Connect with us
Reklama




Kultura

Intervence 1968 ve vzpomínkách polských důstojníků – Tomáš Zahradníček

Published

on

Historik Lech Kowalski sesbíral na počátku 90. let vzpomínky polských důstojníků na srpnovou intervenci. Tehdy hlavně nahrazovaly nedostupné prameny, dnes mohou posloužit jako svědectví o setkání polských velitelů s tehdejší českou realitou.

Kniha s názvem Kryptonim „Dunaj“ vyšla ve Varšavě v roce 1992. Lech Kowalski do ní získal výpovědi důstojníků, kteří polskou výpravu organizovali. Generálů, kteří operaci plánovali a řídili, štábních důstojníků, velitelů tankových jednotek, letectva, výsadkářů, zásobovačů a propagandistů. Dílo přinášelo pro čtenáře v Polsku první ucelenější informace. Po roce 1968 se tam o intervenci nepsalo a publikace věnované historii polské armády její největší poválečnou operaci důsledně přecházely mlčením. Hovořit v roce 1991, kdy rozhovory vznikaly, o svém podílu na intervenci znamenalo přijmout kritický pohled na celou akci jako na nešťastnou a zahanbující. Dedikace K přemýšlení generálům, důstojníkům a vojákům polské armády hned na počátku ukazuje, že dílo je míněno jako memento.

Morální zpytování však končí pořadatelovou předmluvou, tím je věc ne snad vyřešena, ale dána do závorky. Vlastní vzpomínkové rozhovory jsou vedeny se snahou o co nejpřesnější rekonstrukci toho, co polští aktéři vlastně zažili při přípravách operace a v jejím průběhu, jak se vyvíjely poměry uvnitř intervenční armády, co zažívali s kolegy ze Sovětské armády a s okupovanými Čechy. Rozhovorů je celkem sedmnáct a mají obdobnou strukturu. Začínají představením mluvčího, jeho předchozí vojenské dráhy, okamžiku, kdy byl povolán k přípravě intervence, a úkolů, které měl plnit. V další části zpovídaní líčí své zážitky od prvních okamžiků až do listopadu 1968, kdy se s jednotkami vrátili domů. Jednotlivé výpovědi se liší podle toho, nakolik byli pamětníci výřeční a jak si s tazatelem padli do noty – parašutista vrší historky, tankista úsporně odpovídá, jako kdyby ho soud dějin předvolal k hlášení; do výroků někdejšího politického důstojníka se pletou schémata a pojmy dobové propagandy. Rád bych přiblížil jejich vzpomínky na setkávání s okupovanými, nejčastěji vojáky československé armády ve východních Čechách, které měli tři měsíce pod kontrolou.

POCHMURNÉ LÉTO

Vyčleněné jednotky, šikující se od konce června pod záminkou cvičení „Pochmurné léto“ v příhraničních oblastech polského Slezska do podoby intervenční armády, procházely důkladným a stálým politickým školením. V něm vojákům představovali Československo jako zemi zasaženou kontrarevolucí, směřující k obsazení západoněmeckou armádou, což by bezprostředně ohrozilo Polsko. Ve shodě s domácí antisemitskou kampaní upozorňovalo školení na „sionisty“ čili Židy jako viníky československé krize hned vedle „agentů imperialismu“. A pak tu byl „lid“ žádající spojence o pomoc. O tom, jak se tento denně opakovaný vzorec vryl do hlav polských důstojníků a účinně předurčil jejich vnímání událostí, svědčí výpovědi o chování obyvatel k intervenční armádě po jejím překročení hranic. Hned několik velitelů, kteří jeli na čele kolon, uvádí, že jim při průjezdu prvními sídly v noci na 21. srpna přátelsky mávali kolemjdoucí. Chování domorodců se změnilo nad ránem. Místo pozdravů Poláky vítala hněvivá gesta a stále častější zátarasy na silnicích. Tuto změnu ještě po dvou desetiletích přičítali faktu, že začala působit „nepřátelská propaganda“ z rozhlasu, a ne tomu, že noční chodci ještě nevěděli o začínající okupaci.

Četba svědectví i na dalších příkladech ukazuje, nakolik byli vojáci okupačních armád účinně chráněni před realitou. Svou roli tu hrála nejen ideová výzbroj, ale také neznalost reálií a jazyka: „Každý den k nám přicházeli místní obyvatelé. Většinou ve velkých skupinách, byli to vlastně pochody s transparenty a prapory,“ vzpomínal velitel tankové jednotky, která v prvních dnech invaze hlídala výjezd z Olomouce směrem na Brno. „První den jsme si jich vůbec nevšímali, protože jsme kvůli jazykové bariéře nevěděli, o co jim jde.“

Polské jednotky mířily ke strategickým bodům, nejčastěji obkličovaly vojenské objekty. První kontakty navazovali polští důstojníci s vojenskými veliteli a tato setkání se jim vtiskla do paměti snad nejvíc ze všeho. Z líčení je zřejmé, jak se měl podle polských představ správně zachovat místní velitel – měl důstojně uznat, že nemůže nic dělat a nekomplikovat situaci. Jako v jičínských kasárnách, kam se šel na vlastní pěst podívat velitel tankové roty. Dovedl svou jednotku k dělostřeleckým kasárnám a nemohl se dočkat rozkazu k navázání kontaktu s místními, kteří pozorovali tanky přes plot: „Šel jsem k nim a řekl, že podle rozkazů našich nadřízených jsme jim přijeli pomoct. Po těch slovech se zástup rozestoupil a ocitl jsem se před velitelem brigády. Po chvíli řekl, že nás nezvali, ale když mám takový rozkaz, tak jako voják chápe, že ho musím splnit.“

Kdo se zachoval takto, zůstal v paměti jako příkladný profesionál. Často se Poláci setkávali s veliteli rozrušenými, neschopnými jednat o zásobování okupačních jednotek vodou. Místo toho zdržovali nepříjemnými výklady a otázkami. Longin Stegliński ze štábu polské armády zaznamenal atmosféru prvního jednání na letišti v Pardubicích: Starší důstojníci to přijali s pochopením, i když provázeným hlubokým smutkem. Asi proto, že někteří byli absolventy sovětských vojenských škol. Ale mladí se chovali velmi nervózně, hystericky, dokonce agresivně.

Zkoušeli nám vracet stranické legitimace atd. V Hradci Králové velitelé místního letectva řekli na uvítanou, že se Poláci podílejí na okupaci Československa v nedlouhé době podruhé, minule přijeli s Hitlerem. Když se jim nedostávalo taktu, promluvil jsem jako voják, líčil toto setkání generál Sawczuk, šéf politické správy polské armády. Dal jsem najevo, že mají okamžitě přestat s urážlivými výklady o nás a o našem počínání.

Někdy Poláky vyvádělo z konceptu neformální chování kolegů. Velitel výsadkářů Kazimierz Bielecki vzpomínal na akci, začínající pro něj jako dobrodružství a končící jako fraška. Už byl několikátý den okupace, když se Poláci dozvěděli, že nedaleko Hradce Králové se nachází sklad munice, o němž neměli tušení. Hned tam letěly dva vrtulníky s výsadkáři. Ochránci skladu však neskrývali radost, že je Poláci konečně našli: „Na mou žádost velitel stráže v hodnosti podporučíka vyvedl své muže a objekt nám předal. Udělal to bez nejmenšího odporu. Strážci nám předali všechno střelivo i své zbraně – měli „škorpiony“. Převzal jsem je a dal jim stvrzenku. Češi vypadali velice spokojeně a řekli, že teď půjdou na houby.“ Z Bieleckého vyprávění je patrné, že si obsazení skladu představoval velkolepěji, snad mu ke spokojenosti scházela duchaplná konverzace s velitelem posádky skládající zbraně.

ZNEKLIDŇUJÍCÍ POSTAVY

Ve vzpomínkách polských důstojníků často figurují politruci, domácí i polští. Tvořili účinnou bariéru proti tomu, aby si spolu obě strany mohly otevřeněji promluvit. S politrukem v zádech ztráceli lidé řeč, poněvadž předpokládali, že sebemenší odchýlení od předepsaných postojů a postupů bude hlásit nadřízeným. Političtí důstojníci východočeských jednotek vystupují v polských vzpomínkách do jednoho jako negativní a nevojácké figury, nepříjemní, hysteričtí nebo úlisní, na první pohled nevěrohodní, ztěžující svou stálou přítomností po boku místních velitelů beztak složitou situaci. Jeden z takových výstupů popisuje Roman Orłowski, který se svými průzkumníky v červených baretech křižoval východní Čechy. Když jednou fotografoval pohraniční bunkry z třicátých let, dostihl ho velitel blízké jednotky. „Dobře mluvil polsky, výborně znal také polskou historii. Svými vědomostmi o společných dějinách Čechů a Poláků moje vojáky zaskočil. Vzpomínám si, že začal u českého podílu na příchodu křesťanství do Polska. Cítil jsem, že nám chce říct něco víc, ale nejspíš se bál svého zástupce pro politické věci, velice zneklidňující postavy, který nás obcházel a pořád opakoval: ‚Mají ostré, oni mají ostré.‘“

Když přijde řeč na polské politruky, nevypadá obraz o mnoho lépe. Jejich působení ve štábech a jednotkách zabraňovalo důstojníkům, aby si mezi sebou povídali o tom, co viděli a slyšeli. Maciej Śytecki, velitel tankové roty umístěné v Šumperku, vzpomínal: „Češi nám často opakovali, že rozumějí naší situaci, chápou, že jsme do jejich země museli přijet, protože nám to poručili Rusové. Čekali od nás nějaké gesto solidarity. Soukromě nebo sami mezi sebou – když mezi námi nebyl politický důstojník – jsme jim často dávali za pravdu.“

Neblahé roli politruků okupační armády se věnuje ve svém výkladu Henryk Nowaczyk. Do Hradce Králové přijel jako velitel oddílu zvláštní propagandy podléhající přímo generálnímu štábu: „Vím, jakou duchovní stravou krmili důstojníky a vojáky naší armády. Byla to primitivní propaganda, za vším se viděla kontrarevoluce, nepřátelé atd. Nerad to říkám, ale lidé generála Sawczuka svou nekompetentností naší činnosti někdy škodili.“ Na jiném místě, kde popisuje svůj otevřený konflikt se šéfem politické správy polské armády, na adresu generála Sawczuka už přímo řekl: „Byly to časy ignorantů, kteří si mysleli, že všemu rozumějí.“
Většina pamětníků detailně líčí první okamžiky invaze a události následujících dní, během nichž okupační vojska ještě neměla jistotu, že se celá operace obejde bez boje. Po návratu československé delegace z Moskvy (27. srpna) se napětí v okupačních armádách snižovalo. Podrobnější momentky z dalších týdnů jsou už ve vzpomínkách vzácnější, snad se méně zapisovaly do paměti. Operace „Dunaj“ vstoupila do druhé fáze, při níž měli Poláci vedle pokračující kontroly jednotek československé armády pozitivně působit na místní obyvatelstvo, propagandou, pomocí v hospodářství i výstupy vojenských uměleckých souborů, a zabezpečit, aby se atmosféra ve městech a obcích rychle uklidňovala. Polští velitelé měli za úkol vyjednávat s místními funkcionáři, ale většinou mnoho nepořídili.

V debatách s okupačními důstojníky si lidé nechtěli zadat, zvlášť ne před svědky. Longin Stegliński se zúčastnil několika setkání v Pardubicích, na nichž město zastupovali místní šéf komunistické strany, národního výboru a bezpečnosti; dohromady však neřekli nic: „Získal jsem dojem, že se báli jeden druhého.“ Z této časové vrstvy stojí za zaznamenání portrét šéfa bezpečnosti v Rychnově nad Kněžnou, podle svědectví polského důstojníka neomezeného vládce místních institucí: „Tvrdil, že je mu jedno, jestli přijdou Američané nebo Rusové, on bude v každém případě vládnout v Rychnově dál. Fakticky rozhodoval za všechny. Odposlouchávali jsme ho. (…) Pro nás to nakonec bylo výhodné. Byl tak pružný, že s ním stačilo věci vhodně projednat a všechno se pak řídilo podle našich potřeb.“

BYLI JSME MILE OBSLOUŽENI

Ze vzpomínek se zdá, že kromě jednání s vojenskými a civilními činovníky se polští důstojníci dostávali do styku s místními lidmi zcela výjimečně. Většinu času prožívali u svých jednotek v provizorních tábořištích, na poradách, školeních a cvičeních, plněním rozkazů a kontrolou podřízených. Případů jiného setkání v celé knize najdeme nápadně málo. Henryk Nowaczyk, který měl jako velitel elitního oddílu pestřejší program než ostatní, uvádí jako ojedinělý zážitek posezení v hospodě, při němž si vyslechl autentickou politickou rozpravu u výčepu.

Ráz výjimečné události měla také výprava do obchodu v Šumperku, kterou líčí Stanisław Lewandowski. Kolegové tankisté se na něho, výsadkáře vyjíždějícího na průzkumy, obrátili s prosbou, aby je doprovodil do města, chtěli si koupit něco na památku. Vydali se do obchodu, o němž se v polských jednotkách říkalo, že v něm okupantům neprodávají. „Byli jsme mile obslouženi, radili nám, co si máme koupit. České prodavačky nám přitom začaly lichotit, že prý konečně vidí pořádné vojáky. Z jejich armády si dělaly legraci. Líbila se jim ráznost polských vojáků a důstojníků a vlastní armádu si spojovaly s dobrým vojákem Švejkem.“ Ze vzpomínky vyplývá, že pro důstojníky tankistů představovala výprava do centra města, u něhož ležela jejich posádka, výjimečnou událost, na niž si raději pozvali zkušeného kolegu.

Ukazuje také, že na izolaci polských jednotek od běžného života se podílel fakt, že většina vojáků neměla československé peníze. Průzkumníci na tom asi byli lépe, poněvadž Lewandowski vzpomínku na výpravu s tankisty uvozuje slovy: „Každý z nich měl pár korun…“. O tom, jak si polští vojáci potřebnou měnu opatřovali, se vzpomínky nezmiňují. Jedině Jan Wojnarowski ve svém výkladu o soužití československých, sovětských a polských jednotek ve vojenském areálu v Milovicích. Hovoří o úpadku disciplíny, citelném na počátku měsíce října: „Naši vojáci se s místními prostě sžili. Soužití na malém prostoru a společné užívání objektů tak nutně muselo skončit, vojáci pro sebe přece nepředstavovali nepřátele. Kvetly mezi nimi obchůdky.“

Účast na intervenci představovala pro polské důstojníky jednu z nejdůležitějších událostí jejich profesní dráhy. Vedli do akce 26 tisíc mužů vybavených těžkou technikou a ostrými náboji. V jejich paměti, pokud bychom se měli pokusit o shrnutí, po ní zůstal rozporuplný obraz. Na jedné straně si nelze nevšimnout uspokojení, že to zvládli: dopravili se s mužstvem tam a po třech měsících zase zpátky bez většího počtu malérů. Nezadali si ve vztahu se Sovětskou armádou, která si na poměry ve východních Čechách nemohla stěžovat. V rámci omezených možností, jaké okupační armáda má, vyšli docela dobře i s okupovanými, aspoň ve vlastní paměti. Každý druhý si vybavuje setkání nebo rozhovor, v němž mu místní říkali, jak jsou rádi, že mají za okupanty Poláky a ne Rusy.

I když bylo politické a mravní hodnocení „operace Dunaj“ vyjmuto z námětů rozhovorů, pokládali někteří za nutné vyslovit, že šli do akce „bez srdce“ nebo „s pochybnostmi“ a že po návratu cítili „morální kocovinu“. Uspokojení, že v jednom z nejdůležitějších okamžiků své profesní dráhy obstáli jako velitelé, tankisté, piloti, výsadkáři atd. se u nich střetává s vědomím, že dobře posloužili špatné věci. Žádný se nezmínil o tom, že mu účast na okupaci pomohla při další vojenské kariéře, i když to můžeme právem předpokládat.

S českými reáliemi se většina z nich setkala poprvé a své zážitky většinou nedokázali přesně vyhodnotit. Roli v tom hrálo politické školení, jemuž zřejmě podléhali víc, než si s odstupem času připouštěli, ale také jazyková a kulturní bariéra, v případě Poláků ze všech okupačních vojsk nejmenší, přesto však citelná. V jednom se všichni pamětníci vzácně shodují: nemohli se dočkat, až budou zpátky doma.

Text byl publikován v časopise Dějiny a současnost, roč. 30, č. 1 (2008), s. 37-39.

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kultura

Už dvacet let jsem tu knihu nečetl

Published

on

Tworki, nejslavnější román ryzího a neopomenutelného polského autora Marka Bieńczyka, dostupný nyní českému čtenáři díky překladu Michaela Alexy, vyšel již před dvaceti lety. Nad jeho kvalitami však žasneme stále, čím dál víc. Proto jsme se Bieńczyka v rozhovoru ptali právě na jeho knihu, na hudebnost v próze, ale také na tajemství, sílu sentimentu a dojetí.
Jsem sentimentální

Marek Bieńczyk (*1956) je originální postava současné polské literární scény. Původním povoláním historik literatury, ale také prozaik, esejista a překladatel, nabízí svým čtenářům smyslové, takřka lyrické, přemýšlivé a v dnešním světě nesamozřejmě pomalé literární obrazy, které se jen obtížně dají jednoznačně klasifikovat. Jeho eseje inklinují k příběhovosti, zatímco romány se místy blíží poezii, místy hudební skladbě. Díky překladateli Michaelu Alexovi se nyní může český čtenář seznámit s jeho druhým (a prozatím také posledním) románem Sanatorium Tworki (Pistorius & Olšanská, 2019), v němž autor čtenáře zavádí do prostředí psychiatrické léčebny v Tworkách nedaleko Varšavy za druhé světové války. V tomto místě, na první pohled uchráněném hrůz válečné vřavy i holocaustu, sleduje osudy několika mladých lidí, kteří se tomu, co válka přináší, nechtějí poddat. Dokud nezačnou někteří z nich mizet… Marek Bieńczyk byl jedním z hostů letošního Světa knihy, kde si s ním o románu Sanatorium Tworki, ale nejen o něm, povídala Michala Benešová.

iLiteratura: Román Sanatorium Tworki jsi napsal před dvaceti lety. Změnil se od té doby tvůj vztah k němu? Objevil jsi v něm nějaké další roviny?
Marek Bieńczyk: Už dvacet let jsem tu knihu nečetl. Nerad čtu své starší texty. Vracím se k nim jen u příležitosti překladů do cizích jazyků. Dnes už bych takovou knihu nenapsal. Začal jsem ji psát před víc než třiceti lety, pak jsem práci přerušil, hledal jsem pro dané téma vhodnou formu, napsal jsem jinou knihu a až pak jsem se ke Tworkám vrátil. Byl jsem v jiném věku a věk je pro způsob psaní rozhodující.

iLiteratura: Napsal jsi dva romány, od vydání posledního uplynulo právě oněch dvacet let. Proč už jsi se později k žánru románu nevrátil?
Marek Bieńczyk: Důvodů bylo víc, sám si jimi tak úplně nejsem jistý. Autora vede určitá logika díla, které sám plně nerozumí. Podléhá imperativu formy, která také definuje naši identitu a osobnost. V jistém okamžiku jsem začal psát eseje – říkám jim eseje-příběhy, protože to nejsou ani čisté eseje, ani romány. Chtěl jsem přijít s jakýmsi přechodným, hraničním žánrem, ale současně přiznávám, že už jsem nebyl schopen dosáhnout takové úrovně emocí jako při psaní Sanatoria Tworki. Myslím, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč už jsem se k románu nevrátil. Na první pohled to možná není patrné, ale Tworki jsou velmi emocionální kniha.

iLiteratura: Já jsem ji tak vnímala…
Marek Bieńczyk: Ano? Možná proto, že nežiješ v Polsku. Určitý druh emocionální zhuštěnosti, například ve vztahu k lásce, už mi byl nedostupný. Sanatorium Tworki je pro mě velmi emotivní kniha a takové míry emocí už jsem později nebyl schopen dosáhnout. Možná se mi to ještě někdy povede.

Autor článku: Michala Benešová, celý rozhovor na iliteratura.cz

Knihu možno zakoupit zde

Continue Reading

Kultura

Český film v porovnání s polskou kinematografií stagnuje, říká Martin Novosad po skončení festivalu Kino na hranici

Published

on

Mezinárodní filmový festival Kino na hranici vyvrcholil projekcí aktuálního dramatu Klér, unikátního snímku česko-polské produkce, jenž mohl vzniknout jen díky možnosti natáčet na české straně, zejména v Orlové a v Ostravě. O tom, jak těšínský festival před více jak dvaceti lety začal a kam může směřovat, vypráví pro Ostravan.cz dlouholetý dramaturg a programový ředitel české sekce Martin Novosad. Diváci jej znají i jako moderátora setkání s tvůrci před českými nebo slovenskými filmy a z debat po projekcích vedených v sále kin.

Kino na hranici právě uzavřelo 21. ročník, ty v něm působíš jen o rok méně. Jaké byly začátky?

Zpočátku šlo primárně o akci polských nadšenců, kteří měli rádi české filmy. Z přesvědčení, že se v Polsku málo ví o českém kině, uspořádali spontánní přehlídku s některými slavnými díly starší české kinematografie. Podařilo se jim tenkrát pozvat režiséra Jiřího Menzela a promítání se konalo jen v polském Těšíně. Už v té době jsem byl v kontaktu s Jolou Dygoś, která je nejen ředitelkou, ale i iniciátorkou celého Kina na hranici. Společně jsme na to téma diskutovali a shodli jsme se, že by se neměla dělat jen přehlídka českého filmu v Polsku, ale bylo by lepší vymyslet koncept přehlídky s reprezentativnějším pojetím. Aby také odrážela situaci, že jsme v jednom městě, které bylo rozděleno na území dvou států, navíc v blízkosti Slovenska. Takže by bylo zajímavější vedle sebe uvádět kinematografii všech tří států: Česka, Polska a Slovenska. Od druhého ročníku tento koncept začal žít a funguje dodnes. Kino na hranici je prezentací české, polské a slovenské kinematografie. Postupně za těch dvacet let jsme ji ale rozšířili o řadu dalších sekcí a doprovodných akcí.

V čem byl 21. ročník jiný?

Každý ročník je něčím zajímavý. Ne vždy se jej podaří postavit na účastí velkých hostů, kterým věnujeme retrospektivy, což je letos případ Jaromíra Hanzlíka nebo Milana Kňažka. Jsem rád, že se pana Hanzlíka podařilo oslovit a domluvit jeho účast, shodou okolností je rodákem z Českého Těšína a nebyl zde hodně dlouho. Milana Kňažka považuji za vynikajícího herce jedné slovenské generace. Je mi naopak líto, že s námi letos nemohl být režisér Jan Švankmajer, kterému jsme připravili velmi komplexní retrospektivu. Bohužel zdravotní limity pana Švankjamera a jeho producenta Jaromíra Kallisty neumožnily jejich osobní účast. Z polské strany byl po Švankmajerových filmech obrovský hlad, přitom se paradoxně všechny jeho celovečerní snímky už v historii Kina na hranici uváděly. Ale třeba řadu jeho krátkých filmů diváci neviděli, takže jsme jim nabídli unikátní kolekci, která byla promítána najednou.

Možnost srovnání kinematografii je čím dál zajímavější. Situace na Slovensku je dána tím, že jde o nejmenší zemi a její kinematografie není tak bohatá, má ale silnou dokumentaristickou školu. Hraných filmů je málo, ale je třeba super, že jsme mohli uvést například úplnou novinku Ostrým nožem, která podle mě patří k těm výborným slovenským filmům z poslední doby. Nejdůležitější je ale srovnání s polskou kinematografií, které je pro mne jako pro Čecha poněkud bolestné. Jsme sice několikrát menší zemí, vzhledem k našim dřívějším úspěchům jsme ale i tak ve srovnání s Polskem ve stagnující pozici. Navštívili jsme loni festival v Gdyni, na kterém jsme vybírali snímky pro letošní ročník. Byly skvělé, viděli jsme na třicet nových polských filmů a z toho dvacet jich bylo opravdu vynikajících, navíc žánrově i tematicky pestrých. Je mezi nimi zastoupena řada režisérek, překvapují svými nápady. Je to až jakýsi vrchol současného nového polského filmu. Je tady spousta mladých, nových, progresivních režisérů, kteří skvěle vládnou své profesi. Jen namátkou třeba Vlkodlak, kterého jsme uvedli hned v prvních dnech přehlídky, je famózní debut. Neuvědomuji si, že by mezi českými snímky byl v poslední době nějaký srovnatelně kvalitní debut.

Jaký je tedy současný stav české kinematografie?

Nechci se dotknout české kinematografie, ale z těch zajímavějších věci má co nabídnout v rámci témat. Z novinek patří k nejzajímavějším Jan Palach a debutantský Domestik. Kvantitativně je na tom ale český film velmi špatně. V porovnání s polskými filmy to pro nás není žádná sláva.

Podílel ses na polské produkci fenomenálního Kléru, který bravurně uzavřel 21. ročník festivalu v téměř plném sálu kina Central. V čem spočívá jeho kvalita?

Klér je z historického hlediska nejnavštěvovanějším snímkem v Polsku. Nejde přitom jen o diváckou atrakci. Je natočen v česko-polské koprodukci a už podle scénáře bylo vidět, že jde o velmi přesně popsanou situaci, která popisuje „nešvary“ církve. Zdaleka nejde jen o polské téma, ale o téma daleko širší, vlastně celosvětové, třeba v tom, jak kněží zneužívají děti nebo dotace. Klér vzbudil velkou diskusi, proto tak velká návštěvnost. Přestože je Česko většinově ateistický stát, může tento snímek oslovit i zdejší publikum.

Jak to bylo s uváděním Kléru v katolickém Polsku? Snímek je velmi kritický právě vůči církvi.

Část polské společnosti, která je upnuta ke straně Právo a spravedlnost a k církevním kruhům, se samozřejmě velmi ostře vůči kritice ze strany Kléru ohradila. Ale i tato negativní kritika byla vlastně pro Klér skvělou reklamou, a proto ještě více začal diváky zajímat. Od několika přátel, kteří vedou v Polsku kina, vím, že některá města přímo zakázala projekci Kléru na jejich terénu. Situace není jednoduchá, i přesto si k němu lidé nacházejí cestu. Navíc je to skvělá ukázka česko-polské spolupráce, snímek se natáčel zejména na Karvinsku, v Orlové, a bez českého partnera by velmi pravděpodobně nevznikl.

Autor: Martin Jiroušek, celý rozhovor na ostravan.cz

 

Continue Reading

Kultura

Polští Riverside nás v březnu uhranou svou virtuozitou

Published

on

Polská kapela Riverside patří k nejznámějším představitelům tamější progresivní scény a mezi fanoušky náročnější hudby je ceněna po celém světě. Relativně nedávno skupinu zasáhla smrt kytaristy Piotra Grudzińského, muzikanti však pokračují dál.
Před nedávnem varšavští Riverside vydali znamenité album Wasteland. Je plné výtečně zkomponované progresivní hudby v niterním a melancholickém duchu. Tato nálada je zcela logickým vyústěním trýznivého období po úmrtí kytaristy Piotra Grudzińského. Zbylí hudebníci se pro svou lásku k propracované hudbě pod značkou Riverside rozhodli pokračovat i bez něj. Ve studiu nahrávají jako trio a na koncertech je doplňuje Maciej Meller.

6. března 2019 pak během své tour k poslední desce navštíví i Palác Akropolis. Na tento koncert lze lístky zakoupit v sítích Ticketportal, Ticketmaster, GoOut a na webu agentury Obscure.

Autor: Michal Tykva, www.monstermusic.cz

 

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Proč má PiS podporu poloviny polských voličů? 21.7.2019
    Vládní strana v Polsku – Právo a Spravedlnost – má podporu kolem 47 %. Necelé tři měsíce před tamními parlamentními volbami. V českých médiích, stejně jako v polských opozičních, se ale slaví, polská levice se dala už konečně dohromady. Je jedno, že sotva splácá podporu 9 % polských voličů. Česká média nepublikují rozhovory s polským […]
    Jaromír Piskoř
  • Koalice – populární slovo polské opozice 20.7.2019
    Polští Lidovci se rozhodli kandidovat do Sejmu samostatně (vytvořili si značku Koalicja Polska) a tím rozbili iniciativu šéfa Občanské platformy kandidovat podobně jako v eurovolbách (Evropská koalice) v širokém opozičním bloku do polského Sejmu a Senátu. Schetynova snaha o zachování jednoty polské opozice narazila na nechuť lidovců kandidovat na společné kandidátce s představiteli LGBT, což […]
    Jaromír Piskoř
  • Polská levice vytvořila Lewici 20.7.2019
    „Redakční kolegové a kolegyně, kterým bije srdce na levé straně si při sledování televize potají vzrušeně utírali slzy. Kdo by před dvěma lety uvěřil, že Biedroń, Zandberg a Czarzasty ohlásí společnou levicovou koalici.“ napsala Wyborcza o pocitech vlastních redaktorů. Spojení polské politické levice, tedy postkomunistické SLD, marxistické Razem a Wiosny není překvapivé. Biedrońova Wiosna směrovala […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality