Connect with us
Reklama




Aktuality

MIKROAKPOKALYPSA JMÉNEM VOLYŇSKÁ ŘEŽ

Published

on

památník obětí MalínLidové noviny a MF Dnes zveřejnily v sobotu článek Vraždili Čechy v Malině i Poláci? (na serveru IDNES.cz s titulkem Na největším masakru Čechů v Malině se podíleli i Poláci) redaktora Luboše Palaty. Pokud vezmeme v potaz název textu a zvýrazněné fragmenty, vyplývá z nich, že v roce 1943 na ukrajinské Volyni Poláci vraždili masově Ukrajince a příležitostně i místní českou menšinu.

Je to asi stejně logicky závěr, jako kdybychom v článku o Holocaustu zvýraznili pasáž, v níž židovští uprchlíci krutě pobijí zbloudilého „esesáka“…

V Českém Malině, zřejmě „omylem“ německé okupační moci, zemřelo v červenci 1943 několik stovek volyňských Čechů. V dosavadní české a polské historiografii se nikde o zásadním podílů etnických Poláků na masakru nepíše. Stejně tak téměř nic na toto téma nenajdeme ve vzpomínkách přeživších Volyňáků – což koneckonců článek bezostyšně přiznává. „Tuto skutečnost zmiňují pouze některé ukrajinské zdroje, převážně blízké nacionalistickým kruhům“ – říká historik Grzegorz Motyka, zřejmě největší odborník na toto období, jehož vysvědčením může být skutečnost, že je v Polsku krajanským spolky vyhnaných z Volyně považován za příliš proukrajinského a dědicům tradice Ukrajinské povstalecké armády se zase zdá moc propolský. „Pro mne je rozhodující paměť obětí“ – říká. „A v ní jsou jako strůjci masakru v Malině jasně označeni Němci“.

Rodina básníka Josefa Mlejnka pochází z České Sklíni, asi 15-20 kilometrů od Malina. „Bylo vidět, když hořel“ – vypráví rodinné vzpomínky Mlejnek. A dodává: „Nikdy jsem neslyšel ani v náznaku o tom, že by se na vypálení a vyvraždění obyvatel Českého Malina aktivně podíleli Poláci nebo že by dokonce byl masakr jejich dílem. Potvrdila mi to řada pamětníků, se kterými jsem po tomto textu mluvil“.

Království chaosu

Volyň, a celá Ukrajina, byla tehdy královstvím chaosu, v němž působilo několik ozbrojených organizací (německá armáda, ukrajinské, polské a sovětské partyzánské oddíly, ukrajinské a polské pomocné policejní sbory v německých službách). „To byl boj všech proti všem“ – říká Mlejnek. V rámci nacistické armády na východní frontě působila navíc pestrobarevná směsice jednotek, od Španělů a Belgičanů až po kavkazské národy a Uzbeky. Pokud najdeme na seznamu vojáků, kteří v Českém Malině vraždili, takového zbloudilého Vláma či Uzbeka, budeme psát palcovými titulky o tom, že Čechy v Malině vraždili Uzbeci?

Grzegorz Motyka k tomu dodává: „I když nic tomu nenasvědčuje, je možné, že se tam nějaká skupinka členů polských policejních sborů ocitla. Musíme si však pamatovat, že z pohledu legitimní exilové vlády se jednalo o kolaboranty, které polský odboj trestal smrti.“ Josef Mlejnek k tomu poukazuje: „Tvrdit něco podobného je skoro stejné jako tvrdit, že Lidice zlikvidovali sami Češi, neboť se na jejich likvidaci nepřímo podílelo – podobně jako na obléhání atentátníků na Heydricha v kryptě sv. Cyrila a Metoděje – české protektorátní četnictvo.“ Motyka celou věc pak uzavírá konstatací: „Pokud má autor nějaké konkrétní důkazy, Ústav národní paměti určitě zahájí stíhání, volyňští Češi byli přece polští občané“.

Ohýbání skutečnosti

Druhým pólem textu Luboše Palaty, je rovnítko, jež autor klade mezi ukrajinské a polské „řádění“ na Volyni. I zde je historická skutečnost ohýbána až prásknuti.
„Nelze pochybovat, že na Volyni v létě 1943 se odehrál jeden z největších masakru civilního obyvatelstva během 2. světové války“ – říká ukrajinský historik Andrij Portnov na téma akce UPA. Navíc jde o masakr vedený způsobem, který Evropanovi přivádí na mysl obrázky z africké Rwandy. S tím rozdílem, že namísto exotických mačet hlavní roli hrály naše domácí středoevropské zemědělské nástroje – kosy, pily, sekyry. Zadat v Google Images heslo Volyň 1943 je úkon pouze pro silnější povahy…

Rozložení sil na začátku konfliktu bylo jasné: na jedné straně dobře organizované jednotky UPA, jejíž velení razilo teorii aktivního „očištění“ území z cizích (tedy polských prvků) pro budoucí svobodnou a monolitní Ukrajinu. Na druhé straně polské vesnice, občas bráněné naprosto nesrovnatelnými silami domobrany a velmi slabé na těchto místech Zemské armády. Poměr sil odpovídal etnickému složení, které bylo téměř 10:1 ve prospěch Ukrajinců. Podstatnou část ukrajinských sil představovaly pomocné policejní oddíly, které pod německým velením předtím „proškolené“ likvidaci desítek tisíc ukrajinských Židů. Tyto oddíly, těsně před začátkem masakru, vlivem definitivního „rozchodu“ mezi ukrajinskými nacionalisty a Němci, přešly z veliké části do ilegality. Nicméně pokračovaly v duchu opakujícího se v té době na Ukrajině hesla: „Nejdřív Židé, pak Poláci“.

Ewa Siemaszkowa zdůrazňuje, že v oblastech na západ od Volyně, kde byl poměr obyvatelstva vyrovnanější, a kde lze v pozdějších letech mluvit o polsko-ukrajinské válce, místní Poláci dostávali nejdříve od UPA varování a pokyn k vystěhování. Na Volyni žádné nepřišlo. Cílem byla okamžitá fyzická likvidace nejen obyvatelstva, ale i jejich obydlí. Vesnice měly být zaorány a sady pokácené, tak aby po polské přítomnosti nezbyla ani stopa.
Podle Portnova nelze klást měřítko mezi strůjci masakru a obrannými či odvetnými kroky podnikanými polskými oddíly. „Ani z hlediska počtu obětí, ani rozsahu, ani – co je nejdůležitější – naplánovaní masového zločinu“. V článku Luboše Palaty však i v číslech panuje velký zmatek. Na jedné straně píše o 50-60 tisících povražděných na Volyni Poláků-civilistů, což odpovídá číslům uváděným ve většině současných historických prací. Na druhé se v článku píše o deseti až čtyřiceti tisících zabitých v odvetě Ukrajincích. „Tato čísla, hlavně v jejich horním rozmezí, jsou vycucaná z prstu“ – odpovídá Grzegorz Motyka. „Odvetné akce polské Zemské armády se bohužel konaly, mnoho z nich se dotklo i civilistů, nicméně počet ukrajinských obětí nepřesáhl dva až tři tisíce.“ Pokud tedy uvádíme maximální udávané na Ukrajině čísla, bylo by pak jako protiváhu dobré zmínit, že se v prostředí polských krajanských spolků mluví až o dvou stech tisících polských obětí řeže. „Jedno a druhé jsou nepodložené údaje“ – uzavírá Motyka.

Ukrajinští historikové do „polských zločinů“ připočítávají i obětí Schutzmannschaften, tedy právě zmíněných pomocných četnických oddílů. Do těch začínají Němci verbovat i Poláky až v průběhu řeže, v reakci na to, že jejich dosavadní ukrajinští spojenci přešli od spolupráce k otevřené válce. Mohli tedy využít situaci, ve které se polskému obyvatelstvu najednou německý okupant jeví jako „menší zlo“ než ukrajinští partyzáni s jejich strategii exterminace všeho polského hic et nunc. Koneckonců o několik měsíců později je v této oblasti s úlevou vítána Rudá armáda. Zlomyslná ironie dějin způsobuje, že navzdory tomu, že polské obyvatelstvo nemohlo po zkušenostech z minulosti mít žádné iluze na téma „rudého moru“, hrozba okamžité fyzické likvidace z rukou Ukrajinců je vedla ke spolupráci se sovětskými orgány.

Dílo nacistické okupace

Volyňská řež byla mikro-apokalypsou v rámci makro-apokalypsy druhé světové války. Jako takovou ji nelze číst bez kontextu celé nelidské reality, do níž Evropu uvrhly dva totalitní režimy: německý a sovětský. Ač byly vztahy mezi Poláky, Ukrajinci či Židy na dávném východním pohraničí Rzeczpospolité všelijaké, teprve nacistická okupace a šílenství, které zachvátilo region, vytvořily ovzduší pro naprosté zničení po staletí společně obývaného prostoru a pro zmizení téměř beze stopy dvou ze tří zmíněných komunit. Slovy historika M.J. Chodakiewicze, toto „radikální přerušení kontinuity historické pamětí“ může být napraveno pouze skrze bolestivé otevírání se všech stran na pravdu. Insinuace a manipulace tomu nepomohou.

Maciej Ruczaj
Autor je polsky politolog a publicista žijící v ČR

Psáno pro Lidové noviny.

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuality

Česko a Polsko léta jednají o smlouvě pro záchranáře, ti zatím nesmějí u sousedů pomáhat

Published

on

Když se v Polsku hned za hranicemi stane vážná dopravní nehoda a české záchranné složky to k ní mají blíž, mohou k ní bez okolků vyrazit pouze hasiči. Sanitky by měly na hranicích zastavit, protože ani po letech vyjednávání dosud neexistuje mezistátní smlouva, která přeshraniční zásahy umožňuje. Kdy bude, se neodvažují odhadovat ministerstva zdravotnictví ani jedné země.

Za běžných okolností si člověk v dnešní Evropě často ani neuvědomí, že překročil státní hranice. Občas jsou ale hranice i dnes až bolestně hmotné. Záchranáři je při své práci překročit nemohou, pokud neexistuje příslušná mezinárodní smlouva. A její sepsání občas drhne. Kuriózní situace nastala na česko-polských hranicích. Zatímco pro hasiče se přeshraniční zásahy vyjednat podařilo, pro zdravotníky nikoli. Když tedy začne u hranic hořet, mohou Češi vyjet hasit do Polska a Poláci do Česka, ale odvézt zraněné pak už může pouze záchranná služba příslušné země. 

„Co nám nejvíc brání, abychom mohli legálně přejíždět hranice a poskytovat tam naše služby, je mezistátní dohoda, která nám udělí výjimku z pravidel pro poskytování zdravotních služeb na druhé straně,“ upřesnil ředitel Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje Libor Seneta. Třeba v Krkonoších se o zraněného stará ten, kdo ho najde. Často totiž předem ani není jasné, na území kterého státu je. „Pakliže se jedná o pár desítek, stovek metrů, maximálně do půl kilometru, tak člověka samozřejmě nenecháme bez pomoci,“ ujistil Seneta. Správně by ale měla hraniční linie záchranáře zastavit i v horském terénu a šéf záchranky ujistil, že překračování hranice na horách „není plánované ani systematické“.

Česká strana čeká na polské připomínky ke smlouvě

Situace na polských hranicích je svérázná, s Rakouskem či Německem se vzájemné zásahy dávno podařilo domluvit. Jednání o rámcové smlouvě s Polskem probíhají s přestávkami již od roku 2012. „Věci se posouvají, ale ještě se nepodařilo dojít k dohodě a mít písemný dokument,“ přiznal náměstek královéhradeckého hejtmana Aleš Cabicar (TOP 09).

Podle mluvčí ministerstva zdravotnictví Gabriely Štěpanyové se nyní čeká na polské připomínky ke smlouvě. „Jejich zaslání pravidelně urgujeme,“ ujistila. Mluvčí polského ministerstva zdravotnictví Krzysztof Jakubiak uvedl, že jde o dlouhodobou práci. „Pouze hluboká analýza v počáteční fázi minimalizuje riziko problémů při provádění regionálních dohod,“ uvedl. Ani jedno ministerstvo si netroufá odhadnout, kdy by mohla být smlouva podepsána.

Pozitivní je podle záchranářů skutečnost, že obě strany mají alespoň společná cvičení, a tak se na budoucí spolupráci připravují.

Autor: mld, ČT24

Continue Reading

Aktuality

Polsko volá po „společném stanovisku“ EU a NATO ke kauze Huawei

Published

on

Evropská unie a Severoatlantická aliance by měly přijmout „společné stanovisko“ ke společnosti Huawei, vyzývá polský ministr vnitra Joachim Brudziński poté, co byl zaměstnanec čínského výrobce telekomunikačních technologií zatčen a obviněn ze špionáže.

Spolu s Wang Wej-ťingem byl zatčen také bývalý polský zpravodajský důstojník Piotr D., oba mohou být zadrženi až na tři měsíce. „Znepokojení okolo firmy Huawei panuje též v NATO,“ řekl Brudziński a dodal, že organizace by měly společně rozhodnout, zda vyloučit Huawei ze svých trhů. Polsko chce pokračovat ve spolupráci s Čínou, ale potřebuje otevřít diskusi ohledně firmy Huawei, uzavřel ministr.

NATOaktual.cz

Continue Reading

Aktuality

Petruška Šustrová: Stop nenávisti

Published

on

Polsko zahalil smutek. V neděli těsně před osmou večer při hudební benefiční akci v Gdaňsku vpadl na pódium sedmadvacetiletý Stefan W. a pobodal dlouholetého primátora města Pawła Adamowicze.

Ten v pondělí po poledni zemřel.

Pawel Adamowicz byl starostou Gdaňsku od roku 1998, pošesté byl do této funkce zvolen loni v listopadu. V 80. letech byl součástí protikomunistického odborového svazu Solidarita. Adamowicz byl vystudovaný právník a jako politik velmi úspěšný, byl primátorem Gdaňsku více než 20 let, od roku 1998. V pondělí večer se v mnoha desítkách polských měst konaly smuteční pochody, shromáždění a mše, vyjádřily se desítky politiků včetně těch nejvyšších. Na shromážděních se recitovaly básně, pochody byly většinou mlčenlivé, hlavní heslo ovšem bylo společné: Stop nenávisti. Vražda zemi skutečně šokovala.

Útočník na pódiu před stovkami lidí vykřikoval, že gdaňský primátor zemře, protože on, vrah, byl nespravedlivě vězněn a ve vězení ho „mučila vláda Občanské platformy“.

Naučit se rozlišovat

Smutným paradoxem je, že Paweł Adamowicz už nebyl členem hlavní opoziční strany, kterou je Občanská platforma od voleb v roce 2015, v loňských volbách kandidoval do primátorské funkce za sdružení „Všechno pro Gdaňsk“. Stefan W., který je nyní obviněn a ve vazbě, byl v roce 2013 odsouzen na pět a půl roku za bankovní loupeže. Ve vězení u něj byla zjištěna schizofrenie. Propuštěn byl po vykonání trestu loni v prosinci. Šlo nepochybně o akt individuálního teroru, vraždu spáchal duševně chorý člověk, ovšem politici i všemožní veřejní činitelé, kteří se k ní vyjadřují, často mluví o neblahé atmosféře nenávisti, která v Polsku panuje. Polská společnost je hluboce rozdělená mezi stoupence vlády a opozice, kteří se přou, častují se různými urážkami, anebo spolu vůbec nemluví.

Opozice útočí na vládu, která jí oplácí stejným, pod proudem vzájemných osočení je často obtížné vyluštit, jaký je pravý stav věcí. Vládní politici – pro pořádek dodám, že ne všichni – bývají ochotni povzbuzovat i seskupení, která hlásají nenávist a dopouštějí se pod údajně vlasteneckými hesly násilných útoků. Podobnou situaci známe: i česká společnost je rozdělená, i u nás se kvůli politice rozpadla řada vztahů, stoupenci a odpůrci vlády si často nemohou přijít na jméno. Kdekdo kráčí za svou pravdou a nechce nic jiného slyšet, nevnímá argumenty a reaguje urážkami.

I u nás najdou extrémisté v politické vrstvě představitele, kteří jsou za projev podpory ochotni schválit i vystoupení, která by slušná společnost neměla tolerovat. Měli bychom se – v Polsku i u nás – naučit rozlišovat. Na kritice vlády samozřejmě není nic špatného, je ale pochybné pochodovat v jednom šiku s lidmi, kteří hlásají nenávist jako program. A měli bychom si dát pozor, zda nás nespokojenost neunáší příliš daleko, zda nepřekračujeme mez, za kterou už je běžné soužití nemožné.

Slova Stop nenávisti, která byla leitmotivem pondělních polských smutečních manifestací, opravdu není prázdné heslo. Pokud Polsko něco naléhavě potřebuje, je to snaha překlenout vzájemnou nesnášenlivost a pokusit se alespoň o vzájemnou komunikaci.

Petruška Šustrová, Rozhlas plus

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Česko a Polsko léta jednají o smlouvě pro záchranáře, ti zatím nesmějí u sousedů pomáhat 18.1.2019
    Když se v Polsku hned za hranicemi stane vážná dopravní nehoda a české záchranné složky to k ní mají blíž, mohou k ní bez okolků vyrazit pouze hasiči. Sanitky by měly na hranicích zastavit, protože ani po letech vyjednávání dosud neexistuje mezistátní smlouva, která přeshraniční zásahy umožňuje. Kdy bude, se neodvažují odhadovat ministerstva zdravotnictví ani […]
    Jaromír Piskoř
  • Polsko volá po „společném stanovisku“ EU a NATO ke kauze Huawei 18.1.2019
    Evropská unie a Severoatlantická aliance by měly přijmout „společné stanovisko“ ke společnosti Huawei, vyzývá polský ministr vnitra Joachim Brudziński poté, co byl zaměstnanec čínského výrobce telekomunikačních technologií zatčen a obviněn ze špionáže. Spolu s Wang Wej-ťingem byl zatčen také bývalý polský zpravodajský důstojník Piotr D., oba mohou být zadrženi až na tři měsíce. „Znepokojení okolo […]
    Jaromír Piskoř
  • Hrozí zmrazení peněz zemím EU, které nedodržují právo. Nahnuto má Polsko, Maďarsko či Rumunsko 18.1.2019
    Evropský parlament ve čtvrtek schválil návrh zastavit platby z rozpočtu Evropské unie členským zemím, které nerespektují zásady právního státu. Učinil tak na závěr čtyřdenního plenárního zasedání ve Štrasburku. Opatření, které je zamýšleno jako ochrana víceletého finančního rámce pro roky 2021 až 2027, musí odsouhlasit ještě unijní státy. „Nový mechanismus by měl zajistit, že unijní fondy […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality