Connect with us
Reklama




Aktuality

DŮKAZY PRO … – Hanna Krallová

Published

on

HKKdo hledá důkazy „pro“, je si dobře vědom dlouhé řady důkazů „proti“. Kdo hledá poctivě a trpělivě, jako to činí ve svých reportážních prózách Hanna Krallová, ten mění pravděpodobnost na jistotu. Nejpádnějším z řady důkazů proti existenci Velkého Scenáristy, jak autorka nazývá Toho, který jest, je holocaust, šoa. Tragické barbarství a zločiny světa, v němž Bůh zemřel – to je stěžejní téma próz Hanny Krallové.

Aby mohla tuto bolestně živou zkušenost předat, hledá průvodce, převozníky, kteří by ji převedli do nitra jimi popisovaného světa záhuby.

Hledání formy

Dodnes nedokážu zapomenout na dva příslovečné příklady, kdy mně samotné takoví převozníci zoufale chyběli. Poprvé se to stalo, když jsem se ještě jako dítě zúčastnila školního výletu (sic!) do Osvětimi. Ve vzpomínkách mi zůstaly jen ty neuvěřitelné haldy nikomu nepotřebných brýlí a pocit plný úzkosti a děsu, co člověk dokáže způsobit člověku. Nechápala jsem. Podruhé jsem cítila podobné zoufalství, když jsem se už jako dospělá vydala do Izraele a navštívila také památník holocaustu Yad Vashem. Věděla jsem, že mě nečeká žádná „pěkná výstava“, však také pro to lidé do památníku nechodí. Procházela jsem jednotlivé části s pohnutím, vytřeštěně zírala na dokumentární fotografie, na nekonečné seznamy zavražděných a zhlédla také, jak to tvůrci expozice zamýšleli, film o šoa. A to byl okamžik, kdy moje psychika odmítla další vjemy vstřebávat. Jediné, co moje mysl vysílala, bylo slovo propaganda, antipropaganda. V hlavě mi v šíleném víru poletovala slova oběť, kat; kdo je kým; na jedné straně nacista, na druhé představený židovské obce v ghettu, který vydal staré lidi a děti, aby zachránil nezachranitelné; transport za transportem… postrádala jsem vzpouru Židů… Hereze! Vyčítala jsem si, jak mohu cítit něco tak nevhodného, ve stínu toho všeho, co mě obklopovalo. Proč jsem odmítala přijmout patos, který z některých filmů o holocaustu vyvěral? Patrně proto, že je pro člověka neúnosný, stejně jako celý holocaust. Je ve své hrůze neuchopitelný, neobsáhnutelný.

Přesto si ale lidé uvědomují, že se s tímto fenoménem potřebují, musí nějak vyrovnat, umístit jej někam dpaměti, nějak uchopit, protože pochopit nelze. To „nějak“ ale nezbytně vyžaduje adekvátní podobu, formu, třeba takovou, jakou svým příběhům dává Hanna Krallová.Miliony mrtvých se stávají pouhým číslem, které člověk nedokáže pojmout, zatímco jeden konkrétní zmařený život dává tragédii rozměr. Jeden konkrétní lidský osud dokáže člověk spoluprožívat, projevit svoji empatii. A únosnost tragédie, vyprávěné pamětníkem události, spočívá právě v tom, že účastník dokáže vypovědět jen to, co je únosné pro něho samého. I nejsmutnější a nejtragičtější prožitky jsou předatelné, pokud je účastník události proseje přes své individuální síto únosnosti.

Nestrannost jako forma

Číst vyprávění přeživších, které autorka zachycuje formou reportáže, usazené pevně do literárního žánru, je cestou, jak pochopit. Je také jedním z mála způsobů, jak unést všechny ty hrůzy, které se udály. Důkazem toho, že lidé chtějí pochopit, je nebývalá čtenost (člověk se zdráhá říci oblíbenost) reportážních povídek Hanny Krallové, jejíž díla jsou záhy po vydání v Polsku překládána do mnoha světových jazyků. Hodnota knih Hanny Krallové spočívá také v tom, že autentických vzpomínek je stále méně a blíží se doba, kdy už žádné nezůstanou. Pak alespoň zbudou díla, z nichž je možno čerpat důkazy „pro“ – třeba i pro Boží existenci, neboť to je neuralgický bod, základní otázka, kterou si pokládají nejen přeživší. Je-li Velký Scenárista, jak mohl dopustit něco tak nelidského, hrůzného a smysluzbaveného? Ovšem, pokud není a vše je dovoleno, co má potom smysl? Pokud však hledání důkazů má být poctivé, je třeba se vyhnout lákavé adoraci hrdinských činů a neopomíjet lidská selhání, která v extrémních podmínkách mohou mít za důsledek chování jinak nepřípustné. Jak pochopit nebo i odpustit? Jak například hodnotit rozhodnutí nejvyššího židovského představitele lodžského ghetta Rumkowského, který po svých lidech požadoval, aby vydali na smrt 20 tisíc dětí a starých lidí jako oběť pro záchranu zbývajících 100 tisíc Židů v ghettu? Kdo z nás by byl schopen učinit takové rozhodnutí a jak je hodnotit z pozice dnešního člověka, který ví, že z oněch sta tisíc „zachráněných“ přežila jen hrstka? Gustaw Herling-Grudziński, autor vzpomínek z pobytu v sovětských válečných vězeních a lágrech „Jiný svět“, tvrdí, že nelze hodnotit chování jedince v extrémních podmínkách prizmatem normality. Podle něho nemáme správnou optiku ani nástroje, abychom vůbec určili, co bylo hrdinství, a co podlost. Extrémní podmínky si vynucují extrémní chování a současně i jiný, nový řád, kterému nelze rozumět z pozice normálního světa. Jak ale porozumět „extrémním podmínkám“ a „řádu“ koncentračních táborů? Jak pochopit „extrémní chování“ lidí v těchto nelidských podmínkách? Nabízenou metodou je nestranný popis, objektivní zachycení událostí nebo literární reportáž, která každému z nás dává prostor individuálně přistupovat k jednotlivým událostem, popisovaným v konkrétních příbězích. Která nám, čtenářům, dává prostor hledat každý sám za sebe vlastní důkazy „pro“. Právě metoda autenticity, tedy co nejpřesnějšího popisu událostí, to je podstata reportážního stylu Hanny Krallové. Snaha co nejprecizněji a bez emocí, bez osobní účasti, předat zpovědi jednotlivých, nyní už i literárních hrdinů je doplněna snahou zasadit příběh do reálných podmínek v čase. K tomu slouží hledání v archivech, ověřování výpovědí u dalších zdrojů, řeklo by se běžná novinářská, reportérská práce. Je to trpělivé pátrání ve složitém labyrintu lidských osudů, které se najednou rozplétají a vydávají svědectví. O člověku, o době vykloubené z řádu věcí, o mezích lidského chování… Když se Židé, kteří přežili, ptají při svých zpovědích Hanny Krallové, jaký smysl má další život po holocaustu, spisovatelka odmítá odpovědět. Zvolila si svůj způsob: snažit se nekomentovat lidské příběhy, nehodnotit jednotlivá počínání člověka, ale ukázat lidský osud jako tajemství. Našla pro to svoji vlastní formu, neboť jak tvrdí: „Tragédie bez formy jsou něčím nestydatým, neslušným. Forma poskytuje odstup, který je nezbytný pro sdělení. Bez formy bych se ocitla v jámě mezi všemi těmi zavražděnými těly.“ (Maria Janion: Żyjąc tracimy życie. Rzeczpospolita, 8. 12. 2001.)

Reportáž à la Hanna Krallová

Základem reportážního postupu Hanny Krallové je rozdělení světa na nejmenší reálie, na drobounké částečky, na veledůležité podrobnosti, všechny ty detailně popisované květy na svetrech, vousy, umělé květiny, stříbrná liška od Apfelbauma, zelený samet na křesle babičky Míny – všechno je nesmírně důležité. Později autorka odděluje a odhazuje nepotřebné, a tím dochází k efektu zahuštění. Její analýza a syntéza spočívá v tom, že rozseká celistvou mozaiku předávaného světa na částečky, které později skládá do jiné mozaiky. Věří totiž, že svět se dá uchopit pouze prostřednictvím důležitých jednotlivostí. K tomu je ovšem třeba být vybaven dobrým sluchem a neutuchající zvědavostí. Když Hanna Krallová rozmlouvá s lidmi, zdá se být netečná, nepláče, je chladná, jen někdy se usměje. Během rozhovorů myslí na jediné: zda z toho bude dobrá reportáž, zda má již všechen materiál, na co by se ještě měla zeptat… v momentě, kdy začíná psát, kdy začíná přetvářet skutečný život, teprve tehdy ji porazí síla prožitku, většinou neskonalý smutek.

Důkazy pro…

„Příběhy, které vyprávím, se skutečně staly. Stvořil je Velký Scenárista, a jsou důkazem PRO Boží existenci. Ale – je-li Bůh, je i Ďábel. Mají tedy všechny osudy jednoho autora?“ – tento citát z povídky „Výčitka“ je kvintesencí knihy „Důkazy pro…“. Autorka neodpovídá na otázku, kterou sama pokládá. Pouze nabízí další a další životní příběhy svých hrdinů a zbytek přenechává čtenáři. Tak jako uvedený osobní vstup v knize je určitým porušením nestrannosti sdělení, její metody „nehodnocení“, dopouští se autorka občas i ne zcela objektivního přístupu. Vezmeme-li v úvahu téma reportáží, jen stěží můžeme očekávat, že autorčina snaha o objektivní postoj a snaha být důsledná v neprojevování vlastních emocí bude vždy úspěšná. U takového tématu to jednoduše nelze. Patrné je to například v již zmíněné povídce u Lejbka Katze, který přísahal pomstu vrahům své ženy a dcer. Měl ji provést lopatou, ale plán mu překazil místní bandita Juzek, který Lejbkovi touž lopatou uťal hlavu. v tomto vyprávění se autorka neubránila promítnout vlastní soucit a lítost. Hanna Krallová popisuje v „Důkazech pro…“ nejrůznější lidské osudy. Dotýká se však nejen problémů majících kořeny ve válečném období, například AIDS. Vždy je ale všudypřítomné židovské téma, byť jako omyl – jako je tomu u poslední povídky „Rozhodnutí“. Poslední slova knihy patří homosexuálovi, který si vybral jako řešení své situace eutanazii. Pochován je obřadně jako Žid, v průhledné rakvi, ale nakonec se ukazuje, že to byl omyl. Nikdo nerozumí, proč celý život předstíral své židovství, ani jeho matka, ani jeho partner. Autorka zde mimořádně vstupuje na scénu, když na samém začátku podotýká, že je jí tento hrdina nesympatický, avšak když vyjde najevo, že je smrtelně nemocný, nachází pro pseudo-Žida porozumění a svého druhu obdiv. Velice zvláštní je však již první povídka „Dybuk“, která vypráví o americkém Židovi, jenž v sobě nosí duši svého bratra Abrama, „ztraceného někde v ghettu“. Pokouší se bratra nejrůznějšími technik mi zbavit, ale když se nakonec Abramova duše chce „odebrat do  světla“, požádá ho, aby se zase vrátil. Toto podivné, mystické klima provází pak čtenáře celou knihou, která se chvílemi čte jako poezie.

Pavla Foglová

 

Biografická črta
Hanna Krallová se narodila 20. května 1935 ve Varšavě.
Absolvovala žurnalistiku na Varšavské univerzitě (1955)
a poté pracovala jako redaktorka a reportérka v denících
Życie Warszawy (1955-66), Polityka (1966-1982, z toho
1966-69 byla korespondentkou v Moskvě). V letech
1982-87 působila ve funkci zástupkyně ředitele Filmové
společnosti TOR. Od vzniku nezávislého deníku Gazeta
Wyborcza pracovala jako reportérka a vyučila celou novou
reportérskou generaci.
Za svůj literární debut autorka považuje soubor reportáží
„Na východ od Arbatu“ (1972) z let svého působení
v Moskvě, avšak před tím jí knižně vyšly povídky: Jsem
ambiciózní (1965) a Jeden den v Klidné (1967). Následovaly
knihy reportáží: Sibiř. Země velkých možností (1974);
Dospělost pro všechny (1977); Štěstí Mariany Glazové
(1976 – sazba byla rozmetána); nejslavnější reportáž, která
byla přeložena do více jak 20 jazyků: Stihnout to před
Pánem Bohem (1977, česky 1999); knihy reportáží: Šest
odstínů bílé (1978); Senná rýma (1981 – náklad byl zničen);
televizní scénář: Pohled z okna v prvním patře (1981);
reportáže: Vztahy (1981); romány: Podnájemnice (1982
– zkonfiskováno, 1985 v Paříži, 1989 ve Varšavě); Okna
(1987 v Londýně, Varšava 1990 ); knihy reportáží: Potíže se
vstáváním (1988/90) a Poklidné nedělní odpoledne (2004);
román Hypnóza (1989); knihy povídek Tanec na cizí veselce
(1993, česky 1997); Důkazy pro… (1995); Tam už žádná
řeka není (1998); Tak ty jsi Daniel (2001); Výjimečně dlouhá
linie (2004); Srdcový král zase neuspěl (2006); Lítost (2007)
a Růžová pštrosí péra (2009).
Za svoji literární tvorbu dostává Hanna Krallová ocenění
za oceněním, ať už to jsou literární ceny na světových
knižních veletrzích – například nejvyšší ocenění Mezinárodního
knižního veletrhu v Lipsku Cena evropského
porozumění (2000), nebo jiné – například Řád Ecce Homo,
který získala Hanna Krallová v roce 2001 po boku Dalajlámy
Tenzina Giaca, prestižní Cenu K. Pruszyńského
Polského Pen Clubu (1990), německou Literární cenu J.
Schockenové za celoživotní dílo (1993), Kulturní cenu
Solidarity (1995), cenu Nadace pařížské Kultury (1998),
Literární cenu Samuela Lindy měst Toruně a Göttingenu
(po boku Marcela Reicha-Ranického) či jednu
z nejprestižnějších ocenění, jakou kdo může v Polsku
získat – Velkou cenu Nadace kultury (1999). Za román
Výjimečně dlouhá linie byla Hanně Krallové předána
prestižní literární cena Nike 2005. Patří také do první desítky
největších polských novinářů vedle takových osobností,
jakými jsou nebo byli Ryszard Kapuściński, Jerzy
Turowicz či Jerzy Giedroyc.

 

 

 

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuality

Dnes jsou cílem k trestání Maďarsko a Polsko, zítra může dojít na nás

Published

on

„Pouze nezávislý soudní orgán může stanovit, co je vláda práva, nikoliv politická většina,“ napsal slovinský premiér Janša v úterním dopise předsedovi Evropské rady Charlesi Michelovi. Podpořil tak Polsko a Maďarsko a objevilo se tak třetí veto. Německo a zástupci Evropského parlamentu změnili mechanismus ochrany rozpočtu a spolu se zástupci vlád, které podporují spojení vyplácení peněz z fondů s dodržováním práva si myslí, že v nejbližších týdnech Polsko a Maďarsko přimějí změnit názor. Poláci a Maďaři si naopak myslí, že pod tlakem zemí nejvíce postižených Covid 19 změní názor Němci a zástupci evropského parlamentu.

Mechanismus veta je v Unii běžný. Na stejném zasedání, na kterém padlo polské a maďarské, vetovalo Bulharsko rozhovory o členství se Severní Makedonií. Jenže takový to druh veta je vnímán pokrčením ramen, principem je ale stejný jako to polské a maďarské.

Podle Smlouvy o EU je rozhodnutí o potrestání právního státu přijímáno jednomyslně Evropskou radou, a nikoli žádnou většinou Rady ministrů nebo Parlamentem (Na návrh jedné třetiny členských států nebo Evropské komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu může Evropská rada jednomyslně rozhodnout, že došlo k závažnému a trvajícímu porušení hodnot uvedených ze strany členského státu). Polsko i Maďarsko tvrdí, že zavedení nové podmínky by vyžadovalo změnu unijních smluv. Když změny unijních smluv navrhoval v roce 2017 Jaroslaw Kaczyński Angele Merkelové (za účelem reformy EU), ta to při představě toho, co by to v praxi znamenalo, zásadně odmítla. Od té doby se s Jaroslawem Kaczyńskim oficiálně nesetkala. Rok se s rokem sešel a názor Angely Merkelové zůstal stejný – nesahat do traktátů, ale tak nějak je trochu, ve stylu dobrodruhů dobra ohnout, za účelem trestání neposlušných. Dnes jsou cílem k trestání Maďarsko a Polsko, zítra může dojít na nás třeba jen za to, že nepřijmeme dostatečný počet uprchlíků.

Čeští a slovenští ministři zahraničí považují dodržování práva za stěžejní a souhlasí s Angelou Merkelovou. Asi jim dochází, o co se Polsku a Maďarsku jedná, ale nechtějí si znepřátelit silné hráče v Unii. Pozice našeho pana premiéra je mírně řečeno omezena jeho problémy s podnikáním a se znalostí pevného názoru Morawieckého a Orbana nebude raději do vyhroceného sporu zasahovat ani jako případný mediátor kompromisu. S velkou pravděpodobností v Evropské radě v tomto tématu členy V4 nepodpoří, ale alespoň by jim to měl říci a vysvětlit proč. Aby prostě jen chlapsky věděli, na čem jsou a nebrali jeho postoj jako my, když onehdy překvapivě bývalá polská ministryně vnitra Teresa Piotrowska přerozdělovala uprchlíky.

Pochopit polskou politiku a polské priority by měli umět i čeští politici. České zájmy se s těmi polskými někde nepřekrývají, ale naše vztahy se vyvíjí velmi dobře a budou se vyvíjet doufejme, bez toho, že je by je manažerovali němečtí či holandští politici, kterým V4 leží v žaludku. Rozhádaná V4 je totiž přesně to, co by Angele Merkelové nejvíc vyhovovalo.

Continue Reading

Aktuality

Morawiecki: Hřbitovy budou na Dušičky uzavřeny

Published

on

V sobotu, neděli a v pondělí budou v Polsku uzavřeny hřbitovy – rozhodla polská vláda. Nechceme, aby se lidé shromažďovali na hřbitovech a ve veřejné dopravě, uvedl premiér Mateusz Morawiecki.

„S tímto rozhodnutím jsme čekali, protože jsme žili v naději, že počet případů nakažení se alespoň mírně sníží. Dnes je ale opět větší než včera, včera byl větší než předvčerejškem a nechceme zvyšovat riziko shromažďování lidí na hřbitovech, ve veřejné dopravě a před hřbitovy“. vysvětlil Morawiecki.

Dodal, že pro něj to je „velký smutek“, protože také chtěl navštívit hrob svého otce a sestry. Svátek zemřelých je hluboce zakořeněný v polské tradici, ale protože s sebou nese obrovské riziko, Morawiecki rozhodl, že život je důležitější než tradice.

Continue Reading

Aktuality

Poslankyně opozice atakovaly předsedu PiS

Published

on

Ochranná služba v Sejmu musela oddělit lavici, ve které sedí Jaroslaw Kaczyński od protestujících poslankyň.

„Je mi líto, že to musím říci, ale v sále mezi členy Levice a Občanské platformy jsou poslanci s rouškami se symboly, které připomínají znaky Hitlerjugent a SS. Chápu však, že totální opozice odkazuje na totalitní vzorce.“ řekl na začátku zasedání Sejmu místopředseda Sejmu Ryszard Terlecki.

Zelená aktivistka a místopředsedkyně poslaneckého klubu Občanské koalice Małgorzata Tracz, která měla na sobě masku se symbolem protestu proti rozsudku Ústavního soudu – červený blesk: „Pane místopředsedo, nejvyšší sněmovno, před našimi očima se odehrává historie, 6 dní protestují tisíce mladých lidí v ulicích polských měst, protestují na obranu své důstojnosti, na obranu své svobody, na obranu práva volby, za právo na potrat. Toto je válka a tuto válku prohrajete. A kdo je za tuto válku zodpovědný? Pane ministře Kaczyński, to je vaše odpovědnost.“

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Dnes jsou cílem k trestání Maďarsko a Polsko, zítra může dojít na nás 19.11.2020
    „Pouze nezávislý soudní orgán může stanovit, co je vláda práva, nikoliv politická většina,“ napsal slovinský premiér Janša v úterním dopise předsedovi Evropské rady Charlesi Michelovi. Podpořil tak Polsko a Maďarsko a objevilo se tak třetí veto. Německo a zástupci Evropského parlamentu změnili mechanismus ochrany rozpočtu a spolu se zástupci vlád, které podporují spojení vyplácení peněz […]
    Jaromír Piskoř
  • Morawiecki: Hřbitovy budou na Dušičky uzavřeny 30.10.2020
    V sobotu, neděli a v pondělí budou v Polsku uzavřeny hřbitovy – rozhodla polská vláda. Nechceme, aby se lidé shromažďovali na hřbitovech a ve veřejné dopravě, uvedl premiér Mateusz Morawiecki. „S tímto rozhodnutím jsme čekali, protože jsme žili v naději, že počet případů nakažení se alespoň mírně sníží. Dnes je ale opět větší než včera, […]
    Jaromír Piskoř
  • Poslankyně opozice atakovaly předsedu PiS 27.10.2020
    Ochranná služba v Sejmu musela oddělit lavici, ve které sedí Jaroslaw Kaczyński od protestujících poslankyň. „Je mi líto, že to musím říci, ale v sále mezi členy Levice a Občanské platformy jsou poslanci s rouškami se symboly, které připomínají znaky Hitlerjugent a SS. Chápu však, že totální opozice odkazuje na totalitní vzorce.“ řekl na začátku […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality