Connect with us
Reklama




Aktuality

Pluralismus a svoboda slova v médiích v Polsku

Published

on

Polsko je zemí, kde je právně zaručena svoboda slova a je v praxi dodržována. Případy porušování této svobody jsou řídké. Existuje však otázka pluralismu, protože převažují média zastupující jednu ideově politickou orientaci. A v tomto případě vůbec nejde o orientaci stranící současné vládní moci.

Obraz o společensko-politické situaci v Polsku průměrný obyvatel Evropské unie získává ze sdělovacích prostředků, které jsou kritické vůči současné vládě.  Proto tento obraz nemá mnoho společného s objektivismem. Převažuje názor, že takové hodnoty jako svoboda slova nebo pluralismus ve sdělovacích prostředcích jsou ohrožené, byť vláda neudělala nic takového, co by mohlo opravňovat taková obvinění. Je to přesně naopak, pluralismus se rozšiřuje, nyní je nesrovnatelně větší nežli v období předchozích vlád.

 

Falešné nářky

Falešný obraz o situaci médií v Polsku je zmocňován polskými sdělovacími prostředky s levicově liberální orientací.  Jako příklad může posloužit publikace zveřejněná v říjnu v polském vydání týdeníku „Newsweek”. Tři novináři v ní alarmují, že současná moc ničí „nezávislá“ média, že si chce podřídit soukromou televisi anebo přivést k úpadku kritický deník vůči vládě.  Argumentem podporujícím tyto these bylo oznámení vlády o zavedení zákona o kapitálové a majetkové dekoncentraci v médiích.  Absurdita těchto obvinění spočívá v tom, že jejich autoři mohou bez omezení ostře kritizovat současnou moc. Dostali k tomu prostor šesti sloupeců, což pokud jde o standardy platné pro týdeníky, je opravdu velký prostor. „Newsweek” v prvním pololetí tohoto roku obsadil třetí místo, pokud jde o prodej médií z kategorie těch, která mají vliv na veřejné mínění (cca 100 tis. výtisků). Jeden z novinářů, který si stěžuje na současnou moc, publikuje v týdeníku „Polityka”, který je druhý v pořadí tohoto řebříčku, další je novinářka z největšího deníku „Gazeta Wyborcza”, a třetím stěžovatel pracuje v televisní stanici TVN24, která má největší sledovanost ze všech informačních televisních kanálů. Navíc právní normy upravující dekoncentraci existují ve většině zemí Evropské unie, a podoba návrhu polského zákona zatím není vůbec známá.  Směšnost situace, kdy novináři největších polských médií, aniž by je někdo omezoval, lamentují nad údajným omezováním svobody slova je tak očividná, že se myšlenkám obsaženým ve zmíněném textu vysmívali nejen pravicoví novináři, ale i kolegové z jejich vlastních redakcí.

 

Svoboda pouze pro levici

Odkud tedy pramení onen pocit ohrožení novinářů, kteří jsou kritičtí vůči současné moci? Po dobu posledních 25 let ve veřejném prostoru dominoval jejich levicově liberální diskurs  a zásadním způsobem  ovlivňoval vědomí Poláků. Před několika lety, poté kdy se k moci dostala strana Právo a spravedlnost (PiS), byl zahájen intensivní proces narušování tohoto monopolu, tento proces se znatelně urychlil a pravicová média začínají mít stále větší vliv na veřejné mínění.  Nejde tedy o nějaký atentát na pluralismus a svobodu slova, je tomu přesně naopak.

Novináři z levicově liberálních médií mohou pociťovat neklid, ale nikoliv proto, že je někdo chce zničit, nýbrž proto, že nejsou s to se smířit s tím, že již nemají monopol, nechtějí se „posunout“, aby uvolnili trochu místa i pro jiné. Pokud vůbec chceme tvrdit, že v Polsku existuje problém s pluralismem a svobodou slova, tak se to určitě týká levicově liberálních médií, která nedokáží fungovat za situace, kdy jiné ideové orientace začínají mít stejný potenciál jako oni. Je to typická vlastnost levicové mentality – určitá práva přináleží pouze nám a pokud je začínají používat jiní, znamená to, že jsou porušována.

 

Dominace jednoho názoru

Čtenář neznající polské reálie může být překvapen faktem, že v Polsku mají  média tak jednoznačné ideově-politické konotace. Abychom pochopili tuto situaci musíme se vrátit zpět do roku 1989, kdy jsme v důsledku politické transformace, která proběhla bez krveprolití, získali svobodu.  Avšak tato transformace měla svou cenu. První nekomunistická vláda se skládala z členů odborového hnutí Solidarita majících levicové názory a z bývalých komunistů. Součinnost těchto dvou skupin vedla k vytvoření tábora, který pak na dlouhou dobu ovládl polský politický a společenský život. A toto prostředí ve velké míře ovládlo také sdělovací prostředky.

Dohoda s mocí předchozího režimu měla za následek i to, že v Polsku neproběhla dekomunisace, jako v jiných zemích sovětského bloku, a stalo se něco přímo opačného – lidé   s komunistickými kořeny si zprivatizovali národní majetek. Totéž se týká i soukromých médií.  Není náhodou, že jednu z největších polských soukromých televisních stanic založil člověk, který spolupracoval s rozvědkou Polské lidové republiky, k čemuž se přiznal. Zakladatel druhé vlivné soukromé televise pracoval v polských emigrantských firmách kontrolovaných polskou státní bezpečností.  Největším seriosním polským týdeníkem bylo dlouhou dobu postokumunistické periodikum „Polityka”, založené ještě v roce 1957 tehdy vládnoucí komunistickou stranou.

Politická a ekonomická dominace levicově liberálního tábora přivodila situaci, v níž největší polská média reprezentovala zájmy tohoto tábora. O žádný pluralismus tu ani náhodou nešlo.

 

Slabost pravice přelomena

Absence finančního zázemí a pravicových politických stran u moci (kromě krátkodobých výjimek) byla jednou z příčin slabosti konservativních médií. Byly učiněny pokusy založit konservativní deník, např. „Życie” (Život), ale tyto noviny se neudržely na trhu. Existovala menší periodika, ale s velmi omezeným okruhem působnosti. Lepší situace byla v segmentu tisku, který lze označit jako náboženský, konkrétně jde o katolická média. V roce 1991 redemptorista páter Tadeusz Rydzyk založil Radio Maryja, pak pod jeho vedením začal vycházet deník „Nasz Dziennik” (Náš deník) a své vysílání zahájila televise „Telewizja Trwam” (Televise trvám). Velké náklady měly dva katolické týdeníky: „Gość Niedzielny” (nedělní host) a „Niedziela” (Neděle). Nicméně katolické sdělovací prostředky se spíše soustřeďovaly na náboženskou problematiku a neměly takovou sílu působení jako levicová média.

Situace se začala měnit teprve po roce 2000. Sílil byznys podnikatelů s pravicovými názory, v krátkých obdobích, kdy u moci nebyla levice nebo liberálové, se do komerčních mediálních podniků zapojily také společnosti s majetkovou účastí státu.  Tímto způsobem vznikla například v roce 2001 Telewizja Puls, která se však po dvou letech dostala do úpadku. Momentem zlomu pro konservativní média bylo období let 2005 – 2007, kdy se moci ujala strana Právo a spravedlnost, jejíž dva roky vládnutí přinesly oživení pravicových názorů. Nelze nezmínit také význam smolenské katastrofy v roce 2010, ve které zahynula elita pravicových politiků v čele s presidentem Lechem Kaczyńským. Skandální zanedbání tehdejší vlády Občanské platformy (PO) v rámci organisace tragického letu a pak během vyšetřování katastrofy urychlily  proces zlomu ve způsobu narace, kterou pravice vnímala jako lživou. Polem pro onen „zlom” se stala média, protože tehdy dominující levicově liberální sdělovací prostředky prezentovaly vládní interpretaci této tragedie, což se ostatně týkalo i jiných aspektů polské skutečnosti.  Na podhoubí těchto procesů vznikl konservativní týdeník „Uważam Rze“, a po změně majitele vydavatelského domu se redakční tým rozdělil a vznikly dva nové týdeníky: „wSieci” (V síti) oraz „Do Rzeczy” (K věci). Nový začátek zažil i již vydávaný týdeník „Gazeta Polska”. Svého druhu fenoménem je již více než 90 let existující katolický týdeník „Gość Niedzielny”, který prošel metamorfosou a stal se největším a nejvlivnějším týdeníkem v Polsku, s průměrným prodejem v prvním pololetí roku 2017 více než 126 tis. exemplářů. Srovnáme-li data o celkovém prodeji v tomto období čtyř největších konservativních týdeníků, které jsem zmínil výše, se čtyřmi levicovými a liberálními („Polityka”, „Newsweek”, „Fakty i Mity”, „Przegląd”), pak se ukáže, že první skupina prodává 273 tis. exemplářů, a druhá 257,6. Jde tedy o přibližně stejné počty, lze tudíž tvrdit, že pokud jde o týdeníky, tak je zde rovnováha. Ale v oblasti deníků i nadále převládá orientace levicově-liberální.

 

Pluralismus mezi médii

Důkazem o údajném omezení svobody a pluralismu médií vládou PiS má být obsazení řídících postů ve veřejných médiích svými lidmi, což v důsledku znamená, že tyto osoby zajišťují zpravodajství podle linie vládní strany.  Jenže stejnou proceduru používaly dosud všechny vlády a vyplývá z platných právních norem, které umožňují vládnoucím silám obsazovat posty šéfu veřejnoprávních médií. To dělaly všechny doposud vládnoucí strany v Polsku, včetně Občanské platformy. Nyní stejně postupovala strana PiS.  Odhlasovala si změny a tímto způsobem „převzala veřejně právní média”. Ale tentokrát paradox spočívá v tom, že ve skutečnosti došlo ke zvětšení pluralismu v elektronických médiích.  Z dat za první čtvrtletí tohoto roku vyplývá, že programy dvou největších televizních kanálů v Polsku, jejichž profil je protivládní: Polsat a TVN, že podíl těchto stanic na televizním trhu činí 11,22 a 9,82 procent, dohromady 21,04. Zatímco vysílání prvního a druhého programu veřejně právní televise mají celkem 16,3 procent, takže rozdíl je dost značný. Před tím, nežli moc převzalo PiS, oba dva kanály veřejně právní televise byly jednoznačně provládní a ostře útočily na PiS, takže nešlo o žádný pluralismus.

Stojí za to také zmínit, že na trhu působí dvě televisní stanice s pravicovou orientací, jde konkrétně o: TV Trwam a Telewizja Republika, ale jejich dosah je omezený, první z nich má sledovanost kolem 1,5 procenta, a druhá 0,1. Nyní, kdy veřejně právní média mají provládní orientaci, je pluralismus ve skutečnosti rozhodně větší, jakkoliv je rozdělen mezi jednotlivá média. V Polsku jev pluralismu uvnitř redakcí vlastně neexistuje. Média jsou zpravidla názorově jednolitá a soustřeďují novináře se shodnou politickou a ideovou orientací.  

 

Ověření trhem

V červnu roku 2014 týdeník „Wprost” zveřejnil stenogramy nahrávek rozhovorů čelních politiků tehdejší vládní moci. Nahraní si nebyli vědomi toho, že je někdo odposlouchává a svobodně vyjadřovali své názory, neukrývali skandální kulisy fungování Polska za vlády PO. Rozhovor státního tajemníka v kanceláři premiéra Tuska ,Pawła Grasie, s tehdejším ředitelem jednoho z největších státních podniků – palivového koncernu  PKN Orlen Jackem Kawalcem odhaluje mechanismus podpory médií politiky. Generální ředitel PKN Orlen vulgárními slovy kritizuje ředitele největší polské pojišťovny Powszechny Zakład Ubezpieczeń za to, že dává inzeráty do pravicového týdeníku „wSieci”. Jeho pohoršení vyplývalo ze skutečnosti, že v Polsku platila praxe, že vláda prostřednictvím státních společností posílá proud peněz do médií, která ji podporují. Toto se děje např. formou inzerátů, reklam, sponzorovaných článků, anebo prostřednictvím převodu peněz určených na propagaci Evropské unie (z evropských fondů). Nyní, kdy se k moci dostala strana PiS, tento mechanismus slouží konservativním sdělovacím prostředkům.  To pak vyvolává ostré útoky levicově liberálních subjektů, které jsou nyní zbaveny tohoto důležitého zdroje příjmů.  Ze zprávy parlamentního výboru pro svobodu slova vyplývá, že za vlády Donalda Tuska během čtyř let z ministerstev teklo do médií, která podporovala jeho vládu, více než 124 mil. zlotých. Nelze se proto divit, že nyní publicisté deníku „Gazeta Wyborcza” alarmují, že bez prostředků z tohoto zdroje deníku hrozí úpadek.  A hned zvedají prst a tvrdí, že toto je důkaz usvědčující vládu z toho, že tato vede boj proti sdělovacím prostředkům. Očekávání, že vláda bude finančně podporovat ty kruhy, které na ni nemilosrdně útočí a přímo vyzývají k jejímu svržení, je kuriosní. Nicméně největší absurdita obsažená v těchto obviněních spočívá v tom, že soukromá levicově liberální média nechtějí fungovat podle pravidel volného trhu, zatímco ta konservativní byla po léta zbavena státních prostředků a na trhu se udržela.  Samozřejmě je legitimní pochybovat o tom, zda mechanismus státní podpory pro média stranící vládě je správný.  Nicméně obvinění levicově-liberálních médií, že odebrání jim těchto prostředků je útokem na svobodu slova a pluralismus médií je vrcholem pokrytectví. Když sami byli příjemci tohoto systému, ani je nenapadlo vystoupit v obraně proti evidentnímu porušování svobody slova, když se to týkalo té pravicové části sdělovacích prostředků.  Neprotestovali, když Státní rada pro rozhlasové a televisní vysílání, regulátor mediálního trhu, ovládaná lidmi spojenými s PO nechtěla přiznat koncesi pro pozemní vysílání digitální televise TV Trwam, protože tato byla kritická vůči vládě PO. A v tomto případě šlo o evidentní útok na pluralismus v médiích.  Rada ustoupila teprve pod tlakem velkých manifestací, na jedné z nich bylo dokonce milion osob. Na obranu TV Trwam vystoupila dokonce ombudsmanka zvolená hlasy PO, a také Helsinská nadace pro lidská práva (nevládní organisace s výrazně levicově liberálním profilem – pozn. překl.).

 

Dekoncentrace

Současná vláda chce provést tzv. dekoncentraci mediálního trhu v Polsku. Dosud nebyla publikována ani předloha zákona, ale již byl spuštěn křik, že nový zákon poslouží ke zničení médií kritických vůči vládě.  Avšak právní úpravy ochrany mediálního trhu jsou v Evropské unii normou.  Kupříkladu ve Francii nebo Německu ve jménu principu pluralismu existují mnohé normy chránící trh před monopolisací a zároveň garantující místním subjektům dominaci na vnitrostátním trhu.  Zatímco v Polsku vznikly monopoly a vládne zde majetková převaha zahraničních subjektů.   

Podle dat z roku 2015 nepolští vydavatelé vlastní 138 časopisů dosahují prodej více než 560 milionů exemplářů. Zatímco ti polští vlastní jen 47 periodik, s prodejem 178 mil. exemplářů novin. Subjekty se zahraničním kapitálem tudíž kontrolují takřka 76 procent trhu s tiskem. Pokud jde o rozhlasové vysílání, tak zahraniční média vlastní 48 procent tohoto trhu.

Ještě závažnějším problémem jsou monopoly. Německé vydavatelství Bauer kontroluje 33 procent podílů na trhu s tiskem a zároveň 28 procent na tom rozhlasovém. V regionálním tisku dominuje německá Grupa (Skupina) Polska Press, kontrolující 20 z celkových 24 lokálních tiskových titulů. Taková koncentrace médií v jedněch rukou a dominace zahraničního kapitálu by např. v Německu nebo Francii nebyla možná.  

Schválení dekoncentrujících zákonů určitě poškodí monopolisty, odtud ty hlasité protesty.  Avšak tyto vyplývají především z finančních zájmů a otázka pluralismu je jen líbivou vějičkou, která má zmýlit ty, kteří nevědí přesně o co běží.  Kdybychom jim měli dát za pravdu, museli bychom uznat, že ve většině evropských zemí platí normy ohrožující pluralismus a svobodu tisku. Je nutné počkat na vládní předlohu zákona, ale nelze předpokládat, že se v ní objeví řešení, která by šla proti standardům platným v Evropské unii.

Zde prezentovaná analýza ukazuje, že kroky stávající vlády vůči médiím se žádným způsobem neliší od standardů používaných v Polsku po roce 1989, a mnohé z nich přímo napomáhají k rozvoji pluralismu a svobody slova, tudíž zlepšují demokratické standardy.

 

Bogumił Łoziński

Autor je zástupcem šéfredaktora týdeníku „Gość Niedzielny”

 

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuality

Je to s podivem, ale premiéři našich zemí úzce spolupracují

Published

on

Mateusz Morawiecki a Andrej Babiš ladili noty před summitem EU. Shodli se hlavně na postoji k migraci a v negativním přístupu k navyšování peněz pro Frontex. Polsko má zájem na opuštění cesty tvrdého Brexitu. Oba premiéři se potkávají velmi často. Morawiecki bude na oslavách vzniku ČR a obě vlády zasednou společně v půlce listopadu nad konkrétní česko-polskou problematikou.

Continue Reading

Aktuality

Jeden z nich bude prezidentem Varšavy

Published

on

Rafał Trzaskowski versus Patrik Jaki, volební souboj, který v Polsku nenechává nikoho chladným. Prezident hlavního města je pro polskou politiku výrazné křeslo, podobně jako křeslo primátora Prahy.

Poslanec, bývalý ministr v Tuskově vládě a šéf volebního štábu současné prezidentky města Rafał Trzaskowski je kandidátem Občanské platformy (dnes širší Koalice). Jeho velmi výrazné vedení v průzkumech se týden před prvním kolem voleb smrsklo na pár procent. Stále je ovšem pravděpodobným vítězem voleb ve druhém kole, protože jej budou volit levicoví voliči, kteří v kole prvním dají hlas svému postkomunistickému kandidátovi.

Takové podpoře se může těšit z pravé strany ve druhé kole voleb i Patrik Jaki, kandidát vládní PiS. Jenže takových voličů je ve Varšavě nemnoho. Jaki, poslanec a náměstek ministra spravedlnosti na sebe upozornil ve funkci předsedy vyšetřovací komise varšavský restitucí, které měly i kriminální pozadí a výsledky činnosti komise stály svobodu mimo jiné i několik bývalých úředníků varšavského magistrátu. Aféra byla také příčinou vzdání se kandidatury stávající prezidentky Varšavy Hanny Gronkiewicz-Waltz, už také bývalé místopředsedkyně Občanské platformy.

Trzaskowski začal svou volební kampaň před třemi měsíci dosti slabě a oproti drzému a pracovitému Jakimu v prvních dnech hodně ztrácel. Je ovšem pravděpodobné, že se rozumně šetřil pro finále kampaně, které pro něj představuje ještě peprných 21 dnů (2. kolo voleb je 4. listopadu). Má podporu celého tábora antiPiS, od mediální divize Gazety Wyborcze, po varšavskou kavárnu či levicová feministická hnutí. Problém je v tom, že jeho osud je tak trochu podobný bývalému polskému prezidentovi Komorowskému, který nakonec těsně prohrál s Andrzejem Dudou.

Jaki, kandidát PiS, který zatím není členem strany (vystoupil ze Solidarna Polska a směřuje do PiS), byl Kaczyńským nakonec upřednostněn před jinými kandidáty hlavně proto, že je o hodně mladší než generace postarších politiků PiS, a i kdyby volby nakonec prohrál, výrazně na sebe v kampani politicky pozitivně upozornil. Nálady voličů se za dva letní měsíce podstatně změnily a dnes už vůbec není jisté, zda nakonec prohraje. Kaczyński v roce 2002 vyhrál kampaň a prezidentem Varšavy se stal jeho zemřelý bratr Lech Kaczyński. Politická situace byla tehdy jiná, ale rozhodl chladný mozek a ten se dá očekávat v konci kampaně i od týmu PiS.

Pro druhá kola voleb starostů a prezidentů měst bude velmi důležité, s jakým výsledkem za týden skončí volby do zastupitelstev vojvodství (obdoba našich krajů). Ta mají v kompetenci rozdělovat finanční prostředky (i z eurofondů). Součástí polské volební kampaně je totiž tak trochu novum. PiS nepokrytě říká ústy svých politiků střední úrovně (zatím), že bude velký rozdíl, jaké zastupitelstvo a jaký starosta či prezident města požádá o státní dotace (například do infrastruktury), o kterých rozhoduje vláda. Tedy jednoduše – zvolíš-li voliči opozici, na její sliby se nenajdou v rozpočtu peníze. Ono to fakticky v Polsku (a nejen v Polsku) funguje za každé vlády už několik desetiletí, ale jako předvolební účinný argument na nerozhodnuté voliče to zatím nikdo neměl odvahu použít. PiS to dnes používá i ve Varšavě (premiér Morawiecki ovšem něco podobného 14.10. vyloučil, s tím že peníze jsou všech varšavských občanů).

Výsledek voleb ve Varšavě je tedy otevřený a bude záležet na posledních dnech kampaně. Oba nesmiřitelné tábory jsou schopny mít v rezervě i špínu na konkurenci a o překvapení tak nemusí být nouze. Míra emocí v Polsku stoupá, volební klání na všech úrovních už trvají dlouho a jde se do finále. Poláci berou volby vážně, teď se holt volí a vše ostatní musí počkat.

Volební preference: 

Continue Reading

Aktuality

Tomáš Kafka: Polsko by chtělo ovlivňovat hodnoty celé EU, Češi tuto ambici nemají

Published

on

Vzájemná obchodní výměna mezi Českem a Polskem nadprůměrně roste, výborně funguje také přeshraniční spolupráce, říká Tomáš Kafka, který působí na Ministerstvu zahraničních věcí ČR již od začátku devadesátých let, nyní jako ředitel odboru států střední Evropy. V současnosti také vede celou evropskou sekci. V minulosti zastával například pozici velvyslance ČR v Irsku a vedl Česko-německý fond budoucnosti.

Jaké jsou v současnosti nejzásadnější priority, na které se česká diplomacie na evropské úrovni soustředí?

Prioritou je zachovat Unii funkční a jednotnou. Nepřipustit dělení ať už na Východ a Západ, nebo, jak hrozilo v době fiskálních krizí, na Sever a Jih. Stále častěji jsou slyšet hlasy, že se ta či ona krize může v dohledné době s ještě větší rasancí vrátit. Proto je potřeba, aby byla EU odolná a zodpovědná.

Když už jsme u krizí, jaké výzvy bude EU muset podle Vás řešit v nejbližších letech?

Výzvy mohou být jak krátkodobé a defenzivní, to znamená odvracení aktuálních krizí, tak také dlouhodobé, pozitivní, směřující k posílení postavení EU v globalizovaném a čím dál méně předvídatelném světě. Nemá ovšem cenu se strašit. Obava z budoucnosti je dnes zhruba tak stejně silná a přítomná, jako obava z toho, že nás v prvních letech po pádu komunismu dožene nevyřešená minulost. V obou případech platí, že jen trpělivá a odolná EU bude schopna adekvátních odpovědí na všechny nadcházející výzvy.

Pojďme být konkrétní. Vládní prohlášení z června letošního roku zmiňuje ambici prosadit unijní reformu, a to se slovy „EU musí dělat méně, ale podstatně lépe, a musí akcentovat posílení role členských států“. Můžete českou vizi více přiblížit?

Český přístup se opírá o hledání správné kombinace uplatňování prvku subsidiarity při řešení unijních úkolů a posilování unijní vzájemnosti při hledání udržitelných cílů a tempa naplňování procesu evropské integrace. Unie musí být lidem blízká, odtud pochází ten důraz na subsidiaritu, a zároveň musí využívat síly a schopnosti všech členských zemí. Cílem je zachovat v maximální možné míře liberální ideály roku 1989, jimiž by se měla EU cítit být i nadále povinována. Český přístup nechce a nemůže chtít, aby se EU trvale marginalizovala řešením partikulárních zájmů jednotlivých členských zemí.

Jakou EU by si tedy Česká republika přála například za 10 let?

Jednotnou, trpělivou a především funkční.

Vaším profesním zájmem je střední Evropa, pojďme se tedy podívat na naše severní sousedy. Jsou podle Vás česká a polská vize budoucnosti Evropské unie podobné?

Podle našeho názoru jsou si velmi blízké, rozdíly nicméně existují. ČR jako typický sekulární stát s otevřenou, exportní a vysoce liberalizovanou ekonomikou akcentuje především jednotnou, liberální a funkční EU. Pro Polsko je typické zdůrazňování tradičních hodnot spojených s velmi silnou rolí náboženství a církve ve společnosti. V tomto směru u nich existuje snaha o ovlivnění hodnotového paradigmatu v EU. Česko tuto ambici nemá.

Pohledy na přístup k evropské integraci se různí. Francouzský prezident Macron často prosazuje tzv. vícerychlostní Evropu. Je pro Česko tento přístup do budoucna přijatelný? A co pro Polsko?

Vícerychlostní Evropa je již dnes realitou – viz odlišná mapa členství v EU, eurozóně či Schengenu. Nejde však ani o popis stávajícího stavu, jako spíš (ne)smiřování se s tendencemi odcizování členských zemí EU, pokud by mělo toto odcizování nahrazovat princip inkluzivity a jednoty. Symbolem neakceptování takového odcizování může být „dvourychlostní“ Evropa, dělící EU na Východ a Západ. Takový model EU ČR i Polsko jednoznačně odmítají.

Zmiňujete členství v eurozóně, které obě země zatím součástí nejsou. Česká republika vstup nemá přesně naplánovaný, současná i předchozí vlády rozhodnutí odkládají. Přijme podle Vás euro dříve Polsko nebo ČR?

Přijetí eura není soutěž, ale poměrně složitý proces sledování a definování národních zájmů jednotlivých členských zemí v rámci plnění svých domácích úkolů a závazků vůči Unii i domácímu obyvatelstvu. Pokud by to byla soutěž, soudím, že by ČR i Polsko již v eurozóně byly.

Když se zaměříme na česko-polské vztahy v kontextu EU, ve kterých oblastech Česká republika při vyjednávání na evropské úrovni s Polskem úzce spolupracuje? Mají země podobné priority?

Jde především o podporu koheze v rámci unijních politik, řešení problému migrace, jednání o víceletém finančním rámci nebo udržování silné transatlantické vazby při budování společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Dále pak jde o podporu konkurenceschopnosti středoevropského regionu a zachovávání dynamiky evropského integračního procesu – obě země podporují rozšiřování směrem na Západní Balkán a přibližování zemí Východního partnerství. Společnou prioritou je také zachování podpory integračního procesu ze strany obyvatelstva v dobách rostoucích obav a skepse z budoucnosti. 

Můžete přiblížit oblasti, ve kterých se rozvíjí slibná spolupráce mezi zeměmi do budoucna?

Neočekávám žádný dramatický vývoj ve srovnání se současností. Tradiční je úzká spolupráce v bezpečnostní oblasti, nadprůměrný je růst vzájemné obchodní výměny, výborně funguje také přeshraniční spolupráce.

Zavadil jste o téma migrace, které Česká republika velmi akcentuje na domácí i zahraniční scéně už řadu let. Můžete porovnat český a polský postoj vůči řešení migrace na unijní úrovni?

Obě země projevují svoji solidaritu především ve spolupráci se zeměmi původu migrace a cítí svoji specifickou odpovědnost vůči zemím východní a jihovýchodní Evropy. To ostatně opakovaně prokázaly v době balkánských válek v devadesátých letech a v době následného rusko-ukrajinského konfliktu.

Jak se Česko dívá na Iniciativu tří moří, o jejíž vznik se významně zasloužilo právě Polsko? Nově se chce do projektu zapojit také Německo.

Česká republika se dívá na tuto iniciativu pragmaticky a preferuje na místo politických deklarací spíše společné úsilí při zlepšování infrastruktury středoevropského regionu, a to při dodržování principu „zdola nahoru“. Tedy při spojování sil všude tam, kde je pro to autentická poptávka středoevropských firem či lokální správy. Přístup ČR je kromě toho inkluzivní, a to především ve snaze předcházet nepatřičným obavám, kdyby měl snad projekt akceptovat nevyhnutelnost dělení EU na Východ a Západ. Mimo jiné i z tohoto důvodu velice vítáme a prosazujeme zapojení Německa či Evropské komise do projektů a aktivit Tří moří. Má to vedle věcné hodnoty i hodnotu symbolickou. Samotné cíle Iniciativy jsou nám blízké a už z tohoto titulu hodláme při dalších jednáních vystupovat velmi konstruktivně.

Na jakých dalších platformách má ČR s Polskem rozvinutou spolupráci?

Vedle V4 či 16+1 (spolupráce států střední a východní Evropy s Čínou – pozn. red.) je zde významná spolupráce rovněž na bilaterální úrovni, a to jak v rámci Česko-polské komise pro přeshraniční spolupráci, tak ve formátu Česko-polského fóra. To má sloužit k lepšímu vzájemnému poznávání a posilování prvku partnerské jednoty.

Zamířil bych teď do citlivější oblasti. Jak ovlivňuje spor mezi Polskem a EU o justiční reformě česko-polské vztahy?

ČR podporuje řešení sporu ohledně polské reformy formou otevřeného a konstruktivního dialogu mezi polskou vládou a Evropskou komisí. ČR vidí racionální jádro jak v kritických postojích Komise a současné polské opozice, tak v argumentaci polské vlády jako autora a proponenta reformy. V žádném případě si i vzhledem k mimořádným sousedským vztahům nepřejeme, aby spor v jakékoliv podobě eskaloval a vedl k pocitům zmaru či nepochopení.

Také další člen Visegrádské skupiny, Maďarsko, má s EU své rozepře. Je pro Česko těžké „balancovat“ své závazky vůči EU se solidaritou se svými partnery ve V4? Musí si ČR vybírat, na čí straně stát?

V4 byla a je prostor vzájemné důvěry, kde nejde o to hledat společná řešení za každou cenu, ale spíše lépe pochopit dnešní svět a naše možnosti v něm uspět. O tuto důvěru, o tuto vymoženost nechce žádná země V4 přijít, na druhou stranu to neznamená, že musíme sdílet stejná stanoviska. Debaty o unijní či visegradské solidaritě mohou potřebu otevřené a konstruktivní debaty zbytečně komplikovat.

Zakončil bych „na lehčí notu“. V čem jsou podle Vás Češi a Poláci podobní? V čem se naopak liší?

Čechy a Poláky velmi sblížila sdílená historická zkušenost posledních sedmdesáti let, čehož důsledkem je oboustranná skepse vůči dalekosáhlým vizím a projektům přinášejícím zásadní a rychlé společenské změny. Poláci například jako jedni z mála dokáží plně pochopit a docenit specifický český humor s jeho smyslem pro ironii a absurditu. V řadě ohledů však vidím rozdíly. Zatímco Češi mají sklon nic a nikoho nebrat tak úplně vážně, pro Poláky existují nedotknutelné autority a hodnoty. Češi jsou spíše pragmatičtí, Poláci jsou romantičtější a odhodlanější.

Autor: Ondřej Plevák | EURACTIV.cz

Tento článek je součástí Special reportu: Česko-polské vize budoucnosti EU. Special Report vznikl jako součást projektu „Česko-polské vize budoucnosti EU“, který podpořilo Ministerstvo zahraničních věcí ČR v rámci Česko-polského fóra.

 

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Jeden z nich bude prezidentem Varšavy 13.10.2018
    Rafał Trzaskowski versus Patrik Jaki, volební souboj, který v Polsku nenechává nikoho chladným. Prezident hlavního města je pro polskou politiku výrazné křeslo, podobně jako křeslo primátora Prahy. Poslanec, bývalý ministr v Tuskově vládě a šéf volebního štábu současné prezidentky města Rafał Trzaskowski je kandidátem Občanské platformy (dnes širší Koalice). Jeho velmi výrazné vedení v průzkumech […]
    Jaromír Piskoř
  • Polákům se podařilo omezit šedou ekonomiku v palivech 13.10.2018
    Příjmy polského státního rozpočtu v roce 2017 za prodeje realizované společností PKN ORLEN se ve srovnání s rokem 2015 zvýšily o více než 25 %, to je zhruba o 7 miliard zlotých. Souvisí to s nárůstem legálních prodejů pohonných hmot v Polsku. Ukazují se tak hmatatelné výsledky a účinnost zavedených předpisů zaměřených na odstranění šedé […]
    Jaromír Piskoř
  • ORLEN a TAURON chtějí v Čechách spolupracovat 13.10.2018
    Přední polské energetické společnosti PKN ORLEN a TAURON podepsaly předběžnou dohodu, která stanoví podmínky pro poskytnutí pozemků pro možný projekt výstavby tepelné elektrárny v České republice. V této dohodě se TAURON a PKN ORLEN zavázaly vytvořit pracovní skupinu pro budoucí spolupráci, v jejímž rámci by společnost ze skupiny ORLEN poskytla TAURONU pozemky pro případnou výstavbu […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality