Reklama
design Datum , .
RSS
Češi i Poláci jsou v pasti. Nechceme EU, ani příklon k Rusku. Ale co chceme?
Publikováno v Pá. 12. Květen 2017 v rubrice Aktuality, Historie, Rozhovory

Mludek

Polsko a Česko dnes zažívá podobné problémy. „Polarizace společnosti není něčím, k čemu by docházelo pouze v Polsku, ale v podstatě v celé Evropě. Středoevropské státy se v tomto kontextu zdánlivě ocitají mezi dvěma mlýnskými koly. Na jedné straně jsou logo echo24zde marné snahy Evropské unie, která místo aby se zabývala závažnými tématy, jen stále produkuje další směrnice, na druhé straně je zde hrozba příklonu k Rusku, se kterým mají obyvatelé těchto států špatnou historickou zkušenost,“ říká bývalý disident a signatář Charty 77 Ivo Mludek v rozhovoru pro deník ECHO24.cz.

Zároveň se vrací v interview do 80. let, kdy český a polský disent vycházel z odlišných pozic. „Polská protikomunistická opozice fungovala v příhraničních oblastech jinak než česká,“ říká Mludek. „Díky předešlému aktivnímu odboji nebyly proti odpůrcům režimu v pohraničí v posledních letech totality uplatňovány tvrdé represe tak jako u nás. České disidenty ve Slezsku navíc silně ovlivňovala progresivní polská kultura,“ vysvětluje opavský publicista.

Pocházíte z Hlučínska, kde se historicky střetávaly vlivy české, německé i polské kultury. Jak tato skutečnost ovlivnila současnou podobu regionu?

Tuž pravda, že fest (smích). Už jen ve zdejším typickém hlučínském, tedy lépe „prajzském“ nářečí se přirozeně míchá čeština, polština a němčina. A pro zbytek republiky naprosto netypické situace tu namíchala i historie. Před asi dvaceti lety jsem pořizoval pro místní noviny rozhovor s paní, která slavila sté narozeniny. Vzpomínala, jak postupně žila v německém Prusku, prvorepublikové demokracii nově vzniklého Československa, pak za druhé světové války v německé nacistické Třetí říši, později opět v Československu, z něhož se zanedlouho stala komunisty ovládaná Československá socialistická republika a po dlouhých letech nakonec v České republice.

K tomu můžu posloužit i příběhem z vlastní rodiny. Můj táta se narodil za druhé světové války v Ratiboři, dnešním polském městě, které bylo tak jako celé Hlučínsko dlouho součástí Pruska a na počátku druhé světové války jej Němci prohlásili za tzv. Altreich. Zdejší muži tedy měli na rozdíl od mužů z Protektorátu Čechy a Morava k Německu brannou povinnost. Narukovat do Wehrmachtu musel i můj děda a krátce nato přišel babičce dopis, že padl kdesi na východní frontě. Po válce odešla babička i s mým malým otcem za svými rodiči do Hlučína, kde se znovu vdala a založila novou rodinu. Děda ovšem ve skutečnosti přežil v zajetí v ruském lágru v Karagandě, domů se dostal až po intervencích Červeného kříže po osmi letech a bydlel pak až do smrti kousek od Berlína. Když jsem se za ním mohl po roce 1989 konečně vydat, bavili jsme se spolu – on Němec jako poleno, který neumí česky, já Čech jako poleno, jehož němčina je prabídná – jazykem, který jsme uměli oba. Polštinou.

Na konci 80. let jste vydával samizdatový časopis Protější chodník o polské literatuře a hnutí Solidarita a překládal básně polských autorů. Jak velký vliv na vás tehdy měla polská kultura?

Určitě zásadní. V pohraničí se masově sledovala polská televize, která i za komunistů vysílala kvalitní západní filmy. Pro mne a mé kolegy ale bylo oknem do světa polské rádio, „wieczory plytowe“ Tomasze Beksinského, Piotra Kosinského či Piotra Kaczkowského byly v neuvěřitelném kontrastu s přiblblým normalizačním popem, který se linul z českého éteru. Pak tady byly polské skupiny Anawa s Markem Grechutou, Siekiera, Aya Rl, ale taky hodně „vzpurné“ kapely, jako například Dezerter. Jednou se nám podařilo dostat se na rockový festival do Jarocina, kde jsme si připadali jako na Západě, takovou míru svobody jsem zažíval v životě poprvé. Když jsme se pak po návratu setkávali s komunistickou protipolskou propagandou, která se snažila zabít dvě mouchy jednou ranou a sympatie k odbojným Polákům překrývat obrazem národa, jehož vinou není v pohraničí k dispozici toaletní papír a hygienické potřeby, protože je vykoupili polští šmelináři, přešli jsme s kolegy Alešem Bartuskem a Jaromírem Piskořem od zuřivého skřípání zubů k rozhodnutí, že se budeme v našem samizdatu Protější chodník Polsku věnovat systematicky. Chtěli jsme ukazovat jiné Polsko tak, jak jsme ho znali my – odbojné, nepokořené, akční. Pravý opak vnitřní emigrace normalizovaného Československa.

Jak probíhala komunikace mezi vámi a polskou stranou?

S polskou stranou jsme se snažili navázat kontakt intenzivně od roku 1987, ale měli jsme ojedinělé a spíše náhodné úspěchy. Vše se změnilo poté, co Jarda Piskoř získal kontakt na básníka a majitele antikvariátu v Polském Těšíně Jerzyho Kronholda, pozdějšího dlouholetého generálního konzula Polské republiky v Ostravě. Přes něj jsme se dostali k dalším aktivistům z Bielsko-Biale a Wroclawi, stali se členy Polsko-československé solidarity a naše aktivity začínaly dostávat promyšlený rámec.

Komunikace samozřejmě nebyla jednoduchá. Poté, co StB sebrala Jaromíru Piskořovi pas, zadrželi i mě na hranicích při legálním pokusu o přechod do Polska a kromě ztráty pasu mi také začalo trestní stíhání ve dvou paragrafech proti republice, z něhož mne dostala až amnestie po listopadu 1989. Do Polska tedy jezdili naši kurýři, například Oldřich Honěk nebo Rosťa Fišer, kteří předávali vzkazy nebo materiály. Batohy s literaturou si zase vyměňovali konspiračně kurýři na zelené hranici. Také jsme do Polska poslali několik lidí „vyučit“ se řemeslu ilegálního rozmnožování samizdatu. Jako jediný z nás vydavatelůProtějšího chodníku mohl do Polska jezdit už jen Aleš Bartusek, kterého jsme drželi pokud možno v pozadí, protože ještě studoval vysokou školu. Ten zůstal živou připomínkou Polsko-československé solidarity dodnes – během svých konspiračních cest se seznámil se svou budoucí manželkou, rovněž členkou skupiny, Elżbietou Leszczyńskou, se kterou už čtvrt století bydlí v Polsku.

Disidentů v Moravskoslezském kraji nebylo mnoho a jejich situace byla ztížená, protože na rozdíl od jejich pražských kolegů nebyly tvrdé represe vůči nim „tolik vidět“. Platila obdobná situace i pro polské disidenty v česko-polském příhraničí?

Fungování tehdejší opozice v Polsku a v Československu bylo dost odlišné. Opozice v Polsku byla početnější a odbojnější. Kolega Aleš Bartusek v jednom dobovém textu napsal, že opozice u nás měla spíše rozměr morální, než politický, a přímé dopady její činnosti byly ve srovnání s masovostí té polské velmi malé. Polští disidenti z pohraničí, se kterými jsme se potkávali, to už měli v posledních letech před změnou režimu trochu volnější, což byl ale výsledek draze zaplacených desetiletí kontinuálního aktivního odporu proti komunismu. Rozdíl z časů konce komunismu nejlépe ilustruje událost, která se stala už po kulatém stolu v Polsku mezi vládou a opozicí. Přátelé Janusz Okrzesik a Andrzej Grajewski jeli spolu s námi do Brna na setkání s Jaroslavem Šabatou a ještě před tím jsme se stavili u Ládi Henka, dnešního editora Událostí a komentářů České televize, který byl tehdy tak jako já pomocný dělník. Andrzej i Janusz už měli červené diplomatické pasy, ale seděli jsme u Ládi v pokoji, totálně zpřeházeném po domovní prohlídce StB, která tam proběhla jen pár hodin před naším příjezdem.

V roce 1990 jste spoluzaložil novinové vydavatelství Region, které vydávalo regionální deníky v Moravskoslezském kraji. Reflektoval obsah jednotlivých deníků vyšší zastoupení obyvatel polského původu v kraji?

My jsme nejprve vycházeli na Opavsku a Krnovsku, kde polská menšina není tak početná, jako například na Těšínsku. Polské problematice jsme se intenzivně věnovali, protože nás zajímala, spíše jsme ale pokračovali v trendu ze samizdatu, tedy ve snaze nabourávat stereotypy o Polácích a narovnávat pohled na naše společné historické zkušenosti, i ty negativní. Přinesli jsme například velký materiál o tom, za jakých okolností probíhala polská účast na okupaci Československa v roce 1968 i o protestech, které ji v Polsku doprovázely včetně do té doby u nás neznámého příběhu Poláka Ryszarda Siwiece, který se tehdy ve Varšavě na protest proti okupaci upálil. Nebo jsme publikovali materiál o tom, že chybělo málo a československá armáda by zase intervenovala v Polsku v roce 1981. O tom se mnoho neví, ale připravenou invazi, jejíž jedno křídlo mělo mimochodem probíhat na linii Opava-Opolí, zastavilo nakonec vyhlášení výjimečného stavu. Manévry, které připravovanou invazi doprovázely, dokonce jeden český voják zaplatil životem.

Také jsme v našich novinách podporovali polsko-český divadelní festival Na hranici v Polském a Českém Těšíně, u jehož zrodu jsme stáli, nebo snahu o zavedení tzv. malého pohraničního styku, tedy možnosti pro lidi z pohraničí překračovat státní hranici jen s občanským průkazem. Když se pak v prosinci 2007 na hranici mezi Polským a Českým Těšínem slavnostně rozřezávala hraniční závora u příležitosti počátku Schengenu, dorazili jsme my staří harcovníci Janusz Okrzesik, Aleš Bartusek a já symbolicky každý se svým synem.

V čem se podle vás nejpodstatněji lišil porevoluční vývoj v Polsku a České republice?

Na toto téma vedeme s kolegy z Polsko-československé solidarity už dlouhá léta debatu. Vývoj v obou zemích se liší v tisíci maličkostech. Jiný byl způsob převzetí moci opozicí i míra pragmatické spolupráce se starými strukturami, jinak jsme přistupovali nebo nepřistupovali k vyrovnávání se s minulostí a lustracím, lišila se privatizace. Vždy se ale nakonec shodneme, že to hlavní, o co nám vždy šlo, máme naštěstí společné, protože jsme členy NATO, Evropské unie a po dlouhých desetiletích také geopoliticky opět součástí euroamerického civilizačního prostoru.

Jak se jako bývalý disident a novinář díváte na současnou politickou situaci v Polsku?

Začal bych tím, že Polsko je ve výborné ekonomické kondici. Jeho politická rozpolcenost, která se stále stupňuje, ale může mít patologické důsledky. V Polsku provádí každá vítězná strana po volbách rozsáhlé změny na úřednických postech, proto si myslím, že je silně negativní reakce z Evropské unie na politiku nyní vládnoucí PiS trochu nespravedlivá. Je pravda, že PiS umí dobře definovat problémy ve společnosti, ale pistolnické způsoby, jimiž se je snaží řešit, jsou cestou do pekel. V problémových okamžicích začínají vyhřezávat latentně přítomné neduhy polské politické scény, jako jsou přepjatý nacionalismus, konspirační teorie, nebo nesmiřitelné protichůdné výklady historie a její překrucování.

Mohlo by podle vás dojít v České republice k podobnému rozdělení společnosti na proevropské liberály a konzervativce tak, jak je to patrné v Polsku již od pádu komunismu?

Polsko je skutečně dost nesmiřitelně rozpolcené, ale společnost se štěpí v celé Evropě, které se v tomto začíná blížit také Amerika. Podívejte se na Německo, Francii, Velkou Británii, Maďarsko nebo Českou republiku poté, co jsme dopustili takovou pitomost, jakou je přímá volba prezidenta v systému parlamentní demokracie. Štěpící linie sice probíhají v každém státě jinde, ale jsou symptomem stejné krize, kterou prochází současná Evropa, vymírající zadlužený kontinent, v němž demokratickou soutěž stran ovládl populistický politický marketing a jehož Unie chrlí jednu absurdní regulaci za druhou, ale není schopna reagovat na reálné problémy rozbouřeného světa. No, a občané střední Evropy se zkušeností komunistické minulosti, kteří nechtějí ani unitární byrokratickou Evropskou unii s jejím stále se prohlubujícím pověstným „deficitem demokracie“, ale zároveň si ani v nejmenším nepřejí jakýkoliv příklon k Rusku, jsou náhle v pasti. Jako by tu nebyla jiná možnost, než tyto dvě špatné.

Vztahy Česka a Polska byly v některých historických obdobích komplikované, dnes jsou obě země členy EU i Visegrádské čtyřky. Co Čechy a Poláky nejvíce spojuje?

Určitě je nejvíce spojuje geopolitická poloha mezi Německem a Ruskem a vše, co to v minulém století pro oba státy znamenalo. Po roce 1989 jsme na chvíli uvěřili tomu, že dějiny skutečně končí a že předáme naši zemi dětem ukotvenu v euroamerickém bezpečnostním prostoru. Bylo to bohužel jen zdání, dějiny kolem nás se opět dávají do pohybu, který nevěstí moc dobrého, Evropu a svět opět začínají obcházet stará strašidla. Doufám tedy, že oba státy také spojuje poučení z toho, že když chtěl jeden z nich využít ve svůj prospěch momentálního oslabení toho druhého, jako například v minulém století na Těšínsku, obrátilo se to nakonec i proti němu samotnému.

 

Ivo Mludek se narodil v roce 1964 v Opavě. Od maturity až do sametové revoluce pracoval v řadě dělnických pozic, např. jako skladník a kulisák. Podílel se na vydávání samizdatového časopisu Protější chodník, ve kterém se věnoval dění v Polsku. V prosinci 1988 podepsal Chartu 77. Po pádu komunismu vystudoval veřejnou a sociální politiku na Fakultě sociálních věd UK. Spoluzaložil novinové nakladatelství Region, které následně prodal. Několik let byl členem opavského zastupitelstva. V současné době působí jako publicista na volné noze a mediální poradce pro sociální a humanitární organizace.

Autor: Michaela Krýdová, vyšlo v Echo24

 

 

Kalend akc