Connect with us
Reklama




Aktuality

Autostráda mrtvých duší?

Published

on

Josef Mlejnek jr.Když se filmový režisér Luis Buňuel počátkem osmdesátých let dozvěděl, že vůdce polské Solidarity Lech Walesa při sobě nosí růženec, podle svědectví polského kolegy Andrzeje Wajdy prý reagoval nechápavým zvoláním: „Jak může být dělnický vůdce nábožensky založený? Vždyť to je rozpor sám o sobě.“„Tomu vy na Západě nemůžete rozumět,“ odpověděl mu tehdy (nepřímo) v interview s Orianou Fallaciovou Walesa. „Církev pro vás nikdy nebyla tím, čím byla a je pro nás – symbolem boje. Byla jedinou institucí, která se nikdy nesklonila před utlačovateli.“  Babylon 4 2013

 

Solidarita představovala hnutí zároveň občanské, národní, odborářské i náboženské, a vymykala se tak zařazení do jakékoliv politické či sociální kategorie, známé ze západní Evropy. Což na jednu stranu vyplývalo ze skutečnosti, že Solidarita vlastně zastřešovala celé pestré spektrum polské společnosti, vyjma vládnoucí prosovětské kliky a těch, kteří měli z jejího panování prospěch, na stranu druhou měla tato výjimečnost své vlastní (polské) historické, kulturní a náboženské zdroje. Období od srpna 1980 do prosince 1981 neslo též silné rysy náboženského či nábožensko-morálního vzepětí společnosti, pro něž bylo typické právě slovo, jež dalo název celému hnutí – solidarita. Jakoby se skutečně naplnila slova papeže Jana Pavla II., pronesená v červnu 1979 ve Varšavě při jeho návštěvě Polska: „Nech sestoupí Duch Tvůj a obnoví tvář země. Této země!“

Právě tato atmosféra určovala i tehdejší vztah Poláků k některým základním politickým a ekonomickým otázkám (demokracie, socialismus versus kapitalismus), jenž by se dal zhruba označit za jakousi „třetí cestu“, byť řadu politických postojů diktovala (ovlivnila) i geopolitická situace a vědomí, že asi není možné pomýšlet na to, že by počátkem osmdesátých let Polsko mohlo opustit sovětský blok a vydat se plně suverénní cestou. Mnozí Poláci (i někteří zahraniční autoři) si však po roce 1989 kladli otázku, zda postkomunistické Polsko znamená naplnění ideálů Solidarity z počátku osmdesátých let, přičemž odpověď byla minimálně zčásti negativní, a to zejména kvůli individualistické a přísně konkurenční (a tedy „nesolidární“) kapitalistické tržní ekonomice, jakož i kvůli konzumnímu a sekulárnímu charakteru moderní západní společnosti.

Loděnice na suchu

Čtvrtého června 1989 se v Polsku, na základě dohod Solidarity a režimu u kulatého stolu, konaly polosvobodné volby, které notně přispěly k urychlení pádu komunismu. Volná soutěž proběhla pouze o 35 % křesel v dolní komoře (Sejmu) a o všech 100 míst v nově zřízeném Senátu. Solidarita, původně vzniklá a dodnes působící jako odborový svaz, dokázala drtivě zvítězit všude, kde mohla, což samo o sobě notně podrylo již tak zerodované základy komunistického systému. Ale stejného dne, byť na opačném konci Zeměkoule, čínský režim brutálně potlačil demokratizační hnutí. Čtvrtého června 1989 nebylo asi nikde psáno, že to u nás, ve střední Evropě, dopadne tak, jak to nakonec dopadlo, a že to třeba nedopadne nějak podobně jako na pekingském Náměstí nebeského klidu. Onoho šťastného konce komunismu si u nás nikdo nikdy moc nevážil. Otázkou zůstává, zda to lze někomu vyčítat: nová doba si žádala svoje a ona vytoužená nová doba má též – mimo jiné – i tu nemilou vlastnost, že nikoho nenechá moc dlouho přemýšlet. Kdo chvíli dlouze přemýšlel, už přemýšlí opodál, už nestíhá, už ho někdo honí, už mu vyčítají, že nedělá, a že tedy ani nevydělává. Stává se osobou nepřizpůsobivou, neproduktivním kůlem v plotě, který nedovede držet krok s šíleným tempem udržitelného růstu.
Držet krok s tempem růstu nedokázala v uplynulém skoro čtvrtstoletí ani gdaňská loděnice, nesoucí v dobách komunismu jméno masového vraha Vladimíra Iljiče Lenina. Místo, kde se – za zpěvu mariánských písní – zrodilo hnutí Solidarita, které má na pádu komunismu nehynoucí historickou zásluhu. Do roku 1990 vyráběla lodě pro Sovětský svaz, jak měla určeno v rámci RVHP. Ale co pak? Pokusy o restrukturalizaci střídaly jiné pokusy o restrukturalizaci, produkce klesala, plány na záchranu zůstávaly většinou na papíře. Když chtěli loděnici zavřít postkomunisté, které vynesly k moci hlasy ve svobodných volbách, použili zcela liberální kapitalistický slovník: efektivita, produktivita, rentabilita. Nic z této kapitalistické „svaté trojice“ prý v gdaňských docích nenalezli, takže ortel zněl jasně: zavřít. Ale gdaňská loděnice je víc než loděnice. Je to symbol, bašta, v níž se svedla jedna z rozhodujících bitev s komunismem. A najednou ji chtěli komunisté v dobře padnoucích kapitalistických sakách zlikvidovat. Každý věděl, že hlavně z pomsty. Neustále opakovaná mantra „efektivita – produktivita – rentabilita“ nemohla pravý záměr zastřít. Tehdy se ale strhl velký povyk a postkomunisté museli couvnout.

Loděnice zůstala, avšak ne na živu, leč u skomírání. Moc toho nevyráběla a stejně spěla ke krachu. Pak Polsko vstoupilo do Evropské unie. Ta snad pomůže, napadlo tehdy nejednoho Poláka. Unie pomohla, ale trhu. Loděnici nakonec koupili nějací ukrajinští oligarchové, vymínili si však, že polská vláda musí do podniku nejdříve nalít pěknou sumu peněz, jinak Ukrajinci couvnou a polská lodní produkce zůstane navždy na suchu. Což o to, polská vláda by peníze i poskytla, vždyť šlo o něco mnohem víc než jen o kšeft a udržení zaměstnanosti, leč zapojila do podpůrných penězovodů i tzv. evropské finance. Nechala zpracovat nějaký ten restrukturalizační plán, ale narazila u Evropské komise. Podle ní projekt neskýtal záruky efektivity, produktivity a rentability, a začala tak žádat poskytnuté peníze zpět. A vůbec – Evropská komise hlídá podmínky rovné soutěže na celoevropském trhu a přebujelé státní dotace pokřivují rovnou soutěž (nejen) v loďařství, čili… Čili asi zavřít a basta! Nebo zpracovat lepší restrukturalizační projekt a nechat v loděnici vyrábět místo lodních šroubů třeba vrtule do větrných elektráren. Nebo prostě cokoliv, co vyhoví trojbožstvu efektivity, produktivity a rentability. Sekačky na trávu, záchodové mísy, elektrické ohradníky, varné konvice, rybářské sítě, levá přední kola do traktorů, jejichž pravá přední se vyrábějí v Číně, levá zadní v Turecku a pravá zadní v Belgii. Každý má přece dělat to, co nejlépe umí, a hlavně: efektivně, produktivně a rentabilně.
Nakonec se to tehdy (v roce 2009) ještě s Evropskou komisí i ukrajinským oligarchickým kapitálem nějak uplácalo, loděnice nezkrachovala, byť musela vyrábět i ony vrtule do větrných elektráren. Dnes má ale opět na kahánku. I z toho důvodu, že čínské nebo korejské produkci dovede Evropa (nejen) ve stavbě lodí konkurovat jen velmi obtížně, neboť by musela stlačit životní úroveň obyvatelstva možná až na úroveň, kvůli které se polští loďaři v roce 1980 vzbouřili proti komunistickému režimu. Nejde o lenost, o přehnané požadavky. Spíše o to, že v globálním ekonomickém systému je zkrátka něco špatně.

Staří Řekové prý řadili lodní stavitelství mezi čistokrevné druhy umění. Když Antonín Dvořák spatřil lokomotivu, posteskl si, že by všechny své symfonie vyměnil za to, kdyby mohl lokomotivu vynalézti. Kdyby staří Řekové mohli spatřit lokomotivu, kterou viděl Antonín Dvořák, považovali by ji patrně za umělecké dílo. Kdyby ale mohli spatřit lokomotivy, jež se produkují dnes, už by je to asi nenapadlo.
A právě v tom je zakopán pes. Průmysl už nemá s uměním nic společného. Což o něm šlo říci dávno před pádem komunismu. Ale horší se to. Nalévání peněz ze státního rozpočtu do zastaralých továren pochopitelně nic nezachrání, avšak současné pojetí rentabilní efektivity asi taktéž ne. Zvláště ne, pokud ji má pohánět setrvale stoupající utrácení. Konzumuj, utrácej, nebo bude zle! Tak zní hlavní a vlastně jediné přikázání naší civilizace – rostoucí spotřeba má pohánět ekonomiku k vyšším a vyšším výkonům. Kdo neutrácí, bude utracen! Ale jednoho dne tato šílená spirála stejně praskne. A ten den se blíží.

Krásné, nové, bezduché?

Dnešní Polsko by se dalo označit i jako jedno velké staveniště. K obrazu z předvolebních či jiných propagačních klipů má samozřejmě pořád daleko, na což mnozí Poláci oprávněně žehrají, nicméně roste, modernizuje se a v hmotném smyslu začíná Česko dohánět.
Polská ekonomika zažívá trvalý růst, a jako jediná v Evropské unii rostla dokonce i v průběhu předchozí ekonomické krize v letech 2008 a 2009. Na polském exportu se dnes už nejvíce podílejí strojírenské výrobky. A například v leteckém průmyslu, který byl po dlouhá léta českou chloubou, se nám Polsko minimálně vyrovnalo, není-li dokonce v předstihu.
Městský život v konzumním kapitalismu a západní liberální a sekulární (pop)kultura jako vzor formují nemalou část dnešní polské mládeže, což se projevilo i v deseti procentech hlasů pro hnutí Janusze Palikota ve volbách v roce 2011. I proto dohánění technické a infrastrukturní modernity v Polsku zdaleka nevyvolává pouze pozitivní reakce. Má řadu kritiků, a dalo by se dokonce říci, že zemi štěpí na dva velmi znesvářené politické tábory. Výtka, že nová (kapitalistická) doba přinesla namísto společenské solidarity spíše ostré lokty, namísto pevných postojů mravní relativismus a namísto prohloubení křesťanské víry invazi západní popkultury, tvoří jednu z hlavních linií kritiky zaznívající například i z řad současných polských odborů Solidarita (a zejména z prostředí opoziční sociálně-konzervativní strany Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczyńského) vůči vládní liberálně-konzervativní Občanské platformě Donalda Tuska. Jde o kritiku v mnohém oprávněnou, byť ve víru politického boje též pochopitelně často emotivně přehnanou a politicky snadno zneužitelnou.
Polští opoziční konzervativci nemají nic proti dálnicím či železničním koridorům ani proti hospodářskému růstu. Tuskově Občanské platformě však vytýkají, že kvůli modernizaci opomíjí, či dokonce pošlapává řadu věcí, jež jsou mnohem důležitější než dálnice nebo supermoderní stadión, neboť Tuskova modernizace prý znamená i výprodej tradičních polských hodnot a podřízení země Bruselu.

Konzervativci okolo strany Právo a spravedlnost prostě odmítají „pozápadnění“ Polska ve smyslu hodnotového relativismu. Bojí se, že polské dálnice budou v krásných a tichých ekologických vozech brázdit mrtvé duše. Sice s příjmem na hlavu na úrovni Německa, avšak s hlavou prázdnou, bez ponětí o Bohu, posledních věcech člověka i bez živé vzpomínky na tragickou i hrdinskou tradici polských povstání či Solidarity a boje proti komunismu.
Proč se tím příliš trápit, když moderní konzumní svět nabízí tolik příjemného, když člověka osvobozuje od každodenní dřiny. Jde přece o zátěž minulosti, kterou by úspěšná transformace měla překonat – argumentují od devadesátých let mnozí „modernizátoři“ Polska, byť zpravidla nikoli v takto vyhraněné podobě. Ale velmi podobně na svět pohlížela a dosud pohlíží česká polistopadová společnost, jež vyspělost měří především mírou hmotné životní úrovně, dálnicemi, nákupními centry či hustotou sítě cyklostezek. Avšak tak, jako by Polsku určitě prospělo dokončení dálniční sítě, by se česká společnost měla naopak blíže zajímat o starosti polských konzervativců. Pokud náš „krásný nový svět“ v blízké či trochu vzdálenější budoucnosti zkrachuje, což je docela reálná varianta, bude se jí to hodit.

Josef Mlejnek jr.

uveřejněno v BABYLON č. 4 / XXII • 3,  otištěno se souhlasem autora

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuality

Nechceme jít cestou Polska

Published

on

Nechceme jít polskou (a maďarskou) cestou, je výrok aktivistů Milionu chvilek a pod tímto heslem svolávají demonstraci. Ona polská cesta zůstává ale mlžně naznačena něčím, o čem prý hovoří celý svět. Pokud to zjednoduším, polská justiční reforma je kádrová reforma, která u nás proběhla již v devadesátých letech, jen s tím rozdílem, že si pořádek udělali čeští soudci mezi sebou a profláknuté komunistické kádry poslali do důchodu nebo do advokacie. V Polsku se nic takového nestalo a v polské justici doživotně jmenovaní soudci zůstali. Nelze navíc tak úplně tvrdit, že by se polští postkomunisté v talárech nevyskytovali i ve vládním táboře.

V Polsku je třetina soudců proti vládě, většina dělá svou práci a nezávisle soudí a několik set polských soudců zastává nějaké funkce, za které po pětileté vládě může poděkovat PiS. Tito soudci nahradili Ty, kteří po desetileté vládě Tuska děkovali za funkce jeho vládní koalici (v Polsku je cca 10 000 soudců). Podle evropských smluv zůstává organizace justice na jednotlivých zemích, a proto nemůže Evropská komise řešit, kolik a jakých struktur bude mít polské soudnictví. Komise dnes spolu s polskou opozicí řeší lidskoprávní názory polských soudců na podobu justiční reformy, kterou v Polsku schválil zvolený parlament a podepsal zvolený prezident.

Názorem rebelujících polských soudců je ale i takový, že nově navržení soudci a jmenovaní polským prezidentem soudit nemohou (jde o 357 soudců), protože je navrhla Soudcovská rada, která podle názoru rebelujících soudců není nezávislá. Po tomto aktu vznikl návrh onoho „náhubkového zákona“, prošel Sejmem, byl podepsán polským prezidentem a začal platit. Ten pod disciplinárním trestem zakazuje soudcům zpochybňovat mandát prezidentem jmenovaných soudců. Disciplinární komisi polského Nejvyššího soudu rebelující soudci neuznávají, ale ta stále v zákonem vymezených pravomocech soudí a účinně trestá soudce. Evropský soudní tribunál na návrh Evropské komise a komisařky Věry Jourové vydá v dohledné době rozhodnutí, kterak Polsko porušilo, či neporušilo evropské právo.

Soudní reformu prosazuje v Polsku Ministerstvo spravedlnosti spolu s polským prezidentem. Roky a podle průzkumů v tom o co jde, se těžko orientuje většina polských voličů. Pro mě osobně byl v onom nepřehledném souboji vidění polského práva, důležitý názor polského premiéra Morawieckého, který několik let vleklých soubojů do onoho procesu nezasahoval. Zasáhl až v situaci, kdy rozhodnutí rebelujících soudců Nejvyššího soudu o zpochybnění moci jiných soudců soudit a platnosti jejich rozsudků paralyzovalo polské soudnictví. V této fázi i polský premiér soustřeďující se hlavně na ekonomiku, zvedl hlas a velmi silně a nekompromisně podpořil polského prezidenta a ministra spravedlnosti.

Pokud to dobře chápu, Milion chvilek tedy nechce, aby české soudnictví šlo podobnou cestou jako polské soudnictví. Podobnou cestou jít nemůže, protože nemáme v České republice Soudcovskou radu. Chápu, že se aktivistům nemusí líbit, že časem dojde ke zvolení nových funkcionářů české justice a pravděpodobném dosazení ministryní spravedlnosti navržených a českým prezidentem jmenovaných osob. Stejně jako v případě volby ombudsmana se mi to nemusí líbit a mohu jít na ulici a vyjádřit svou nechuť, ale vůbec nechápu, proč do toho motat složitý spor o reformu polské justice, o níž si troufnu tvrdit, má v České republice povědomí jen několik odborných právníků.

Jaromír Piskoř

Continue Reading

Aktuality

„Opora pořádku, kandidát snů.“

Published

on

Ve velkolepém americkém stylu odstartovala v sobotu na sněmu vládní strany Právo a spravedlnost (PiS) kampaň prezidenta Andrzeje Dudy za znovuzvolení. „Polsko se mění k lepšímu, ale k dokonalosti má ještě daleko,“ prohlásil favorit květnových voleb o bilanci uplynulých let a příslibech do budoucna. Za svůj nejdůležitější cíl označil zvýšení životní úrovně Poláků. Projev ukončil v objetí s manželkou a na prezidentský pár se pak snesly konfety.

Dudova kampaň půjde ruku v ruce s praktickou politikou vládnoucí strany. Ta jí říká dobrá změna. Víc peněz pro rodiny a důchodce, nižší daně a vyšší investice. „Je třeba, abychom se snažili s politikou zacházet tak, aby se v ní každý cítil respektovaný,“ řekl mimo jiné Andrzej Duda.

Předseda PiS Jaroslaw Kaczyński, považovaný za nejmocnějšího muže v současném Polsku (přestože zastává jen funkci řadového poslance), označil Dudu za „oporu obrany pořádku, polské ústavy a práva“ v uplynulých letech. „Tentokrát máme kandidáta – můžeme říci – snů,“ uvedl Kaczyński.

Menšinová opozice naopak prezidentovi vytýká právě porušování ústavy a podřizování se pokynům stranického šéfa Kaczyńského při prosazování kontroverzní soudní reformy. Ta podle domácích i zahraničních kritiků, včetně Bruselu, ohrožuje nezávislost polských soudů. Dudova nejvážnější konkurentka se i proto na plakátech objeví s heslem „opravdová prezidentka“. Kandidátka opoziční Občanské platformy Małgorzata Kidawová-Błońská slibuje i jistou budoucnost. „Je to poslední šance, abychom zasypali příkop, který se prohlubuje ze dne na den. A to nemůžeme změnit za dva, tři roky nebo za pět let, ale musíme to změnit teď,“ vyjádřila se Kidawová-Błońská.

Až daleko za dvojicí kandidátů největších polských politických sil končí v průzkumech ti ostatní. O nejvyšší funkci se uchází nezávislý novinář Szymon Holownia, poslanec Evropského parlamentu Robert Biedron, první politik, jenž se v silně katolickém Polsku otevřeně hlásí ke své homosexuální orientaci. Kandiduje také předseda Polské lidové strany Wladyslaw Kosiniak-Kamysz, těšící se podpoře hlavně mezi rolníky, a za krajní pravici Krzysztof Bosak.

Podle průzkumů by Duda, těšící se podpoře PiS, mohl v prvním kole získat mezi 38 až 44 procenty hlasů, zatímco Kidawová-Blonská může počítat s podporou přibližně 22 procent voličů, odhodlaných jít k urnám. V druhém kole by pak podle těchto průzkumů měl Duda vyhrát.

AUTOR mkk, zdroj: ČTK, ČT24, celý text na ct24.ceskatelevize.cz

Continue Reading

Aktuality

Macron vůči Polsku otočil: připravuje postbritskou EU

Published

on

Donedávna nešetřil na adresu polské národovecko-konzervativní katolické vlády kritikou, mimochodem daleko ostřeji než Angela Merkel. A teď najednou, aniž by hnul brvou, mluvil ve Varšavě o Polsku jako o veledůležitém spojenci, bez něhož se Evropa nehne kupředu, mluvil o obratu ve vzájemných vztazích.

Obnovit německo-francouzsko-polský Výmarský trojúhelník

Dokonce slíbil obnovit tzv. Výmarský trojúhelník, tj. zvláštní privilegovaná setkávání prezidentů i vlád Francie, Německa a Polska, jaká žádná jiná země nemá, a která si ti tři dohodli počátkem 90.let v euforii po pádu komunismu. Tenkrát nám Čechům v tomto ohledu ujel vlak. Od nástupu Kaczyńského k moci se tyto schůzky nekonaly a teď je najednou Macron přináší na zlatém tácu.

Macron při svých jednáních ve Varšavě údajně nekritizoval destrukci polského soudnictví a jeho podřízení politické moci, celou věc hodil na Evropskou komisi, to že je její starost. Přitom přijel do Varšavy v nejvypjatější chvíli celého sporu kolem soudů. Bylo to jako studená sprcha pro všechny, kdo se v Polsku už pět let brání Kaczyńského monopolizaci moci a kdo stáli historicky u začátků Solidarity. A šokem pro všechny, kdo si pamatují Macronovy vzletné formulace o evropských hodnotách.

Nová EU bez Britů, se silnější Francií

Možná lze ale jeho chování rozumět i tak, že vzal vážně brexit a novou konfiguraci, kterou ten přinese evropskému kontinentu, i nebezpečí možné brexitové nákazy. A jakožto dnes nejvýraznější evropský politik se rozhodl nabídnout Varšavě vstřícnost. Možná, že tam přijel říci – teď máte šanci, karty se budou rozdávat nanovo. V nové evropské sestavě můžete hrát významnou roli, ovšem za předpokladu, že se vrátíte k hodnotám Unie. Nebo zůstat na vedlejší koleji. Vaše zodpovědnost. Můžeme otočit stránku.

V nové Evropě bez Britů se její těžiště posune na východ, kde dominuje téměř čtyřicetimiliónové Polsko. Jako by Macron Polákům říkal: Začněte už hrát roli střední mocnosti, předurčuje vás k tomu vaše velikost, demografie, poloha na východní hranici EU i vaše historie. V postbritské Evropě bude pro vás místo. O Visegrádu a zbytku střední Evropy ovšem ani slovo.

Bude to Evropa, kde Britové už nebudou klást překážky další integraci, kde ještě větší roli než dosud budou hrát Francie s Německem, a kde nejspíš Francie posílí své postavení. Bez Britů je teď Francie jedinou zemí EU, která má dimenzi světové mocnosti: jako jediná vlastní jadernou zbraň, jako jediná je stálým členem Rady bezpečnosti OSN, jediná má armádu schopnou zasahovat kdekoli na světě, atd atd. Německo je ekonomickým gigantem, ale v mezinárodní diplomacii/politice stále ještě trpaslíkem.

Autor: Petr Janyška, celý text na blog.aktualne.cz/petr-janyska

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Nechceme jít cestou Polska 17.2.2020
    Nechceme jít polskou (a maďarskou) cestou, je výrok aktivistů Milionu chvilek a pod tímto heslem svolávají demonstraci. Ona polská cesta zůstává ale mlžně naznačena něčím, o čem prý hovoří celý svět. Pokud to zjednoduším, polská justiční reforma je kádrová reforma, která u nás proběhla již v devadesátých letech, jen s tím rozdílem, že si pořádek […]
    Jaromír Piskoř
  • „Opora pořádku, kandidát snů.“ 16.2.2020
    Ve velkolepém americkém stylu odstartovala v sobotu na sněmu vládní strany Právo a spravedlnost (PiS) kampaň prezidenta Andrzeje Dudy za znovuzvolení. „Polsko se mění k lepšímu, ale k dokonalosti má ještě daleko,“ prohlásil favorit květnových voleb o bilanci uplynulých let a příslibech do budoucna. Za svůj nejdůležitější cíl označil zvýšení životní úrovně Poláků. Projev ukončil […]
    Jaromír Piskoř
  • Polsko má nové ložisko mědi a stříbra 14.2.2020
    Zielona Góra Copper, která patří pod Měď Copper (vlastníkem je kanadská Lumina Capital), obdržela rozhodnutí o schválení geologické dokumentace nového ložiska mědi a stříbra „Nowa Sól“. Schválená ložiska se odhadují na 848 milionů tun rudy mědi a stříbra, 11 milionů tun mědi a 36 000 tun stříbra Je to první, za více než 40 let, […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality