Connect with us
Reklama

Aktuality

Češi i Poláci jsou v pasti. Nechceme EU, ani příklon k Rusku. Ale co chceme?

Published

on

Polsko a Česko dnes zažívá podobné problémy. „Polarizace společnosti není něčím, k čemu by docházelo pouze v Polsku, ale v podstatě v celé Evropě. Středoevropské státy se v tomto kontextu zdánlivě ocitají mezi dvěma mlýnskými koly. Na jedné straně jsou logo echo24zde marné snahy Evropské unie, která místo aby se zabývala závažnými tématy, jen stále produkuje další směrnice, na druhé straně je zde hrozba příklonu k Rusku, se kterým mají obyvatelé těchto států špatnou historickou zkušenost,“ říká bývalý disident a signatář Charty 77 Ivo Mludek v rozhovoru pro deník ECHO24.cz.

Zároveň se vrací v interview do 80. let, kdy český a polský disent vycházel z odlišných pozic. „Polská protikomunistická opozice fungovala v příhraničních oblastech jinak než česká,“ říká Mludek. „Díky předešlému aktivnímu odboji nebyly proti odpůrcům režimu v pohraničí v posledních letech totality uplatňovány tvrdé represe tak jako u nás. České disidenty ve Slezsku navíc silně ovlivňovala progresivní polská kultura,“ vysvětluje opavský publicista.

Pocházíte z Hlučínska, kde se historicky střetávaly vlivy české, německé i polské kultury. Jak tato skutečnost ovlivnila současnou podobu regionu?

Tuž pravda, že fest (smích). Už jen ve zdejším typickém hlučínském, tedy lépe „prajzském“ nářečí se přirozeně míchá čeština, polština a němčina. A pro zbytek republiky naprosto netypické situace tu namíchala i historie. Před asi dvaceti lety jsem pořizoval pro místní noviny rozhovor s paní, která slavila sté narozeniny. Vzpomínala, jak postupně žila v německém Prusku, prvorepublikové demokracii nově vzniklého Československa, pak za druhé světové války v německé nacistické Třetí říši, později opět v Československu, z něhož se zanedlouho stala komunisty ovládaná Československá socialistická republika a po dlouhých letech nakonec v České republice.

K tomu můžu posloužit i příběhem z vlastní rodiny. Můj táta se narodil za druhé světové války v Ratiboři, dnešním polském městě, které bylo tak jako celé Hlučínsko dlouho součástí Pruska a na počátku druhé světové války jej Němci prohlásili za tzv. Altreich. Zdejší muži tedy měli na rozdíl od mužů z Protektorátu Čechy a Morava k Německu brannou povinnost. Narukovat do Wehrmachtu musel i můj děda a krátce nato přišel babičce dopis, že padl kdesi na východní frontě. Po válce odešla babička i s mým malým otcem za svými rodiči do Hlučína, kde se znovu vdala a založila novou rodinu. Děda ovšem ve skutečnosti přežil v zajetí v ruském lágru v Karagandě, domů se dostal až po intervencích Červeného kříže po osmi letech a bydlel pak až do smrti kousek od Berlína. Když jsem se za ním mohl po roce 1989 konečně vydat, bavili jsme se spolu – on Němec jako poleno, který neumí česky, já Čech jako poleno, jehož němčina je prabídná – jazykem, který jsme uměli oba. Polštinou.

Na konci 80. let jste vydával samizdatový časopis Protější chodník o polské literatuře a hnutí Solidarita a překládal básně polských autorů. Jak velký vliv na vás tehdy měla polská kultura?

Určitě zásadní. V pohraničí se masově sledovala polská televize, která i za komunistů vysílala kvalitní západní filmy. Pro mne a mé kolegy ale bylo oknem do světa polské rádio, „wieczory plytowe“ Tomasze Beksinského, Piotra Kosinského či Piotra Kaczkowského byly v neuvěřitelném kontrastu s přiblblým normalizačním popem, který se linul z českého éteru. Pak tady byly polské skupiny Anawa s Markem Grechutou, Siekiera, Aya Rl, ale taky hodně „vzpurné“ kapely, jako například Dezerter. Jednou se nám podařilo dostat se na rockový festival do Jarocina, kde jsme si připadali jako na Západě, takovou míru svobody jsem zažíval v životě poprvé. Když jsme se pak po návratu setkávali s komunistickou protipolskou propagandou, která se snažila zabít dvě mouchy jednou ranou a sympatie k odbojným Polákům překrývat obrazem národa, jehož vinou není v pohraničí k dispozici toaletní papír a hygienické potřeby, protože je vykoupili polští šmelináři, přešli jsme s kolegy Alešem Bartuskem a Jaromírem Piskořem od zuřivého skřípání zubů k rozhodnutí, že se budeme v našem samizdatu Protější chodník Polsku věnovat systematicky. Chtěli jsme ukazovat jiné Polsko tak, jak jsme ho znali my – odbojné, nepokořené, akční. Pravý opak vnitřní emigrace normalizovaného Československa.

Jak probíhala komunikace mezi vámi a polskou stranou?

S polskou stranou jsme se snažili navázat kontakt intenzivně od roku 1987, ale měli jsme ojedinělé a spíše náhodné úspěchy. Vše se změnilo poté, co Jarda Piskoř získal kontakt na básníka a majitele antikvariátu v Polském Těšíně Jerzyho Kronholda, pozdějšího dlouholetého generálního konzula Polské republiky v Ostravě. Přes něj jsme se dostali k dalším aktivistům z Bielsko-Biale a Wroclawi, stali se členy Polsko-československé solidarity a naše aktivity začínaly dostávat promyšlený rámec.

Komunikace samozřejmě nebyla jednoduchá. Poté, co StB sebrala Jaromíru Piskořovi pas, zadrželi i mě na hranicích při legálním pokusu o přechod do Polska a kromě ztráty pasu mi také začalo trestní stíhání ve dvou paragrafech proti republice, z něhož mne dostala až amnestie po listopadu 1989. Do Polska tedy jezdili naši kurýři, například Oldřich Honěk nebo Rosťa Fišer, kteří předávali vzkazy nebo materiály. Batohy s literaturou si zase vyměňovali konspiračně kurýři na zelené hranici. Také jsme do Polska poslali několik lidí „vyučit“ se řemeslu ilegálního rozmnožování samizdatu. Jako jediný z nás vydavatelůProtějšího chodníku mohl do Polska jezdit už jen Aleš Bartusek, kterého jsme drželi pokud možno v pozadí, protože ještě studoval vysokou školu. Ten zůstal živou připomínkou Polsko-československé solidarity dodnes – během svých konspiračních cest se seznámil se svou budoucí manželkou, rovněž členkou skupiny, Elżbietou Leszczyńskou, se kterou už čtvrt století bydlí v Polsku.

Disidentů v Moravskoslezském kraji nebylo mnoho a jejich situace byla ztížená, protože na rozdíl od jejich pražských kolegů nebyly tvrdé represe vůči nim „tolik vidět“. Platila obdobná situace i pro polské disidenty v česko-polském příhraničí?

Fungování tehdejší opozice v Polsku a v Československu bylo dost odlišné. Opozice v Polsku byla početnější a odbojnější. Kolega Aleš Bartusek v jednom dobovém textu napsal, že opozice u nás měla spíše rozměr morální, než politický, a přímé dopady její činnosti byly ve srovnání s masovostí té polské velmi malé. Polští disidenti z pohraničí, se kterými jsme se potkávali, to už měli v posledních letech před změnou režimu trochu volnější, což byl ale výsledek draze zaplacených desetiletí kontinuálního aktivního odporu proti komunismu. Rozdíl z časů konce komunismu nejlépe ilustruje událost, která se stala už po kulatém stolu v Polsku mezi vládou a opozicí. Přátelé Janusz Okrzesik a Andrzej Grajewski jeli spolu s námi do Brna na setkání s Jaroslavem Šabatou a ještě před tím jsme se stavili u Ládi Henka, dnešního editora Událostí a komentářů České televize, který byl tehdy tak jako já pomocný dělník. Andrzej i Janusz už měli červené diplomatické pasy, ale seděli jsme u Ládi v pokoji, totálně zpřeházeném po domovní prohlídce StB, která tam proběhla jen pár hodin před naším příjezdem.

V roce 1990 jste spoluzaložil novinové vydavatelství Region, které vydávalo regionální deníky v Moravskoslezském kraji. Reflektoval obsah jednotlivých deníků vyšší zastoupení obyvatel polského původu v kraji?

My jsme nejprve vycházeli na Opavsku a Krnovsku, kde polská menšina není tak početná, jako například na Těšínsku. Polské problematice jsme se intenzivně věnovali, protože nás zajímala, spíše jsme ale pokračovali v trendu ze samizdatu, tedy ve snaze nabourávat stereotypy o Polácích a narovnávat pohled na naše společné historické zkušenosti, i ty negativní. Přinesli jsme například velký materiál o tom, za jakých okolností probíhala polská účast na okupaci Československa v roce 1968 i o protestech, které ji v Polsku doprovázely včetně do té doby u nás neznámého příběhu Poláka Ryszarda Siwiece, který se tehdy ve Varšavě na protest proti okupaci upálil. Nebo jsme publikovali materiál o tom, že chybělo málo a československá armáda by zase intervenovala v Polsku v roce 1981. O tom se mnoho neví, ale připravenou invazi, jejíž jedno křídlo mělo mimochodem probíhat na linii Opava-Opolí, zastavilo nakonec vyhlášení výjimečného stavu. Manévry, které připravovanou invazi doprovázely, dokonce jeden český voják zaplatil životem.

Také jsme v našich novinách podporovali polsko-český divadelní festival Na hranici v Polském a Českém Těšíně, u jehož zrodu jsme stáli, nebo snahu o zavedení tzv. malého pohraničního styku, tedy možnosti pro lidi z pohraničí překračovat státní hranici jen s občanským průkazem. Když se pak v prosinci 2007 na hranici mezi Polským a Českým Těšínem slavnostně rozřezávala hraniční závora u příležitosti počátku Schengenu, dorazili jsme my staří harcovníci Janusz Okrzesik, Aleš Bartusek a já symbolicky každý se svým synem.

V čem se podle vás nejpodstatněji lišil porevoluční vývoj v Polsku a České republice?

Na toto téma vedeme s kolegy z Polsko-československé solidarity už dlouhá léta debatu. Vývoj v obou zemích se liší v tisíci maličkostech. Jiný byl způsob převzetí moci opozicí i míra pragmatické spolupráce se starými strukturami, jinak jsme přistupovali nebo nepřistupovali k vyrovnávání se s minulostí a lustracím, lišila se privatizace. Vždy se ale nakonec shodneme, že to hlavní, o co nám vždy šlo, máme naštěstí společné, protože jsme členy NATO, Evropské unie a po dlouhých desetiletích také geopoliticky opět součástí euroamerického civilizačního prostoru.

Jak se jako bývalý disident a novinář díváte na současnou politickou situaci v Polsku?

Začal bych tím, že Polsko je ve výborné ekonomické kondici. Jeho politická rozpolcenost, která se stále stupňuje, ale může mít patologické důsledky. V Polsku provádí každá vítězná strana po volbách rozsáhlé změny na úřednických postech, proto si myslím, že je silně negativní reakce z Evropské unie na politiku nyní vládnoucí PiS trochu nespravedlivá. Je pravda, že PiS umí dobře definovat problémy ve společnosti, ale pistolnické způsoby, jimiž se je snaží řešit, jsou cestou do pekel. V problémových okamžicích začínají vyhřezávat latentně přítomné neduhy polské politické scény, jako jsou přepjatý nacionalismus, konspirační teorie, nebo nesmiřitelné protichůdné výklady historie a její překrucování.

Mohlo by podle vás dojít v České republice k podobnému rozdělení společnosti na proevropské liberály a konzervativce tak, jak je to patrné v Polsku již od pádu komunismu?

Polsko je skutečně dost nesmiřitelně rozpolcené, ale společnost se štěpí v celé Evropě, které se v tomto začíná blížit také Amerika. Podívejte se na Německo, Francii, Velkou Británii, Maďarsko nebo Českou republiku poté, co jsme dopustili takovou pitomost, jakou je přímá volba prezidenta v systému parlamentní demokracie. Štěpící linie sice probíhají v každém státě jinde, ale jsou symptomem stejné krize, kterou prochází současná Evropa, vymírající zadlužený kontinent, v němž demokratickou soutěž stran ovládl populistický politický marketing a jehož Unie chrlí jednu absurdní regulaci za druhou, ale není schopna reagovat na reálné problémy rozbouřeného světa. No, a občané střední Evropy se zkušeností komunistické minulosti, kteří nechtějí ani unitární byrokratickou Evropskou unii s jejím stále se prohlubujícím pověstným „deficitem demokracie“, ale zároveň si ani v nejmenším nepřejí jakýkoliv příklon k Rusku, jsou náhle v pasti. Jako by tu nebyla jiná možnost, než tyto dvě špatné.

Vztahy Česka a Polska byly v některých historických obdobích komplikované, dnes jsou obě země členy EU i Visegrádské čtyřky. Co Čechy a Poláky nejvíce spojuje?

Určitě je nejvíce spojuje geopolitická poloha mezi Německem a Ruskem a vše, co to v minulém století pro oba státy znamenalo. Po roce 1989 jsme na chvíli uvěřili tomu, že dějiny skutečně končí a že předáme naši zemi dětem ukotvenu v euroamerickém bezpečnostním prostoru. Bylo to bohužel jen zdání, dějiny kolem nás se opět dávají do pohybu, který nevěstí moc dobrého, Evropu a svět opět začínají obcházet stará strašidla. Doufám tedy, že oba státy také spojuje poučení z toho, že když chtěl jeden z nich využít ve svůj prospěch momentálního oslabení toho druhého, jako například v minulém století na Těšínsku, obrátilo se to nakonec i proti němu samotnému.

 

Ivo Mludek se narodil v roce 1964 v Opavě. Od maturity až do sametové revoluce pracoval v řadě dělnických pozic, např. jako skladník a kulisák. Podílel se na vydávání samizdatového časopisu Protější chodník, ve kterém se věnoval dění v Polsku. V prosinci 1988 podepsal Chartu 77. Po pádu komunismu vystudoval veřejnou a sociální politiku na Fakultě sociálních věd UK. Spoluzaložil novinové nakladatelství Region, které následně prodal. Několik let byl členem opavského zastupitelstva. V současné době působí jako publicista na volné noze a mediální poradce pro sociální a humanitární organizace.

Autor: Michaela Krýdová, vyšlo v Echo24

 

 

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuality

Sinusoidy

Published

on

Experti polské opozice se předhánějí v analýzách vládní propagandy. Mirosław Oczkoś upozornil na „klamné cíle“, kterými prý vládnoucí strana přehlušuje ostražitost komentátorů i celé společnosti.  Mají ve svém důsledku odvést pozornost k náhradním diskuzím jako je například ochrana křesťanství nebo potraty. „Je to jako když sledujete film o moderních letadlech nebo lodích. Pokud nějaké letadlo vypustí raketu, jiné se brání klamnými cíli.“ Probíhající polskou politickou diskuzi na téma Jan Pavel II. či o potratech proto mediální a politický expert označil za podvod.

Už to skoro vypadalo, že se polští opoziční politici poučili a nenaskakují na vidle PiS. Po týdnu, kdy primátor Varšavy musel odpovídat na otázky typu: Bude vaše vláda nutit Poláky, aby jedli brouky? by to bylo přirozené. Ale ono ne.

Europoslankyně za Občanskou koalici Janina Ochojska tvrdí, že je mnohem více obětí na polsko-běloruské hranici, než uvádí čísla nezávislé skupiny Granica (37 obětí) : „Myslím, že obětí této hranice je mnohem více. Buď jsou v nějakém hromadném hrobě, protože bych se nedivila, kdyby se v době, kdy byl uzavřen přístup na hranice, těla prostě sbírala, aby takové důkazy nebyly. V současnosti je pohřešováno téměř 300 lidí. Proč si to myslím? Nastal v minulosti okamžik, kdy z celého Polska tam byli povoláni lesníci. Na co? Přece nepomáhali lesu v těžké chvíli. Ale k něčemu byli povoláni.“

Krzysztof Sobolewski z PiS na dotaz ohledně vyjádření Ochojské v úterý v pořadu Polského rozhlasu uvedl: „Lze jen říci, že to, co vysvětluje chování Janiny Ochojské, je nemoc. Distancuje se od svých předchozích úspěchů, od svého života.“ Jeho reakce je na tvrzení o tom, že polští myslivci sbírali mrtvoly imigrantů v polských lesích u běloruských hranic a házeli je do hromadných hrobů velmi mírná. Je to asi tím, že polští politici tak trochu mávají rukou nad tím, co Janina Ochojska o tom či onom hovoří. Připomíná jednoho maďarského poslance Federálního shromáždění, který předčítal za řečnickým pultem bibli a pak ve spodní sinusoidě podepsal rezignaci, aby se po nějaké době ve vrcholné sinusoidě domáhal vstupu do FS.

Sinusoida či ne, naštvaní polští myslivci a lesníci poslankyni Ochojskou zažalovali a polská prokuratura zahájila řízení za pomluvu. Místopředseda Občanské platformy Rafal Trzaskowski podotkl, že takto tvrdá obvinění by měla být podložena důkazy a dodal: „Pokud důkazy nejsou, škodí to lidem, o kterých poslankyně hovoří“. Donald Tusk se nevyjádřil.

Ochojska se v Bruselu věnuje problematice lidí se zdravotním postižením (ona sama je postižená od raného dětství po prodělané dětské obrně). Má zkušenosti s humanitárními aktivitami a byla přítomna na místě mnoha katastrof. Věnuje se migraci. Domnívá se, že Evropa by se imigrantům neměla uzavírat. Zároveň se podle ní musí zvýšit pomoc zemím, odkud přistěhovalci přicházejí. „Pokud chceme migranty udržet v jejich vlastních zemích, neuděláme to pomocí zdí či ostnatého drátu. Když lidé umírají hlady a žízní, utečou ze svého bydliště a riskují své životy, byť jen proto, aby zachránili své děti.“

Opoziční experti hovořící o klamných cílech vypouštěných PiS to mají těžké. Plácnutí poslankyně Ochojské okamžitě využila ruská propaganda a točí se v kruhu s velmi citlivým tématem hromadných hrobů v Katyni. Někteří polští aktivisté žádají poslankyni o bližší určení místa hromadných hrobů, ale většina spíše očekává omluvu v době spodní sinusoidy.

Když autor Tří mušketýrů psal svůj román, těšil se na zítřek a na to, co jeho hrdinové zažijí. S Polskem je to podobné.

Continue Reading

Aktuality

Politika soudržnosti na plenárním zasedání Evropského kongresu místních samospráv

Published

on

„Politika soudržnosti a směry rozvoje současných regionů“ – to je téma plenárního zasedání druhého dne letošního HSR. V diskusi, kterou vedl Jan Rokita, se na pódiu sešli zástupci několika evropských zemí. Ukrajinu zastupoval náměstek Dmytro Razumkov, Finsko starosta regionu Helsinki-Uusimaa Ossi Savolainen, Norsko starosta regionu Inlandet Even Aleksander Hagen. Za polskou stranu se zúčastnila státní tajemnice Małgorzata Jarosińska-Jedynak a maršálek Dolnoslezského vojvodství Cezary Przybylski.

Náměstek Razumkov poznamenal, že na Západě pokračuje odpor proti vstupu jeho země do EU a země západní Evropy si nevšímají enormních výdajů, které Rusko investuje do zničení jednoty západních partnerů. Mělo by se vypracovat společné stanovisko – to ukázala válka. Pouze sjednoceni můžeme vyhrát proti agresorovi. Dobré vztahy je třeba znovu vybudovat na mnoha úrovních, od parlamentu až po regiony. Na Ukrajině samozřejmě existují politické spory, ale politici nebudou rozdělovat společnost v její touze stát se součástí evropské rodiny. Nejsme moc daleko od sebe a máme podobné problémy. Správní reformy je třeba provést hned, nesmíme čekat na konec války. Máme základ a možnosti reformovat zemi. Zde je příkladem pro Ukrajinu Polsko a Německo,

Ossi Savolainen zahájil svůj projev zdůrazněním, že jeho region je skutečně progresivním regionem ve Finsku, který klade důraz na ochranu životního prostředí a chce být do roku 2030 plně bezemisní. Starosta zaznamenal některé problémy vyplývající z implementace kohezní politiky. Zdůraznil, že finanční prostředky poskytnuté EU pak vláda rozděluje na národní úrovni, často nespravedlivě. Prostředky jdou do méně rozvinutých regionů, což zpomaluje přechod k nulovým emisím v regionu Helsinky-Uusimaa. Starosta zdůraznil, že jeho region se zaměřuje na inovace a prosazování zelené politiky. Má vizi a chce ji realizovat – na to ale potřebuje finance. Důležitou rolí kohezní politiky je rozvoj inovací – na výzkum této problematiky je v regionu vyčleněno 5 % HDP.  K dosažení úspěchu je však nutná spolupráce na mnoha úrovních – jak s územními samosprávnými celky, tak s výzkumnými institucemi.

Dokonce i Aleksander Hagen zdůraznil, že Norové, kteří nejsou členy EU, spolupracují s EU v mnoha aspektech života. Starosta zdůraznil význam kohezní politiky v dnešním světě. Jediným řešením je konstruktivní dialog, protože každý si musí uvědomit, jak velký vliv na svou zemi má. Politická neshody musí vést ke konečné dohodě. Vždy je třeba hledat společného jmenovatele, zejména v diskusích o politice soudržnosti, která je tak důležitá pro budoucí, lepší Evropu.

Ministryně Małgorzata Jarosińska-Jedynak zdůraznila, že Polsko je jedním z největších příjemců evropských fondů – dostali jsme 76 miliard PLN. Bohužel unijní verze kohezní politiky je rigidní a nepružná. Peníze z programů pomoci nelze použít na jiné než plánované účely. A zároveň se objevil problém pandemie, války a uprchlíků z Ukrajiny. Polsko nemůže převést finanční prostředky na pomoc Ukrajincům v Polsku, protože evropští technokrati s takovým krokem nesouhlasí. „Rigidní“ programy pomoci nelze použít k jiným účelům, než je plánováno. EU zavedla nové podmínky pro příjem pomoci – tzv horizontální podmínka vztahující se k Listině základních práv. A na tomto základě zdržuje výplatu finančních prostředků. Dosud jsme obdrželi 5 miliard PLN – 1,5 % z vyjednaných prostředků. Další prostředky mají být k dispozici za 5–6 měsíců. Velkým problémem je však nedostatečná flexibilita kohezní politiky.

 

 

Maršál Dolnoslezského vojvodství Cezary Przybylski připustil, že v místních samosprávách panovala určitá úzkost spojená s odporem EU vůči vyplácení prostředků na regionální operační programy. Jsou však realizovány – jde o vypisování soutěží které nelze nechat na později. Situace vojvodství je složitá – Dolnośląskie není chudý region, ale není stejné – jsou zde bohatší okresy, ale i chudší. Existují rozdíly, které je třeba odstranit. Maršálek zdůraznil, že je optimista a že dobře zavedená politika soudržnosti přispěje k rozvoji regionu a sníží vnitřní disproporce.

Continue Reading

Aktuality

Kdo není s námi je s PiS

Published

on

Polská opozice míří k dohodě ve společném postupu ve volbách do polského Senátu. V Polsku se do Senátu volí jednokolově, ve stejný den jako do Sejmu, formou jednomandátových obvodů a celý Senát (tedy 100 křesel) najednou. Dohoda má spočívat v tom, že Občanská koalice, Lewice, PL 2050, PSL a Hnutí samospráv budou stavět proti PiS v jednotlivých volebních obvodech pouze jednoho kandidáta.

Takováto dohoda by v České republice asi nebyla možná nejen kvůli střídavému mandátu českých senátorů, dvoukolovém systému, ale i kvůli tomu, že kandidáti na senátora jsou většinou místní politici vybíraní základními jednotkami politických stran a hnutí, kde centrální vedení má jen odpovědnost za případné excesy. V Polsku ale byla dohoda ve volbách v roce 2019 překvapivě úspěšná, i když nebyla ze sta procent naplněna. Polská opozice se proto o něco podobného pokouší opět.

PiS před volbami v roce 2019 nepřikládalo dohodě nějakou velkou váhu a nijak se proti ní nevymezovalo. Když pak někteří sebejistotou přetékající kandidáti splakali nad výsledkem dopadlo to pro PiS 49:51. Tomu se letos chce PiS vyhnout a dokonce přeskupilo svou stranickou organizační strukturu podle množství a rozlohy senátních obvodů. Popularita PiS klesla od posledních voleb o 10 % a i když se jí podařilo zastavit pokles preferencí, bude velmi těžké přesvědčit dostatečný počet voličů o tom, aby antiPiS celkově nevyhrál. Rozhoduje se ale u volebních uren a poučení z prohry v roce 2019 by mělo být pro PiS silně motivující. 

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Sinusoidy 14.3.2023
    Experti polské opozice se předhánějí v analýzách vládní propagandy. Mirosław Oczkoś upozornil na „klamné cíle“, kterými prý vládnoucí strana přehlušuje ostražitost komentátorů i celé společnosti.  Mají ve svém důsledku odvést pozornost k náhradním diskuzím jako je například ochrana křesťanství nebo potraty. „Je to jako když sledujete film o moderních letadlech nebo lodích. Pokud nějaké letadlo vypustí raketu, […]
    Jaromír Piskoř
  • Politika soudržnosti na plenárním zasedání Evropského kongresu místních samospráv 9.3.2023
    „Politika soudržnosti a směry rozvoje současných regionů“ – to je téma plenárního zasedání druhého dne letošního HSR. V diskusi, kterou vedl Jan Rokita, se na pódiu sešli zástupci několika evropských zemí. Ukrajinu zastupoval náměstek Dmytro Razumkov, Finsko starosta regionu Helsinki-Uusimaa Ossi Savolainen, Norsko starosta regionu Inlandet Even Aleksander Hagen. Za polskou stranu se zúčastnila státní […]
    Jaromír Piskoř
  • Kdo není s námi je s PiS 4.3.2023
    Polská opozice míří k dohodě ve společném postupu ve volbách do polského Senátu. V Polsku se do Senátu volí jednokolově, ve stejný den jako do Sejmu, formou jednomandátových obvodů a celý Senát (tedy 100 křesel) najednou. Dohoda má spočívat v tom, že Občanská koalice, Lewice, PL 2050, PSL a Hnutí samospráv budou stavět proti PiS […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality

Copyright © 2013 - 2022 Polskodnes.cz | ISSN 1805-8582 | Powered by WordPress | Themes by kabris|NET.