Aktuality
Český film v porovnání s polskou kinematografií stagnuje, říká Martin Novosad po skončení festivalu Kino na hranici

Mezinárodní filmový festival Kino na hranici vyvrcholil projekcí aktuálního dramatu Klér, unikátního snímku česko-polské produkce, jenž mohl vzniknout jen díky možnosti natáčet na české straně, zejména v Orlové a v Ostravě. O tom, jak těšínský festival před více jak dvaceti lety začal a kam může směřovat, vypráví pro Ostravan.cz dlouholetý dramaturg a programový ředitel české sekce Martin Novosad. Diváci jej znají i jako moderátora setkání s tvůrci před českými nebo slovenskými filmy a z debat po projekcích vedených v sále kin.
Kino na hranici právě uzavřelo 21. ročník, ty v něm působíš jen o rok méně. Jaké byly začátky?
Zpočátku šlo primárně o akci polských nadšenců, kteří měli rádi české filmy. Z přesvědčení, že se v Polsku málo ví o českém kině, uspořádali spontánní přehlídku s některými slavnými díly starší české kinematografie. Podařilo se jim tenkrát pozvat režiséra Jiřího Menzela a promítání se konalo jen v polském Těšíně. Už v té době jsem byl v kontaktu s Jolou Dygoś, která je nejen ředitelkou, ale i iniciátorkou celého Kina na hranici. Společně jsme na to téma diskutovali a shodli jsme se, že by se neměla dělat jen přehlídka českého filmu v Polsku, ale bylo by lepší vymyslet koncept přehlídky s reprezentativnějším pojetím. Aby také odrážela situaci, že jsme v jednom městě, které bylo rozděleno na území dvou států, navíc v blízkosti Slovenska. Takže by bylo zajímavější vedle sebe uvádět kinematografii všech tří států: Česka, Polska a Slovenska. Od druhého ročníku tento koncept začal žít a funguje dodnes. Kino na hranici je prezentací české, polské a slovenské kinematografie. Postupně za těch dvacet let jsme ji ale rozšířili o řadu dalších sekcí a doprovodných akcí.
V čem byl 21. ročník jiný?
Každý ročník je něčím zajímavý. Ne vždy se jej podaří postavit na účastí velkých hostů, kterým věnujeme retrospektivy, což je letos případ Jaromíra Hanzlíka nebo Milana Kňažka. Jsem rád, že se pana Hanzlíka podařilo oslovit a domluvit jeho účast, shodou okolností je rodákem z Českého Těšína a nebyl zde hodně dlouho. Milana Kňažka považuji za vynikajícího herce jedné slovenské generace. Je mi naopak líto, že s námi letos nemohl být režisér Jan Švankmajer, kterému jsme připravili velmi komplexní retrospektivu. Bohužel zdravotní limity pana Švankjamera a jeho producenta Jaromíra Kallisty neumožnily jejich osobní účast. Z polské strany byl po Švankmajerových filmech obrovský hlad, přitom se paradoxně všechny jeho celovečerní snímky už v historii Kina na hranici uváděly. Ale třeba řadu jeho krátkých filmů diváci neviděli, takže jsme jim nabídli unikátní kolekci, která byla promítána najednou.
Možnost srovnání kinematografii je čím dál zajímavější. Situace na Slovensku je dána tím, že jde o nejmenší zemi a její kinematografie není tak bohatá, má ale silnou dokumentaristickou školu. Hraných filmů je málo, ale je třeba super, že jsme mohli uvést například úplnou novinku Ostrým nožem, která podle mě patří k těm výborným slovenským filmům z poslední doby. Nejdůležitější je ale srovnání s polskou kinematografií, které je pro mne jako pro Čecha poněkud bolestné. Jsme sice několikrát menší zemí, vzhledem k našim dřívějším úspěchům jsme ale i tak ve srovnání s Polskem ve stagnující pozici. Navštívili jsme loni festival v Gdyni, na kterém jsme vybírali snímky pro letošní ročník. Byly skvělé, viděli jsme na třicet nových polských filmů a z toho dvacet jich bylo opravdu vynikajících, navíc žánrově i tematicky pestrých. Je mezi nimi zastoupena řada režisérek, překvapují svými nápady. Je to až jakýsi vrchol současného nového polského filmu. Je tady spousta mladých, nových, progresivních režisérů, kteří skvěle vládnou své profesi. Jen namátkou třeba Vlkodlak, kterého jsme uvedli hned v prvních dnech přehlídky, je famózní debut. Neuvědomuji si, že by mezi českými snímky byl v poslední době nějaký srovnatelně kvalitní debut.
Jaký je tedy současný stav české kinematografie?
Nechci se dotknout české kinematografie, ale z těch zajímavějších věci má co nabídnout v rámci témat. Z novinek patří k nejzajímavějším Jan Palach a debutantský Domestik. Kvantitativně je na tom ale český film velmi špatně. V porovnání s polskými filmy to pro nás není žádná sláva.
Podílel ses na polské produkci fenomenálního Kléru, který bravurně uzavřel 21. ročník festivalu v téměř plném sálu kina Central. V čem spočívá jeho kvalita?
Klér je z historického hlediska nejnavštěvovanějším snímkem v Polsku. Nejde přitom jen o diváckou atrakci. Je natočen v česko-polské koprodukci a už podle scénáře bylo vidět, že jde o velmi přesně popsanou situaci, která popisuje „nešvary“ církve. Zdaleka nejde jen o polské téma, ale o téma daleko širší, vlastně celosvětové, třeba v tom, jak kněží zneužívají děti nebo dotace. Klér vzbudil velkou diskusi, proto tak velká návštěvnost. Přestože je Česko většinově ateistický stát, může tento snímek oslovit i zdejší publikum.
Jak to bylo s uváděním Kléru v katolickém Polsku? Snímek je velmi kritický právě vůči církvi.
Část polské společnosti, která je upnuta ke straně Právo a spravedlnost a k církevním kruhům, se samozřejmě velmi ostře vůči kritice ze strany Kléru ohradila. Ale i tato negativní kritika byla vlastně pro Klér skvělou reklamou, a proto ještě více začal diváky zajímat. Od několika přátel, kteří vedou v Polsku kina, vím, že některá města přímo zakázala projekci Kléru na jejich terénu. Situace není jednoduchá, i přesto si k němu lidé nacházejí cestu. Navíc je to skvělá ukázka česko-polské spolupráce, snímek se natáčel zejména na Karvinsku, v Orlové, a bez českého partnera by velmi pravděpodobně nevznikl.
Autor: Martin Jiroušek, celý rozhovor na ostravan.cz
Aktuality
Sinusoidy

Experti polské opozice se předhánějí v analýzách vládní propagandy. Mirosław Oczkoś upozornil na „klamné cíle“, kterými prý vládnoucí strana přehlušuje ostražitost komentátorů i celé společnosti. Mají ve svém důsledku odvést pozornost k náhradním diskuzím jako je například ochrana křesťanství nebo potraty. „Je to jako když sledujete film o moderních letadlech nebo lodích. Pokud nějaké letadlo vypustí raketu, jiné se brání klamnými cíli.“ Probíhající polskou politickou diskuzi na téma Jan Pavel II. či o potratech proto mediální a politický expert označil za podvod.
Už to skoro vypadalo, že se polští opoziční politici poučili a nenaskakují na vidle PiS. Po týdnu, kdy primátor Varšavy musel odpovídat na otázky typu: Bude vaše vláda nutit Poláky, aby jedli brouky? by to bylo přirozené. Ale ono ne.
Europoslankyně za Občanskou koalici Janina Ochojska tvrdí, že je mnohem více obětí na polsko-běloruské hranici, než uvádí čísla nezávislé skupiny Granica (37 obětí) : „Myslím, že obětí této hranice je mnohem více. Buď jsou v nějakém hromadném hrobě, protože bych se nedivila, kdyby se v době, kdy byl uzavřen přístup na hranice, těla prostě sbírala, aby takové důkazy nebyly. V současnosti je pohřešováno téměř 300 lidí. Proč si to myslím? Nastal v minulosti okamžik, kdy z celého Polska tam byli povoláni lesníci. Na co? Přece nepomáhali lesu v těžké chvíli. Ale k něčemu byli povoláni.“
Krzysztof Sobolewski z PiS na dotaz ohledně vyjádření Ochojské v úterý v pořadu Polského rozhlasu uvedl: „Lze jen říci, že to, co vysvětluje chování Janiny Ochojské, je nemoc. Distancuje se od svých předchozích úspěchů, od svého života.“ Jeho reakce je na tvrzení o tom, že polští myslivci sbírali mrtvoly imigrantů v polských lesích u běloruských hranic a házeli je do hromadných hrobů velmi mírná. Je to asi tím, že polští politici tak trochu mávají rukou nad tím, co Janina Ochojska o tom či onom hovoří. Připomíná jednoho maďarského poslance Federálního shromáždění, který předčítal za řečnickým pultem bibli a pak ve spodní sinusoidě podepsal rezignaci, aby se po nějaké době ve vrcholné sinusoidě domáhal vstupu do FS.
Sinusoida či ne, naštvaní polští myslivci a lesníci poslankyni Ochojskou zažalovali a polská prokuratura zahájila řízení za pomluvu. Místopředseda Občanské platformy Rafal Trzaskowski podotkl, že takto tvrdá obvinění by měla být podložena důkazy a dodal: „Pokud důkazy nejsou, škodí to lidem, o kterých poslankyně hovoří“. Donald Tusk se nevyjádřil.
Ochojska se v Bruselu věnuje problematice lidí se zdravotním postižením (ona sama je postižená od raného dětství po prodělané dětské obrně). Má zkušenosti s humanitárními aktivitami a byla přítomna na místě mnoha katastrof. Věnuje se migraci. Domnívá se, že Evropa by se imigrantům neměla uzavírat. Zároveň se podle ní musí zvýšit pomoc zemím, odkud přistěhovalci přicházejí. „Pokud chceme migranty udržet v jejich vlastních zemích, neuděláme to pomocí zdí či ostnatého drátu. Když lidé umírají hlady a žízní, utečou ze svého bydliště a riskují své životy, byť jen proto, aby zachránili své děti.“
Opoziční experti hovořící o klamných cílech vypouštěných PiS to mají těžké. Plácnutí poslankyně Ochojské okamžitě využila ruská propaganda a točí se v kruhu s velmi citlivým tématem hromadných hrobů v Katyni. Někteří polští aktivisté žádají poslankyni o bližší určení místa hromadných hrobů, ale většina spíše očekává omluvu v době spodní sinusoidy.
Když autor Tří mušketýrů psal svůj román, těšil se na zítřek a na to, co jeho hrdinové zažijí. S Polskem je to podobné.
Aktuality
Politika soudržnosti na plenárním zasedání Evropského kongresu místních samospráv

„Politika soudržnosti a směry rozvoje současných regionů“ – to je téma plenárního zasedání druhého dne letošního HSR. V diskusi, kterou vedl Jan Rokita, se na pódiu sešli zástupci několika evropských zemí. Ukrajinu zastupoval náměstek Dmytro Razumkov, Finsko starosta regionu Helsinki-Uusimaa Ossi Savolainen, Norsko starosta regionu Inlandet Even Aleksander Hagen. Za polskou stranu se zúčastnila státní tajemnice Małgorzata Jarosińska-Jedynak a maršálek Dolnoslezského vojvodství Cezary Przybylski.
Náměstek Razumkov poznamenal, že na Západě pokračuje odpor proti vstupu jeho země do EU a země západní Evropy si nevšímají enormních výdajů, které Rusko investuje do zničení jednoty západních partnerů. Mělo by se vypracovat společné stanovisko – to ukázala válka. Pouze sjednoceni můžeme vyhrát proti agresorovi. Dobré vztahy je třeba znovu vybudovat na mnoha úrovních, od parlamentu až po regiony. Na Ukrajině samozřejmě existují politické spory, ale politici nebudou rozdělovat společnost v její touze stát se součástí evropské rodiny. Nejsme moc daleko od sebe a máme podobné problémy. Správní reformy je třeba provést hned, nesmíme čekat na konec války. Máme základ a možnosti reformovat zemi. Zde je příkladem pro Ukrajinu Polsko a Německo,
Ossi Savolainen zahájil svůj projev zdůrazněním, že jeho region je skutečně progresivním regionem ve Finsku, který klade důraz na ochranu životního prostředí a chce být do roku 2030 plně bezemisní. Starosta zaznamenal některé problémy vyplývající z implementace kohezní politiky. Zdůraznil, že finanční prostředky poskytnuté EU pak vláda rozděluje na národní úrovni, často nespravedlivě. Prostředky jdou do méně rozvinutých regionů, což zpomaluje přechod k nulovým emisím v regionu Helsinky-Uusimaa. Starosta zdůraznil, že jeho region se zaměřuje na inovace a prosazování zelené politiky. Má vizi a chce ji realizovat – na to ale potřebuje finance. Důležitou rolí kohezní politiky je rozvoj inovací – na výzkum této problematiky je v regionu vyčleněno 5 % HDP. K dosažení úspěchu je však nutná spolupráce na mnoha úrovních – jak s územními samosprávnými celky, tak s výzkumnými institucemi.
Dokonce i Aleksander Hagen zdůraznil, že Norové, kteří nejsou členy EU, spolupracují s EU v mnoha aspektech života. Starosta zdůraznil význam kohezní politiky v dnešním světě. Jediným řešením je konstruktivní dialog, protože každý si musí uvědomit, jak velký vliv na svou zemi má. Politická neshody musí vést ke konečné dohodě. Vždy je třeba hledat společného jmenovatele, zejména v diskusích o politice soudržnosti, která je tak důležitá pro budoucí, lepší Evropu.
Ministryně Małgorzata Jarosińska-Jedynak zdůraznila, že Polsko je jedním z největších příjemců evropských fondů – dostali jsme 76 miliard PLN. Bohužel unijní verze kohezní politiky je rigidní a nepružná. Peníze z programů pomoci nelze použít na jiné než plánované účely. A zároveň se objevil problém pandemie, války a uprchlíků z Ukrajiny. Polsko nemůže převést finanční prostředky na pomoc Ukrajincům v Polsku, protože evropští technokrati s takovým krokem nesouhlasí. „Rigidní“ programy pomoci nelze použít k jiným účelům, než je plánováno. EU zavedla nové podmínky pro příjem pomoci – tzv horizontální podmínka vztahující se k Listině základních práv. A na tomto základě zdržuje výplatu finančních prostředků. Dosud jsme obdrželi 5 miliard PLN – 1,5 % z vyjednaných prostředků. Další prostředky mají být k dispozici za 5–6 měsíců. Velkým problémem je však nedostatečná flexibilita kohezní politiky.
Maršál Dolnoslezského vojvodství Cezary Przybylski připustil, že v místních samosprávách panovala určitá úzkost spojená s odporem EU vůči vyplácení prostředků na regionální operační programy. Jsou však realizovány – jde o vypisování soutěží které nelze nechat na později. Situace vojvodství je složitá – Dolnośląskie není chudý region, ale není stejné – jsou zde bohatší okresy, ale i chudší. Existují rozdíly, které je třeba odstranit. Maršálek zdůraznil, že je optimista a že dobře zavedená politika soudržnosti přispěje k rozvoji regionu a sníží vnitřní disproporce.
Aktuality
Kdo není s námi je s PiS

Polská opozice míří k dohodě ve společném postupu ve volbách do polského Senátu. V Polsku se do Senátu volí jednokolově, ve stejný den jako do Sejmu, formou jednomandátových obvodů a celý Senát (tedy 100 křesel) najednou. Dohoda má spočívat v tom, že Občanská koalice, Lewice, PL 2050, PSL a Hnutí samospráv budou stavět proti PiS v jednotlivých volebních obvodech pouze jednoho kandidáta.
Takováto dohoda by v České republice asi nebyla možná nejen kvůli střídavému mandátu českých senátorů, dvoukolovém systému, ale i kvůli tomu, že kandidáti na senátora jsou většinou místní politici vybíraní základními jednotkami politických stran a hnutí, kde centrální vedení má jen odpovědnost za případné excesy. V Polsku ale byla dohoda ve volbách v roce 2019 překvapivě úspěšná, i když nebyla ze sta procent naplněna. Polská opozice se proto o něco podobného pokouší opět.
PiS před volbami v roce 2019 nepřikládalo dohodě nějakou velkou váhu a nijak se proti ní nevymezovalo. Když pak někteří sebejistotou přetékající kandidáti splakali nad výsledkem dopadlo to pro PiS 49:51. Tomu se letos chce PiS vyhnout a dokonce přeskupilo svou stranickou organizační strukturu podle množství a rozlohy senátních obvodů. Popularita PiS klesla od posledních voleb o 10 % a i když se jí podařilo zastavit pokles preferencí, bude velmi těžké přesvědčit dostatečný počet voličů o tom, aby antiPiS celkově nevyhrál. Rozhoduje se ale u volebních uren a poučení z prohry v roce 2019 by mělo být pro PiS silně motivující.