Aktuality
Poláci nám často ukázali, jak se má bránit svoboda. Vzpomínka tehdejšího studenta na festival Wroclaw 89

Dva týdny před pádem režimu v Československu se v polské Vratislavi sešly tisíce odpůrců komunismu na festivalu nezávislé kultury. Zorganizovala ho polská opozice. Jak se to tehdy podařilo navzdory policii a proč je o festivalu dobré mluvit i po 30. letech o tom je pořad Ľubomíra Smatany.
Nikdy předtím (ani nikdy potom) se nesešlo na jednom místě tolik odpůrců komunismu z různých zemí jako toho 2. listopadu 1989 v polské Vratislavi.
Polsko-československá solidarita tam zorganizovala Festival nezávislé kultury, na který přijelo kolem pěti tisíc lidi, především z Československa. Další tisíce se na festival nedostaly, protože je zastavila policie na hranicích. Pár dni před sametovou revolucí se totiž nemohlo cestovat svobodně ani do Polska.
Pokoutně za Karlem Krylem
Před univerzitou stojí nakrátko ostříhaný padesátník sportovní postavy a zkoumavě se rozhlíží. Tady někde Luboš Pelikán čekal před 30 lety, aby se dostal na seminář, kde mluvili takové hvězdy jako Roger Scruton a Timothy Garton Ash nebo třeba vydavatelé exilové literatury Pavel Tigrid či Jiří Pelikán.
„Tenkrát se vážně bavili o tom, že s komunisty se bude muset udělat stejný proces jako v Norimberku s nacisty.“ říká Luboš Pelikán tehdy student Pedagogické fakulty v Plzni. Sám žádné disidenty osobně neznal, jenom mu vadili komunisté a chtěl se podívat na akci, o které slyšel z vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa.
„Hlavně nás lákal Karel Kryl. Kvůli němu jsme jeli. Jenže hranice byla neprůjezdná, tak jsme jeli z Plzně přes Boží dar, přes Německo. Úplná šílenost, ale dostali jsme se až do Wroclavi.“
To byl také důvod, proč se tisíce lidí na festival nedostaly. Hudebník Vladimír Merta jel s přáteli přes Náchod. „Vytáhli nás ven, sebrali pozvání do Polska a poslali zpátky. Po deseti hodinách jsme se zase vraceli liduprázdnou krajinou do Prahy.“
Do Vratislavi naopak dorazil třeba Mikoláš Chadima s celou kapelou, z Ostravy Jaromír Nohavica, ze Švédska přijel Jaroslav Hutka a z Nizozemí Vlastimil Třešňák. Nevětší hvězdou byl ale Karel Kryl. Vystoupil na jeviště vyprodaného velkého divadla, kam se namačkalo přes patnáct set lidí. „Dobrý den po dvaceti letech,“ následoval potlesk a Kryl vtipkoval dál. „Mám trému, není snadné hrát poprvé v životě před vlastním publikem.“
Ve Vratislavi byl tenkrát i Jiří Machálek z Plzně. Půjčil si na cestu od táty ruského žigulíka, účel ale raději zatajil. „Pro mě to byl především obrovský nádech svobody. A kdyby nepřišla po dvou týdnech revoluce i nás, tak by dojem z festivalu byl mnohem větší. Ale události doma to totálně přehlušily.“
Jirka Machálek s kamarádem Lubošem Pelikánem napsali na jednu šedivou vratislavskou zeď nápis Jakeši, táhni! A vyfotografovali se u ní s celou partou z Plzně. „Nedávno jsem ty diáky objevil v šuplíku. Vezli jsme to zpátky přes hranici a vůbec nás nenapadlo, že nás můžou prošacovat,“ říká Pelikán.
Poprvé se také před universitou Pelikán seznamuje s hlavním organizátorem festivalu a tehdejším disidentem Mirosławem Jasińskim. „Připravovali jsme festival asi půl roku a nečekali jsme, že přijede tolik lidí. Odhaduji to na pět tisíc.“
Přestože polští disidenti dělali festival na koleně, potřebovali peníze. Prostory jim univerzita a divadlo poskytly zdarma, od švédské nadace Charty 77 dostali 4 000 dolarů a největší část poslala washingtonská Nadace pro rozvoj demokracie, a to 8 500 dolarů.
Podle jejího tehdejšího předsedy Carla Gershmana to prý byly nejlépe investované v její historii. „V podstatě jeden dolar na účastníka. Když přijel Gershman do Vratislavi, tak nevěřil vlastním očím,“ říká i dnes viditelně spokojený Mirosław Jasiński.
Polská pomoc
Tak velké množství lidí se nemělo ve studené podzimní Vratislavi kde ubytovat. Pomohli místní lidé. „Rozebrali si nás lidi ve městě. Taky jsme u někoho bydleli jen tak. Poláci byli úžasní,“ říká Jiří Machálek.
Medaile pro Miloše Jakeše. Pouhé dva dny před 17. listopadem ho ocenil svaz studenstva
V té době panoval v Polsku naprostý nedostatek základního zboží. V obchodech nebyly skoro žádné potraviny, nebyl benzín, chybělo všechno. „Ten rozdíl mezi Československem a Polskem byl do očí bijící,“ říká Petruška Šustrová, která se jako jedna z mála československých disidentů do Vratislavi dostala a to také velkou oklikou letadlem přes Varšavu.
„Poláci neměli jídlo, ale měli svobodu. A dobře to věděli. Několikrát mi říkali, neboj se, i vás brzy komuna padne. Já jsem tomu samozřejmě nevěřila, a když jsem přijela do Prahy a vyprávěla to přátelům, tak si ťukali na hlavu a říkali, že bych už radši neměla nikam jezdit, že mi to nedělá dobře,“ směje se bývalá mluvčí Charty 77 a dnes překladatelka z polštiny Šustrová.
autor: Ľubomír Smatana, celý text na plus.rozhlas.cz
Aktuality
Sinusoidy

Experti polské opozice se předhánějí v analýzách vládní propagandy. Mirosław Oczkoś upozornil na „klamné cíle“, kterými prý vládnoucí strana přehlušuje ostražitost komentátorů i celé společnosti. Mají ve svém důsledku odvést pozornost k náhradním diskuzím jako je například ochrana křesťanství nebo potraty. „Je to jako když sledujete film o moderních letadlech nebo lodích. Pokud nějaké letadlo vypustí raketu, jiné se brání klamnými cíli.“ Probíhající polskou politickou diskuzi na téma Jan Pavel II. či o potratech proto mediální a politický expert označil za podvod.
Už to skoro vypadalo, že se polští opoziční politici poučili a nenaskakují na vidle PiS. Po týdnu, kdy primátor Varšavy musel odpovídat na otázky typu: Bude vaše vláda nutit Poláky, aby jedli brouky? by to bylo přirozené. Ale ono ne.
Europoslankyně za Občanskou koalici Janina Ochojska tvrdí, že je mnohem více obětí na polsko-běloruské hranici, než uvádí čísla nezávislé skupiny Granica (37 obětí) : „Myslím, že obětí této hranice je mnohem více. Buď jsou v nějakém hromadném hrobě, protože bych se nedivila, kdyby se v době, kdy byl uzavřen přístup na hranice, těla prostě sbírala, aby takové důkazy nebyly. V současnosti je pohřešováno téměř 300 lidí. Proč si to myslím? Nastal v minulosti okamžik, kdy z celého Polska tam byli povoláni lesníci. Na co? Přece nepomáhali lesu v těžké chvíli. Ale k něčemu byli povoláni.“
Krzysztof Sobolewski z PiS na dotaz ohledně vyjádření Ochojské v úterý v pořadu Polského rozhlasu uvedl: „Lze jen říci, že to, co vysvětluje chování Janiny Ochojské, je nemoc. Distancuje se od svých předchozích úspěchů, od svého života.“ Jeho reakce je na tvrzení o tom, že polští myslivci sbírali mrtvoly imigrantů v polských lesích u běloruských hranic a házeli je do hromadných hrobů velmi mírná. Je to asi tím, že polští politici tak trochu mávají rukou nad tím, co Janina Ochojska o tom či onom hovoří. Připomíná jednoho maďarského poslance Federálního shromáždění, který předčítal za řečnickým pultem bibli a pak ve spodní sinusoidě podepsal rezignaci, aby se po nějaké době ve vrcholné sinusoidě domáhal vstupu do FS.
Sinusoida či ne, naštvaní polští myslivci a lesníci poslankyni Ochojskou zažalovali a polská prokuratura zahájila řízení za pomluvu. Místopředseda Občanské platformy Rafal Trzaskowski podotkl, že takto tvrdá obvinění by měla být podložena důkazy a dodal: „Pokud důkazy nejsou, škodí to lidem, o kterých poslankyně hovoří“. Donald Tusk se nevyjádřil.
Ochojska se v Bruselu věnuje problematice lidí se zdravotním postižením (ona sama je postižená od raného dětství po prodělané dětské obrně). Má zkušenosti s humanitárními aktivitami a byla přítomna na místě mnoha katastrof. Věnuje se migraci. Domnívá se, že Evropa by se imigrantům neměla uzavírat. Zároveň se podle ní musí zvýšit pomoc zemím, odkud přistěhovalci přicházejí. „Pokud chceme migranty udržet v jejich vlastních zemích, neuděláme to pomocí zdí či ostnatého drátu. Když lidé umírají hlady a žízní, utečou ze svého bydliště a riskují své životy, byť jen proto, aby zachránili své děti.“
Opoziční experti hovořící o klamných cílech vypouštěných PiS to mají těžké. Plácnutí poslankyně Ochojské okamžitě využila ruská propaganda a točí se v kruhu s velmi citlivým tématem hromadných hrobů v Katyni. Někteří polští aktivisté žádají poslankyni o bližší určení místa hromadných hrobů, ale většina spíše očekává omluvu v době spodní sinusoidy.
Když autor Tří mušketýrů psal svůj román, těšil se na zítřek a na to, co jeho hrdinové zažijí. S Polskem je to podobné.
Aktuality
Politika soudržnosti na plenárním zasedání Evropského kongresu místních samospráv

„Politika soudržnosti a směry rozvoje současných regionů“ – to je téma plenárního zasedání druhého dne letošního HSR. V diskusi, kterou vedl Jan Rokita, se na pódiu sešli zástupci několika evropských zemí. Ukrajinu zastupoval náměstek Dmytro Razumkov, Finsko starosta regionu Helsinki-Uusimaa Ossi Savolainen, Norsko starosta regionu Inlandet Even Aleksander Hagen. Za polskou stranu se zúčastnila státní tajemnice Małgorzata Jarosińska-Jedynak a maršálek Dolnoslezského vojvodství Cezary Przybylski.
Náměstek Razumkov poznamenal, že na Západě pokračuje odpor proti vstupu jeho země do EU a země západní Evropy si nevšímají enormních výdajů, které Rusko investuje do zničení jednoty západních partnerů. Mělo by se vypracovat společné stanovisko – to ukázala válka. Pouze sjednoceni můžeme vyhrát proti agresorovi. Dobré vztahy je třeba znovu vybudovat na mnoha úrovních, od parlamentu až po regiony. Na Ukrajině samozřejmě existují politické spory, ale politici nebudou rozdělovat společnost v její touze stát se součástí evropské rodiny. Nejsme moc daleko od sebe a máme podobné problémy. Správní reformy je třeba provést hned, nesmíme čekat na konec války. Máme základ a možnosti reformovat zemi. Zde je příkladem pro Ukrajinu Polsko a Německo,
Ossi Savolainen zahájil svůj projev zdůrazněním, že jeho region je skutečně progresivním regionem ve Finsku, který klade důraz na ochranu životního prostředí a chce být do roku 2030 plně bezemisní. Starosta zaznamenal některé problémy vyplývající z implementace kohezní politiky. Zdůraznil, že finanční prostředky poskytnuté EU pak vláda rozděluje na národní úrovni, často nespravedlivě. Prostředky jdou do méně rozvinutých regionů, což zpomaluje přechod k nulovým emisím v regionu Helsinky-Uusimaa. Starosta zdůraznil, že jeho region se zaměřuje na inovace a prosazování zelené politiky. Má vizi a chce ji realizovat – na to ale potřebuje finance. Důležitou rolí kohezní politiky je rozvoj inovací – na výzkum této problematiky je v regionu vyčleněno 5 % HDP. K dosažení úspěchu je však nutná spolupráce na mnoha úrovních – jak s územními samosprávnými celky, tak s výzkumnými institucemi.
Dokonce i Aleksander Hagen zdůraznil, že Norové, kteří nejsou členy EU, spolupracují s EU v mnoha aspektech života. Starosta zdůraznil význam kohezní politiky v dnešním světě. Jediným řešením je konstruktivní dialog, protože každý si musí uvědomit, jak velký vliv na svou zemi má. Politická neshody musí vést ke konečné dohodě. Vždy je třeba hledat společného jmenovatele, zejména v diskusích o politice soudržnosti, která je tak důležitá pro budoucí, lepší Evropu.
Ministryně Małgorzata Jarosińska-Jedynak zdůraznila, že Polsko je jedním z největších příjemců evropských fondů – dostali jsme 76 miliard PLN. Bohužel unijní verze kohezní politiky je rigidní a nepružná. Peníze z programů pomoci nelze použít na jiné než plánované účely. A zároveň se objevil problém pandemie, války a uprchlíků z Ukrajiny. Polsko nemůže převést finanční prostředky na pomoc Ukrajincům v Polsku, protože evropští technokrati s takovým krokem nesouhlasí. „Rigidní“ programy pomoci nelze použít k jiným účelům, než je plánováno. EU zavedla nové podmínky pro příjem pomoci – tzv horizontální podmínka vztahující se k Listině základních práv. A na tomto základě zdržuje výplatu finančních prostředků. Dosud jsme obdrželi 5 miliard PLN – 1,5 % z vyjednaných prostředků. Další prostředky mají být k dispozici za 5–6 měsíců. Velkým problémem je však nedostatečná flexibilita kohezní politiky.
Maršál Dolnoslezského vojvodství Cezary Przybylski připustil, že v místních samosprávách panovala určitá úzkost spojená s odporem EU vůči vyplácení prostředků na regionální operační programy. Jsou však realizovány – jde o vypisování soutěží které nelze nechat na později. Situace vojvodství je složitá – Dolnośląskie není chudý region, ale není stejné – jsou zde bohatší okresy, ale i chudší. Existují rozdíly, které je třeba odstranit. Maršálek zdůraznil, že je optimista a že dobře zavedená politika soudržnosti přispěje k rozvoji regionu a sníží vnitřní disproporce.
Aktuality
Kdo není s námi je s PiS

Polská opozice míří k dohodě ve společném postupu ve volbách do polského Senátu. V Polsku se do Senátu volí jednokolově, ve stejný den jako do Sejmu, formou jednomandátových obvodů a celý Senát (tedy 100 křesel) najednou. Dohoda má spočívat v tom, že Občanská koalice, Lewice, PL 2050, PSL a Hnutí samospráv budou stavět proti PiS v jednotlivých volebních obvodech pouze jednoho kandidáta.
Takováto dohoda by v České republice asi nebyla možná nejen kvůli střídavému mandátu českých senátorů, dvoukolovém systému, ale i kvůli tomu, že kandidáti na senátora jsou většinou místní politici vybíraní základními jednotkami politických stran a hnutí, kde centrální vedení má jen odpovědnost za případné excesy. V Polsku ale byla dohoda ve volbách v roce 2019 překvapivě úspěšná, i když nebyla ze sta procent naplněna. Polská opozice se proto o něco podobného pokouší opět.
PiS před volbami v roce 2019 nepřikládalo dohodě nějakou velkou váhu a nijak se proti ní nevymezovalo. Když pak někteří sebejistotou přetékající kandidáti splakali nad výsledkem dopadlo to pro PiS 49:51. Tomu se letos chce PiS vyhnout a dokonce přeskupilo svou stranickou organizační strukturu podle množství a rozlohy senátních obvodů. Popularita PiS klesla od posledních voleb o 10 % a i když se jí podařilo zastavit pokles preferencí, bude velmi těžké přesvědčit dostatečný počet voličů o tom, aby antiPiS celkově nevyhrál. Rozhoduje se ale u volebních uren a poučení z prohry v roce 2019 by mělo být pro PiS silně motivující.