Connect with us
Reklama




Kultura

KINO TĚŠÍ(n) neboli o 20. ročníku Kina na hranici

Published

on

Více než 100 filmů včetně novinek polské, české a slovenské kinematografie – to jsou plány na prodloužený májový víkend pro každého, kdo vyrazí na 20. narozeniny Kina na hranici! Osobní účast v Těšíně už potvrdili protagonisté retrospektiv – Danuta Stenka, Krzysztof Zanussi, Jan Hřebejk a Ivan Trojan. Ve festivalovém klubu vystoupí mj. Pogodno a Tymon Tymański & MO. V programu se objeví i výstavy a debaty. Co si vybrat? Na účastníky přehlídky čeká nesnadná volba!

„Když narozeniny, tak zábava a ,Oslava!“, říká programový ředitel Kina na hranici Łukasz Maciejewski. „Budeme sledovat oblohu a vyhlížet padající hvězdy, abychom mohli v duchu vyslovit přání. Přesně tak, jako když sfoukáváme svíčky na narozeninovém dortu. Takový bude 20. ročník festivalu a taková je i jeho letošní grafická podoba, jejíž autorkou je Iwona Cichy. Svatební a pohřební hostiny, soukromé večírky a jubilea – každá příležitost je vhodná k tomu, abychom se dobře pobavili. My navrhujeme tu nejlepší filmovou jízdu, protože Kino na hranici žádné hranice nemá – bavit se budeme až do bílého rána.“

KINO TĚŠÍ(n), KINO velmi/bardzo TĚŠÍ(n)!

Kromě retrospektiv filmových tvůrců budou v rámci tematických cyklů přehlídky uvedeny na jedné straně kultovní filmy „Neklidné kinematografie 68. roku” a na druhé ty, které navazují na motto narozeninové „Oslavy!”. Trojici cyklů uzavírá blok „Kino/Divadlo”. Na festivalových plátnech uvidíme mj. „Naivní otázky” Janusze Zaorského, „Marcowe migdały” Radosława Piwowarského, „Růžičku” Jana Kidawy Błońského, „Hrdinu roku” Felikse Falka, „Balangu” Łukasza Wylężałka, „Svatbu” Wojciecha Smarzowského, „Zemi zaslíbenou” Andrzeje Wajdy, „Provinční herce” Agnieszky Hollandové nebo „Ženu v klobouku” Stanisława Różewicze.

Přes 100 projekcji – a co ještě?

Výjimečné hosty lze očekávat i během tří velkých debat soustředěných na téma 50. výročí událostí v Polsku v březnu 1968 a Pražského jara a tragického československého srpna ´68. Tématy debat budou: „Jsou česká a slovenská literatura stále živé?”, „Ostře sledovaný film” a „Umělci, kteří měli být zlikvidováni”. Mezi hosty budou mj. Janusz Zaorski, spisovatel a vrchní český rabín Karol Sidon, Joanna Goszczyńska nebo Andrzej S. Jagodziński.

„Tyto bolestné historické události jsou v paměti mnoha z nás stále živé,” říká ředitelka přehlídky Jolanta Dygoś. „Rádi bychom si tyto dějinné milníky připomněli a promluvili si o nich.”

 V přestávkách mezi projekcemi a debatami budeme mít příležitost prohlédnout si zhruba 40 obrazů, namalovaných speciálně pro potřeby filmu „S láskou Vincent”, jenž je nominován na Oscara. To je však teprve začátek těšínského výčtu atrakcí…

 Jubilejní ročník Kina na hranici tentokrát potrvá celých sedm dní – od 27. dubna do 3. května 2018. V současnosti probíhá prodej permanentek. Do 31. března bude cena sedmidenní vstupenky 160 zlotých anebo 860 korun. K nákupu v online předprodeji získají účastníci tzv. startovací balíček, tj. katalog, tričko a tašku. Permanentky lze zakoupit na internetových stránkách www.kinonahranici.cz.

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kultura

Už dvacet let jsem tu knihu nečetl

Published

on

Tworki, nejslavnější román ryzího a neopomenutelného polského autora Marka Bieńczyka, dostupný nyní českému čtenáři díky překladu Michaela Alexy, vyšel již před dvaceti lety. Nad jeho kvalitami však žasneme stále, čím dál víc. Proto jsme se Bieńczyka v rozhovoru ptali právě na jeho knihu, na hudebnost v próze, ale také na tajemství, sílu sentimentu a dojetí.
Jsem sentimentální

Marek Bieńczyk (*1956) je originální postava současné polské literární scény. Původním povoláním historik literatury, ale také prozaik, esejista a překladatel, nabízí svým čtenářům smyslové, takřka lyrické, přemýšlivé a v dnešním světě nesamozřejmě pomalé literární obrazy, které se jen obtížně dají jednoznačně klasifikovat. Jeho eseje inklinují k příběhovosti, zatímco romány se místy blíží poezii, místy hudební skladbě. Díky překladateli Michaelu Alexovi se nyní může český čtenář seznámit s jeho druhým (a prozatím také posledním) románem Sanatorium Tworki (Pistorius & Olšanská, 2019), v němž autor čtenáře zavádí do prostředí psychiatrické léčebny v Tworkách nedaleko Varšavy za druhé světové války. V tomto místě, na první pohled uchráněném hrůz válečné vřavy i holocaustu, sleduje osudy několika mladých lidí, kteří se tomu, co válka přináší, nechtějí poddat. Dokud nezačnou někteří z nich mizet… Marek Bieńczyk byl jedním z hostů letošního Světa knihy, kde si s ním o románu Sanatorium Tworki, ale nejen o něm, povídala Michala Benešová.

iLiteratura: Román Sanatorium Tworki jsi napsal před dvaceti lety. Změnil se od té doby tvůj vztah k němu? Objevil jsi v něm nějaké další roviny?
Marek Bieńczyk: Už dvacet let jsem tu knihu nečetl. Nerad čtu své starší texty. Vracím se k nim jen u příležitosti překladů do cizích jazyků. Dnes už bych takovou knihu nenapsal. Začal jsem ji psát před víc než třiceti lety, pak jsem práci přerušil, hledal jsem pro dané téma vhodnou formu, napsal jsem jinou knihu a až pak jsem se ke Tworkám vrátil. Byl jsem v jiném věku a věk je pro způsob psaní rozhodující.

iLiteratura: Napsal jsi dva romány, od vydání posledního uplynulo právě oněch dvacet let. Proč už jsi se později k žánru románu nevrátil?
Marek Bieńczyk: Důvodů bylo víc, sám si jimi tak úplně nejsem jistý. Autora vede určitá logika díla, které sám plně nerozumí. Podléhá imperativu formy, která také definuje naši identitu a osobnost. V jistém okamžiku jsem začal psát eseje – říkám jim eseje-příběhy, protože to nejsou ani čisté eseje, ani romány. Chtěl jsem přijít s jakýmsi přechodným, hraničním žánrem, ale současně přiznávám, že už jsem nebyl schopen dosáhnout takové úrovně emocí jako při psaní Sanatoria Tworki. Myslím, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč už jsem se k románu nevrátil. Na první pohled to možná není patrné, ale Tworki jsou velmi emocionální kniha.

iLiteratura: Já jsem ji tak vnímala…
Marek Bieńczyk: Ano? Možná proto, že nežiješ v Polsku. Určitý druh emocionální zhuštěnosti, například ve vztahu k lásce, už mi byl nedostupný. Sanatorium Tworki je pro mě velmi emotivní kniha a takové míry emocí už jsem později nebyl schopen dosáhnout. Možná se mi to ještě někdy povede.

Autor článku: Michala Benešová, celý rozhovor na iliteratura.cz

Knihu možno zakoupit zde

Continue Reading

Kultura

Český film v porovnání s polskou kinematografií stagnuje, říká Martin Novosad po skončení festivalu Kino na hranici

Published

on

Mezinárodní filmový festival Kino na hranici vyvrcholil projekcí aktuálního dramatu Klér, unikátního snímku česko-polské produkce, jenž mohl vzniknout jen díky možnosti natáčet na české straně, zejména v Orlové a v Ostravě. O tom, jak těšínský festival před více jak dvaceti lety začal a kam může směřovat, vypráví pro Ostravan.cz dlouholetý dramaturg a programový ředitel české sekce Martin Novosad. Diváci jej znají i jako moderátora setkání s tvůrci před českými nebo slovenskými filmy a z debat po projekcích vedených v sále kin.

Kino na hranici právě uzavřelo 21. ročník, ty v něm působíš jen o rok méně. Jaké byly začátky?

Zpočátku šlo primárně o akci polských nadšenců, kteří měli rádi české filmy. Z přesvědčení, že se v Polsku málo ví o českém kině, uspořádali spontánní přehlídku s některými slavnými díly starší české kinematografie. Podařilo se jim tenkrát pozvat režiséra Jiřího Menzela a promítání se konalo jen v polském Těšíně. Už v té době jsem byl v kontaktu s Jolou Dygoś, která je nejen ředitelkou, ale i iniciátorkou celého Kina na hranici. Společně jsme na to téma diskutovali a shodli jsme se, že by se neměla dělat jen přehlídka českého filmu v Polsku, ale bylo by lepší vymyslet koncept přehlídky s reprezentativnějším pojetím. Aby také odrážela situaci, že jsme v jednom městě, které bylo rozděleno na území dvou států, navíc v blízkosti Slovenska. Takže by bylo zajímavější vedle sebe uvádět kinematografii všech tří států: Česka, Polska a Slovenska. Od druhého ročníku tento koncept začal žít a funguje dodnes. Kino na hranici je prezentací české, polské a slovenské kinematografie. Postupně za těch dvacet let jsme ji ale rozšířili o řadu dalších sekcí a doprovodných akcí.

V čem byl 21. ročník jiný?

Každý ročník je něčím zajímavý. Ne vždy se jej podaří postavit na účastí velkých hostů, kterým věnujeme retrospektivy, což je letos případ Jaromíra Hanzlíka nebo Milana Kňažka. Jsem rád, že se pana Hanzlíka podařilo oslovit a domluvit jeho účast, shodou okolností je rodákem z Českého Těšína a nebyl zde hodně dlouho. Milana Kňažka považuji za vynikajícího herce jedné slovenské generace. Je mi naopak líto, že s námi letos nemohl být režisér Jan Švankmajer, kterému jsme připravili velmi komplexní retrospektivu. Bohužel zdravotní limity pana Švankjamera a jeho producenta Jaromíra Kallisty neumožnily jejich osobní účast. Z polské strany byl po Švankmajerových filmech obrovský hlad, přitom se paradoxně všechny jeho celovečerní snímky už v historii Kina na hranici uváděly. Ale třeba řadu jeho krátkých filmů diváci neviděli, takže jsme jim nabídli unikátní kolekci, která byla promítána najednou.

Možnost srovnání kinematografii je čím dál zajímavější. Situace na Slovensku je dána tím, že jde o nejmenší zemi a její kinematografie není tak bohatá, má ale silnou dokumentaristickou školu. Hraných filmů je málo, ale je třeba super, že jsme mohli uvést například úplnou novinku Ostrým nožem, která podle mě patří k těm výborným slovenským filmům z poslední doby. Nejdůležitější je ale srovnání s polskou kinematografií, které je pro mne jako pro Čecha poněkud bolestné. Jsme sice několikrát menší zemí, vzhledem k našim dřívějším úspěchům jsme ale i tak ve srovnání s Polskem ve stagnující pozici. Navštívili jsme loni festival v Gdyni, na kterém jsme vybírali snímky pro letošní ročník. Byly skvělé, viděli jsme na třicet nových polských filmů a z toho dvacet jich bylo opravdu vynikajících, navíc žánrově i tematicky pestrých. Je mezi nimi zastoupena řada režisérek, překvapují svými nápady. Je to až jakýsi vrchol současného nového polského filmu. Je tady spousta mladých, nových, progresivních režisérů, kteří skvěle vládnou své profesi. Jen namátkou třeba Vlkodlak, kterého jsme uvedli hned v prvních dnech přehlídky, je famózní debut. Neuvědomuji si, že by mezi českými snímky byl v poslední době nějaký srovnatelně kvalitní debut.

Jaký je tedy současný stav české kinematografie?

Nechci se dotknout české kinematografie, ale z těch zajímavějších věci má co nabídnout v rámci témat. Z novinek patří k nejzajímavějším Jan Palach a debutantský Domestik. Kvantitativně je na tom ale český film velmi špatně. V porovnání s polskými filmy to pro nás není žádná sláva.

Podílel ses na polské produkci fenomenálního Kléru, který bravurně uzavřel 21. ročník festivalu v téměř plném sálu kina Central. V čem spočívá jeho kvalita?

Klér je z historického hlediska nejnavštěvovanějším snímkem v Polsku. Nejde přitom jen o diváckou atrakci. Je natočen v česko-polské koprodukci a už podle scénáře bylo vidět, že jde o velmi přesně popsanou situaci, která popisuje „nešvary“ církve. Zdaleka nejde jen o polské téma, ale o téma daleko širší, vlastně celosvětové, třeba v tom, jak kněží zneužívají děti nebo dotace. Klér vzbudil velkou diskusi, proto tak velká návštěvnost. Přestože je Česko většinově ateistický stát, může tento snímek oslovit i zdejší publikum.

Jak to bylo s uváděním Kléru v katolickém Polsku? Snímek je velmi kritický právě vůči církvi.

Část polské společnosti, která je upnuta ke straně Právo a spravedlnost a k církevním kruhům, se samozřejmě velmi ostře vůči kritice ze strany Kléru ohradila. Ale i tato negativní kritika byla vlastně pro Klér skvělou reklamou, a proto ještě více začal diváky zajímat. Od několika přátel, kteří vedou v Polsku kina, vím, že některá města přímo zakázala projekci Kléru na jejich terénu. Situace není jednoduchá, i přesto si k němu lidé nacházejí cestu. Navíc je to skvělá ukázka česko-polské spolupráce, snímek se natáčel zejména na Karvinsku, v Orlové, a bez českého partnera by velmi pravděpodobně nevznikl.

Autor: Martin Jiroušek, celý rozhovor na ostravan.cz

 

Continue Reading

Kultura

Polští Riverside nás v březnu uhranou svou virtuozitou

Published

on

Polská kapela Riverside patří k nejznámějším představitelům tamější progresivní scény a mezi fanoušky náročnější hudby je ceněna po celém světě. Relativně nedávno skupinu zasáhla smrt kytaristy Piotra Grudzińského, muzikanti však pokračují dál.
Před nedávnem varšavští Riverside vydali znamenité album Wasteland. Je plné výtečně zkomponované progresivní hudby v niterním a melancholickém duchu. Tato nálada je zcela logickým vyústěním trýznivého období po úmrtí kytaristy Piotra Grudzińského. Zbylí hudebníci se pro svou lásku k propracované hudbě pod značkou Riverside rozhodli pokračovat i bez něj. Ve studiu nahrávají jako trio a na koncertech je doplňuje Maciej Meller.

6. března 2019 pak během své tour k poslední desce navštíví i Palác Akropolis. Na tento koncert lze lístky zakoupit v sítích Ticketportal, Ticketmaster, GoOut a na webu agentury Obscure.

Autor: Michal Tykva, www.monstermusic.cz

 

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Do polské nemocnice přišel muž s prstenem na penisu. Pomoci museli hasiči 22.1.2020
    Muž s kovovým kroužkem na penisu přišel na pohotovostní oddělení Nemocnice zemského nemocničního centra v Jelení Hoře. Došlo k zástavě oběhu a otoku penisu, takže lékaři nemohli prsten odstranit. Do nemocnice byli povoláni hasiči z Jelení Hory. Ti pomocí mini brusky s malým diskem odstranili prsten z genitálií pacienta. (rmf24.pl)
    Jaromír Piskoř
  • Vyhraje Andrzej Duda už v prvním kole? 21.1.2020
    Je humorné porovnávat demokratický výběr kandidátů na polského prezidenta u polských partají. Asi nikoli u vládní Sjednocené pravice. Tam ani nikoho nenapadlo nějaký výběr činit. Andrzej Duda, stávající prezident, si musí jen podebatovat s Jaroslawem Kaczyńským o formálnostech a slíbit PiS, že bude ve svém druhém funkčním období stejně loajální jako ve svém prvním. Opoziční Občanská […]
    Jaromír Piskoř
  • Varšava: Rozdělené město / Spojuje nás paměť 1.1.2020
    29.1. 2020 / 19:00 Praha / Městská knihovna, Mariánské nám. 98/1 V letošním roce uplyne 75 let od konce druhé světové války. 27. ledna si celý svět připomíná výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim – toto datum se stalo Mezinárodním dnem památky obětí holocaustu. Při této příležitosti představíme ve spolupráci s Židovským muzeem v Praze dokument […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality