Aktuality
Adam Czartoryski: polský vlastenec v ruských službách
Polský šlechtic, kníže Adam Jerzy Czartoryski (1770-1861) je důležitou a nejednoznačnou osobností polské historie. Pozoruhodnými turbulencemi procházel především jeho vztah k Rusku, jež stálo u konce polské nezávislosti. Nejprve s ním coby polský vlastenec válčil, aby posléze udělal v carských službách velkou kariéru. Nakonec svou orientaci na Rusko za dramatických okolností přehodnotil a emigroval do Paříže, kde v 91 letech zemřel.
Zastánce polské nezávislosti
Czartoryského komplikovaný vztah k Rusku dokresluje fakt, že jeho biologickým otcem byl zřejmě tehdejší ruský vyslanec ve Varšavě Nikolaj Repnin. Navíc jeho „oficiální“ otec Adam Kazimierz Czartoryski byl v polské vnitřní politice tradičně straníkem Ruska.
Jako jeden z nejbohatších Poláků a člen významného rodu získal Czartoryski kvalitní vzdělání, když studoval v skotském Edinburghu. Během cest po Evropě se seznámil s Herderem či Goethem a získal řadu dalších kontaktů, které pak využil v budoucí kariéře. Do vlasti se vrátil v přelomovém roce 1791, kdy byla přijatá liberální Ústava 3. května, přičemž mladý kníže se stal jejím příznivcem. Nová konstituce měla ze zaostalého Polska znovu učinit velmoc. Rusové ale o takovou změnu poměrů nestáli a iniciovali druhé dělení Polska (1792). V krátké a neúspěšné válce bojoval Czartoryski jako dobrovolník a dostal nejvyšší vyznamenání za prokázané hrdinství.
Po polské porážce obvinil spolu s mnohými dalšími krále Stanisława Augusta Poniatowkého ze zrady a nakrátko skončil ve svém prvním politickém exilu. Někdy v této době u něj zřejmě dochází buď ke změně názoru na rusko-polské soužití, nebo ke smíření se s nově vzniklou situací. Za jeho proruským obratem nejspíš stála jednak obava o vlastní majetky a kariéru a jednak zmíněná rodinná tradice spočívající v orientaci na Rusko. Tím se Czartoryski příliš nelišil od jiných zástupců konzervativní šlechty, pro mnoho Poláků byl však zrádcem.
Ministr zahraničí carského Ruska
Povstání v roce 1794, po němž Polsko zmizelo z mapy Evropy, strávil v Petrohradu a lobboval za zabavené rodinné majetky. Vstoupil do carské armády a stal se pobočníkem a přítelem budoucího cara Alexandra, jenž nastoupil na trůn v roce 1801 po zavraždění svého otce Pavla I. Na přelomu století byl Czartoryski krátce velvyslancem v Sardinii, po návratu do Ruska měl na Ministerstvu osvěty na starosti osm západních gubernií se sídlem ve Vilně. Začal s budováním sítě farních škol, kde se vyučovalo polsky. Za mnohé mu vděčí také vilenská univerzita. Vzdělání a kulturu podporoval po celý svůj život, ať ho osud zavál kamkoli. Ostatně sám psal básně a překládal antické autory.
V letech 1804-1806 byl ruským ministrem zahraničních věcí. Na svém rodovém sídle v Puławach představil Alexandrovi v roce 1805 plán, který předpokládal sjednocení Slovanů pod vládou ruského cara. V tehdejší realitě by to však znamenalo válku s Pruskem a osvobození polských oblastí, které při třech děleních Polska Prusko získalo. To ovšem Alexandr I. odmítl. V souladu se svou koncepcí Adam Czartoryski nesouhlasil se vznikem Varšavského velkovévodství (1807-1813), které bylo podřízeno napoleonské Francii.
Splněný cíl
Po Napoleonově pádu bylo na Vídeňském kongresu (1814-1815) obnoveno Polské království (tzv. Kongresové, neboli Kongresovka) spojené s Ruskem personální unií v osobě cara Alexandra. Knížeti Czartoryskému, který byl během Vídeňského kongresu Alexandrovým poradcem, se tak částečně splnil jeho politický cíl – většina polsky mluvícího obyvatelstva se ocitla pod žezlem dynastie Romanovců. Na počátku existence Kongresovky byla Czartoryského pozice v království silná. Podílel se například na vytvoření poměrně liberální ústavy, která se ovšem v praxi příliš neuplatňovala. Postupně jeho vliv slábl a více se prosazoval faktický vládce Polska velkokníže Konstantin, který byl carovým bratrem. Kníže se tak postupně dostával v království do opozice, což jen stvrdila smrt Alexandra I. v roce 1825.
Právě přísná Konstantinova vláda v Polsku byla důvodem nepokojů, které v roce 1830 přerostly v Listopadové povstání. To Czartoryského jako nejdůležitějšího představitele konzervativního tábora vyneslo do čela Prozatímní vlády. Adam Czartoryski doufal v diplomatické řešení vzniklé situace, k dohodě s carem Mikulášem ale nedošlo. Ačkoli by se mohlo zdát, že jako nejvyšší představitel státu (resp. povstání) bude mít situaci pod kontrolou, opak byl pravdou. Převahu záhy získali radikálnější liberálové usilující o republikánské Polsko, kteří cara sesadili. Kníže Adam při podepisování detronizace, s níž nesouhlasil, prohlásil: „Ztratili jste Polsko“. Ruská odveta na sebe nenechala dlouho čekat. Možnost pomoci ze zahraničí se jako tolikrát v polských dějinách ukázala býti iluzorní. Rusové utopili povstání v krvi a knížete Czartoryského odsoudili k stětí sekerou.
Hôtel Lambert
Tou dobou byl však už v emigraci, když pobýval převážně v Paříži. Kolem něj se shromáždila polská konzervativní emigrace, občas nazývaná „Hôtel Lambert“ – podle pařížského paláce, jejž v roce 1842 Czartoryski zakoupil a kde se polští emigranti scházeli. Vedle Czartoryského konzervativců v Paříži sídlilo také Polské demokratické tovaryšstvo, které mělo výrazně republikánský a demokratický charakter (až k vyvlastnění šlechty). Z nich se odtrhly radikálně levicové Hromady polského lidu, se sídlem v Londýně; ty ale nikdy nedosáhly většího významu.
Adam Czartoryski se snažil přesvědčit evropské velmoci, aby zaujaly protiruskou linii a podpořily polskou nezávislost. Ale jako mnoho emigrantů před ním a po něm nebyl příliš úspěšný. Poláci se snažili za svou věc bojovat prakticky všude, kde to jen šlo, často i za pomoci dost bizarních strategií, které mohly carské Rusko oslabit, ale nemohly obnovit polský stát. Účastnili se například horalského protiruského povstání Imáma Šamila, který chtěl nastolit teokracii na Kavkaze. V 40. letech kníže Czartoryski inicioval jiný projekt založený na spolupráci s muslimy. Tentokrát šlo o obnovení Polska ve spojení s osmanským impériem, což vyvrcholilo polskou účastí v Krymské válce na straně Turecka. Poláci nicméně žádného úspěchu nedosáhli, stejně neplodná byla snaha v revolučním roce 1848 vytvořit francouzsko-pruskou koalici proti Rusku. Poté se Adam Jerzy Czartoryski stáhl z veřejného života. Zemřel v roce 1861 poblíž Paříže.
Nejednoznačný odkaz
V dnešním Polsku je Czartoryského odkaz vnímán rozporuplně. Jeho hodnocení lze do určité míry vyčíst z toho, jak kdo vidí polská povstání. Jde o klasický spor mezi pozitivismem a romantismem. „Pozitivisté“ odmítají povstání a válečné úsilí jako mrhání tvůrčími silami národa, které by šlo využít k drobné práci i k snaze o reformy třeba i v nepřátelském prostředí. „Romantici“ vidí vzpouru a boj jako reálné řešení. Tento spor v současném Polsku nabývá na síle i v případě jiných dějinných milníků (např. obrana země v roce 1939).
Adam Czartoryski paradoxně naráží u obou myšlenkových směrů. Pozitivisté jej kritizují, že během Listopadového povstání nedokázal zabránit detronizaci cara a vyjednat alespoň částečně nezávislé Polsko, romantikům zase vadí jeho předchozí angažmá v ruských službách, považují ho za zrádce. Pro Czartoryského zastánce byl řekněme skeptickým patriotem, který po porážce nezávislého Polska na konci 18. století už nevěřil v jeho obnovu a snažil se zajistit národní existenci pod carskou orlicí. Vývoj Listopadového povstání byl pro něj velkým rozčarováním a tento dějinný milník pro něj, jako pro mnohé jiné, znamenal naprostou změnu názorů prakticky ze dne na den.
Jan Škvrňák
zdroj: www.demokatickystred.cz
Aktuality
Sinusoidy

Experti polské opozice se předhánějí v analýzách vládní propagandy. Mirosław Oczkoś upozornil na „klamné cíle“, kterými prý vládnoucí strana přehlušuje ostražitost komentátorů i celé společnosti. Mají ve svém důsledku odvést pozornost k náhradním diskuzím jako je například ochrana křesťanství nebo potraty. „Je to jako když sledujete film o moderních letadlech nebo lodích. Pokud nějaké letadlo vypustí raketu, jiné se brání klamnými cíli.“ Probíhající polskou politickou diskuzi na téma Jan Pavel II. či o potratech proto mediální a politický expert označil za podvod.
Už to skoro vypadalo, že se polští opoziční politici poučili a nenaskakují na vidle PiS. Po týdnu, kdy primátor Varšavy musel odpovídat na otázky typu: Bude vaše vláda nutit Poláky, aby jedli brouky? by to bylo přirozené. Ale ono ne.
Europoslankyně za Občanskou koalici Janina Ochojska tvrdí, že je mnohem více obětí na polsko-běloruské hranici, než uvádí čísla nezávislé skupiny Granica (37 obětí) : „Myslím, že obětí této hranice je mnohem více. Buď jsou v nějakém hromadném hrobě, protože bych se nedivila, kdyby se v době, kdy byl uzavřen přístup na hranice, těla prostě sbírala, aby takové důkazy nebyly. V současnosti je pohřešováno téměř 300 lidí. Proč si to myslím? Nastal v minulosti okamžik, kdy z celého Polska tam byli povoláni lesníci. Na co? Přece nepomáhali lesu v těžké chvíli. Ale k něčemu byli povoláni.“
Krzysztof Sobolewski z PiS na dotaz ohledně vyjádření Ochojské v úterý v pořadu Polského rozhlasu uvedl: „Lze jen říci, že to, co vysvětluje chování Janiny Ochojské, je nemoc. Distancuje se od svých předchozích úspěchů, od svého života.“ Jeho reakce je na tvrzení o tom, že polští myslivci sbírali mrtvoly imigrantů v polských lesích u běloruských hranic a házeli je do hromadných hrobů velmi mírná. Je to asi tím, že polští politici tak trochu mávají rukou nad tím, co Janina Ochojska o tom či onom hovoří. Připomíná jednoho maďarského poslance Federálního shromáždění, který předčítal za řečnickým pultem bibli a pak ve spodní sinusoidě podepsal rezignaci, aby se po nějaké době ve vrcholné sinusoidě domáhal vstupu do FS.
Sinusoida či ne, naštvaní polští myslivci a lesníci poslankyni Ochojskou zažalovali a polská prokuratura zahájila řízení za pomluvu. Místopředseda Občanské platformy Rafal Trzaskowski podotkl, že takto tvrdá obvinění by měla být podložena důkazy a dodal: „Pokud důkazy nejsou, škodí to lidem, o kterých poslankyně hovoří“. Donald Tusk se nevyjádřil.
Ochojska se v Bruselu věnuje problematice lidí se zdravotním postižením (ona sama je postižená od raného dětství po prodělané dětské obrně). Má zkušenosti s humanitárními aktivitami a byla přítomna na místě mnoha katastrof. Věnuje se migraci. Domnívá se, že Evropa by se imigrantům neměla uzavírat. Zároveň se podle ní musí zvýšit pomoc zemím, odkud přistěhovalci přicházejí. „Pokud chceme migranty udržet v jejich vlastních zemích, neuděláme to pomocí zdí či ostnatého drátu. Když lidé umírají hlady a žízní, utečou ze svého bydliště a riskují své životy, byť jen proto, aby zachránili své děti.“
Opoziční experti hovořící o klamných cílech vypouštěných PiS to mají těžké. Plácnutí poslankyně Ochojské okamžitě využila ruská propaganda a točí se v kruhu s velmi citlivým tématem hromadných hrobů v Katyni. Někteří polští aktivisté žádají poslankyni o bližší určení místa hromadných hrobů, ale většina spíše očekává omluvu v době spodní sinusoidy.
Když autor Tří mušketýrů psal svůj román, těšil se na zítřek a na to, co jeho hrdinové zažijí. S Polskem je to podobné.
Aktuality
Politika soudržnosti na plenárním zasedání Evropského kongresu místních samospráv

„Politika soudržnosti a směry rozvoje současných regionů“ – to je téma plenárního zasedání druhého dne letošního HSR. V diskusi, kterou vedl Jan Rokita, se na pódiu sešli zástupci několika evropských zemí. Ukrajinu zastupoval náměstek Dmytro Razumkov, Finsko starosta regionu Helsinki-Uusimaa Ossi Savolainen, Norsko starosta regionu Inlandet Even Aleksander Hagen. Za polskou stranu se zúčastnila státní tajemnice Małgorzata Jarosińska-Jedynak a maršálek Dolnoslezského vojvodství Cezary Przybylski.
Náměstek Razumkov poznamenal, že na Západě pokračuje odpor proti vstupu jeho země do EU a země západní Evropy si nevšímají enormních výdajů, které Rusko investuje do zničení jednoty západních partnerů. Mělo by se vypracovat společné stanovisko – to ukázala válka. Pouze sjednoceni můžeme vyhrát proti agresorovi. Dobré vztahy je třeba znovu vybudovat na mnoha úrovních, od parlamentu až po regiony. Na Ukrajině samozřejmě existují politické spory, ale politici nebudou rozdělovat společnost v její touze stát se součástí evropské rodiny. Nejsme moc daleko od sebe a máme podobné problémy. Správní reformy je třeba provést hned, nesmíme čekat na konec války. Máme základ a možnosti reformovat zemi. Zde je příkladem pro Ukrajinu Polsko a Německo,
Ossi Savolainen zahájil svůj projev zdůrazněním, že jeho region je skutečně progresivním regionem ve Finsku, který klade důraz na ochranu životního prostředí a chce být do roku 2030 plně bezemisní. Starosta zaznamenal některé problémy vyplývající z implementace kohezní politiky. Zdůraznil, že finanční prostředky poskytnuté EU pak vláda rozděluje na národní úrovni, často nespravedlivě. Prostředky jdou do méně rozvinutých regionů, což zpomaluje přechod k nulovým emisím v regionu Helsinky-Uusimaa. Starosta zdůraznil, že jeho region se zaměřuje na inovace a prosazování zelené politiky. Má vizi a chce ji realizovat – na to ale potřebuje finance. Důležitou rolí kohezní politiky je rozvoj inovací – na výzkum této problematiky je v regionu vyčleněno 5 % HDP. K dosažení úspěchu je však nutná spolupráce na mnoha úrovních – jak s územními samosprávnými celky, tak s výzkumnými institucemi.
Dokonce i Aleksander Hagen zdůraznil, že Norové, kteří nejsou členy EU, spolupracují s EU v mnoha aspektech života. Starosta zdůraznil význam kohezní politiky v dnešním světě. Jediným řešením je konstruktivní dialog, protože každý si musí uvědomit, jak velký vliv na svou zemi má. Politická neshody musí vést ke konečné dohodě. Vždy je třeba hledat společného jmenovatele, zejména v diskusích o politice soudržnosti, která je tak důležitá pro budoucí, lepší Evropu.
Ministryně Małgorzata Jarosińska-Jedynak zdůraznila, že Polsko je jedním z největších příjemců evropských fondů – dostali jsme 76 miliard PLN. Bohužel unijní verze kohezní politiky je rigidní a nepružná. Peníze z programů pomoci nelze použít na jiné než plánované účely. A zároveň se objevil problém pandemie, války a uprchlíků z Ukrajiny. Polsko nemůže převést finanční prostředky na pomoc Ukrajincům v Polsku, protože evropští technokrati s takovým krokem nesouhlasí. „Rigidní“ programy pomoci nelze použít k jiným účelům, než je plánováno. EU zavedla nové podmínky pro příjem pomoci – tzv horizontální podmínka vztahující se k Listině základních práv. A na tomto základě zdržuje výplatu finančních prostředků. Dosud jsme obdrželi 5 miliard PLN – 1,5 % z vyjednaných prostředků. Další prostředky mají být k dispozici za 5–6 měsíců. Velkým problémem je však nedostatečná flexibilita kohezní politiky.
Maršál Dolnoslezského vojvodství Cezary Przybylski připustil, že v místních samosprávách panovala určitá úzkost spojená s odporem EU vůči vyplácení prostředků na regionální operační programy. Jsou však realizovány – jde o vypisování soutěží které nelze nechat na později. Situace vojvodství je složitá – Dolnośląskie není chudý region, ale není stejné – jsou zde bohatší okresy, ale i chudší. Existují rozdíly, které je třeba odstranit. Maršálek zdůraznil, že je optimista a že dobře zavedená politika soudržnosti přispěje k rozvoji regionu a sníží vnitřní disproporce.
Aktuality
Kdo není s námi je s PiS

Polská opozice míří k dohodě ve společném postupu ve volbách do polského Senátu. V Polsku se do Senátu volí jednokolově, ve stejný den jako do Sejmu, formou jednomandátových obvodů a celý Senát (tedy 100 křesel) najednou. Dohoda má spočívat v tom, že Občanská koalice, Lewice, PL 2050, PSL a Hnutí samospráv budou stavět proti PiS v jednotlivých volebních obvodech pouze jednoho kandidáta.
Takováto dohoda by v České republice asi nebyla možná nejen kvůli střídavému mandátu českých senátorů, dvoukolovém systému, ale i kvůli tomu, že kandidáti na senátora jsou většinou místní politici vybíraní základními jednotkami politických stran a hnutí, kde centrální vedení má jen odpovědnost za případné excesy. V Polsku ale byla dohoda ve volbách v roce 2019 překvapivě úspěšná, i když nebyla ze sta procent naplněna. Polská opozice se proto o něco podobného pokouší opět.
PiS před volbami v roce 2019 nepřikládalo dohodě nějakou velkou váhu a nijak se proti ní nevymezovalo. Když pak někteří sebejistotou přetékající kandidáti splakali nad výsledkem dopadlo to pro PiS 49:51. Tomu se letos chce PiS vyhnout a dokonce přeskupilo svou stranickou organizační strukturu podle množství a rozlohy senátních obvodů. Popularita PiS klesla od posledních voleb o 10 % a i když se jí podařilo zastavit pokles preferencí, bude velmi těžké přesvědčit dostatečný počet voličů o tom, aby antiPiS celkově nevyhrál. Rozhoduje se ale u volebních uren a poučení z prohry v roce 2019 by mělo být pro PiS silně motivující.