Aktuality
Pluralismus a svoboda slova v médiích v Polsku

Polsko je zemí, kde je právně zaručena svoboda slova a je v praxi dodržována. Případy porušování této svobody jsou řídké. Existuje však otázka pluralismu, protože převažují média zastupující jednu ideově politickou orientaci. A v tomto případě vůbec nejde o orientaci stranící současné vládní moci.
Obraz o společensko-politické situaci v Polsku průměrný obyvatel Evropské unie získává ze sdělovacích prostředků, které jsou kritické vůči současné vládě. Proto tento obraz nemá mnoho společného s objektivismem. Převažuje názor, že takové hodnoty jako svoboda slova nebo pluralismus ve sdělovacích prostředcích jsou ohrožené, byť vláda neudělala nic takového, co by mohlo opravňovat taková obvinění. Je to přesně naopak, pluralismus se rozšiřuje, nyní je nesrovnatelně větší nežli v období předchozích vlád.
Falešné nářky
Falešný obraz o situaci médií v Polsku je zmocňován polskými sdělovacími prostředky s levicově liberální orientací. Jako příklad může posloužit publikace zveřejněná v říjnu v polském vydání týdeníku „Newsweek”. Tři novináři v ní alarmují, že současná moc ničí „nezávislá“ média, že si chce podřídit soukromou televisi anebo přivést k úpadku kritický deník vůči vládě. Argumentem podporujícím tyto these bylo oznámení vlády o zavedení zákona o kapitálové a majetkové dekoncentraci v médiích. Absurdita těchto obvinění spočívá v tom, že jejich autoři mohou bez omezení ostře kritizovat současnou moc. Dostali k tomu prostor šesti sloupeců, což pokud jde o standardy platné pro týdeníky, je opravdu velký prostor. „Newsweek” v prvním pololetí tohoto roku obsadil třetí místo, pokud jde o prodej médií z kategorie těch, která mají vliv na veřejné mínění (cca 100 tis. výtisků). Jeden z novinářů, který si stěžuje na současnou moc, publikuje v týdeníku „Polityka”, který je druhý v pořadí tohoto řebříčku, další je novinářka z největšího deníku „Gazeta Wyborcza”, a třetím stěžovatel pracuje v televisní stanici TVN24, která má největší sledovanost ze všech informačních televisních kanálů. Navíc právní normy upravující dekoncentraci existují ve většině zemí Evropské unie, a podoba návrhu polského zákona zatím není vůbec známá. Směšnost situace, kdy novináři největších polských médií, aniž by je někdo omezoval, lamentují nad údajným omezováním svobody slova je tak očividná, že se myšlenkám obsaženým ve zmíněném textu vysmívali nejen pravicoví novináři, ale i kolegové z jejich vlastních redakcí.
Svoboda pouze pro levici
Odkud tedy pramení onen pocit ohrožení novinářů, kteří jsou kritičtí vůči současné moci? Po dobu posledních 25 let ve veřejném prostoru dominoval jejich levicově liberální diskurs a zásadním způsobem ovlivňoval vědomí Poláků. Před několika lety, poté kdy se k moci dostala strana Právo a spravedlnost (PiS), byl zahájen intensivní proces narušování tohoto monopolu, tento proces se znatelně urychlil a pravicová média začínají mít stále větší vliv na veřejné mínění. Nejde tedy o nějaký atentát na pluralismus a svobodu slova, je tomu přesně naopak.
Novináři z levicově liberálních médií mohou pociťovat neklid, ale nikoliv proto, že je někdo chce zničit, nýbrž proto, že nejsou s to se smířit s tím, že již nemají monopol, nechtějí se „posunout“, aby uvolnili trochu místa i pro jiné. Pokud vůbec chceme tvrdit, že v Polsku existuje problém s pluralismem a svobodou slova, tak se to určitě týká levicově liberálních médií, která nedokáží fungovat za situace, kdy jiné ideové orientace začínají mít stejný potenciál jako oni. Je to typická vlastnost levicové mentality – určitá práva přináleží pouze nám a pokud je začínají používat jiní, znamená to, že jsou porušována.
Dominace jednoho názoru
Čtenář neznající polské reálie může být překvapen faktem, že v Polsku mají média tak jednoznačné ideově-politické konotace. Abychom pochopili tuto situaci musíme se vrátit zpět do roku 1989, kdy jsme v důsledku politické transformace, která proběhla bez krveprolití, získali svobodu. Avšak tato transformace měla svou cenu. První nekomunistická vláda se skládala z členů odborového hnutí Solidarita majících levicové názory a z bývalých komunistů. Součinnost těchto dvou skupin vedla k vytvoření tábora, který pak na dlouhou dobu ovládl polský politický a společenský život. A toto prostředí ve velké míře ovládlo také sdělovací prostředky.
Dohoda s mocí předchozího režimu měla za následek i to, že v Polsku neproběhla dekomunisace, jako v jiných zemích sovětského bloku, a stalo se něco přímo opačného – lidé s komunistickými kořeny si zprivatizovali národní majetek. Totéž se týká i soukromých médií. Není náhodou, že jednu z největších polských soukromých televisních stanic založil člověk, který spolupracoval s rozvědkou Polské lidové republiky, k čemuž se přiznal. Zakladatel druhé vlivné soukromé televise pracoval v polských emigrantských firmách kontrolovaných polskou státní bezpečností. Největším seriosním polským týdeníkem bylo dlouhou dobu postokumunistické periodikum „Polityka”, založené ještě v roce 1957 tehdy vládnoucí komunistickou stranou.
Politická a ekonomická dominace levicově liberálního tábora přivodila situaci, v níž největší polská média reprezentovala zájmy tohoto tábora. O žádný pluralismus tu ani náhodou nešlo.
Slabost pravice přelomena
Absence finančního zázemí a pravicových politických stran u moci (kromě krátkodobých výjimek) byla jednou z příčin slabosti konservativních médií. Byly učiněny pokusy založit konservativní deník, např. „Życie” (Život), ale tyto noviny se neudržely na trhu. Existovala menší periodika, ale s velmi omezeným okruhem působnosti. Lepší situace byla v segmentu tisku, který lze označit jako náboženský, konkrétně jde o katolická média. V roce 1991 redemptorista páter Tadeusz Rydzyk založil Radio Maryja, pak pod jeho vedením začal vycházet deník „Nasz Dziennik” (Náš deník) a své vysílání zahájila televise „Telewizja Trwam” (Televise trvám). Velké náklady měly dva katolické týdeníky: „Gość Niedzielny” (nedělní host) a „Niedziela” (Neděle). Nicméně katolické sdělovací prostředky se spíše soustřeďovaly na náboženskou problematiku a neměly takovou sílu působení jako levicová média.
Situace se začala měnit teprve po roce 2000. Sílil byznys podnikatelů s pravicovými názory, v krátkých obdobích, kdy u moci nebyla levice nebo liberálové, se do komerčních mediálních podniků zapojily také společnosti s majetkovou účastí státu. Tímto způsobem vznikla například v roce 2001 Telewizja Puls, která se však po dvou letech dostala do úpadku. Momentem zlomu pro konservativní média bylo období let 2005 – 2007, kdy se moci ujala strana Právo a spravedlnost, jejíž dva roky vládnutí přinesly oživení pravicových názorů. Nelze nezmínit také význam smolenské katastrofy v roce 2010, ve které zahynula elita pravicových politiků v čele s presidentem Lechem Kaczyńským. Skandální zanedbání tehdejší vlády Občanské platformy (PO) v rámci organisace tragického letu a pak během vyšetřování katastrofy urychlily proces zlomu ve způsobu narace, kterou pravice vnímala jako lživou. Polem pro onen „zlom” se stala média, protože tehdy dominující levicově liberální sdělovací prostředky prezentovaly vládní interpretaci této tragedie, což se ostatně týkalo i jiných aspektů polské skutečnosti. Na podhoubí těchto procesů vznikl konservativní týdeník „Uważam Rze“, a po změně majitele vydavatelského domu se redakční tým rozdělil a vznikly dva nové týdeníky: „wSieci” (V síti) oraz „Do Rzeczy” (K věci). Nový začátek zažil i již vydávaný týdeník „Gazeta Polska”. Svého druhu fenoménem je již více než 90 let existující katolický týdeník „Gość Niedzielny”, který prošel metamorfosou a stal se největším a nejvlivnějším týdeníkem v Polsku, s průměrným prodejem v prvním pololetí roku 2017 více než 126 tis. exemplářů. Srovnáme-li data o celkovém prodeji v tomto období čtyř největších konservativních týdeníků, které jsem zmínil výše, se čtyřmi levicovými a liberálními („Polityka”, „Newsweek”, „Fakty i Mity”, „Przegląd”), pak se ukáže, že první skupina prodává 273 tis. exemplářů, a druhá 257,6. Jde tedy o přibližně stejné počty, lze tudíž tvrdit, že pokud jde o týdeníky, tak je zde rovnováha. Ale v oblasti deníků i nadále převládá orientace levicově-liberální.
Pluralismus mezi médii
Důkazem o údajném omezení svobody a pluralismu médií vládou PiS má být obsazení řídících postů ve veřejných médiích svými lidmi, což v důsledku znamená, že tyto osoby zajišťují zpravodajství podle linie vládní strany. Jenže stejnou proceduru používaly dosud všechny vlády a vyplývá z platných právních norem, které umožňují vládnoucím silám obsazovat posty šéfu veřejnoprávních médií. To dělaly všechny doposud vládnoucí strany v Polsku, včetně Občanské platformy. Nyní stejně postupovala strana PiS. Odhlasovala si změny a tímto způsobem „převzala veřejně právní média”. Ale tentokrát paradox spočívá v tom, že ve skutečnosti došlo ke zvětšení pluralismu v elektronických médiích. Z dat za první čtvrtletí tohoto roku vyplývá, že programy dvou největších televizních kanálů v Polsku, jejichž profil je protivládní: Polsat a TVN, že podíl těchto stanic na televizním trhu činí 11,22 a 9,82 procent, dohromady 21,04. Zatímco vysílání prvního a druhého programu veřejně právní televise mají celkem 16,3 procent, takže rozdíl je dost značný. Před tím, nežli moc převzalo PiS, oba dva kanály veřejně právní televise byly jednoznačně provládní a ostře útočily na PiS, takže nešlo o žádný pluralismus.
Stojí za to také zmínit, že na trhu působí dvě televisní stanice s pravicovou orientací, jde konkrétně o: TV Trwam a Telewizja Republika, ale jejich dosah je omezený, první z nich má sledovanost kolem 1,5 procenta, a druhá 0,1. Nyní, kdy veřejně právní média mají provládní orientaci, je pluralismus ve skutečnosti rozhodně větší, jakkoliv je rozdělen mezi jednotlivá média. V Polsku jev pluralismu uvnitř redakcí vlastně neexistuje. Média jsou zpravidla názorově jednolitá a soustřeďují novináře se shodnou politickou a ideovou orientací.
Ověření trhem
V červnu roku 2014 týdeník „Wprost” zveřejnil stenogramy nahrávek rozhovorů čelních politiků tehdejší vládní moci. Nahraní si nebyli vědomi toho, že je někdo odposlouchává a svobodně vyjadřovali své názory, neukrývali skandální kulisy fungování Polska za vlády PO. Rozhovor státního tajemníka v kanceláři premiéra Tuska ,Pawła Grasie, s tehdejším ředitelem jednoho z největších státních podniků – palivového koncernu PKN Orlen Jackem Kawalcem odhaluje mechanismus podpory médií politiky. Generální ředitel PKN Orlen vulgárními slovy kritizuje ředitele největší polské pojišťovny Powszechny Zakład Ubezpieczeń za to, že dává inzeráty do pravicového týdeníku „wSieci”. Jeho pohoršení vyplývalo ze skutečnosti, že v Polsku platila praxe, že vláda prostřednictvím státních společností posílá proud peněz do médií, která ji podporují. Toto se děje např. formou inzerátů, reklam, sponzorovaných článků, anebo prostřednictvím převodu peněz určených na propagaci Evropské unie (z evropských fondů). Nyní, kdy se k moci dostala strana PiS, tento mechanismus slouží konservativním sdělovacím prostředkům. To pak vyvolává ostré útoky levicově liberálních subjektů, které jsou nyní zbaveny tohoto důležitého zdroje příjmů. Ze zprávy parlamentního výboru pro svobodu slova vyplývá, že za vlády Donalda Tuska během čtyř let z ministerstev teklo do médií, která podporovala jeho vládu, více než 124 mil. zlotých. Nelze se proto divit, že nyní publicisté deníku „Gazeta Wyborcza” alarmují, že bez prostředků z tohoto zdroje deníku hrozí úpadek. A hned zvedají prst a tvrdí, že toto je důkaz usvědčující vládu z toho, že tato vede boj proti sdělovacím prostředkům. Očekávání, že vláda bude finančně podporovat ty kruhy, které na ni nemilosrdně útočí a přímo vyzývají k jejímu svržení, je kuriosní. Nicméně největší absurdita obsažená v těchto obviněních spočívá v tom, že soukromá levicově liberální média nechtějí fungovat podle pravidel volného trhu, zatímco ta konservativní byla po léta zbavena státních prostředků a na trhu se udržela. Samozřejmě je legitimní pochybovat o tom, zda mechanismus státní podpory pro média stranící vládě je správný. Nicméně obvinění levicově-liberálních médií, že odebrání jim těchto prostředků je útokem na svobodu slova a pluralismus médií je vrcholem pokrytectví. Když sami byli příjemci tohoto systému, ani je nenapadlo vystoupit v obraně proti evidentnímu porušování svobody slova, když se to týkalo té pravicové části sdělovacích prostředků. Neprotestovali, když Státní rada pro rozhlasové a televisní vysílání, regulátor mediálního trhu, ovládaná lidmi spojenými s PO nechtěla přiznat koncesi pro pozemní vysílání digitální televise TV Trwam, protože tato byla kritická vůči vládě PO. A v tomto případě šlo o evidentní útok na pluralismus v médiích. Rada ustoupila teprve pod tlakem velkých manifestací, na jedné z nich bylo dokonce milion osob. Na obranu TV Trwam vystoupila dokonce ombudsmanka zvolená hlasy PO, a také Helsinská nadace pro lidská práva (nevládní organisace s výrazně levicově liberálním profilem – pozn. překl.).
Dekoncentrace
Současná vláda chce provést tzv. dekoncentraci mediálního trhu v Polsku. Dosud nebyla publikována ani předloha zákona, ale již byl spuštěn křik, že nový zákon poslouží ke zničení médií kritických vůči vládě. Avšak právní úpravy ochrany mediálního trhu jsou v Evropské unii normou. Kupříkladu ve Francii nebo Německu ve jménu principu pluralismu existují mnohé normy chránící trh před monopolisací a zároveň garantující místním subjektům dominaci na vnitrostátním trhu. Zatímco v Polsku vznikly monopoly a vládne zde majetková převaha zahraničních subjektů.
Podle dat z roku 2015 nepolští vydavatelé vlastní 138 časopisů dosahují prodej více než 560 milionů exemplářů. Zatímco ti polští vlastní jen 47 periodik, s prodejem 178 mil. exemplářů novin. Subjekty se zahraničním kapitálem tudíž kontrolují takřka 76 procent trhu s tiskem. Pokud jde o rozhlasové vysílání, tak zahraniční média vlastní 48 procent tohoto trhu.
Ještě závažnějším problémem jsou monopoly. Německé vydavatelství Bauer kontroluje 33 procent podílů na trhu s tiskem a zároveň 28 procent na tom rozhlasovém. V regionálním tisku dominuje německá Grupa (Skupina) Polska Press, kontrolující 20 z celkových 24 lokálních tiskových titulů. Taková koncentrace médií v jedněch rukou a dominace zahraničního kapitálu by např. v Německu nebo Francii nebyla možná.
Schválení dekoncentrujících zákonů určitě poškodí monopolisty, odtud ty hlasité protesty. Avšak tyto vyplývají především z finančních zájmů a otázka pluralismu je jen líbivou vějičkou, která má zmýlit ty, kteří nevědí přesně o co běží. Kdybychom jim měli dát za pravdu, museli bychom uznat, že ve většině evropských zemí platí normy ohrožující pluralismus a svobodu tisku. Je nutné počkat na vládní předlohu zákona, ale nelze předpokládat, že se v ní objeví řešení, která by šla proti standardům platným v Evropské unii.
Zde prezentovaná analýza ukazuje, že kroky stávající vlády vůči médiím se žádným způsobem neliší od standardů používaných v Polsku po roce 1989, a mnohé z nich přímo napomáhají k rozvoji pluralismu a svobody slova, tudíž zlepšují demokratické standardy.
Bogumił Łoziński
Autor je zástupcem šéfredaktora týdeníku „Gość Niedzielny”
Aktuality
Sinusoidy

Experti polské opozice se předhánějí v analýzách vládní propagandy. Mirosław Oczkoś upozornil na „klamné cíle“, kterými prý vládnoucí strana přehlušuje ostražitost komentátorů i celé společnosti. Mají ve svém důsledku odvést pozornost k náhradním diskuzím jako je například ochrana křesťanství nebo potraty. „Je to jako když sledujete film o moderních letadlech nebo lodích. Pokud nějaké letadlo vypustí raketu, jiné se brání klamnými cíli.“ Probíhající polskou politickou diskuzi na téma Jan Pavel II. či o potratech proto mediální a politický expert označil za podvod.
Už to skoro vypadalo, že se polští opoziční politici poučili a nenaskakují na vidle PiS. Po týdnu, kdy primátor Varšavy musel odpovídat na otázky typu: Bude vaše vláda nutit Poláky, aby jedli brouky? by to bylo přirozené. Ale ono ne.
Europoslankyně za Občanskou koalici Janina Ochojska tvrdí, že je mnohem více obětí na polsko-běloruské hranici, než uvádí čísla nezávislé skupiny Granica (37 obětí) : „Myslím, že obětí této hranice je mnohem více. Buď jsou v nějakém hromadném hrobě, protože bych se nedivila, kdyby se v době, kdy byl uzavřen přístup na hranice, těla prostě sbírala, aby takové důkazy nebyly. V současnosti je pohřešováno téměř 300 lidí. Proč si to myslím? Nastal v minulosti okamžik, kdy z celého Polska tam byli povoláni lesníci. Na co? Přece nepomáhali lesu v těžké chvíli. Ale k něčemu byli povoláni.“
Krzysztof Sobolewski z PiS na dotaz ohledně vyjádření Ochojské v úterý v pořadu Polského rozhlasu uvedl: „Lze jen říci, že to, co vysvětluje chování Janiny Ochojské, je nemoc. Distancuje se od svých předchozích úspěchů, od svého života.“ Jeho reakce je na tvrzení o tom, že polští myslivci sbírali mrtvoly imigrantů v polských lesích u běloruských hranic a házeli je do hromadných hrobů velmi mírná. Je to asi tím, že polští politici tak trochu mávají rukou nad tím, co Janina Ochojska o tom či onom hovoří. Připomíná jednoho maďarského poslance Federálního shromáždění, který předčítal za řečnickým pultem bibli a pak ve spodní sinusoidě podepsal rezignaci, aby se po nějaké době ve vrcholné sinusoidě domáhal vstupu do FS.
Sinusoida či ne, naštvaní polští myslivci a lesníci poslankyni Ochojskou zažalovali a polská prokuratura zahájila řízení za pomluvu. Místopředseda Občanské platformy Rafal Trzaskowski podotkl, že takto tvrdá obvinění by měla být podložena důkazy a dodal: „Pokud důkazy nejsou, škodí to lidem, o kterých poslankyně hovoří“. Donald Tusk se nevyjádřil.
Ochojska se v Bruselu věnuje problematice lidí se zdravotním postižením (ona sama je postižená od raného dětství po prodělané dětské obrně). Má zkušenosti s humanitárními aktivitami a byla přítomna na místě mnoha katastrof. Věnuje se migraci. Domnívá se, že Evropa by se imigrantům neměla uzavírat. Zároveň se podle ní musí zvýšit pomoc zemím, odkud přistěhovalci přicházejí. „Pokud chceme migranty udržet v jejich vlastních zemích, neuděláme to pomocí zdí či ostnatého drátu. Když lidé umírají hlady a žízní, utečou ze svého bydliště a riskují své životy, byť jen proto, aby zachránili své děti.“
Opoziční experti hovořící o klamných cílech vypouštěných PiS to mají těžké. Plácnutí poslankyně Ochojské okamžitě využila ruská propaganda a točí se v kruhu s velmi citlivým tématem hromadných hrobů v Katyni. Někteří polští aktivisté žádají poslankyni o bližší určení místa hromadných hrobů, ale většina spíše očekává omluvu v době spodní sinusoidy.
Když autor Tří mušketýrů psal svůj román, těšil se na zítřek a na to, co jeho hrdinové zažijí. S Polskem je to podobné.
Aktuality
Politika soudržnosti na plenárním zasedání Evropského kongresu místních samospráv

„Politika soudržnosti a směry rozvoje současných regionů“ – to je téma plenárního zasedání druhého dne letošního HSR. V diskusi, kterou vedl Jan Rokita, se na pódiu sešli zástupci několika evropských zemí. Ukrajinu zastupoval náměstek Dmytro Razumkov, Finsko starosta regionu Helsinki-Uusimaa Ossi Savolainen, Norsko starosta regionu Inlandet Even Aleksander Hagen. Za polskou stranu se zúčastnila státní tajemnice Małgorzata Jarosińska-Jedynak a maršálek Dolnoslezského vojvodství Cezary Przybylski.
Náměstek Razumkov poznamenal, že na Západě pokračuje odpor proti vstupu jeho země do EU a země západní Evropy si nevšímají enormních výdajů, které Rusko investuje do zničení jednoty západních partnerů. Mělo by se vypracovat společné stanovisko – to ukázala válka. Pouze sjednoceni můžeme vyhrát proti agresorovi. Dobré vztahy je třeba znovu vybudovat na mnoha úrovních, od parlamentu až po regiony. Na Ukrajině samozřejmě existují politické spory, ale politici nebudou rozdělovat společnost v její touze stát se součástí evropské rodiny. Nejsme moc daleko od sebe a máme podobné problémy. Správní reformy je třeba provést hned, nesmíme čekat na konec války. Máme základ a možnosti reformovat zemi. Zde je příkladem pro Ukrajinu Polsko a Německo,
Ossi Savolainen zahájil svůj projev zdůrazněním, že jeho region je skutečně progresivním regionem ve Finsku, který klade důraz na ochranu životního prostředí a chce být do roku 2030 plně bezemisní. Starosta zaznamenal některé problémy vyplývající z implementace kohezní politiky. Zdůraznil, že finanční prostředky poskytnuté EU pak vláda rozděluje na národní úrovni, často nespravedlivě. Prostředky jdou do méně rozvinutých regionů, což zpomaluje přechod k nulovým emisím v regionu Helsinky-Uusimaa. Starosta zdůraznil, že jeho region se zaměřuje na inovace a prosazování zelené politiky. Má vizi a chce ji realizovat – na to ale potřebuje finance. Důležitou rolí kohezní politiky je rozvoj inovací – na výzkum této problematiky je v regionu vyčleněno 5 % HDP. K dosažení úspěchu je však nutná spolupráce na mnoha úrovních – jak s územními samosprávnými celky, tak s výzkumnými institucemi.
Dokonce i Aleksander Hagen zdůraznil, že Norové, kteří nejsou členy EU, spolupracují s EU v mnoha aspektech života. Starosta zdůraznil význam kohezní politiky v dnešním světě. Jediným řešením je konstruktivní dialog, protože každý si musí uvědomit, jak velký vliv na svou zemi má. Politická neshody musí vést ke konečné dohodě. Vždy je třeba hledat společného jmenovatele, zejména v diskusích o politice soudržnosti, která je tak důležitá pro budoucí, lepší Evropu.
Ministryně Małgorzata Jarosińska-Jedynak zdůraznila, že Polsko je jedním z největších příjemců evropských fondů – dostali jsme 76 miliard PLN. Bohužel unijní verze kohezní politiky je rigidní a nepružná. Peníze z programů pomoci nelze použít na jiné než plánované účely. A zároveň se objevil problém pandemie, války a uprchlíků z Ukrajiny. Polsko nemůže převést finanční prostředky na pomoc Ukrajincům v Polsku, protože evropští technokrati s takovým krokem nesouhlasí. „Rigidní“ programy pomoci nelze použít k jiným účelům, než je plánováno. EU zavedla nové podmínky pro příjem pomoci – tzv horizontální podmínka vztahující se k Listině základních práv. A na tomto základě zdržuje výplatu finančních prostředků. Dosud jsme obdrželi 5 miliard PLN – 1,5 % z vyjednaných prostředků. Další prostředky mají být k dispozici za 5–6 měsíců. Velkým problémem je však nedostatečná flexibilita kohezní politiky.
Maršál Dolnoslezského vojvodství Cezary Przybylski připustil, že v místních samosprávách panovala určitá úzkost spojená s odporem EU vůči vyplácení prostředků na regionální operační programy. Jsou však realizovány – jde o vypisování soutěží které nelze nechat na později. Situace vojvodství je složitá – Dolnośląskie není chudý region, ale není stejné – jsou zde bohatší okresy, ale i chudší. Existují rozdíly, které je třeba odstranit. Maršálek zdůraznil, že je optimista a že dobře zavedená politika soudržnosti přispěje k rozvoji regionu a sníží vnitřní disproporce.
Aktuality
Kdo není s námi je s PiS

Polská opozice míří k dohodě ve společném postupu ve volbách do polského Senátu. V Polsku se do Senátu volí jednokolově, ve stejný den jako do Sejmu, formou jednomandátových obvodů a celý Senát (tedy 100 křesel) najednou. Dohoda má spočívat v tom, že Občanská koalice, Lewice, PL 2050, PSL a Hnutí samospráv budou stavět proti PiS v jednotlivých volebních obvodech pouze jednoho kandidáta.
Takováto dohoda by v České republice asi nebyla možná nejen kvůli střídavému mandátu českých senátorů, dvoukolovém systému, ale i kvůli tomu, že kandidáti na senátora jsou většinou místní politici vybíraní základními jednotkami politických stran a hnutí, kde centrální vedení má jen odpovědnost za případné excesy. V Polsku ale byla dohoda ve volbách v roce 2019 překvapivě úspěšná, i když nebyla ze sta procent naplněna. Polská opozice se proto o něco podobného pokouší opět.
PiS před volbami v roce 2019 nepřikládalo dohodě nějakou velkou váhu a nijak se proti ní nevymezovalo. Když pak někteří sebejistotou přetékající kandidáti splakali nad výsledkem dopadlo to pro PiS 49:51. Tomu se letos chce PiS vyhnout a dokonce přeskupilo svou stranickou organizační strukturu podle množství a rozlohy senátních obvodů. Popularita PiS klesla od posledních voleb o 10 % a i když se jí podařilo zastavit pokles preferencí, bude velmi těžké přesvědčit dostatečný počet voličů o tom, aby antiPiS celkově nevyhrál. Rozhoduje se ale u volebních uren a poučení z prohry v roce 2019 by mělo být pro PiS silně motivující.