Connect with us
Reklama

Aktuality

Autostráda mrtvých duší?

Published

on

Josef Mlejnek jr.Když se filmový režisér Luis Buňuel počátkem osmdesátých let dozvěděl, že vůdce polské Solidarity Lech Walesa při sobě nosí růženec, podle svědectví polského kolegy Andrzeje Wajdy prý reagoval nechápavým zvoláním: „Jak může být dělnický vůdce nábožensky založený? Vždyť to je rozpor sám o sobě.“„Tomu vy na Západě nemůžete rozumět,“ odpověděl mu tehdy (nepřímo) v interview s Orianou Fallaciovou Walesa. „Církev pro vás nikdy nebyla tím, čím byla a je pro nás – symbolem boje. Byla jedinou institucí, která se nikdy nesklonila před utlačovateli.“  Babylon 4 2013

 

Solidarita představovala hnutí zároveň občanské, národní, odborářské i náboženské, a vymykala se tak zařazení do jakékoliv politické či sociální kategorie, známé ze západní Evropy. Což na jednu stranu vyplývalo ze skutečnosti, že Solidarita vlastně zastřešovala celé pestré spektrum polské společnosti, vyjma vládnoucí prosovětské kliky a těch, kteří měli z jejího panování prospěch, na stranu druhou měla tato výjimečnost své vlastní (polské) historické, kulturní a náboženské zdroje. Období od srpna 1980 do prosince 1981 neslo též silné rysy náboženského či nábožensko-morálního vzepětí společnosti, pro něž bylo typické právě slovo, jež dalo název celému hnutí – solidarita. Jakoby se skutečně naplnila slova papeže Jana Pavla II., pronesená v červnu 1979 ve Varšavě při jeho návštěvě Polska: „Nech sestoupí Duch Tvůj a obnoví tvář země. Této země!“

Právě tato atmosféra určovala i tehdejší vztah Poláků k některým základním politickým a ekonomickým otázkám (demokracie, socialismus versus kapitalismus), jenž by se dal zhruba označit za jakousi „třetí cestu“, byť řadu politických postojů diktovala (ovlivnila) i geopolitická situace a vědomí, že asi není možné pomýšlet na to, že by počátkem osmdesátých let Polsko mohlo opustit sovětský blok a vydat se plně suverénní cestou. Mnozí Poláci (i někteří zahraniční autoři) si však po roce 1989 kladli otázku, zda postkomunistické Polsko znamená naplnění ideálů Solidarity z počátku osmdesátých let, přičemž odpověď byla minimálně zčásti negativní, a to zejména kvůli individualistické a přísně konkurenční (a tedy „nesolidární“) kapitalistické tržní ekonomice, jakož i kvůli konzumnímu a sekulárnímu charakteru moderní západní společnosti.

Loděnice na suchu

Čtvrtého června 1989 se v Polsku, na základě dohod Solidarity a režimu u kulatého stolu, konaly polosvobodné volby, které notně přispěly k urychlení pádu komunismu. Volná soutěž proběhla pouze o 35 % křesel v dolní komoře (Sejmu) a o všech 100 míst v nově zřízeném Senátu. Solidarita, původně vzniklá a dodnes působící jako odborový svaz, dokázala drtivě zvítězit všude, kde mohla, což samo o sobě notně podrylo již tak zerodované základy komunistického systému. Ale stejného dne, byť na opačném konci Zeměkoule, čínský režim brutálně potlačil demokratizační hnutí. Čtvrtého června 1989 nebylo asi nikde psáno, že to u nás, ve střední Evropě, dopadne tak, jak to nakonec dopadlo, a že to třeba nedopadne nějak podobně jako na pekingském Náměstí nebeského klidu. Onoho šťastného konce komunismu si u nás nikdo nikdy moc nevážil. Otázkou zůstává, zda to lze někomu vyčítat: nová doba si žádala svoje a ona vytoužená nová doba má též – mimo jiné – i tu nemilou vlastnost, že nikoho nenechá moc dlouho přemýšlet. Kdo chvíli dlouze přemýšlel, už přemýšlí opodál, už nestíhá, už ho někdo honí, už mu vyčítají, že nedělá, a že tedy ani nevydělává. Stává se osobou nepřizpůsobivou, neproduktivním kůlem v plotě, který nedovede držet krok s šíleným tempem udržitelného růstu.
Držet krok s tempem růstu nedokázala v uplynulém skoro čtvrtstoletí ani gdaňská loděnice, nesoucí v dobách komunismu jméno masového vraha Vladimíra Iljiče Lenina. Místo, kde se – za zpěvu mariánských písní – zrodilo hnutí Solidarita, které má na pádu komunismu nehynoucí historickou zásluhu. Do roku 1990 vyráběla lodě pro Sovětský svaz, jak měla určeno v rámci RVHP. Ale co pak? Pokusy o restrukturalizaci střídaly jiné pokusy o restrukturalizaci, produkce klesala, plány na záchranu zůstávaly většinou na papíře. Když chtěli loděnici zavřít postkomunisté, které vynesly k moci hlasy ve svobodných volbách, použili zcela liberální kapitalistický slovník: efektivita, produktivita, rentabilita. Nic z této kapitalistické „svaté trojice“ prý v gdaňských docích nenalezli, takže ortel zněl jasně: zavřít. Ale gdaňská loděnice je víc než loděnice. Je to symbol, bašta, v níž se svedla jedna z rozhodujících bitev s komunismem. A najednou ji chtěli komunisté v dobře padnoucích kapitalistických sakách zlikvidovat. Každý věděl, že hlavně z pomsty. Neustále opakovaná mantra „efektivita – produktivita – rentabilita“ nemohla pravý záměr zastřít. Tehdy se ale strhl velký povyk a postkomunisté museli couvnout.

Loděnice zůstala, avšak ne na živu, leč u skomírání. Moc toho nevyráběla a stejně spěla ke krachu. Pak Polsko vstoupilo do Evropské unie. Ta snad pomůže, napadlo tehdy nejednoho Poláka. Unie pomohla, ale trhu. Loděnici nakonec koupili nějací ukrajinští oligarchové, vymínili si však, že polská vláda musí do podniku nejdříve nalít pěknou sumu peněz, jinak Ukrajinci couvnou a polská lodní produkce zůstane navždy na suchu. Což o to, polská vláda by peníze i poskytla, vždyť šlo o něco mnohem víc než jen o kšeft a udržení zaměstnanosti, leč zapojila do podpůrných penězovodů i tzv. evropské finance. Nechala zpracovat nějaký ten restrukturalizační plán, ale narazila u Evropské komise. Podle ní projekt neskýtal záruky efektivity, produktivity a rentability, a začala tak žádat poskytnuté peníze zpět. A vůbec – Evropská komise hlídá podmínky rovné soutěže na celoevropském trhu a přebujelé státní dotace pokřivují rovnou soutěž (nejen) v loďařství, čili… Čili asi zavřít a basta! Nebo zpracovat lepší restrukturalizační projekt a nechat v loděnici vyrábět místo lodních šroubů třeba vrtule do větrných elektráren. Nebo prostě cokoliv, co vyhoví trojbožstvu efektivity, produktivity a rentability. Sekačky na trávu, záchodové mísy, elektrické ohradníky, varné konvice, rybářské sítě, levá přední kola do traktorů, jejichž pravá přední se vyrábějí v Číně, levá zadní v Turecku a pravá zadní v Belgii. Každý má přece dělat to, co nejlépe umí, a hlavně: efektivně, produktivně a rentabilně.
Nakonec se to tehdy (v roce 2009) ještě s Evropskou komisí i ukrajinským oligarchickým kapitálem nějak uplácalo, loděnice nezkrachovala, byť musela vyrábět i ony vrtule do větrných elektráren. Dnes má ale opět na kahánku. I z toho důvodu, že čínské nebo korejské produkci dovede Evropa (nejen) ve stavbě lodí konkurovat jen velmi obtížně, neboť by musela stlačit životní úroveň obyvatelstva možná až na úroveň, kvůli které se polští loďaři v roce 1980 vzbouřili proti komunistickému režimu. Nejde o lenost, o přehnané požadavky. Spíše o to, že v globálním ekonomickém systému je zkrátka něco špatně.

Staří Řekové prý řadili lodní stavitelství mezi čistokrevné druhy umění. Když Antonín Dvořák spatřil lokomotivu, posteskl si, že by všechny své symfonie vyměnil za to, kdyby mohl lokomotivu vynalézti. Kdyby staří Řekové mohli spatřit lokomotivu, kterou viděl Antonín Dvořák, považovali by ji patrně za umělecké dílo. Kdyby ale mohli spatřit lokomotivy, jež se produkují dnes, už by je to asi nenapadlo.
A právě v tom je zakopán pes. Průmysl už nemá s uměním nic společného. Což o něm šlo říci dávno před pádem komunismu. Ale horší se to. Nalévání peněz ze státního rozpočtu do zastaralých továren pochopitelně nic nezachrání, avšak současné pojetí rentabilní efektivity asi taktéž ne. Zvláště ne, pokud ji má pohánět setrvale stoupající utrácení. Konzumuj, utrácej, nebo bude zle! Tak zní hlavní a vlastně jediné přikázání naší civilizace – rostoucí spotřeba má pohánět ekonomiku k vyšším a vyšším výkonům. Kdo neutrácí, bude utracen! Ale jednoho dne tato šílená spirála stejně praskne. A ten den se blíží.

Krásné, nové, bezduché?

Dnešní Polsko by se dalo označit i jako jedno velké staveniště. K obrazu z předvolebních či jiných propagačních klipů má samozřejmě pořád daleko, na což mnozí Poláci oprávněně žehrají, nicméně roste, modernizuje se a v hmotném smyslu začíná Česko dohánět.
Polská ekonomika zažívá trvalý růst, a jako jediná v Evropské unii rostla dokonce i v průběhu předchozí ekonomické krize v letech 2008 a 2009. Na polském exportu se dnes už nejvíce podílejí strojírenské výrobky. A například v leteckém průmyslu, který byl po dlouhá léta českou chloubou, se nám Polsko minimálně vyrovnalo, není-li dokonce v předstihu.
Městský život v konzumním kapitalismu a západní liberální a sekulární (pop)kultura jako vzor formují nemalou část dnešní polské mládeže, což se projevilo i v deseti procentech hlasů pro hnutí Janusze Palikota ve volbách v roce 2011. I proto dohánění technické a infrastrukturní modernity v Polsku zdaleka nevyvolává pouze pozitivní reakce. Má řadu kritiků, a dalo by se dokonce říci, že zemi štěpí na dva velmi znesvářené politické tábory. Výtka, že nová (kapitalistická) doba přinesla namísto společenské solidarity spíše ostré lokty, namísto pevných postojů mravní relativismus a namísto prohloubení křesťanské víry invazi západní popkultury, tvoří jednu z hlavních linií kritiky zaznívající například i z řad současných polských odborů Solidarita (a zejména z prostředí opoziční sociálně-konzervativní strany Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczyńského) vůči vládní liberálně-konzervativní Občanské platformě Donalda Tuska. Jde o kritiku v mnohém oprávněnou, byť ve víru politického boje též pochopitelně často emotivně přehnanou a politicky snadno zneužitelnou.
Polští opoziční konzervativci nemají nic proti dálnicím či železničním koridorům ani proti hospodářskému růstu. Tuskově Občanské platformě však vytýkají, že kvůli modernizaci opomíjí, či dokonce pošlapává řadu věcí, jež jsou mnohem důležitější než dálnice nebo supermoderní stadión, neboť Tuskova modernizace prý znamená i výprodej tradičních polských hodnot a podřízení země Bruselu.

Konzervativci okolo strany Právo a spravedlnost prostě odmítají „pozápadnění“ Polska ve smyslu hodnotového relativismu. Bojí se, že polské dálnice budou v krásných a tichých ekologických vozech brázdit mrtvé duše. Sice s příjmem na hlavu na úrovni Německa, avšak s hlavou prázdnou, bez ponětí o Bohu, posledních věcech člověka i bez živé vzpomínky na tragickou i hrdinskou tradici polských povstání či Solidarity a boje proti komunismu.
Proč se tím příliš trápit, když moderní konzumní svět nabízí tolik příjemného, když člověka osvobozuje od každodenní dřiny. Jde přece o zátěž minulosti, kterou by úspěšná transformace měla překonat – argumentují od devadesátých let mnozí „modernizátoři“ Polska, byť zpravidla nikoli v takto vyhraněné podobě. Ale velmi podobně na svět pohlížela a dosud pohlíží česká polistopadová společnost, jež vyspělost měří především mírou hmotné životní úrovně, dálnicemi, nákupními centry či hustotou sítě cyklostezek. Avšak tak, jako by Polsku určitě prospělo dokončení dálniční sítě, by se česká společnost měla naopak blíže zajímat o starosti polských konzervativců. Pokud náš „krásný nový svět“ v blízké či trochu vzdálenější budoucnosti zkrachuje, což je docela reálná varianta, bude se jí to hodit.

Josef Mlejnek jr.

uveřejněno v BABYLON č. 4 / XXII • 3,  otištěno se souhlasem autora

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuality

Polská opozice nabírá dech, ale má i záchvaty kašle

Published

on

Podle českého scénáře se polská opozice pokouší v Polsku sešikovat do široké koalice, aby měla vůbec šanci porazit v podzimních polských volbách polské Právo a Spravedlnost. Polské volby jsou technicky trochu jiné, než známe my, ale zas tolik rozdílů zde nevidíme. Senát se volí ve stejnou dobu jako Sejm. 100 senátorů v jednomandátových okrscích a 460 poslanců poměrně za použití D’Hondtovy metody při sčítání hlasů. Oproti volbám v ČR silněji rezonuje nestejná velikost 41 volebních obvodů. Mají od 7 do 20 zvolitelných mandátů.

Opozičním lídrem je podle průzkumů Občanská platforma, častěji vystupující pod názvem Občanská koalice (OP + několik politiků z Nowoczesna, Polské iniciativy a Zelených). Následuje POLSKA 2050, neúspěšného kandidáta na polského prezidenta Szymona Hołowni. Možné šiky má posílit také Lewice (postkomunisté v koalici s modernější RAZEM a několika dalšími aktivistickými levicovými skupinami). Posledním výraznějším subjektem koalice má být PSL, neboli tradiční Lidovci.

Volebním průzkumům stále vládne vládní PiS a její koalice Sjednocená pravice (se Solidarna Polska Zbigniewa Ziobry), která do voleb půjde s jednou kandidátkou PiS, na které možná budou i další politici z jiných pravicových a křesťanských seskupení. O tom, jak bude kandidátní listina PiS vypadat rozhoduje předseda PiS Jaroslaw Kaczyński, který je již dlouhodobě dominantním politickým lídrem a zakladatelem PiS. Je také tím, kdo drží pohromadě různé zájmové skupiny v PiS, ať už regionální či mocenské.

PiS by podle aktuálních průzkumů získalo asi 200 poslaneckých křesel a k samotnému vládnutí ji dnes chybí cca 10 % voličských hlasů. Opoziční koalice (OK+PL2050+Lewice+PSL) by v disponovala podle průzkumů asi 235 křesly, tedy křehkou většinou a zbytek křesel by obsadila proruská a pravicově populistická KONFEDERACE (1 mandát obsadí německá menšina).

Mnoho průzkumů voličské podpory, které se objevují v polských médiích je přizpůsobených zadavateli a je někdy těžké je brát i jen trochu vážně (podle jednoho má seskupení starostů a primátorů „Tak! Dla Polski“ 13 %). Vládní i opoziční strany mají své průzkumy a podle toho se také chovají. PiS stále neztratilo šanci a stále má možnost podzimní volby vyhrát. Opozice, pokud se sjednotí také. Je zde i možnost patového výsledku, kdy oba bloky budou mít málo křesel na to, aby sestavily vládu a mít za například ministra Korwin-Mikkeho z KONFEDERACE je nepředstavitelné zatím pro všechny.

PiS se dnes rozhoduje o tom, zda na své kandidátce bude mít politiky ze Solidarna Polska, kteří jsou dnes dosti podstatnou přítěží vládní koalice. Ztratilo by ale několik, možná rozhodujících, procent hlasů. Donald Tusk z Občanské platformy veřejně tlačí na Szymona Holowniu, aby nestřečkoval a zařadil se pod jeho vedením pod společný prapor. Ten se nechce nechat Tuskem pozřít a skončit jako Nowoczesna. Navíc by jej opustili voliči, kteří nechtějí volit ani Platformu ani PiS. Polští lidovci chtějí dva opoziční bloky, protože Tusk prohlásil, že na opoziční kandidátce nebude nikdo, kdo je proti potratům.

Do podzimních polských voleb máme ještě více než půl roku + léto a za tu dobu se může stát ještě mnoho. PiS určitě obohatí současnost štědrým sociálním slibem a varianta nedohody polských opozičních stran je velmi pravděpodobná. Je proto předčasné tvrdit, že vládní PiS či opoziční blok vyhraje natolik, že bude moci sestavit vládu. Touto optikou je proto zapotřebí brát dění na polské politické scéně, navíc u vědomí toho, že v Polsku se už ostrá volební kampaň rozběhla.

Jaromír Piskoř

Continue Reading

Aktuality

Jak si Andrej Babiš koleduje

Published

on

V prezidentském předvolebním duelu se Andrej Babiš dost prostoduše vyjádřil o „nepomoci“ Polsku v případě jeho napadení. Reakce ze strany polských politiků byly svižné, ale přeci jen se ozývali spíše europoslanci či novináři a mluvčí. První polské lize už Babiš za reakci nestojí. Dnes se pravděpodobně naposledy sejde dosluhující český prezident Zeman s prezidentem Dudou. Je asi jasné, že mimo dárky na rozloučenou se budou prezidenti bavit i o českých prezidentských volbách.

V Polsku politicky velmi silný prezident Duda si Zemana docela váží. Na rozdíl od české politické scény jej v žádném případě nepohřbíval, když Zeman trpěl v nemocnici. I obecněji měl Duda k Zemanovi kladný vztah, a dokonce jakousi měrou jej trochu i obdivoval.

Česká média spekulují, že má Zeman žehlit Babišovo předvolební plácání. Je pravděpodobné, že to Zeman s jízlivostí sobě vlastní udělá, ale za způsob a formu mu Babiš poděkovat asi nebude moci. To vztah Babiše a premiéra Morawieckého měl a má jiný vývoj. Svého času Morawiecki Babiše potřeboval, a dokonce přiletěl do Karlových Varů na filmový festival jen kvůli schůzce s Babišem. Babiš byl na oplátku na pohřbu otce polského premiéra Kornela Morawieckého a Polsko a Česká republika byly tehdy motorem ke změně evropské azylové politiky.

Vztah Morawieckého a Babiše ale tak půl roku před parlamentními volbami v ČR silně ochladl. Proč? Můžeme jen spekulovat. Bylo toho asi více než jen Turów. V česko-polských diplomatických kruzích se šušká, že si Babiš řekl o nějakou výhodu v Polsku pro Agrofert a Morawiecki jej s tím poslal někam. Zda je tato pomluva pravdivá se asi nedozvíme. Zda to bylo jen zdůvodnění ochladnutí Poláků vůči Babišovi, protože si přečetli české volební průzkumy a přirozeně už v nějakých vztazích s Babišem neviděli budoucnost – je pravděpodobnější.

Morawiecki a Babiš ale, co by premiéři, tak trochu spolu na evropské půdě ve své době „pašovali koně“. Babiš dnes v tranzu běhá s vysavačem a pokouší se nasát nespokojené hlasy všech zklamaných voličů, přizpůsobuje tomu jazyk a vypouští negativní nesmysly, které by uvažující politik nepoužil. Neměl by se ale otírat o Polsko. Kdo ví, na co si Poláci mohou vzpomenout, ostatně jej znají za ty roky dobře, už od privatizace Unipetrolu.

Jaromír Piskoř

Continue Reading

Aktuality

Kam kráčíš Platformo?

Published

on

Občanská platforma je v Polsku v opozici už od roku 2015 a za tu dobu se jí povedlo zůstat hlavní opoziční politickou formací. Donedávna. Ve volbách do Sejmu v roce 2019 získala 27,4 % hlasů a 134 poslaneckých mandátů. V Senátu má s nezávislými na kandidátce 43 mandátů. V lednu 2020 se jejím předsedou stal Borys Budka, který spustil program anti-PiS a pokoušel se vytvořit širokou opoziční frontu a sesadit vládní PiS. To se nepovedlo i proto, že se Borys Budka nedokázal dohodnout s dalšími opozičními stranami. Co že se to děje v Občanské platformě? Kam míří strana, z jejichž řad se rekrutují politici jako Donald Tusk, Radosław Sikorski či Rafał Trzaskowski?

Dalo by se uštěpačně podotknout „do ……“, ale postupující marginalizace Občanské platformy naznačuje i konec systému soupeření PO-PiS, což zcela přeorá polské politické pole. Občanská platforma je dnes součástí Občanské koalice, což je zjednodušeně Platforma + zbytky Nowoczesne a několika malých levicových uskupení. Stejné vedení Platformy a Koalice žije ale stále v přesvědčení, že jsou hlavní opoziční silou. S nynější podporou kolem 12 % ale onu opoziční „vedoucí úlohu“ Borys Budka a spol ztratili. Sebereflexi nemaje stále s klapkami na očích verbálně sjednocují opozici proti vládní PiS, i když například Lewice je považuje za politického nepřítele většího než PiS.

Stranu opustili poslanci a poslankyně, kteří již nemají šanci získat volitelné místo na kandidátce (Mucha). Vedení nedávno vyloučilo členy konzervativního křídla (Raś a Zalewski) aby znejistilo další poslance, protože s dnešní podporou by jich do Sejmu prošlo sotva 70. Dnes ohlásila svůj odchod z Platformy hlasitá a prostořeká europoslankyně Róża Thun, pro kterou bylo poslední kapkou nepodpoření Platformou polského Fondu obnovy v Sejmu. Thun doufá, že její odchod bude „impulsem pro reflexi“. Nebude. Spíše dojde ještě k bratrovražednějšímu boji a lidé kolem bývalého předsedy Grzegorze Schetyny budou další v řadě.

Sledovat odcházení Občanské platformy není příjemné ani pro PiS. Kaczyński se loni podivoval zatáčce doleva, kterou provedla Platforma. Po čase je znát, že onen posun, který provedl Budka nutí mnoho politiků Platformy k hledání si jiné platformy pro své budoucí působení. PiS ztrácí svého dlouhodobého oponenta a politický pohyb na straně polské opozice se stává nepředvídatelným. O uchopení řadících opozičních pák bude několik zájemců a troufám si odhadnout, že si o ně budou chtít říci i politici dosavadní vládní Sjednocené pravice. No, „Nudu ve Varšavě“ rozhodně očekávat nemůžeme.

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Polská opozice nabírá dech, ale má i záchvaty kašle 4.2.2023
    Podle českého scénáře se polská opozice pokouší v Polsku sešikovat do široké koalice, aby měla vůbec šanci porazit v podzimních polských volbách polské Právo a Spravedlnost. Polské volby jsou technicky trochu jiné, než známe my, ale zas tolik rozdílů zde nevidíme. Senát se volí ve stejnou dobu jako Sejm. 100 senátorů v jednomandátových okrscích a 460 poslanců poměrně […]
    Jaromír Piskoř
  • Jak si Andrej Babiš koleduje 24.1.2023
    V prezidentském předvolebním duelu se Andrej Babiš dost prostoduše vyjádřil o „nepomoci“ Polsku v případě jeho napadení. Reakce ze strany polských politiků byly svižné, ale přeci jen se ozývali spíše europoslanci či novináři a mluvčí. První polské lize už Babiš za reakci nestojí. Dnes se pravděpodobně naposledy sejde dosluhující český prezident Zeman s prezidentem Dudou. Je asi […]
    Jaromír Piskoř
  • Kam kráčíš Platformo? 17.5.2021
    Občanská platforma je v Polsku v opozici už od roku 2015 a za tu dobu se jí povedlo zůstat hlavní opoziční politickou formací. Donedávna. Ve volbách do Sejmu v roce 2019 získala 27,4 % hlasů a 134 poslaneckých mandátů. V Senátu má s nezávislými na kandidátce 43 mandátů. V lednu 2020 se jejím předsedou stal […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality

Copyright © 2013 - 2022 Polskodnes.cz | ISSN 1805-8582 | Powered by WordPress | Themes by kabris|NET.