypadalo, že se polští opoziční politici poučili a nenaskakují na vidle PiS. Po týdnu, kdy primátor Varšavy musel odpovídat na otázky typu: Bude vaše vláda nutit Poláky, aby jedli brouky? by to bylo přirozené. Ale ono ne.
Europoslankyně za Občanskou koalici Janina Ochojska tvrdí, že je mnohem více obětí na polsko-běloruské hranici, než uvádí čísla nezávislé skupiny Granica (37 obětí) : „Myslím, že obětí této hranice je mnohem více. Buď jsou v nějakém hromadném hrobě, protože bych se nedivila, kdyby se v době, kdy byl uzavřen přístup na hranice, těla prostě sbírala, aby takové důkazy nebyly. V současnosti je pohřešováno téměř 300 lidí. Proč si to myslím? Nastal v minulosti okamžik, kdy z celého Polska tam byli povoláni lesníci. Na co? Přece nepomáhali lesu v těžké chvíli. Ale k něčemu byli povoláni.“
Krzysztof Sobolewski z PiS na dotaz ohledně vyjádření Ochojské v úterý v pořadu Polského rozhlasu uvedl: „Lze jen říci, že to, co vysvětluje chování Janiny Ochojské, je nemoc. Distancuje se od svých předchozích úspěchů, od svého života.“ Jeho reakce je na tvrzení o tom, že polští myslivci sbírali mrtvoly imigrantů v polských lesích u běloruských hranic a házeli je do hromadných hrobů velmi mírná. Je to asi tím, že polští politici tak trochu mávají rukou nad tím, co Janina Ochojska o tom či onom hovoří. Připomíná jednoho maďarského poslance Federálního shromáždění, který předčítal za řečnickým pultem bibli a pak ve spodní sinusoidě podepsal rezignaci, aby se po nějaké době ve vrcholné sinusoidě domáhal vstupu do FS.
Sinusoida či ne, naštvaní polští myslivci a lesníci poslankyni Ochojskou zažalovali a polská prokuratura zahájila řízení za pomluvu. Místopředseda Občanské platformy Rafal Trzaskowski podotkl, že takto tvrdá obvinění by měla být podložena důkazy a dodal: „Pokud důkazy nejsou, škodí to lidem, o kterých poslankyně hovoří“. Donald Tusk se nevyjádřil.
Ochojska se v Bruselu věnuje problematice lidí se zdravotním postižením (ona sama je postižená od raného dětství po prodělané dětské obrně). Má zkušenosti s humanitárními aktivitami a byla přítomna na místě mnoha katastrof. Věnuje se migraci. Domnívá se, že Evropa by se imigrantům neměla uzavírat. Zároveň se podle ní musí zvýšit pomoc zemím, odkud přistěhovalci přicházejí. „Pokud chceme migranty udržet v jejich vlastních zemích, neuděláme to pomocí zdí či ostnatého drátu. Když lidé umírají hlady a žízní, utečou ze svého bydliště a riskují své životy, byť jen proto, aby zachránili své děti.“
Opoziční experti hovořící o klamných cílech vypouštěných PiS to mají těžké. Plácnutí poslankyně Ochojské okamžitě využila ruská propaganda a točí se v kruhu s velmi citlivým tématem hromadných hrobů v Katyni. Někteří polští aktivisté žádají poslankyni o bližší určení místa hromadných hrobů, ale většina spíše očekává omluvu v době spodní sinusoidy.
Když autor Tří mušketýrů psal svůj román, těšil se na zítřek a na to, co jeho hrdinové zažijí. S Polskem je to podobné.
Aktuality
Politika soudržnosti na plenárním zasedání Evropského kongresu místních samospráv

„Politika soudržnosti a směry rozvoje současných regionů“ – to je téma plenárního zasedání druhého dne letošního HSR. V diskusi, kterou vedl Jan Rokita, se na pódiu sešli zástupci několika evropských zemí. Ukrajinu zastupoval náměstek Dmytro Razumkov, Finsko starosta regionu Helsinki-Uusimaa Ossi Savolainen, Norsko starosta regionu Inlandet Even Aleksander Hagen. Za polskou stranu se zúčastnila státní tajemnice Małgorzata Jarosińska-Jedynak a maršálek Dolnoslezského vojvodství Cezary Przybylski.
Náměstek Razumkov poznamenal, že na Západě pokračuje odpor proti vstupu jeho země do EU a země západní Evropy si nevšímají enormních výdajů, které Rusko investuje do zničení jednoty západních partnerů. Mělo by se vypracovat společné stanovisko – to ukázala válka. Pouze sjednoceni můžeme vyhrát proti agresorovi. Dobré vztahy je třeba znovu vybudovat na mnoha úrovních, od parlamentu až po regiony. Na Ukrajině samozřejmě existují politické spory, ale politici nebudou rozdělovat společnost v její touze stát se součástí evropské rodiny. Nejsme moc daleko od sebe a máme podobné problémy. Správní reformy je třeba provést hned, nesmíme čekat na konec války. Máme základ a možnosti reformovat zemi. Zde je příkladem pro Ukrajinu Polsko a Německo,
Ossi Savolainen zahájil svůj projev zdůrazněním, že jeho region je skutečně progresivním regionem ve Finsku, který klade důraz na ochranu životního prostředí a chce být do roku 2030 plně bezemisní. Starosta zaznamenal některé problémy vyplývající z implementace kohezní politiky. Zdůraznil, že finanční prostředky poskytnuté EU pak vláda rozděluje na národní úrovni, často nespravedlivě. Prostředky jdou do méně rozvinutých regionů, což zpomaluje přechod k nulovým emisím v regionu Helsinky-Uusimaa. Starosta zdůraznil, že jeho region se zaměřuje na inovace a prosazování zelené politiky. Má vizi a chce ji realizovat – na to ale potřebuje finance. Důležitou rolí kohezní politiky je rozvoj inovací – na výzkum této problematiky je v regionu vyčleněno 5 % HDP. K dosažení úspěchu je však nutná spolupráce na mnoha úrovních – jak s územními samosprávnými celky, tak s výzkumnými institucemi.
Dokonce i Aleksander Hagen zdůraznil, že Norové, kteří nejsou členy EU, spolupracují s EU v mnoha aspektech života. Starosta zdůraznil význam kohezní politiky v dnešním světě. Jediným řešením je konstruktivní dialog, protože každý si musí uvědomit, jak velký vliv na svou zemi má. Politická neshody musí vést ke konečné dohodě. Vždy je třeba hledat společného jmenovatele, zejména v diskusích o politice soudržnosti, která je tak důležitá pro budoucí, lepší Evropu.
Ministryně Małgorzata Jarosińska-Jedynak zdůraznila, že Polsko je jedním z největších příjemců evropských fondů – dostali jsme 76 miliard PLN. Bohužel unijní verze kohezní politiky je rigidní a nepružná. Peníze z programů pomoci nelze použít na jiné než plánované účely. A zároveň se objevil problém pandemie, války a uprchlíků z Ukrajiny. Polsko nemůže převést finanční prostředky na pomoc Ukrajincům v Polsku, protože evropští technokrati s takovým krokem nesouhlasí. „Rigidní“ programy pomoci nelze použít k jiným účelům, než je plánováno. EU zavedla nové podmínky pro příjem pomoci – tzv horizontální podmínka vztahující se k Listině základních práv. A na tomto základě zdržuje výplatu finančních prostředků. Dosud jsme obdrželi 5 miliard PLN – 1,5 % z vyjednaných prostředků. Další prostředky mají být k dispozici za 5–6 měsíců. Velkým problémem je však nedostatečná flexibilita kohezní politiky.
Maršál Dolnoslezského vojvodství Cezary Przybylski připustil, že v místních samosprávách panovala určitá úzkost spojená s odporem EU vůči vyplácení prostředků na regionální operační programy. Jsou však realizovány – jde o vypisování soutěží které nelze nechat na později. Situace vojvodství je složitá – Dolnośląskie není chudý region, ale není stejné – jsou zde bohatší okresy, ale i chudší. Existují rozdíly, které je třeba odstranit. Maršálek zdůraznil, že je optimista a že dobře zavedená politika soudržnosti přispěje k rozvoji regionu a sníží vnitřní disproporce.
Aktuality
Kdo není s námi je s PiS

Polská opozice míří k dohodě ve společném postupu ve volbách do polského Senátu. V Polsku se do Senátu volí jednokolově, ve stejný den jako do Sejmu, formou jednomandátových obvodů a celý Senát (tedy 100 křesel) najednou. Dohoda má spočívat v tom, že Občanská koalice, Lewice, PL 2050, PSL a Hnutí samospráv budou stavět proti PiS v jednotlivých volebních obvodech pouze jednoho kandidáta.
Takováto dohoda by v České republice asi nebyla možná nejen kvůli střídavému mandátu českých senátorů, dvoukolovém systému, ale i kvůli tomu, že kandidáti na senátora jsou většinou místní politici vybíraní základními jednotkami politických stran a hnutí, kde centrální vedení má jen odpovědnost za případné excesy. V Polsku ale byla dohoda ve volbách v roce 2019 překvapivě úspěšná, i když nebyla ze sta procent naplněna. Polská opozice se proto o něco podobného pokouší opět.
PiS před volbami v roce 2019 nepřikládalo dohodě nějakou velkou váhu a nijak se proti ní nevymezovalo. Když pak někteří sebejistotou přetékající kandidáti splakali nad výsledkem dopadlo to pro PiS 49:51. Tomu se letos chce PiS vyhnout a dokonce přeskupilo svou stranickou organizační strukturu podle množství a rozlohy senátních obvodů. Popularita PiS klesla od posledních voleb o 10 % a i když se jí podařilo zastavit pokles preferencí, bude velmi těžké přesvědčit dostatečný počet voličů o tom, aby antiPiS celkově nevyhrál. Rozhoduje se ale u volebních uren a poučení z prohry v roce 2019 by mělo být pro PiS silně motivující.