Connect with us
Reklama



Historie

ZEMĚ POLIN

Publikoval před

„Kdyby Hospodin nedal Židům zemi Polin jako útočiště, osud Izraele byl by věru nesnesitelný“.Tato citace slov raně novověkého krakovského rabína může těm, pro něž dějiny polských Židů začínají rokem 1939, znít poněkud morbidně. Nicméně – jak hlásá motto překrásného Muzea dějin polských Židů ve Varšavě – jsou to především „dějiny života, nikoli dějiny smrti“, příběh tisíce let společné existence na jednom území. Přinášíme několik článků, které vyšly v rámci přílohy Orientace Lidových novin.

V těchto dnech si připomínáme řadu výročí spojených se zánikem tohoto společného světa: před 75 lety začal poslední zoufalý boj varšavského ghetta, před 50 lety dokonal dílo zkázy způsobené německým nacismem komunismus: Gomułkův režim vyštval ze země poslední větší skupinu polských Židů.

Zároveň se však našli lidé, kteří si i v nelidském světě obou totalit dokázali udržet lidství. Před 75 lety vznikla Rada pomoci Židům Żegota, jediná organizace svého druhu v okupované Evropě. Letos uplyne také 10 let od úmrtí její hlavní legendární postavy Ireny Sendlerové – zachránkyně stovek dětí z varšavského ghetta.

Lidé jako Sendlerová toto poselství života nesli i dál. Po roce 1989 mohlo ze sutin ghetta vyklíčit společně se znovuzískanou svobodou. Varšavská čtvrť Muranów je dnes stejně jako desítky dalších míst v Polsku centrem obrození židovské kultury. „Zdá se, že všechno od židovské kultury a historie až po židovské jídlo je teď v Polsku in,“ napsal ostatně před pár dny zpravodaj Huffington Post.

Maciej Ruczaj
ředitel Polského institutu v Praze

více na Moderní-Dějiny.cz

 

Continue Reading
Komentujte

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Historie

Kukačka – letadlo postavené v činžáku se proslavilo při útěku za hranice PLR

Publikoval před

Polský inženýr a pilot Eugeniusz Pieniążek pracoval na počátku šedesátých let minulého století v Leteckých závodech v Bialsku a létal na kluzácích. Jeho práce byla ceněna v zahraničí a on jezdil na ukázky polských konstrukčních leteckých řešení např. do Švédska. Začínali za ním přijíždět různí zahraniční letečtí odborníci a to stačilo, aby se o něj začala zajímat polská komunistická tajná policie SB. Odepřel jim spolupráci a začal mít problémy.Najednou jej nepustili do zahraničí a byl vyhozen ze zaměstnání. Na konci šedesátých let se rozhodl pro útěk z Polska.

Se zkušenostmi leteckého inženýra začal doma v pokoji své dcery v činžáku stavět jednomístné malé letadlo. Jednotlivé části letadla spouštěl na provaze z prvního patra domu a samotná montáž pak probíhala v garáži kousek od aeroklubu. Stavba mu trvala 26 měsíců. Jméno „Kukačka“ dala letadlu jeho tehdy sedmiletá dcera a paradoxně se nejdříve stalo hitem v komunistické PRL. Tehdejší polské noviny o něm propagandisticky psaly jako o příkladném úspěchu polského inženýrského umění. Pieniążek tak mohl na polském území létat.

13. září roku 1971 vyletěl z polského letiště v Bielsku do Krosna (kousek od slovenských hranic) a měl se ten den vrátit, ale vzal to na jih k hranicím Československa. Letěl těsně nad zemí a protože věděl, že hranice se Západem je pod dohledem ruských vojsk, tak to vzal překvapivě přes Maďarsko na Jugoslávii. Navigoval se pouze podle automobilových map a orientoval se podle železničních nádraží. Letěl v bouřce a přes hory a po čtyřech hodinách letu přistál v Subotici, nejsevernějším srbském městě. Po přistání byl okamžitě zatčen a strávil v jugoslávském vězení 7 měsíců. Je s podivem, že Jugoslávci o jeho zadržení neinformovali Poláky neboť ti jej hledali a předpokládali, že měl v bouřce nehodu.

Jugoslávci mu nakonec dali jednodenní propustku z vězení a on okamžitě odjel do Rakouska a následně do Švédska, kde měl zázemí a kolegy. Za pomoci švédských přátel a prostřednictvím fiktivního sňatku jednoho z nich s jeho manželkou dostal v roce 1973 svou rodinu do Švédska. Ve stejném roce za 1200 dolarů vykoupil letadlo Kukačka z jugoslávských hangárů a 17 let pak trávilo pod plachtou ve Švédsku, aby jej až v roce 1990 znovu uvedl do provozuschopného stavu.

Počátkem devadesátých let se Pieniążek s rodinou vrátil do Polska, založil zde polskou dceru Experimental Aviation Association a začal se věnovat stavění funkčních replik předválečných letadel. Kukačka je od roku 2005 v Muzeu polského letectví v Krakově.

jp
zdroj: interia.pl

Pokračovat ve čtení

Historie

Na téma polského komunismu, odlišného od režimu v Československu a Maďarsku

Publikoval před

Novou politickou a společenskou situaci v Polsku po druhé světové válce definoval tzv. Červencový manifest, vytvořený v Moskvě skupinou polských radikálně levicových aktivistů. Byl vyhlášen v roce 1944, ve chvílích osvobozování polských území z německé okupace Rudou armádou a s ní postupující 1. polskou armádou. moderní dějinyJelikož dlouhou dobu nikdo neviděl polského vojáka v uniformě, stalo se, že podstatná část běžné populace uvítala manifest s nadšením. A to i proto, že ekonomické požadavky manifestuse prakticky nelišily od těch, které navrhovala vláda v Londýně – počítaly sagrární reformou a demokratizací společnosti. Nebyla tam žádná revoluční hesla, ani ta, která by byla zaměřena proti velmi významné instituci v zemi, kterou vždy byla katolická církev. Červencový manifest se pouze v jednom bodě dotýkal církevních otázek, postuloval oddělení církve a státu, svobodu náboženského vyznání a rovnost pro jiná vyznání či církve, kterých nebylo v předválečném Polsku málo. Ale bylo stále jasnější, že mezi novými vládními kruhy, oficiálně proklamujícími svoji náboženskou lhostejnost, a katolickou církví muselo dříve či později dojít ke konfliktu. Obě strany byly společenskými institucemi v jistém smyslu soupeřícími a usilujícími o vládu nad „dušemi”.

V počátečním období nicméně nic nenasvědčovalo budoucímu konfliktu, nová vláda dokonce usilovala o podporu katolické církve a prezident nové republiky Boleslav Bierut se dokonce účastnil náboženských obřadů. Církev měla v Polsku nesmírně důležitý význam, byla duchovní silou národa, během anexí (záborů) byla vždy na jeho straně, vyzývala k boji za nezávislost a pomáhala také v materiálním smyslu. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že polští komunisté byli většinou pokřtěni v katolickém kostele, a velmi často absolvovali katolické školy. V každém případě nepocházeli z úplně ateistického prostředí, které by bylo cizí katolické tradici – na rozdíl od komunistů ze sousedních zemí, kde měla církev již dlouho odlišnou pozici, jako například v Československu.

K prvnímu střetu došlo nicméně již v roce 1947, kdy nová lidová vláda vydala dokument, ve kterém uvedla: „[…] Konkordát jednostranně porušený Svatým stolcem, dále neplatí.” Úřady tímto způsobem popřely platnost diplomatických dohod uzavřených mezi Vatikánem a Varšavou již roku 1925. Důvod pro toto rozhodnutí byl poměrně významný – vláda tvrdila, že nominace nových německých biskupů na polských územích, připojených po roce 1939 k Třetí říši na místa odstraněných polských biskupů, papežem Piem XII. byla porušením konkordátu. Z hlediska mezinárodního práva to tak skutečně bylo. Ale mnohem důležitějším důvodem, i když formálně vládními kruhy nezmiňovaným, byla skutečnost, že Vatikán neuznal nové polské hranice na Odře a Nise a otálel se zřízením stálé církevní správy v těchto oblastech, což souviselo se jmenováním nových biskupů. Tzv. „získané země” (Ziemie Odzyskane) byly pro Polsko základem a podmínkou sine qua non nového státu a nové administrativě pochopitelně velmi záleželo na tom, aby se ve Vratislavi, Štětíně a Olštýně objevili polští biskupové, tomu se nelze divit.

Dalším prvkem sporu mezi komunistickými úřady a katolickou církví byla v první řadě tzv. Caritas, výuka náboženství, a v neposlední řadě občanské sňatky. Byla to v podstatě válka o vládu nad dušemi, která časem získala ostřejší formy, i když samozřejmě ne tak ostré jako v sousedním Československu, kde byly během jediné noci pozatýkány řady duchovních. Když v roce 1953 polský primas Stefan kardinál Wyszynski během kázání rozhodně protestoval proti zákazu katolického týdeníku Tygodnik Powszechny a dalším vládním opatřením a vyřkl významná slova non possumus, byl druhého dne ráno zatčen a izolován. Co je ovšem důležité, nebyl uvězněn, ale držen ve starém odlehlém klášteře pod pečlivým dohledem.

Zvýšená represe proti církvi, jejíž předzvěstí bylo zatčení Wyszynského, se odvíjela v období ostrého stalinismu, které v Polsku trvalo od roku 1947 do roku 1956. Byla to také doba brutální likvidace odpůrců Stalinovy moci v Polsku, často na základě fiktivních a neoprávněných obvinění, jejich věznění a dokonce odsuzování k trestu smrti. To se týkalo především příslušníků partyzánských skupin z Národních ozbrojených sil (Narodowych Sił Zbrojnych), kteří po válce nesložili zbraně. Ti totiž považovali tehdejší stav jako další okupaci Polska a věřili, že Západ vyvolá třetí světovou válku, tentokrát proti Sovětskému svazu. Ale zapomínali na skutečnost, že právě takové rozdělení Evropy a začlenění Polska do sovětské sféry vlivu bylo dílem západních spojenců, kteří opět ukázali, co pro ně znamenají spojenecké dohody a závazky. Zde je třeba připomenout, že jak Spojené království, tak Spojené státy uznaly vládu ve Varšavě za legální, navázaly s ní diplomatické vztahy a respektovaly nové rozdělení hranic. Je třeba také poznamenat, že pronásledování se týkalo rovněž některých bývalých vojáků Zemské armády (Armii Krajowej), stejně jako některých vojáků bojujících na Západě, kteří se po válce vrátili do Polska. Stalinistické období bylo charakterizováno silným kultem osobnosti, indoktrinací společnosti dosahující absurdna, propaganda vykreslovala Josifa Stalina jako otce a dobrodince národů, dokonce jako nadčlověka, který bude věčně živý.

Situace se začala měnit po slavném vystoupení Nikity Chruščova na XX. Sjezdu KSSS v roce 1956, v němž otevřeně odsoudil Stalinovu politiku a kult osobnosti. Rok 1956 se stal jedním z průlomových let v dějinách komunismu, došlo tehdy k významným změnám nejen v Polsku, ale také v Maďarsku, a Československu či NDR. V Polsku se začala vytvářet trhlina mezi příslušníky elity Polské sjednocené dělnické strany (PZPR), která se rozdělila do dvou znepřátelených táborů, na tzv. puławiany a natolińcziky, a nejednotnost strany byla stále zřejmější. Ve společnosti docházelo k varu a jeho vyvrcholení nastalo v Poznani v červnu 1956, kdy se stávka dělníků Cegielského závodů v důsledku otevření věznic a propuštění skupiny vězňů proměnila v pouliční nepokoje. Příčinou stávky byl krach pětiletky a drastický nárůst cen, ale je třeba mít na paměti, že šlo také o důsledek mezinárodních událostí – mimo jiné korejské války. Polsko stejně jako další země východního bloku nebyly osamělými a izolovanými ostrůvky „Souostroví Gulag”, takže ozvěny událostí, ve kterých se angažovaly velmoci Východu a Západu, silně ovlivňovaly vnitřní situaci – z hlediska společenského i ekonomického. Ovšem brutální potlačení tzv. Poznaňského června zanechalo své následky – došlo ke změnám ve vládních kruzích, povinností prvního tajemníka Polské sjednocené dělnické strany a vedoucího představitele země se nově ujal Wladyslaw Gomulka, který byl během stalinského období rovněž vězněn. Dne 24. října 1956 Gomulka přednesl na náměstí Defilad (průvodů) slavný projev, v němž oznámil zásadní politické změny a půlmilionový dav jej nadšeně přerušoval potleskem. Nebylo to nijak překvapivé, protože oficiálně přiznal chyby, kterých se dopouštělo předchozí vedení: […] Poznaňští dělníci […] protestovali proti zlu, které široce zakořenilo v našem společenském zřízení a kterým byli také bolestně zasaženi, proti porušení základních principů socialismu, který je jejich myšlenkou (…). Převzetí moci Gomulkou a vyhlášení „polské cesty k socialismu” způsobily znepokojení v Moskvě, a tak se oddíly Rudé armády rozmístěné v Polsku začaly stahovat k Varšavě. Na rozdíl od občas zmiňovaných tvrzení nezůstala polské armáda uzavřena v kasárnách a velitelé nepřijali pasivní postoj vyčkávání. Na periferii Varšavy byla rozmístěna vojska Útvaru vnitřní bezpečnosti (Korpusu Bezpieczeństwa Wewnętrznego) v plné bojové pohotovosti a letadla s bílo-červenou šachovnicí na křídlech ze vzduchu kontrolovala pohyby sovětských vojsk. Na druhé straně sovětské baltská flotila zablokovala polské přístavy. V této těžké situaci, kdy visel konflikt na vlásku, přijel do Varšavy na zasedání politbyra Nikita Chruščov, který si vyžádal setkání s Gomulkou. Ten jej během rozhovoru přesvědčil o tom, že by měl souhlasit s určitými změnami v Polsku, které vůbec nemusí znamenat změnu politického systému. Wladyslaw Gomulka byl od této chvíle vnímán jako ten, kdo zastavil sovětské tanky, dojednal spravedlivé podmínky vývozu polského uhlí do SSSR, a konečně očistil Polskou lidovou armádu (Ludowe Wojsko Polskie – LWP) od tzv. sovětských poradců.

Stabilizace se rovněž týkala církve, Wyszynski byl propuštěn z internace a naplno se ujal povinností arcibiskupa a primase. Rehabilitace se dočkali také vojáci Zemské armády (AK) a příslušníci ozbrojených sil ze Západu, mnoho z nich se mohlo vrátit do aktivní služby v řadách LWP (Polské lidové armády). Taktéž piloti letek bojujících v Anglii nebo důstojníci vojenského námořnictva obsazovali vysoké vojenské pozice a získávali generálské hodnosti, což bylo například v Československu zcela nepředstavitelné.

Po několika letech relativního klidu doprovázeného rovněž hospodářským rozvojem, označovaného jako malá stabilizace, přišly v 60. letech další obtížné a krizové situace, a to jak v oblasti církevní, tak společenské. Je třeba věnovat pozornost dvěma událostem. První z nich vyvolaly vládnoucí orgány tím, že již v druhé polovině 50. let znemožnily výuku náboženství ve školách, což tehdy způsobilo protesty katolické církve. Církevní úřady naopak vyvolaly rozhořčení u státních orgánů v roce 1965 vyhlášením slavného dopisu německým biskupům, ve kterém se polští církevní hodnostáři „omlouvali a žádali o odpuštění”. Tímto způsobem se církev chystala na oslavy pokřtění (christianizace) Polska a dopis, který uznával přínos německé kultury pro rozvoji křesťanství v Polsku, se měl stát krokem k usmíření v duchu reforem Druhého vatikánského koncilu. Komunistické úřady to označily, v kontextu polsko-německých vztahů (zejména stále neuznané západní hranice), jako „samozvanou” politickou akci biskupů, „proněmeckou demonstraci” a dokonce i zradu polského národa. V důsledku těchto událostí byl kardinálu Wyszyńskému odepřen souhlas s cestou do Říma, jejímž cílem bylo zahájení roku milénia, a především také z těchto důvodů nebyl povolen příjezd papeže Pavla VI. Během církevních svátků v Hnězdně byl proto ponechán prázdný papežský trůn jako výmluvné gesto protestu a smutku. Oslava tisíciletí se tudíž odehrály v atmosféře vzájemného soupeření a napětí, úřady bránily církvi v organizaci náboženských obřadů a lidem v účasti na nich. V souvislosti s tím byly na pokyn vlády uspořádány ve velkém měřítku (s ohledem na církevní výročí) konkurenční slavnosti tisíciletého trvání polského státu. Jejich symbolem se stala mimo jiné slavnostní vojenská přehlídka demonstrující kontinuitu tradic polské armády a její současnou sílu. Není možné také zapomínat na realizovaný plán výstavby mnoha nových škol, v nichž se doposud učí tisíce polských žáků a studentů.

Jedním z nejdůležitějších let „komunistického přelomu” byl dramatický rok 1968 a jeho široký mezinárodní kontext. Byl jednoznačně zahájen změnami kurzu a demokratizací v Československu a reakce polské veřejnosti na tyto události vyjádřil slogan „Celé Polsko čeká na svého Dubčeka.” Nicméně k prvním střetům a vření došlo v Polsku v důsledku politické situace na Blízkém východě, kde Izrael zaútočil proti arabským státům. Vzhledem k tomu, že právě ony byly spojenci sovětského bloku, Polsko (stejně jako další socialistické země) přerušilo diplomatické vztahy s Izraelem. Zároveň v samotném Polsku začala politicky motivovaná kampaň proti Židům. Započaly protižidovské čistky v řadách strany, na univerzitách a rovněž v armádě. V důsledku šikany tisíce polských občanů židovského původu opustilo zemi a emigrovalo do západních zemí. Současně došlo ke kulturnímu kvasu, který byl důsledkem vládního zákazu inscenace Národního divadla „Dziady” – pod záminkou jeho protiruských akcentů. Nakonec to vedlo k dramatickým událostem ve Varšavě, ke stávce na Varšavské univerzitě a brutálnímu potlačení studentských demonstrací policejními jednotkami.

Není možné nevzpomenout na skutečnost, že rok 1968 byl pro země východního bloku těžkým momentem spojeným s událostmi v Československu a potřebou vypořádat se s nimi. Dosti důležitý význam zde sehrál Wladyslaw Gomulka, který se stal de facto jedním z inspirátorů vojenské intervence v Československu. Demokratizace života a zásadní změny se v Československu udály velmi rychle, můžeme dokonce říci, že předběhly očekávání samotného iniciátora Alexandra Dubčeka. Situace se tak začala dostávat mimo kontrolu. V situaci, kdy se v Československu začaly ozývat hlasy volající po neutralitě, začal mít Gomulka vážné obavy o celistvost sovětského bloku. Vystoupení Československa z Varšavské smlouvy a východního bloku by podle Gomulky znamenalo jeho automatické začlenění do západní sféry vlivu, zejména pod vliv západního Německa. V té době nebyly stále hranice na Odře a Nise západním Německem uznány a pro Gomulku, jako bývalého ministra získaných území (Ziem Odzyskanych), měly pro existenci Polska klíčový a prvořadý význam. Kromě toho si Gomulka pamatoval, že jedním ze směrů, odkud zaútočili Němci v roce 1939 na polské území, bylo Československo. Takže události, které se odehrávaly za jižní hranicí Polska, vnímal jako skutečné ohrožení polské „suverenity”. Proto se Polská lidová armáda (LWP) aktivně účastnila operace „Dunaj” po boku Rudé armády, jako druhá největší co do počtu vojáků a vojenské techniky. Byly jí určeny taktické úkoly – mimo jiné udržení československých jednotek v kasárnách v severních oblastech a zabránění jejich vojenským akcím. Je třeba poznamenat, že účast polských vojáků na intervenci v Československu byla polskou veřejností hodnocena různě, od skutečného rozhořčení, o čemž svědčí sebeupálení Ryszarda Siwce, až po občas se vyskytující projevy akceptování či dokonce podpory vycházející především ze stranických kruhů. Intervence však měla také význam z vojenských důvodů, byla ve skutečnosti dobrým testem stavu a operativních kvalit polské armády, která prošla touto zkouškou „velmi dobře”.

Do šířeji popisovaných událostí 60. let patří rovněž postupné formování opozice, jejíž počátky musíme hledat uvnitř Polské sjednocené dělnické strany (PZPR). Koneckonců většina pozdějších opozičních aktivistů, v čele s Karolem Modzelewským a Jackem Kuroněm (ke kterým se později připojil Adam Michnik), byli dříve členy strany a viděli, že hospodářské a politické reformy jsou nezbytné, ale v rámci stávajícího systému. Nicméně opoziční struktury se začaly formovat až v 70. letech v souvislosti s kolapsem politiky Edwarda Gierka a následnou vlnou stávek dělníků z Radomi, Ursusu a Plocka, kteří protestovali proti drastickému zvýšení cen. V roce 1976 byl ustaven Výbor na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników – KOR), jehož úkolem bylo pomoci zatčeným dělníkům, a to jak materiálně, tak morálně. Krátce nato začaly vznikat další opoziční organizace, jakými byly Svobodné odborové svazy Kazimierza Świtonia (Wolne Związki Zawodowe) v roce 1978 nebo Konfederace nezávislého Polska Leszka Moczulského (Konfederacja Polski Niepodległej) v roce 1979.

Nicméně vrcholu dosáhly opoziční aktivity v Gdaňsku, kde v důsledku stávek v loděnicích a po dělnických protestech v roce 1980 státní orgány akceptovaly 21 požadavků stávkujících. Místopředseda vlády Wojciech Jagielski a vůdce stávkujících dělníků Lech Walesa podepsali tzv. Srpnové dohody. Dohodnuté body se týkaly mimo jiné povolení svobodných odborových svazů, zaručení práva na stávku či propuštění politických vězňů. Důsledkem těchto událostí bylo vytvoření Celonárodních nezávislých samosprávných odborů „Solidarita“ (Niezależny Samorządny Związek Zawodowy „Solidarność“) dne 17. září 1980 v Gdaňsku. V čele Solidarity stál Lech Walesa a celé jím vedené hnutí sehrálo později klíčovou roli při přípravách změn režimu v komunistickém Polsku.

Zde je třeba mít na paměti, že důležitou roli v procesu změn hrála volba krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly papežem, kterým se stal v roce 1978 jako Jan Pavel II., což výrazně posílilo postavení katolické církve v Polsku. Jeho první návštěva v rodné vlasti roku 1979 měla zásadní význam a slova polského papeže, která pronesl ve Varšavě – „ať sestoupí Tvůj Duch a obnoví tvář země, této země”, získala symbolický význam. Není možné zapomenout na to, že osobnost Jana Pavla II. ovlivnila nejen situaci v Polsku, ale také v dalších zemích sovětského bloku. Jan Pavel II. kromě toho, že se považoval za Poláka, připomínal v první řadě, že je rovněž Slovanem, a proto mu také situace jiných slovanských národů nebyla lhostejná. Vyjádřil to jasně během setkání s arcibiskupem pražským a primasem českým kardinálem Františkem Tomáškem v roce 1979. Tehdy řekl: „Váš národ byl vždy blízký mému srdci, a nyní se stal ještě bližším. Udělám vše, co bude v mých silách, abych vám v této obtížné situaci pomohl.”

Polsko-československé sblížení se rozvíjelo rovněž v opozičních kruzích – již na konci 70. let byly navázány první kontakty mezi signatáři české Charty 77 a polskými členy Výboru na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników – KOR). Zpočátku to byly tajné konspirační schůzky v Krkonoších, výměna a přenášení letáků, což nakonec vedlo k podpisu dohody o spolupráci a vytvoření Polsko-československé solidarity (Solidarność Polsko-Czesko-Slowacka) v říjnu 1981. Zvláště aktivní spolupráce začala po zrušení výjimečného stavu v Polsku v roce 1983, nepochybně přispěla ke sbližování obou zemí a v důsledku také k politickým změnám. Stojí za zmínku, že v očích českých disidentů bylo Polsko (a tamní politický vývoj) mnohem svobodnější, do značné míry bylo pro ně inspirací a podporou pro rozšíření jejich činnosti v podzemí.

Období komunismu nebylo ovšem jen dobou charakterizovanou politickými událostmi, vztahem církve a státu nebo opozičními akcemi. Ovlivňovalo také každodenní život milionů lidí, který byl podmíněn jako vždy v historii ekonomickou a politickou situací.

Po II. světové válce bylo Polsko nesmírně poničenou zemí, města, jakými byla Varšava, Poznaň, Vratislav či Gdaňsk, ležela v rozvalinách, zničena byla silniční i železniční infrastruktura, zdevastovaná byla zemědělská půda. Milionové ztráty na životech a majetku byly tedy skutečností, s níž se musely poválečné vládní orgány přecházející na centrálně plánovanou ekonomiku vyrovnat. Tříletý hospodářský plán, přijatý na léta 1947-1949, předpokládal obnovu ekonomiky, která se měla odvíjet v souladu se znárodněním průmyslu. Realizace tohoto záměru byla podmíněna získáním celé společnosti pro myšlenku obnovy a lidé ji – na rozdíl od dnes obecně propagovaného mínění – přijímali se zápalem a nadšením. Dokonce i tzv. závod práce, tj. soutěž o překročení denních výrobních norem, podporovaná tehdejší propagandou, se setkal v počátcích s pochopením podstatné části společnosti. To vše nakonec způsobilo, že tříletý plán skončil jednoznačným ekonomickým úspěchem. Lidé se učili novému způsobu života v nových společensko-politických podmínkách, počáteční nadšení ale opadlo v době prohlubující se stalinistické indoktrinace a brutalizace. Odhalování tzv. nepřátel lidu státní bezpečností (Urząd Bezpieczeństwa – UB) a hrozby udání způsobily v každodenním životě plíživou apatii a dokonce strach. V 50. letech byla zahájena také první fáze industrializace, během níž byly prakticky od nuly vybudovány základy těžkého průmyslu, loďařství i strojírenství, rozvíjela se též energetika založená na využívání hnědého uhlí. Je ovšem třeba poznamenat, že tato fáze průmyslového rozvoje byla podmíněna geopolitickou situací, která vyústila v uzavřenou ekonomiku odříznutou od světového trhu. Tato industrializace 50. let se odvíjela na úkor růstu průměrné spotřeby běžných Poláků, což vedlo v dalších letech ke snižování životní úrovně a sociální nespokojenosti vedoucí ke stávkám.

Z tohoto důvodu lidé s nadějí a radostí přivítali oznámení změn ve chvíli převzetí moci Wladyslawem Gomulkou, kdy po vlně stávek nastal návrat k uskutečňování dalších cílů ekonomického rozvoje země. Období tzv. tání bylo velmi důležité pro každodenní život obyvatel, byl opuštěn koncept kolektivizace a Polsko se stalo jedinou zemí východního bloku, v níž se začalo rozvíjet soukromé podnikání a obchod. Reforma systému centrálního řízení ekonomiky a podpora produkce potravin přinesla poměrně výrazné zlepšení životní úrovně Poláků. Často se zapomíná na fakt, že právě tehdy začali rolníci a dělníci jíst pravidelně maso a kvalita výživy obyvatelstva se poměrně výrazně zvýšila. Během tohoto období se každodenní život postupně vracel k normálu, aparát teroru v podobě stalinského Úřadu veřejné bezpečnosti (UB) mizel, jeho stalinističtí důstojníci byli stavěni před soudy a odsuzováni do vězení.

Mezi lidmi se tvořil smysl pro sociální solidaritu, o čemž svědčí i spontánní podpora Maďarů v průběhu jejich revoluce v roce 1956. Poláci masově a ochotně tehdy darovali krev, pořádali sbírky oblečení a léků, které byly později oficiálně převáženy do Maďarska. Následně byly v Polsku organizovány rekreační pobyty pro maďarské děti, které byly nějakým způsobem zasaženy dramatickými politickými událostmi.

Jasným signálem zlepšení situace v Polsku v letech šedesátých se pro průměrného občana staly stále hojněji se v domácnostech vyskytující televize s velmi dobrými programy. Právě tehdy se na obrazovkách objevilo kultovní divadlo „Kobra” (Teatr sensacji „Kobra”) nebo dobré polské televizní seriály jako „Občanská válka” („Wojna domowa”) či „S nasazením života” („Stawka większa niż życie”). Bylo to také období, kdy se zrodily první polské kabarety, které dodnes těší a baví diváky a představují mnohem lepší a inteligentnější smysl pro humor než předvádějí současní tzv. Kabaretiéři.

K výraznému snížení životní úrovně i kvality života Poláků začalo docházet ke konci 60. let, v roce 1970 došlo k drastickému zvýšení cen, což bylo způsobeno krachem pětiletého plánu i celosvětovou krizí související s válkou ve Vietnamu. Zvýšení cen vedlo k dramatickým událostem na polském pobřeží, vlně stávek a střetů s policií a v důsledcích ke změnám v nejvyšších stranických orgánech.

Na počátku 70. let začíná nová éra v dějinách Polské lidové republiky (Polska Rzeczpospolita Ludowa – PRL), takzvané desetiletí vlády Edwarda Gierka, která byla charakterizována otevřením se světu, podporou nových technologií a modernizací stávajícího průmyslu. Znamenalo to také politické otevření, stále více lidí vyjíždělo na Západ, a naopak ze Západu přicházely další a další kulturní i spotřební novinky.

Ekonomika 70. let přinesla řadu významných investic, které se trvale zapsaly na seznam hospodářských úspěchů Polské lidové republiky, což se dnes zásadně z ideologických důvodů popírá. Získané úvěry od západních bank byly rozumně využity při rozvoji hutí a oceláren v Katovicích, k rozšíření chemického a petrochemického průmyslu v Plocku; byl vybudován Severní přístav v Gdaňsku a zvýšena produkce lodí v loděnicích. Polsko tehdy mělo nejsilnější loďstvo v Baltském moři, předčilo i sovětskou či švédskou flotilu, polská společnost „Linie Oceaniczne“ se stala největším majitelem plavidel a její lodě pluly do nejvzdálenějších světových přístavů. Nastal rovněž značný rozvoj silniční a železniční dopravy, byla postavena řada nových silnic, například proslulá dálnice Varšava – Katovice, která je dodnes jednou z nejlepších polských dálnic. Nebýt jí, jezdilo by se do Čech a do Maďarska po běžných státních silnicích. Symbolem Gierkovy éry se stal Fiat 126p, obecně známý jako „maluch”, jehož výroba v italské licenci započala v továrnách ve městech Tychy a Bielsko-Biala. Od té doby se stal „králem polských silnic”. Kromě něj byl uveden na trh nový a větší Fiat 125p, jeho nákup byl však spojen s čekáním ve frontách nebo potřebou získat speciální poukaz, a to nejrůznějšími způsoby. Oba vozy se tedy staly známkou dokončení procesu plné motorizace Polské lidové republiky.

Velmi důležitým rysem Gierkových časů byl také rozvoj výstavby bytů, díky využití technologie výstavby známé jako tzv. panelová padl v roce 1978 dodnes nepřekonaný rekord v počtu dokončených a do užívání odevzdaných bytů – jejich počet dosáhl 288 tisíc ročně. Nebyly to velké byty, obvykle dvoupokojové s kuchyní, tehdy se začalo běžně říkat „těsné, ale vlastní”. V souvislosti s tím se začala prosazovat prorodinná politika, jejímž průvodním jevem byly obchody a půjčky pro mladé páry. Dnes je tato skutečnost zesměšňována, ale tehdy přinesla významný populační přírůstek, což způsobilo značné omlazení polské společnosti.

Dalším výrazným charakteristickým rysem doby byl nárůst produkce potravin, regály v obchodech se zaplnily různorodými druhy zboží, Poláci začali stále více konzumovat citrusové plody, objevila se licenční Pepsi-Cola a Coca-Cola. V domácnostech začali obyvatelé sledovat televizní vysílání v barvě, protože Polská lidová republika jako druhá země v Evropě přešla z vysílání černobílého na barevné. Poláci mohli sledovat programy slušné úrovně, jak populárně-naučné jako slavné „Sondy”, tak oblíbené americké westerny či odvážné kabarety reflektující polskou realitu. Do nich se v Polsku dařilo propašovat velmi odvážné texty, často se vysmívající politickému systému a vládě.

Hovoříme-li o Gierkových časech nebo obecně o Polské lidové republice, nesmíme zapomínat na to, že velmi důležitou oblastí, ve které Poláci dosáhli značných úspěchů, byl sport. Zejména v období 70. let začal stát poměrně významným způsobem investovat do podpory rozvoje tělesné kultury, stavěl mnoho nových sportovních zařízení, organizoval spartakiády a sportovní závody na úrovni škol i univerzit. Tehdy začalo docházet k přestupům a hráči polských klubů začali odcházet do zahraničí.

Sport byl tehdy v centru zájmu, mnohem více než dnes, vítězství fotbalového týmu, atletů nebo cyklistů na tzv. Závodě míru přitáhlo miliony nadšených a hrdých Poláků před televizory. Často šlo o politickou satisfakci, především tehdy, když byl poražen Sovětský svaz, polští hráči hráli v bílo-červených dresech s orlem na hrudi a vítězství slavili za doprovodu národní hymny.

Sportovní úspěchy, kterých dosáhli Poláci na profesionální úrovni a v mezinárodních arénách, se pochopitelně přenášely do každodennosti. Běžný život mladé generace se odehrával na dvoře a školním hřišti, kde okamžitě po škole kluci hráli fotbal, a holky skákaly přes švihadlo nebo hrály tzv. klasy nebo gumu. Dvorky, které byly charakteristickým rysem doby a prvkem integrujícím sousedské společenství u mladší generace, nyní zcela zmizely.

Období úspěšného hospodářského rozvoje, zejména Gierkovo desetiletí, probudilo výrazně poptávku spotřebitelů, což výrazně překračovalo výrobní kapacity země.

Ovšem začaly se objevovat problémy s půjčkami, protože peníze v určitém okamžiku začaly docházet. Důvodem bylo zhoršení situace v zemi – výrobní možnosti měly své meze, a jelikož se spotřeba nesnižovala, nastával nedostatek jednotlivých druhů zboží. Především proto, že nebyly na příděl. A tak se začaly zvyšovat ceny, které zůstaly nezměněné od roku 1971, a následně se přešlo k postupnému zavedení přídělového systému distribuce zboží a zavedení lístků na cukr a maso. Tyto problémy vedly nakonec k absurditám veřejného života Polské lidové republiky – prázdným regálům v obchodech, frontám na zboží, zapisování pořadí ve frontách, nepoctivostem, okrádání či dokonce lovům, např. na toaletní papír. Tato životní úroveň začala postupně Polsko vzdalovat od sousedních zemí, Poláci začali vyjíždět ze země za obchodem, takže o sobě rychle vytvořili ve Vídni nebo v Budapešti příslušnou pověst. Cestovali dokonce také do Československa či NDR a přiváželi zavazadla plná běžných výrobků, jakými bylo nádobí, jídelní servisy, příbory, boty, školní aktovky aj.

Od nedostatku zboží v obchodech k sociální nespokojenosti není dlouhá cesta, v jistém bodě si s těmito problémy státní orgány neuměly poradit, což vedlo k počátkům tzv. stabilizace. K ní přispěla určitě změna ve vládnoucích kruzích Sovětského svazu a převzetí moci Michailem Gorbačovem v roce 1985. Ten zahájil reformní projekt se třemi zásadními hesly: přestavba, glasnosť a zrychlení. Paralelní proces politických změn, který se odvíjel v Polsku již léta a jehož symbolem byla Solidarita, vyústil v uspořádání kulatého stolu, svobodné volby a vytvoření nové vlády s bývalým disidentem Tadeuszem Mazowieckým v čele. To vše ovlivnilo vývoj v ostatních zemích východního bloku, činnost opozice a protikomunistické demonstrace v Československu vedly nakonec k tzv. Sametové revoluci, v jejímž důsledku se prezidentem stal Václav Havel. Naopak v Maďarsku byl uzavřen v roce 1990 kompromis mezi vládou a opozicí, což vedlo ke svobodným volbám. Změny politického systému v zemích bývalého sovětského bloku byly inspirací k integračním procesům a spolupráci na různých úrovních, jednou z nich byla ekologie jako věda zkoumající důsledky poškozování životního prostředí v obdobích násilné industrializace. První setkání zaměřená na ochranu přírody byla v Polsku organizována výlučně opozičními skupinami. Jedním z hlavních témat té doby byla otázka koksovny ve Stonavě, která byla řešena až v souvislosti se změnami v Československu.

Předsedovi vlády a mluvčímu Charty 77 byl zaslán dopis, který vyjadřoval naději, že rodící se demokracie v Československu pomůže ochránit střední Evropu před ekologickou katastrofou. To by bylo důkazem opravdovosti zahájených změn. Na rok 1990 bylo rovněž plánováno mezinárodní splavování Odry, jehož cílem bylo upozornit na nedobrý stav této řeky. Československá vláda nakonec přijala rozhodnutí o pozastavení výstavby budov, které ohrožovaly životní prostředí, mimo jiné byla přerušena výstavba koksovny ve Stonavě, což polský tisk vyjádřil symbolickým titulkem Stonava – finit corona opus.

Zde bychom mohli uzavřít naše úvahy na téma období komunismu v Polsku, který se podstatně odlišoval od poměrů panujících v Československu a Maďarsku. Je třeba poznamenat, že společenská svoboda v komunistickém Polsku byla daleko větší než v ostatních zemích východního bloku. To mělo různé důvody, kromě jiných historické tradice, původ polských komunistů, které lze někdy jen stěží nazvat komunisty, a konečně výjimečné postavení katolické církve v Polsku. Kromě stalinského období bylo v Polské lidové republice možné téměř vše, včetně televizních kabaretů zesměšňujících tehdejší situaci nebo oblíbených protistátních výstupů. V této souvislosti je třeba vzít na vědomí, kdo je však pronášel, protože tzv. průměrný Kowalski si mohl dovolit mnohem více než, řekněme, univerzitní profesor.

Jaká je cena mé svobody? Můžeme s určitým zjednodušením říci, že cenou za určitou míru svobody průměrného občana komunistického Polska byla ekonomická situace, zásobovací potíže nebo nutnost přivyknout některým směšnostem a absurditám. Koneckonců, protesty v Polsku vyplývaly především z ekonomických problémů, otázky politických svobod se objevovaly až v druhé rovině. Během dlouhých let měla každá sociální skupina jiná očekávání, když tedy v roce 1968 protestovali studenti, dělníci nechápali
jejich protesty a zůstali doma, zatímco události roku 1970 se týkaly především dělníků. Období Polské lidové republiky může být posuzováno a bilancováno různě, ale to již není úkolem historika, který má pouze spolehlivě shromáždit fakta a právo na posouzení ponechat čtenáři.

Literatura:
A. L. Sowa, Historia polityczna Polski 1944 – 1991, Kraków 2011.
A. Karpiński, Jak powstawały i jak upadały zakłady przemysłowe w Polsce, Warszawa 2013.
P. Raina, Kardynał Wyszyński. Losy więzienne, Warszawa 1983.
P. Machcewicz, Polski rok 1956, Warszawa 1993.
W. Lanquer, Historia Europy 1945 – 1991, Warszawa 1993.
L. Kowalski, Kryptonim „Dunaj”: o interwencji wojsk polskich w Czechosłowacji w 1968 roku, Warszawa 1992.
J. Eisler, Polski rok 1968, Warszawa 2006.
A. Krawczyk, Praska wiosna 1968, Warszawa 1998.
J.J. Lipski, KOR, Warszawa 2006.

Převzato z moderní-dejiny.cz za podpory

Projekt „Dějiny sousedů – Visegrádské země ve vzájemných pohledech a perspektivách“ byl podpořen z prostředků International Visegrad Fund (no. 31210032).

 

 

 

Pokračovat ve čtení

Historie

5. března 1940 – rozhodnutí o katyňském masakru

Publikoval před

Tak vypadá první strana rozsudku smrti nad zhruba dvaceti tisíci polskými zajatci, civilními i vojenskými, zejména důstojníky a příslušníky inteligence. Sovětské jednotky je zajaly poté, co 17. září 1939 vtrhly, na základě paktu Stalina s Hitlerem, do Polska. Šéf NKVD Berija navrhuje, Stalin a ostatní soudruzi souhlasí. V českém překladu zní první stránka takto: 

„Lidový komisariát vnitřních záležitostí
“ “ března 1940
č. 794/B
Moskva

PŘÍSNĚ TAJNÉ
CK VKP(b)

Soudruhu Stalinovi

Ve zajateckých táborech a věznicích v západních oblastech Ukrajiny a Běloruska se v současné době nachází velké množství bývalých důstojníků polské armády, bývalých zaměstnanců polské policie a zpravodajských agentur, členů polských nacionalistických k-r (kontrarevolučních) stran, členů podzemních k-r organizací, dezertérů apod. Všichni to jsou nesmiřitelní nepřátelé sovětské moci plni nenávisti k sovětskému systému.
Zajatí důstojníci a policisté, kteří se nacházejí v táborech, se snaží pokračovat v k-r činnosti a provádějí aktivní antisovětskou agitaci. Každý z nich se po propuštění chystá pokračovat v boji proti sovětské moci.
Orgány NKVD odhalily v západních oblastech Ukrajiny a Běloruska řadu k-r povstaleckých organizací. Ve všech těchto k-r organizacích hrají vůdčí roli bývalí příslušníci bývalé polské armády, bývalí policisté a četníci.
Mezi zadrženými dezertéry a narušiteli stát- (podpisy – hlavní: Stalin, Vorošilov, Molotov, Mikojan; vedlejší na levé straně s poznámkou pro (ve smyslu souhlasu) umístěnou za podpisem: Kalinin, Kaganovič).“

Na dalších třech stranách je statistika osob a návrh co s nimi – zastřelit. Hlavní vraždění bylo koncentrováno na třech místech (Katyň, Kalinin a Charkov), ale probíhalo po menších skupinkách i na řadě jiných míst.

Tak konají Zapomenutí vůdci, které chtěl stejnojmenný ruský seriál z roku 2016 představit takříkajíc v lepším světle, přičemž Česká televize vyšla této ruské propagandě vstříc. A teď se vykrucuje a snaží se to zamést pod koberec… Ze signatářů katyňského rozsudku seriál představil Beriju (ten je podepsán až na konci jako navrhovatel), Vorošilova a Molotova.

Josef Mlejnek

 

Pokračovat ve čtení
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement
Advertisement

Facebook

  • Trochu praštěné polské rekordy podle Guinessovy knihy 20.4.2018
    Hugh Beave, ředitel pivovaru Giuness, byl u začátku vydávání (1955) Guinessovy knihy rekordů. Poláci tam dnes mají 50 rekordů. 272 potápěčů se naráz potopilo v zatopeném dole v Jaworzynie. Mariusz Pudzianowski je tam zapsán jako ten, který obdržel nejvíc titulů nejsilnějšího muže světa. Z Polska pochází i největší nafukovací míč na světě či nejtěžší borůvka.Známý […]
    Jaromír Piskoř
  • dTest: Poláci mají kvalitnější levné párky 20.4.2018
    V případě točeného salámu, měkkého salámu a tlustých párků výrobky zakoupené v ČR nevyšly dobře. U točeného salámu byl český výrobek třetí ze čtyř. U měkkého salámu byl pátý z pěti. U silných párků třetí ze čtyř. Německý výrobce naopak zvítězil u prvních dvou položek, u silných párků obsadil druhé místo. První byl polský produkt. […]
    Jaromír Piskoř
  • Polsko těžilo ve vzácném pralese protizákonně, přesto je bez trestu 19.4.2018
    Těžba dřeva v UNESCO chráněném Bělověžském pralese v Polsku porušuje zákony Evropské unie, rozhodl unijní Soudní dvůr. Dal za pravdu žalobě podané Evropskou komisí. Polsku přesto nehrozí žádný trest. Ekologové, kteří proti devastujícímu kácení stromů dlouhodobě protestují, označili verdikt za trpké vítězství. Unijní soud dal Evropské komisi nyní za pravdu v tom, že rozhodnutí polských […]
    Jaromír Piskoř