Connect with us
Reklama




Historie

5. března 1940 – rozhodnutí o katyňském masakru

Published

on

Tak vypadá první strana rozsudku smrti nad zhruba dvaceti tisíci polskými zajatci, civilními i vojenskými, zejména důstojníky a příslušníky inteligence. Sovětské jednotky je zajaly poté, co 17. září 1939 vtrhly, na základě paktu Stalina s Hitlerem, do Polska. Šéf NKVD Berija navrhuje, Stalin a ostatní soudruzi souhlasí. V českém překladu zní první stránka takto: 

„Lidový komisariát vnitřních záležitostí
“ “ března 1940
č. 794/B
Moskva

PŘÍSNĚ TAJNÉ
CK VKP(b)

Soudruhu Stalinovi

Ve zajateckých táborech a věznicích v západních oblastech Ukrajiny a Běloruska se v současné době nachází velké množství bývalých důstojníků polské armády, bývalých zaměstnanců polské policie a zpravodajských agentur, členů polských nacionalistických k-r (kontrarevolučních) stran, členů podzemních k-r organizací, dezertérů apod. Všichni to jsou nesmiřitelní nepřátelé sovětské moci plni nenávisti k sovětskému systému.
Zajatí důstojníci a policisté, kteří se nacházejí v táborech, se snaží pokračovat v k-r činnosti a provádějí aktivní antisovětskou agitaci. Každý z nich se po propuštění chystá pokračovat v boji proti sovětské moci.
Orgány NKVD odhalily v západních oblastech Ukrajiny a Běloruska řadu k-r povstaleckých organizací. Ve všech těchto k-r organizacích hrají vůdčí roli bývalí příslušníci bývalé polské armády, bývalí policisté a četníci.
Mezi zadrženými dezertéry a narušiteli stát- (podpisy – hlavní: Stalin, Vorošilov, Molotov, Mikojan; vedlejší na levé straně s poznámkou pro (ve smyslu souhlasu) umístěnou za podpisem: Kalinin, Kaganovič).“

Na dalších třech stranách je statistika osob a návrh co s nimi – zastřelit. Hlavní vraždění bylo koncentrováno na třech místech (Katyň, Kalinin a Charkov), ale probíhalo po menších skupinkách i na řadě jiných míst.

Tak konají Zapomenutí vůdci, které chtěl stejnojmenný ruský seriál z roku 2016 představit takříkajíc v lepším světle, přičemž Česká televize vyšla této ruské propagandě vstříc. A teď se vykrucuje a snaží se to zamést pod koberec… Ze signatářů katyňského rozsudku seriál představil Beriju (ten je podepsán až na konci jako navrhovatel), Vorošilova a Molotova.

Josef Mlejnek

 

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Historie

80. léta v Polsku: Unikátní pohled na běžný život před pádem komunismu

Published

on

Když v roce 1979 přijížděl na návštěvu do rodné země nový papež Jan Pavel II., byla to pro nábožensky založené Polsko událost. Wojtyłovo zvolení si lid považoval a jeho návštěva Moskvě navzdory byla dalším impulsem pro vzrůst národního sebevědomí. Když pak dlouhodobý nedostatek potravin vyústil v roce 1980 v další stávky, zapojilo se do nich na 170 podniků a 90 tisíc lidí. Centrem odporu se staly, stejně jako o deset let dříve, gdaňské loděnice. Vedení státu se snažilo zažehnat nepokoje změnami v politbyru. To ale nestačilo. V Gdaňsku se již mezitím pod vedením z práce vyhozeného elektrikáře Lecha Wałęsy zformovala Solidarita, nezávislý odborový svaz. Po zaregistrování organizace u varšavského soudu zvedla Moskva varovný prst. Nechybělo příliš a Čechoslováci vrátili Polákům „bratrskou“ pomoc z roku 1968. Tamější armáda by se ale invazi bránila a Sovětský svaz od intervence nakonec upustil.

Autor: Martin Mrázek, foto: Bruno Barbey, celý text na reflex.cz

(Fotogalerie 40 fotografií)

Continue Reading

Historie

Obraz období komunismu v nejnovější polské historiografii

Published

on

foto zdroj Babylon Listopad 2013Otázka „narovnání” komunistickou propagandou překrucované vize moderních polských dějin patřila mezi klíčová témata protikomunistické opozice. Viditelnými znaky významu, který opozice přikládala historii, mohou být pomníky, které masově vznikaly během tzv. „karnevalu svobody” mezi srpnem 1980 a prosincem 1981 (tedy mezi vznikem Solidarity a vyhlášením výjimečného stavu), jako byly monumentální připomínky masakru v Poznani (1956) nebo v Trojměstí (1970). Nicméně po roce 1989 se dějiny posledních čtyř desetiletí staly především předmětem politického boje mezi táborem „dějinného kompromisu” opozice s režimem a příznivci „zúčtování s minulostí”.                   Babylon 4 2013

Zatímco pro ty druhé bylo dosažení maximálního poznání o zločinech a mechanismech fungování režimu podmínkou budování nového řádu, cílem první strany byla relativizace „černo-bílého” obrazu dějin komunismu, která by zabránila dalšímu vyhrocování společenského konfliktu a „jitření starých ran”.

Impulzem pro podrobné zkoumání dějin komunismu v Polsku se tak stalo až v roce 1998 zřízení Institutu paměti národa – Výboru pro stíhání zločinů proti polskému národu (Instytut Pamięci Narodowej – Komisja Ścigania Zbrodni przeciwko Narodowi Polskiemu, IPN) polským parlamentem. Tato nová instituce, která svou činnost zahájila de facto v roce 2000, shromáždila značné množství archivních materiálů, které po sobě zanechaly komunistické bezpečnostní složky v letech 1944–89. Jsou to především dokumenty Úřadu bezpečnosti (Urząd Bezpieczeństwa, UB), Bezpečnostní služby (Służba Bezpieczeństwa, SB) a vojenské rozvědky i kontrarozvědky (Główny Zarząd Informacji Wojska Polskiego – Wojskowa Służba Wewnętrzna a Oddział II Sztabu Generalnego WP – Zarząd II Sztabu Generalnego WP).

Kromě toho se do archivů IPN dostaly také materiály, které se týkají polského ozbrojeného protikomunistického odboje a tzv. demokratické opozice, jež v Polské lidové republice existovala v letech 1956–89. Tyto dokumenty mají zcela unikátní historickou hodnotu. Většinu z nich zabavila komunistická bezpečnost při operativní a výzvědné činnosti namířené proti „podzemním” vojákům a disidentům. Teprve díky těmto archiváliím (jedná se o více než 90 km spisů!) bylo možné začít věrohodně zkoumat dějiny komunismu, dokumentovat zločiny tohoto režimu a posléze formulovat hodnocení období let 1944–89.

Se značnou jistotou můžeme říci, že historikům se již ve velké míře podařilo odhalit, zdokumentovat a popsat nejtragičtější období komunistické vlády v Polsku, čili roky 1944–56. Týká se to zvláště dějin protikomunistického ozbrojeného odboje, kterého se zúčastnilo více než 100 tisíc vojáků. Ti jsou v dnešním svobodném Polsku označováni jako „prokletí vojáci“ (Żołnierze Wyklęci). Tento termín odkazuje na několik desítek let trvající úsilí komunistů vymazat povědomí o těchto lidech z kolektivní paměti polského národa.

Na téma ozbrojeného odporu vůči tzv. druhé okupaci vzniklo přinejmenším několik desítek skutečně solidních vědeckých prací a také značný počet článků. Mezi nimi je třeba zmínit práce následujících autorů: dr. Kazimierz Krajewski a dr. Tomasz Łabuszewski – „Łupaszka, Młot, Huzar.“ Działalność 5 i 6 Brygady Wileńskiej AK 1944–1952 („Łupaszka, Młot, Huzar.“ Činnost 5. a 6. vilenské brigády Zemské armády 1944–1952); dr. Mariusz Bechta – Między bolszewią a Niemcami. Konspiracja polityczna i wojskowa Obozu Narodowego na Podlasiu w latach 1939–1952 (Mezi bolševiky a Německem. Politická a vojenská konspirace Národního tábora v Podlesí v letech 1939–1952); prof. Sławomir Poleszak – Podziemie antykomunistyczne w łomżyńskiem i grajewskim 1944–1957 (Protikomunistický odboj v łomżyńském i grajewském okrese 1944–1957); dr. Dariusz Węgrzyn – Aparat bezpieczeństwa państwa wobec środowisk narodowych na Górnym Śląsku i w Zagłębiu Dobrowskim w latach 1945–56 (Státní bezpečnostní aparát versus národovecké skupiny v Horním Slezsku a Zagłębiu Dobrowském v letech 1945–56).

Nesmíme také opomenout vlajkovou loď mezi publikacemi věnovanými protikomunistickému odboji, kterou se bez pochyby stal Atlas Polskiego Podziemia Niepodległościowego 1944–1956 (Atlas polského odbojového hnutí za nezávislost 1944–1956) vydaný v roce 2007. Tato monografie redigovaná prof. Rafałem Wnukem má téměř 600 stran a stala se mimořádnou vědeckou i vzdělávací událostí. Vyplnila mezeru, kterou roky představovaly nepopsané příběhy nezlomných „podzemích” bojovníků za nezávislost – těch, kteří se postavili bolševismu v první fázi sovětizace Polska. Tato publikace se stala absolutním bestsellerem a na polském knižním trhu je prakticky nesehnatelná.

Během zkoumání dějin protikomunistického odboje vyvstalo mnoho otázek. Badatelé museli sečíst ty, kteří se aktivně účastnili vojenských aktivit, padli v bojích nebo byli povražděni ve věznicích, a také odhadnout počet lidí, kteří těmto bojovníkům poskytovali pomoc a podporu. Byli to především rolníci a drobná šlechta. (1)

Podle dosavadních závěrů a zatím neúplných součtů bylo v prvních deseti letech, kdy se v Polsku (za vydatné pomoci Rudé armády a sovětského teroru) moci ujímali komunisté, z politických důvodů odsouzeno k trestu smrti více než 5 000 osob. Z tohoto počtu bylo asi 3 000 lidí popraveno. Kromě toho se odhaduje, že během partyzánských bojů a pacifikace vesnic podporujících odbojáře, a také v důsledku zatýkání a nepředstavitelného mučení, jemuž byli vystaveni zajatí odbojáři, jejich rodiny i přívrženci, zemřelo nebo bylo zavražděno přibližně 50 000 lidí. Celkový počet osob uvězněných z politických důvodů v letech 1944–56 se pohybuje okolo 250 000 – mnozí z nich byli lidé podporující „prokleté vojáky“ a členové konspiračních sítí.
Nakonec museli historici odpovědět také na zásadní otázku: Co se v Polsku po roce 1944 vlastně odehrávalo? Byla to občanská válka? Boj proti novým okupantům? Protikomunistické povstání? V období nesvobody 1944–89 razili komunisté výklad, že se jednalo o občanskou válku. Během vědecké konference, která proběhla ve Varšavě v roce 1997 pod názvem „Občanská válka nebo nová okupace Polska po roce 1944?“, většina historiků i publicistů tezi o občanské válce rozhodně odmítla. Výrazný byl zvláště hlas Jana Nowaka-Jeziorańského, někdejšího vojáka Zemské armády a pozdějšího dlouholetého ředitele vysílání polské sekce Rádia Svobodná Evropa. Jeziorański zde prohlásil, že používat termín „občanská válka“ je „svého druhu agrese vůči Polsku“.

Terminologickou tezi o občanské válce v letech 1944–56 (2) odmítla většina současných polských historiků jako neadekvátní. Je zarážející, že někteří mladí badatelé ji přesto používají. Patří k nim vědecký pracovník Historického ústavu Varšavské univerzity doc. Marcin Zaremba. V populárním měsíčníku Fokus Historia (č. 11/2013) mu byla položena otázka: „Je obraz prokletých vojáků, který v současné době média představují, pravdivý?” Odpověděl na ni takto: „[…] Existují dvě interpretace mýtu. První říká, že mýtus vypráví o skutečnosti. Druhá naopak soudí, že mýtus skutečnost zcela přetváří. V tomto případě se zapomíná na odvrácenou stranu občanské války z let 1945–47 (zvýraznění autora). Na druhé straně stáli také Poláci, kteří měli jiný světonázor a jinou ideologii.“

Jak bylo řečeno, první období komunismu v Polsku bylo již důkladně prozkoumáno a popsáno, zejména pokud jde o heroický příběh protikomunistického odboje. Naopak portrét Polské lidové republiky (PLR), která formálně vznikla v roce 1952 a existovala do prosince 1989, zůstává dosud neúplný, ačkoli se samozřejmě v posledních dvaceti letech mozaika obrazu života v PLR a činnosti opozičních hnutí postupně doplňuje. Výrazným počinem se stala mnohosvazková monografie věnovaná Solidaritě (NSZZ Solidarność 1980–1989), na níž se podílelo několik desítek autorů. Toto rozsáhlé dílo je výsledkem úsilí historiků mladé a střední generace. Mezi nimi si prvenství rozhodně zaslouží prof. Sławomir Cenckiewicz a jeho znamenité práce, z nichž vybírám např.: Gdański Grudzień ‘70 (Gdaňský prosinec ‘70); Oczami bezpieki: szkice i materiały z dziejów aparatu bezpieczeństwa PRL (Očima bezpečnosti: náčrty a dokumenty z dějin bezpečnostního aparátu PLR); SB a Lech Wałęsa. Przyczynek do biografii (SB a Lech Wałęsa. Dodatek k životopisu, spoluautor dr. Piotr Gontarczyk), nebo životopis ikony Solidarity Anny Walentynowicz nazvaný Anna Solidarność. Życie i działalność Anny Walentynowicz na tle epoki 1929–2010 (Anna Solidarita. Život a činnost Anny Walentynowiczové na pozadí období 1929–2010).

K tomuto výčtu je třeba připojit práce dr. Łukasze Kamińského, jako např. Wokół praskiej wiosny. Polska i Czechosłowacja w 1968 roku (Kolem pražského jara. Polsko a Československo v roce 1968), dr. Grzegorze Waligóry Ruch Obrony Praw Człowieka i Obywatela 1977–1981 (Hnutí na obranu práv člověka a občana 1977–1981) a historiků starší generace: Prof. Jerzyho Eislera Grudzień 1970. Geneza – przebieg – konsekwencje (Prosinec 1970. Geneze – průběh – důsledky), prof. Jana Żaryny Dzieje Kościoła katolickiego w Polsce 1944–1989 (Dějiny katolické církve v Polsku 1944–1989) a doc. Jana Skórzyńského Siła bezsilnych. Historia Komitetu Obrony Robotników (Moc bezmocných. Historie Výboru na obranu dělníků).
Téměř nepřítomné jsou v aktuální polské historiografii práce věnované opoziční činnosti nacionalistických a konzervativních kruhů. Ačkoli se v rámci opozice po roce 1956 jednalo spíše o marginální centra, tuto mezeru je potřeba zaplnit. Velmi mě proto těší nedávno publikovaný životopis prof. Wiesława Chrzanowského, výjimečného politika vzešlého z okruhu předválečné národní demokracie, jehož autorem je Roman Graczyk.

Jednou z os historického sporu ohledně PLR je otázka, zda je adekvátní používat pro popis komunistického režimu po roce 1956 pojem totalitarismus. Ocituji zde slova prof. Jerzyho Eislera z roku 2003 (Bulletin IPN č. 3-4/2003). S určitým zjednodušením v nich shrnuje dilema části historiků v otázce hodnocení komunismu v Polsku. „Dosud jsem se domníval […], že pojem totalitarismus – pokud jej vůbec máme k popisu režimu v lidovém Polsku používat – je možné vztáhnout výhradně k období před rokem 1956, zatímco pro pozdější dobu je lepší používat pojem autoritativní režim. Řekl bych to takto – autoritativní režim se týkal oblasti praktického uskutečňování cílů a trval do roku 1989, zatímco ve sféře myšlení, projektů, plánů a záměrů zůstával až do konce existence PLR ideálem totalitarismus spočívající ve snaze určitým způsobem ovládnout všechny občany i veškeré jejich aktivity.“

Osobně mám však problém s tímto názorem souhlasit. Zdá se, že prof. Jan Żaryn má pravdu, když tvrdí, že při hodnocení komunistického režimu před rokem 1956 a po něm bychom měli zohlednit přinejmenším zběžnou analýzu statistik UB/SB. V roce 1953, tedy v období, jež většina historiků shodně označuje jako totalitarismus, bylo evidováno přibližně 85 000 agentů (různých kádrů). V roce 1989 (na sklonku existence PLR) byl jejich počet více méně stejný. Fakticky to tedy svědčí o tom, že ačkoli státní moc v 80. letech k podřízení a kontrole společnosti používala méně brutální prostředky, jednalo se stále o tytéž metody. Jak uvádí Jan Żaryn ve své práci s titulem Kościół Naród Człowiek (Církev Národ Člověk): „Výše uvedené statistické údaje ovlivňují následně také hodnocení režimu PLR před rokem 1956 a po něm, a to včetně přísnosti, s jakou posuzujeme, do jaké míry zločinné jsou jeho trvalé vlastnosti.“

Podle mého názoru však analýza těchto dat jasně ukazuje, že činnost komunistů splňuje definici totalitarismu. Výše uvedené údaje svědčí také o tom, že značná část Poláků s vnuceným režimem nesouhlasila. Antikomunistické postoje si navíc zachovávala během celého období „vlády rudých”. Kdyby tomu tak nebylo, tajné služby PLR by proti těmto postojům nemusely bojovat pomocí drahé sítě bezpečnostních a výzvědných služeb. V tomto kontextu budí velký údiv slova historika prof. Andrzeje Friszkeho, který je spojen s deníkem Gazeta Wyborcza a zabývá se mj. dějinami Výboru na obranu dělníků a tzv. „skupinou komandos“(3). V rozhovoru, který poskytl deníku Polska The Times (27. března 2010) mimo jiné uvedl, že: „Část publicistů prezentuje PLR jako neskutečný moloch. Ale v 60. letech přece ten stát již nebyl teroristická organizace jako v době stalinismu.“ Dále dodává: „Nepovažuji komunismus za něco cizího, importovaného pomocí agentů a tajných služeb […]. [Komunismus] byl špatný, extremistický, ale byl integrální součástí polské politické kultury. V této době se objevoval ve všech společnostech, i když uznávám, že byl zároveň i projevem ideologického šílenství.“

Nicméně je třeba zdůraznit, že komunismus se jak v meziválečném Polsku, tak v době okupace nacházel na úplném okraji politického života. Domácí komunisté byli (mimochodem zcela oprávněně) většinou politických subjektů považováni za sovětské agenty. Komunistickou vládu bylo možné v Polsku nastolit teprve, když jeho území obsadila Rudá armáda, což se neobešlo bez všeobecného odporu (včetně ozbrojeného). Obětí především z řad nejvíce vlasteneckých kruhů byly tisíce. Polská historiografie se tímto tématem zabývá již roky.

Jakkoli je tato radikální teze profesora Friszkeho mezi historiky spíše marginální, ve veřejné diskuzi jsou hlasy relativizující komunismus přítomné. Nejčastěji jsou to publicisté a historici s levicovými názory anebo postkomunisté. Dnes je těžké předpovědět, jaký výklad podstaty komunistického Polsku převládne v budoucnosti. Bude to relativizace, která období 1944–89 rozdělí na části? Nebo úplně jiný výklad, který označí komunistický režim za totalitní v celém jeho rozsahu? Domnívám se, že k poctivému zhodnocení komunismu nezbytně potřebujeme komplexní monografie o období tzv. lidového Polska. Ty stále scházejí, ačkoli existují velmi dobře zpracované práce dílčího charakteru. Pro polskou historiografii to nepochybně představuje výzvu, možná dokonce největší výzvu ze všech.

Přes tento nedostatek je poslední dekáda z hlediska mapování období komunismu v Polsku velmi příznivá a práce historiků má svůj dopad i na společnost jako takovou. Zatímco byli v 90. letech „Prokletí vojáci“ běžně představováni v negativním světle, nyní se kultivování vzpomínky o jednotlivých partyzánských oddílech věnují místní sdružení, studenti či fotbaloví fanoušci a na Den Prokletých vojáků 1. března se vzpomínkových akcí účastní desetitisíce lidí. O rozsahu změny může svědčit skutečnost, že v roce 2011 pro zavedení Dne Prokletých vojáků hlasovalo v Sejmu 406 poslanců a proti bylo pouze 8. Usnesení tedy podpořila i většina zástupců postkomunistických uskupení. Pokud srovnáme tento konsensus ohledně pozitivního hodnocení ozbrojeného odporu vůči stalinskému režimu s českou debatou o bratrech Mašínech, můžeme ukázat na další – vedle rozsáhlejšího celospolečenského a politického ohlasu historických debat – rozdíl mezi našimi zeměmi.

Minimálně v tomto ohledu – tedy v jednoznačném vnímání komunistického režimu jako nelegitimního a nastoleného zvenčí, proti němuž je ozbrojený odpor nejen povolen, ale hoden úcty – dospěla polská reflexe komunismu podstatně dále než česká.

(1.) Pro českého čtenáře na vysvětlenou uvádím, že okolo 10 % Poláků je šlechtického původu. Šlechtický étos je zároveň polským étosem, základem dnešní identity Poláků. V dřívějším Polsku existovalo vedle středně zámožné aristokracie, která vlastnila půdu a statky, také obrovské množství zchudlých šlechticů bezzemků a rovněž tzv. venkovská šlechta, která často společně žila a obdělávala zemi. Je to nepochybně polské specifikum.

V kontextu tohoto textu je třeba vysvětlit, že právě tato vesnická šlechta neobyčejně silně podporovala protikomunistický odboj, což jí způsobilo velké ztráty a utrpení. Tato společenská vrstva obývala především tehdejší východní Polsko (Podlesí, Okolí Białystoku a Łomży), a také severní část tzv. „obsazených zemí“. Tato území, která se v polštině nazývají „kresy”, Polsko ztratilo po vypuknutí druhé světové války a dnes jsou součástí Běloruska, Litvy a Ukrajiny.
V okolní Grodna a Vilniusu a v někdejším novogrodzkém vojvodství fungovaly polské protikomunistické konspirační organizace ještě do počátku 50. let, přestože již od roku 1945 byla tato území součástí SSSR. Bylo tomu tak právě díky podpoře ze strany venkovské šlechty. Fenomén existence polského odboje na „obsazených zemích” je dodnes málo prozkoumané téma, a to mimo jiné proto, že přístup do sovětských archivů, které se nacházejí především v Bělorusku, je značně omezen.

(2.) Hraniční datum definující rok 1956 jako rok ukončení ozbrojeného protikomunistického odboje bylo stanovenou dohodou a souvisí se změnami v polské komunistické straně PZPR. Do značné míry je vyvolalo krvavé potlačení dělnických protestů v Poznani v červnu 1956. Prvním tajemníkem Ústředního výboru PZPR se tehdy stal Władysław Gomułka, který sliboval liberalizaci komunistického režimu a odklon od stalinistických praktik. Ve skutečnosti byly tyto postuláty splněny jen částečně. Je třeba zdůraznit, že jednotlivé oddíly protikomunistických konspiračních organizací fungovaly i po roce 1956. Poslední partyzán, Józef Franczak (krycí jméno Lalek), byl dopaden příslušníky SB v roce 1963.

(3.) Jménem „komandos” se označuje okruh mladých lidí, který se v 60. letech seskupil okolo Jacka Kuroně a Karola Modzelewského. V roce 1964 napsali otevřený Dopis členům PZPR a Svazu socialistické mládeže na Varšavské univerzitě, v němž kritizovali vládní politiku strany i PLR z pozic ideologického marxismu.

Michał Wołłejko

Z polštiny přeložila Anna Plasová

Babylon 4 2013

Zdro:j ibabylon.cz, zveřejněno se souhlasem redakce – JM

 

 

Continue Reading

Historie

Čechoslováci a Poláci proti sobě stáli s prsty na spouštích

Published

on

Desátého června roku 1945 se v Chalupkách, vesnici na polsko-české hranici objevily československé tanky. Seskakovali z nich vojáci a vtrhli na místní železniční stanici. Odzbrojili polské strážníky, strhávali polské vlajky a tabule s polskými státními znaky. Chalupki od té chvíle měly být československé. Tanky se pak daly do pohybu směrem na Ratiboř.

„Čeští policisté využívají nechráněnou hranici a zabrali 10-12 km Dolního Slezska. Zabrali železniční stanici Lewin w okrese Kladsko, přes kterou vedou železniční koleje do Prahy a stanici Mittelwalde v okrese Bystrzyce (na železnici do Vídně) a několik desítek sousedních obcí.“ psal ve svém hlášení do Varšavy zmocněnec polské Vlády pro Dolní Slezsko Stanisław Piaskowski. Do půlky června již bylo v československých rukách několik desítek obcí Kladské kotliny. Na předměstí Ratiboře stály tanky. Klodsko, Ratiboř a Glubčice – tato tři města se rozhodli Češi obsadit.- Zachovala se tajná instrukce generála Bohumila Bočka (náčelníka Hlavního štábu československé branné moci), který dal rozkaz k obsazení obcí v Kladské kotlině a v okolí Glubčic a Ratiboře.

Důvodem konfliktu, byl sovětský dokument s chybně zakreslenou mapou hranic. V moskevském archivu jej nalezl prof. Jiří Fiedl z Historického ústavu AV. Byl to rozkaz generála Jeremenka, ke kterému byla připojena mapa, která se ale nezachovala a jejíž autor není znám. Na dokumentu je podpis štábního podplukovníka Jepifanova, nejpravděpodobněji odpovědného za vytvoření mapy, na základě které sovětská vláda definovala hranici na linii Křižanovice – Odra – Olše a která přiznávala Československu značnou část sporných území.

Tehdejší polský premiér Edward Osóbka-Morawski se připravoval vojensky odpovědět, ale žádná vojenská akce nemohla proběhnout bez jejího schválení Rudou armádou. Protože polská ani československá vláda se nechtěly dostat do válečného konfliktu, celý spor byl nakonec vyřešen potrestáním podplukovníka Jepifanova deseti dny domácího vězení a částečným snížením žoldu. Podplukovník Nedorezov, sovětský velitel Ratiboře byl odvolán a poslán do důchodu proto, že povolil československým vojákům přístup do ratibořského regionu.

podrobněji také zde

 

 

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Polský premiér: Energetická bezpečnost je stejně důležitá jako ta vojenská 16.6.2019
    Polský premiér Mateusz Morawiecki oznámil nový návrh zákona, který by umožnil investice do ropovodů či plynovodů. To by mohlo zajistit stavbu nového ropovodu mezi přímořským Gdaňskem a vnitrozemským Płockem. Morawiecki k tomu dodal: „Energetická bezpečnost je dnes nesmírně důležitá. Je téměř stejně důležitá jako bezpečnost vojenská. Proto musíme klást velký důraz na nová řešení.“ Dlouhodobá […]
    Jaromír Piskoř
  • Pás podél západní hranice Polska a pruh přes centrum Polska od jihu k severu jsou oblasti, kde bude PiS bojovat na podzim o další hlasy 12.6.2019
    Programový kongres 4. a 5. července, který se bude pravděpodobně konat v Katovicích, zahájí polskou volební kampaň. Jarosław Kaczyński bude tento týden na výjezdním zasedání poslaneckého klubu PiS a mobilizovat poslance k tomu, aby se intenzivně zapojili do kampaně. V PiS probíhá analýza výsledků evropských voleb. Bude základem pro rozhodování o směrech v parlamentní kampani. […]
    Jaromír Piskoř
  • Polská opozice opět zvažuje, jak porazit PiS 12.6.2019
    Waldemar Pawlak, bývalý předseda polských lidovců nahrál svůj projev na předsednictvu polských lidovců a zveřejnil jej. Projev byl vůči stávajícímu vedení Władysława Kosiniak-Kamysze značně kritický a staronový předseda si nebral servítky. Šlo o výsledy voleb do Evropského parlamentu, ve kterých získali Lidovci tři mandáty, kandidujíc v Evropské koalici spolu s OP, SLD, Nowoczesnou, Zelenými. Ze […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality