Connect with us
Reklama

Aktuality

DŮKAZY PRO … – Hanna Krallová

Published

on

HKKdo hledá důkazy „pro“, je si dobře vědom dlouhé řady důkazů „proti“. Kdo hledá poctivě a trpělivě, jako to činí ve svých reportážních prózách Hanna Krallová, ten mění pravděpodobnost na jistotu. Nejpádnějším z řady důkazů proti existenci Velkého Scenáristy, jak autorka nazývá Toho, který jest, je holocaust, šoa. Tragické barbarství a zločiny světa, v němž Bůh zemřel – to je stěžejní téma próz Hanny Krallové.

Aby mohla tuto bolestně živou zkušenost předat, hledá průvodce, převozníky, kteří by ji převedli do nitra jimi popisovaného světa záhuby.

Hledání formy

Dodnes nedokážu zapomenout na dva příslovečné příklady, kdy mně samotné takoví převozníci zoufale chyběli. Poprvé se to stalo, když jsem se ještě jako dítě zúčastnila školního výletu (sic!) do Osvětimi. Ve vzpomínkách mi zůstaly jen ty neuvěřitelné haldy nikomu nepotřebných brýlí a pocit plný úzkosti a děsu, co člověk dokáže způsobit člověku. Nechápala jsem. Podruhé jsem cítila podobné zoufalství, když jsem se už jako dospělá vydala do Izraele a navštívila také památník holocaustu Yad Vashem. Věděla jsem, že mě nečeká žádná „pěkná výstava“, však také pro to lidé do památníku nechodí. Procházela jsem jednotlivé části s pohnutím, vytřeštěně zírala na dokumentární fotografie, na nekonečné seznamy zavražděných a zhlédla také, jak to tvůrci expozice zamýšleli, film o šoa. A to byl okamžik, kdy moje psychika odmítla další vjemy vstřebávat. Jediné, co moje mysl vysílala, bylo slovo propaganda, antipropaganda. V hlavě mi v šíleném víru poletovala slova oběť, kat; kdo je kým; na jedné straně nacista, na druhé představený židovské obce v ghettu, který vydal staré lidi a děti, aby zachránil nezachranitelné; transport za transportem… postrádala jsem vzpouru Židů… Hereze! Vyčítala jsem si, jak mohu cítit něco tak nevhodného, ve stínu toho všeho, co mě obklopovalo. Proč jsem odmítala přijmout patos, který z některých filmů o holocaustu vyvěral? Patrně proto, že je pro člověka neúnosný, stejně jako celý holocaust. Je ve své hrůze neuchopitelný, neobsáhnutelný.

Přesto si ale lidé uvědomují, že se s tímto fenoménem potřebují, musí nějak vyrovnat, umístit jej někam dpaměti, nějak uchopit, protože pochopit nelze. To „nějak“ ale nezbytně vyžaduje adekvátní podobu, formu, třeba takovou, jakou svým příběhům dává Hanna Krallová.Miliony mrtvých se stávají pouhým číslem, které člověk nedokáže pojmout, zatímco jeden konkrétní zmařený život dává tragédii rozměr. Jeden konkrétní lidský osud dokáže člověk spoluprožívat, projevit svoji empatii. A únosnost tragédie, vyprávěné pamětníkem události, spočívá právě v tom, že účastník dokáže vypovědět jen to, co je únosné pro něho samého. I nejsmutnější a nejtragičtější prožitky jsou předatelné, pokud je účastník události proseje přes své individuální síto únosnosti.

Nestrannost jako forma

Číst vyprávění přeživších, které autorka zachycuje formou reportáže, usazené pevně do literárního žánru, je cestou, jak pochopit. Je také jedním z mála způsobů, jak unést všechny ty hrůzy, které se udály. Důkazem toho, že lidé chtějí pochopit, je nebývalá čtenost (člověk se zdráhá říci oblíbenost) reportážních povídek Hanny Krallové, jejíž díla jsou záhy po vydání v Polsku překládána do mnoha světových jazyků. Hodnota knih Hanny Krallové spočívá také v tom, že autentických vzpomínek je stále méně a blíží se doba, kdy už žádné nezůstanou. Pak alespoň zbudou díla, z nichž je možno čerpat důkazy „pro“ – třeba i pro Boží existenci, neboť to je neuralgický bod, základní otázka, kterou si pokládají nejen přeživší. Je-li Velký Scenárista, jak mohl dopustit něco tak nelidského, hrůzného a smysluzbaveného? Ovšem, pokud není a vše je dovoleno, co má potom smysl? Pokud však hledání důkazů má být poctivé, je třeba se vyhnout lákavé adoraci hrdinských činů a neopomíjet lidská selhání, která v extrémních podmínkách mohou mít za důsledek chování jinak nepřípustné. Jak pochopit nebo i odpustit? Jak například hodnotit rozhodnutí nejvyššího židovského představitele lodžského ghetta Rumkowského, který po svých lidech požadoval, aby vydali na smrt 20 tisíc dětí a starých lidí jako oběť pro záchranu zbývajících 100 tisíc Židů v ghettu? Kdo z nás by byl schopen učinit takové rozhodnutí a jak je hodnotit z pozice dnešního člověka, který ví, že z oněch sta tisíc „zachráněných“ přežila jen hrstka? Gustaw Herling-Grudziński, autor vzpomínek z pobytu v sovětských válečných vězeních a lágrech „Jiný svět“, tvrdí, že nelze hodnotit chování jedince v extrémních podmínkách prizmatem normality. Podle něho nemáme správnou optiku ani nástroje, abychom vůbec určili, co bylo hrdinství, a co podlost. Extrémní podmínky si vynucují extrémní chování a současně i jiný, nový řád, kterému nelze rozumět z pozice normálního světa. Jak ale porozumět „extrémním podmínkám“ a „řádu“ koncentračních táborů? Jak pochopit „extrémní chování“ lidí v těchto nelidských podmínkách? Nabízenou metodou je nestranný popis, objektivní zachycení událostí nebo literární reportáž, která každému z nás dává prostor individuálně přistupovat k jednotlivým událostem, popisovaným v konkrétních příbězích. Která nám, čtenářům, dává prostor hledat každý sám za sebe vlastní důkazy „pro“. Právě metoda autenticity, tedy co nejpřesnějšího popisu událostí, to je podstata reportážního stylu Hanny Krallové. Snaha co nejprecizněji a bez emocí, bez osobní účasti, předat zpovědi jednotlivých, nyní už i literárních hrdinů je doplněna snahou zasadit příběh do reálných podmínek v čase. K tomu slouží hledání v archivech, ověřování výpovědí u dalších zdrojů, řeklo by se běžná novinářská, reportérská práce. Je to trpělivé pátrání ve složitém labyrintu lidských osudů, které se najednou rozplétají a vydávají svědectví. O člověku, o době vykloubené z řádu věcí, o mezích lidského chování… Když se Židé, kteří přežili, ptají při svých zpovědích Hanny Krallové, jaký smysl má další život po holocaustu, spisovatelka odmítá odpovědět. Zvolila si svůj způsob: snažit se nekomentovat lidské příběhy, nehodnotit jednotlivá počínání člověka, ale ukázat lidský osud jako tajemství. Našla pro to svoji vlastní formu, neboť jak tvrdí: „Tragédie bez formy jsou něčím nestydatým, neslušným. Forma poskytuje odstup, který je nezbytný pro sdělení. Bez formy bych se ocitla v jámě mezi všemi těmi zavražděnými těly.“ (Maria Janion: Żyjąc tracimy życie. Rzeczpospolita, 8. 12. 2001.)

Reportáž à la Hanna Krallová

Základem reportážního postupu Hanny Krallové je rozdělení světa na nejmenší reálie, na drobounké částečky, na veledůležité podrobnosti, všechny ty detailně popisované květy na svetrech, vousy, umělé květiny, stříbrná liška od Apfelbauma, zelený samet na křesle babičky Míny – všechno je nesmírně důležité. Později autorka odděluje a odhazuje nepotřebné, a tím dochází k efektu zahuštění. Její analýza a syntéza spočívá v tom, že rozseká celistvou mozaiku předávaného světa na částečky, které později skládá do jiné mozaiky. Věří totiž, že svět se dá uchopit pouze prostřednictvím důležitých jednotlivostí. K tomu je ovšem třeba být vybaven dobrým sluchem a neutuchající zvědavostí. Když Hanna Krallová rozmlouvá s lidmi, zdá se být netečná, nepláče, je chladná, jen někdy se usměje. Během rozhovorů myslí na jediné: zda z toho bude dobrá reportáž, zda má již všechen materiál, na co by se ještě měla zeptat… v momentě, kdy začíná psát, kdy začíná přetvářet skutečný život, teprve tehdy ji porazí síla prožitku, většinou neskonalý smutek.

Důkazy pro…

„Příběhy, které vyprávím, se skutečně staly. Stvořil je Velký Scenárista, a jsou důkazem PRO Boží existenci. Ale – je-li Bůh, je i Ďábel. Mají tedy všechny osudy jednoho autora?“ – tento citát z povídky „Výčitka“ je kvintesencí knihy „Důkazy pro…“. Autorka neodpovídá na otázku, kterou sama pokládá. Pouze nabízí další a další životní příběhy svých hrdinů a zbytek přenechává čtenáři. Tak jako uvedený osobní vstup v knize je určitým porušením nestrannosti sdělení, její metody „nehodnocení“, dopouští se autorka občas i ne zcela objektivního přístupu. Vezmeme-li v úvahu téma reportáží, jen stěží můžeme očekávat, že autorčina snaha o objektivní postoj a snaha být důsledná v neprojevování vlastních emocí bude vždy úspěšná. U takového tématu to jednoduše nelze. Patrné je to například v již zmíněné povídce u Lejbka Katze, který přísahal pomstu vrahům své ženy a dcer. Měl ji provést lopatou, ale plán mu překazil místní bandita Juzek, který Lejbkovi touž lopatou uťal hlavu. v tomto vyprávění se autorka neubránila promítnout vlastní soucit a lítost. Hanna Krallová popisuje v „Důkazech pro…“ nejrůznější lidské osudy. Dotýká se však nejen problémů majících kořeny ve válečném období, například AIDS. Vždy je ale všudypřítomné židovské téma, byť jako omyl – jako je tomu u poslední povídky „Rozhodnutí“. Poslední slova knihy patří homosexuálovi, který si vybral jako řešení své situace eutanazii. Pochován je obřadně jako Žid, v průhledné rakvi, ale nakonec se ukazuje, že to byl omyl. Nikdo nerozumí, proč celý život předstíral své židovství, ani jeho matka, ani jeho partner. Autorka zde mimořádně vstupuje na scénu, když na samém začátku podotýká, že je jí tento hrdina nesympatický, avšak když vyjde najevo, že je smrtelně nemocný, nachází pro pseudo-Žida porozumění a svého druhu obdiv. Velice zvláštní je však již první povídka „Dybuk“, která vypráví o americkém Židovi, jenž v sobě nosí duši svého bratra Abrama, „ztraceného někde v ghettu“. Pokouší se bratra nejrůznějšími technik mi zbavit, ale když se nakonec Abramova duše chce „odebrat do  světla“, požádá ho, aby se zase vrátil. Toto podivné, mystické klima provází pak čtenáře celou knihou, která se chvílemi čte jako poezie.

Pavla Foglová

 

Biografická črta
Hanna Krallová se narodila 20. května 1935 ve Varšavě.
Absolvovala žurnalistiku na Varšavské univerzitě (1955)
a poté pracovala jako redaktorka a reportérka v denících
Życie Warszawy (1955-66), Polityka (1966-1982, z toho
1966-69 byla korespondentkou v Moskvě). V letech
1982-87 působila ve funkci zástupkyně ředitele Filmové
společnosti TOR. Od vzniku nezávislého deníku Gazeta
Wyborcza pracovala jako reportérka a vyučila celou novou
reportérskou generaci.
Za svůj literární debut autorka považuje soubor reportáží
„Na východ od Arbatu“ (1972) z let svého působení
v Moskvě, avšak před tím jí knižně vyšly povídky: Jsem
ambiciózní (1965) a Jeden den v Klidné (1967). Následovaly
knihy reportáží: Sibiř. Země velkých možností (1974);
Dospělost pro všechny (1977); Štěstí Mariany Glazové
(1976 – sazba byla rozmetána); nejslavnější reportáž, která
byla přeložena do více jak 20 jazyků: Stihnout to před
Pánem Bohem (1977, česky 1999); knihy reportáží: Šest
odstínů bílé (1978); Senná rýma (1981 – náklad byl zničen);
televizní scénář: Pohled z okna v prvním patře (1981);
reportáže: Vztahy (1981); romány: Podnájemnice (1982
– zkonfiskováno, 1985 v Paříži, 1989 ve Varšavě); Okna
(1987 v Londýně, Varšava 1990 ); knihy reportáží: Potíže se
vstáváním (1988/90) a Poklidné nedělní odpoledne (2004);
román Hypnóza (1989); knihy povídek Tanec na cizí veselce
(1993, česky 1997); Důkazy pro… (1995); Tam už žádná
řeka není (1998); Tak ty jsi Daniel (2001); Výjimečně dlouhá
linie (2004); Srdcový král zase neuspěl (2006); Lítost (2007)
a Růžová pštrosí péra (2009).
Za svoji literární tvorbu dostává Hanna Krallová ocenění
za oceněním, ať už to jsou literární ceny na světových
knižních veletrzích – například nejvyšší ocenění Mezinárodního
knižního veletrhu v Lipsku Cena evropského
porozumění (2000), nebo jiné – například Řád Ecce Homo,
který získala Hanna Krallová v roce 2001 po boku Dalajlámy
Tenzina Giaca, prestižní Cenu K. Pruszyńského
Polského Pen Clubu (1990), německou Literární cenu J.
Schockenové za celoživotní dílo (1993), Kulturní cenu
Solidarity (1995), cenu Nadace pařížské Kultury (1998),
Literární cenu Samuela Lindy měst Toruně a Göttingenu
(po boku Marcela Reicha-Ranického) či jednu
z nejprestižnějších ocenění, jakou kdo může v Polsku
získat – Velkou cenu Nadace kultury (1999). Za román
Výjimečně dlouhá linie byla Hanně Krallové předána
prestižní literární cena Nike 2005. Patří také do první desítky
největších polských novinářů vedle takových osobností,
jakými jsou nebo byli Ryszard Kapuściński, Jerzy
Turowicz či Jerzy Giedroyc.

 

 

 

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuality

Sinusoidy

Published

on

Experti polské opozice se předhánějí v analýzách vládní propagandy. Mirosław Oczkoś upozornil na „klamné cíle“, kterými prý vládnoucí strana přehlušuje ostražitost komentátorů i celé společnosti.  Mají ve svém důsledku odvést pozornost k náhradním diskuzím jako je například ochrana křesťanství nebo potraty. „Je to jako když sledujete film o moderních letadlech nebo lodích. Pokud nějaké letadlo vypustí raketu, jiné se brání klamnými cíli.“ Probíhající polskou politickou diskuzi na téma Jan Pavel II. či o potratech proto mediální a politický expert označil za podvod.

Už to skoro vypadalo, že se polští opoziční politici poučili a nenaskakují na vidle PiS. Po týdnu, kdy primátor Varšavy musel odpovídat na otázky typu: Bude vaše vláda nutit Poláky, aby jedli brouky? by to bylo přirozené. Ale ono ne.

Europoslankyně za Občanskou koalici Janina Ochojska tvrdí, že je mnohem více obětí na polsko-běloruské hranici, než uvádí čísla nezávislé skupiny Granica (37 obětí) : „Myslím, že obětí této hranice je mnohem více. Buď jsou v nějakém hromadném hrobě, protože bych se nedivila, kdyby se v době, kdy byl uzavřen přístup na hranice, těla prostě sbírala, aby takové důkazy nebyly. V současnosti je pohřešováno téměř 300 lidí. Proč si to myslím? Nastal v minulosti okamžik, kdy z celého Polska tam byli povoláni lesníci. Na co? Přece nepomáhali lesu v těžké chvíli. Ale k něčemu byli povoláni.“

Krzysztof Sobolewski z PiS na dotaz ohledně vyjádření Ochojské v úterý v pořadu Polského rozhlasu uvedl: „Lze jen říci, že to, co vysvětluje chování Janiny Ochojské, je nemoc. Distancuje se od svých předchozích úspěchů, od svého života.“ Jeho reakce je na tvrzení o tom, že polští myslivci sbírali mrtvoly imigrantů v polských lesích u běloruských hranic a házeli je do hromadných hrobů velmi mírná. Je to asi tím, že polští politici tak trochu mávají rukou nad tím, co Janina Ochojska o tom či onom hovoří. Připomíná jednoho maďarského poslance Federálního shromáždění, který předčítal za řečnickým pultem bibli a pak ve spodní sinusoidě podepsal rezignaci, aby se po nějaké době ve vrcholné sinusoidě domáhal vstupu do FS.

Sinusoida či ne, naštvaní polští myslivci a lesníci poslankyni Ochojskou zažalovali a polská prokuratura zahájila řízení za pomluvu. Místopředseda Občanské platformy Rafal Trzaskowski podotkl, že takto tvrdá obvinění by měla být podložena důkazy a dodal: „Pokud důkazy nejsou, škodí to lidem, o kterých poslankyně hovoří“. Donald Tusk se nevyjádřil.

Ochojska se v Bruselu věnuje problematice lidí se zdravotním postižením (ona sama je postižená od raného dětství po prodělané dětské obrně). Má zkušenosti s humanitárními aktivitami a byla přítomna na místě mnoha katastrof. Věnuje se migraci. Domnívá se, že Evropa by se imigrantům neměla uzavírat. Zároveň se podle ní musí zvýšit pomoc zemím, odkud přistěhovalci přicházejí. „Pokud chceme migranty udržet v jejich vlastních zemích, neuděláme to pomocí zdí či ostnatého drátu. Když lidé umírají hlady a žízní, utečou ze svého bydliště a riskují své životy, byť jen proto, aby zachránili své děti.“

Opoziční experti hovořící o klamných cílech vypouštěných PiS to mají těžké. Plácnutí poslankyně Ochojské okamžitě využila ruská propaganda a točí se v kruhu s velmi citlivým tématem hromadných hrobů v Katyni. Někteří polští aktivisté žádají poslankyni o bližší určení místa hromadných hrobů, ale většina spíše očekává omluvu v době spodní sinusoidy.

Když autor Tří mušketýrů psal svůj román, těšil se na zítřek a na to, co jeho hrdinové zažijí. S Polskem je to podobné.

Continue Reading

Aktuality

Politika soudržnosti na plenárním zasedání Evropského kongresu místních samospráv

Published

on

„Politika soudržnosti a směry rozvoje současných regionů“ – to je téma plenárního zasedání druhého dne letošního HSR. V diskusi, kterou vedl Jan Rokita, se na pódiu sešli zástupci několika evropských zemí. Ukrajinu zastupoval náměstek Dmytro Razumkov, Finsko starosta regionu Helsinki-Uusimaa Ossi Savolainen, Norsko starosta regionu Inlandet Even Aleksander Hagen. Za polskou stranu se zúčastnila státní tajemnice Małgorzata Jarosińska-Jedynak a maršálek Dolnoslezského vojvodství Cezary Przybylski.

Náměstek Razumkov poznamenal, že na Západě pokračuje odpor proti vstupu jeho země do EU a země západní Evropy si nevšímají enormních výdajů, které Rusko investuje do zničení jednoty západních partnerů. Mělo by se vypracovat společné stanovisko – to ukázala válka. Pouze sjednoceni můžeme vyhrát proti agresorovi. Dobré vztahy je třeba znovu vybudovat na mnoha úrovních, od parlamentu až po regiony. Na Ukrajině samozřejmě existují politické spory, ale politici nebudou rozdělovat společnost v její touze stát se součástí evropské rodiny. Nejsme moc daleko od sebe a máme podobné problémy. Správní reformy je třeba provést hned, nesmíme čekat na konec války. Máme základ a možnosti reformovat zemi. Zde je příkladem pro Ukrajinu Polsko a Německo,

Ossi Savolainen zahájil svůj projev zdůrazněním, že jeho region je skutečně progresivním regionem ve Finsku, který klade důraz na ochranu životního prostředí a chce být do roku 2030 plně bezemisní. Starosta zaznamenal některé problémy vyplývající z implementace kohezní politiky. Zdůraznil, že finanční prostředky poskytnuté EU pak vláda rozděluje na národní úrovni, často nespravedlivě. Prostředky jdou do méně rozvinutých regionů, což zpomaluje přechod k nulovým emisím v regionu Helsinky-Uusimaa. Starosta zdůraznil, že jeho region se zaměřuje na inovace a prosazování zelené politiky. Má vizi a chce ji realizovat – na to ale potřebuje finance. Důležitou rolí kohezní politiky je rozvoj inovací – na výzkum této problematiky je v regionu vyčleněno 5 % HDP.  K dosažení úspěchu je však nutná spolupráce na mnoha úrovních – jak s územními samosprávnými celky, tak s výzkumnými institucemi.

Dokonce i Aleksander Hagen zdůraznil, že Norové, kteří nejsou členy EU, spolupracují s EU v mnoha aspektech života. Starosta zdůraznil význam kohezní politiky v dnešním světě. Jediným řešením je konstruktivní dialog, protože každý si musí uvědomit, jak velký vliv na svou zemi má. Politická neshody musí vést ke konečné dohodě. Vždy je třeba hledat společného jmenovatele, zejména v diskusích o politice soudržnosti, která je tak důležitá pro budoucí, lepší Evropu.

Ministryně Małgorzata Jarosińska-Jedynak zdůraznila, že Polsko je jedním z největších příjemců evropských fondů – dostali jsme 76 miliard PLN. Bohužel unijní verze kohezní politiky je rigidní a nepružná. Peníze z programů pomoci nelze použít na jiné než plánované účely. A zároveň se objevil problém pandemie, války a uprchlíků z Ukrajiny. Polsko nemůže převést finanční prostředky na pomoc Ukrajincům v Polsku, protože evropští technokrati s takovým krokem nesouhlasí. „Rigidní“ programy pomoci nelze použít k jiným účelům, než je plánováno. EU zavedla nové podmínky pro příjem pomoci – tzv horizontální podmínka vztahující se k Listině základních práv. A na tomto základě zdržuje výplatu finančních prostředků. Dosud jsme obdrželi 5 miliard PLN – 1,5 % z vyjednaných prostředků. Další prostředky mají být k dispozici za 5–6 měsíců. Velkým problémem je však nedostatečná flexibilita kohezní politiky.

 

 

Maršál Dolnoslezského vojvodství Cezary Przybylski připustil, že v místních samosprávách panovala určitá úzkost spojená s odporem EU vůči vyplácení prostředků na regionální operační programy. Jsou však realizovány – jde o vypisování soutěží které nelze nechat na později. Situace vojvodství je složitá – Dolnośląskie není chudý region, ale není stejné – jsou zde bohatší okresy, ale i chudší. Existují rozdíly, které je třeba odstranit. Maršálek zdůraznil, že je optimista a že dobře zavedená politika soudržnosti přispěje k rozvoji regionu a sníží vnitřní disproporce.

Continue Reading

Aktuality

Kdo není s námi je s PiS

Published

on

Polská opozice míří k dohodě ve společném postupu ve volbách do polského Senátu. V Polsku se do Senátu volí jednokolově, ve stejný den jako do Sejmu, formou jednomandátových obvodů a celý Senát (tedy 100 křesel) najednou. Dohoda má spočívat v tom, že Občanská koalice, Lewice, PL 2050, PSL a Hnutí samospráv budou stavět proti PiS v jednotlivých volebních obvodech pouze jednoho kandidáta.

Takováto dohoda by v České republice asi nebyla možná nejen kvůli střídavému mandátu českých senátorů, dvoukolovém systému, ale i kvůli tomu, že kandidáti na senátora jsou většinou místní politici vybíraní základními jednotkami politických stran a hnutí, kde centrální vedení má jen odpovědnost za případné excesy. V Polsku ale byla dohoda ve volbách v roce 2019 překvapivě úspěšná, i když nebyla ze sta procent naplněna. Polská opozice se proto o něco podobného pokouší opět.

PiS před volbami v roce 2019 nepřikládalo dohodě nějakou velkou váhu a nijak se proti ní nevymezovalo. Když pak někteří sebejistotou přetékající kandidáti splakali nad výsledkem dopadlo to pro PiS 49:51. Tomu se letos chce PiS vyhnout a dokonce přeskupilo svou stranickou organizační strukturu podle množství a rozlohy senátních obvodů. Popularita PiS klesla od posledních voleb o 10 % a i když se jí podařilo zastavit pokles preferencí, bude velmi těžké přesvědčit dostatečný počet voličů o tom, aby antiPiS celkově nevyhrál. Rozhoduje se ale u volebních uren a poučení z prohry v roce 2019 by mělo být pro PiS silně motivující. 

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Sinusoidy 14.3.2023
    Experti polské opozice se předhánějí v analýzách vládní propagandy. Mirosław Oczkoś upozornil na „klamné cíle“, kterými prý vládnoucí strana přehlušuje ostražitost komentátorů i celé společnosti.  Mají ve svém důsledku odvést pozornost k náhradním diskuzím jako je například ochrana křesťanství nebo potraty. „Je to jako když sledujete film o moderních letadlech nebo lodích. Pokud nějaké letadlo vypustí raketu, […]
    Jaromír Piskoř
  • Politika soudržnosti na plenárním zasedání Evropského kongresu místních samospráv 9.3.2023
    „Politika soudržnosti a směry rozvoje současných regionů“ – to je téma plenárního zasedání druhého dne letošního HSR. V diskusi, kterou vedl Jan Rokita, se na pódiu sešli zástupci několika evropských zemí. Ukrajinu zastupoval náměstek Dmytro Razumkov, Finsko starosta regionu Helsinki-Uusimaa Ossi Savolainen, Norsko starosta regionu Inlandet Even Aleksander Hagen. Za polskou stranu se zúčastnila státní […]
    Jaromír Piskoř
  • Kdo není s námi je s PiS 4.3.2023
    Polská opozice míří k dohodě ve společném postupu ve volbách do polského Senátu. V Polsku se do Senátu volí jednokolově, ve stejný den jako do Sejmu, formou jednomandátových obvodů a celý Senát (tedy 100 křesel) najednou. Dohoda má spočívat v tom, že Občanská koalice, Lewice, PL 2050, PSL a Hnutí samospráv budou stavět proti PiS […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality

Copyright © 2013 - 2022 Polskodnes.cz | ISSN 1805-8582 | Powered by WordPress | Themes by kabris|NET.