Connect with us
Reklama




Historie

Nikdo to tu nepřežije?

Published

on

Varšavské povstání z roku 1944 může sloužit jako příklad toho, že výraz „morální vítězství“ nemusí znamenat prázdnou frázi
Prvního srpna 1944 propuklo Varšavské povstání, které znamenalo zároveň hrdinský i zoufalý pokus polského nekomunistického odboje, představovaného Zemskou armádou, nejen o porážku německých okupantů, ale i o udržení vlivu na podobu poválečného Polska.

Polsko se tehdy rozhodně nenacházelo v příznivé situaci. Němci sice ustupovali před Rudou armádou, tu však Poláci v žádném případě nemohli vnímat jako osvoboditelku. Vždyť v září 1939 zaútočila na Polsko přesně v ten moment, kdy podléhalo německé agresi, neboť Hitler a Stalin tehdy byli spojenci. Stalin též nechal povraždit zajaté polské důstojníky v Katyni, a když tato skutečnost vyšla v roce 1943 najevo, znamenalo to přerušení diplomatických vztahů mezi Moskvou a polskou exilovou vládou v Londýně. Stalin hodlal východní území polského státu připojit k Sovětskému svazu a ze zbytku učinit komunistický satelit.
Velká Británie a Spojené státy americké tuto Stalinovu politiku nakonec akceptovaly, udržení válečného spojenectví a porážka Hitlera pro ně znamenaly daleko víc než polská nezávislost. Poláci však uvedené počínání svých západních spojenců považují za zradu – ostatně, ve stejné době polští vojáci prolévali krev například u Monte Cassina či jako piloti RAF.

Peklo na zemi

V létě 1944 se Rudá armáda přiblížila k Varšavě, přičemž zároveň vznikl i takzvaný lublinský výbor, zárodek příští polské komunistické vlády. Sovětské orgány na obsazeném polském území zpravidla zatýkaly i příslušníky polského nekomunistického odboje. Ten se dlouho připravoval na povstání proti nacistům a nyní se musel rozhodnout, zda pro něj nastala vhodná doba. Rozhodování to bylo nesmírně obtížné a debata, zda něco takového mělo v dané situaci smysl, probíhá v Polsku vlastně dodnes.
Vedení polského odboje počítalo s tím, že konečnou porážku Němců usnadní ofenzíva Rudé armády, přičemž pokud se mu podaří osvobodit hlavní město převážně vlastními silami, nekomunistické politické proudy tak získají alespoň nějakou šanci na ovlivnění poválečných poměrů. To však Stalin nehodlal připustit – Rudá armáda se proto zastavila na pravém břehu Visly a pro povstání v podstatě nehnula prstem.

Němci si sice uvědomovali neodvratnost blížící se porážky, avšak hodlali ještě ve Varšavě dokončit ideologicky a rasově motivovanou etnickou čistku – a povstání jim k tomu poskytlo vhodnou příležitost. Ale ani masové vyvražďování civilistů nepohnulo Stalina k akci – věděl, že vyhlazení německou okupací již tak zdecimované polské elity usnadní ovládnutí Polska komunisty.

První den Varšavského povstání obsadila Zemská armáda velkou část městského centra a Staré Město, ale nepodařilo se jí zmocnit se většiny nejdůležitějších vojenských cílů. Moment překvapení, s nímž počítala, nevyšel. Rozpoutaly se dlouhé a kruté boje o každou ulici i o každý dům. Heinrich Himmler vydal mimořádný rozkaz, podle nějž měli být postříleni jak všichni polští povstalci, tak veškeré polské obyvatelstvo včetně žen a dětí a město samo mělo být srovnáno se zemí.

„Členové Dirlewangerovy brigády SS zapálili tři nemocnice i s pacienty, kteří se v nich nacházeli. V jedné z nich ranění Němci, které ošetřovali polští lékaři a sestry, žádali, aby Polákům neubližovali. Dopadlo to jinak. Dirlewangerovi muži pozabíjeli polské raněné a sestry odvedli do svého tábora, kde se každý večer odehrávalo totéž: důstojníci vybrané ženy každou noc zbičovali, pak byly kolektivně znásilněny a nakonec zabity. Jednoho večera vojáci dokonce za doprovodu flétny postavili šibenice a pak na ně pověsili lékaře a nahé sestry,“ popisuje řádění německých jednotek ve Varšavě Timothy Snyder v knize Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem.

Podle něj jen za dva dny, 5. a 6. srpna 1944, příslušníci policejních útvarů a Dirlewangerovy jednotky, složené z kriminálních živlů a proslulé brutalitou, postříleli ve varšavské čtvrti Wola asi čtyřicet tisíc civilistů. Celkový počet civilních obětí se odhaduje mezi sto padesáti až dvěma sty tisíci. Při dobývání povstaleckých barikád Němci s oblibou používali taktiku živých štítů: hnali před sebou civilisty, včetně žen a dětí. Přesto se jim nedařilo odpor povstalců zlomit.

Skauti dobývají Husí farmu

„Když jsme se přiblížili k barikádě o výšce přinejmenším jednoho podlaží, postavené z betonových kvádrů, železničních kolejnic a jiných kovových předmětů, uvědomil jsem si, jak velké riziko podstupujeme. Naštěstí jsme měli výborného řidiče zvaného ‚Řvoun‘. Sešlápl plynový pedál až k podlaze, motor se rozeběhl na plné obrátky a tank si kousek po kousku razil cestu k vrcholu. Všechny pozorovatelny se ocitly pod přímou palbou našeho tanku. Zničili jsme vše, co se jen pohnulo… V jednom okamžiku jsem uviděl mládence projíždějícího středem tábora v plné rychlosti na kole. Byl jsem si jistý, že ho dostanou. On však na konci uličky seskočil, obrátil se a začal pálit na jednu z věží ze svého samopalu. Němci – pokud nechtěli být zastřeleni – museli utéci nebo se vzdát. Naši chlapci měli na sobě ukořistěné německé uniformy a helmy a na vězně různých národností křičeli německy. Ti si mysleli, že udeřila jejich poslední hodinka. Je těžké si představit jejich dojetí, když si uvědomili, že jim nepřinášíme smrt, nýbrž svobodu. Uprostřed táborového náměstí stála vojensky zpříma přinejmenším stovka vězňů ve dvou dlouhých řadách. Když jsem k nim došel, čísi hlas zvolal: ‚Pozor! Vlevo hleď.‘ Jeden z mužů pak ke mně přistoupil a zasalutoval: ‚Seržant Henryk Lederman, pane, židovský prapor je připraven k akci.‘

Můj úžas nad těmito lidmi neznal mezí. Nejenom že je nezlomilo běsnění Němců, oni se dokázali v táboře zorganizovat a připravit k boji, jakmile to bude možné. Velitel mi dal svolení, abych tyto židovské vojáky přijal do našich řad. Mnozí zemřeli v boji. Naše ztráty byly strašné. Tito židovští vojáci si však vydobyli pověst neobyčejně odvážného, inteligentního a věrného mužstva,“ vzpomínal později na dobytí varšavského koncentračního tábora zvaného Gęsiówka neboli Husí farma velitel tankové čety harcerského (skautského) praporu „Zośka“ (Žofka) Wacław Micuta, kterého ve své obsáhlé knize věnované Varšavskému povstání, jež česky vyšla pod titulem Boj o Varšavu, cituje britský historik Norman Davies.

V Micutově vzpomínce se však nakupila řada podivuhodných skutečností. Skautský oddíl, jenž by se za normálních okolností učil rozeznávat stopy zvěře či vázat různé druhy uzlů, zde drtí vycvičené německé vojáky ve stylu hollywoodského akčního filmu. Navíc disponuje dokonce tankem a osvobození židovští vězni se nám tu okamžitě šikují do útoku. Ne, není to vymyšlené, byla to realita.

V polském odboji nepředstavoval skautský oddíl zase tak velkou zvláštnost. Polští skauti vznikli před první světovou válkou, jmenují se harceři a zakladatel harcerství, Andrzej Małkowski, toto hnutí definoval velmi lakonicky: „Harcerství je skauting plus nezávislost.“

Název má původ ve slově harcownik (česky harcovník), což byl rytíř pohybující se před hlavním tělesem armády a vyhledávající samostatné souboje ještě před zahájením hlavní bitvy. Již koncem září 1939 vznikla harcerská odbojová organizace, která brzy poté získala jméno Szare Szeregi (česky Šedivé či Šedé řady nebo zástupy). Šedé řady úzce spolupracovaly s polským podzemním státem a se Zemskou armádou.

Původně se pro práci v odboji počítalo pouze s harcery staršími sedmnácti let, později však, z důvodu enormního zájmu mladých, ztrát i rostoucího počtu úkolů, byla organizace rozšířena. Míra obtížnosti zadávaných úkolů pochopitelně odpovídala věku i pohlaví. Opravdová bojová činnost byla vyhrazena pouze nejstarším ročníkům, od osmnácti let. Tito harceři vytvářeli takzvané útočné skupiny, jež podléhaly velení Zemské armády.

Nicméně za Varšavského povstání se bojů účastnily i mladší věkové kategorie, dokonce i děti. Dívky byly cvičeny pro podpůrné činnosti: jako ošetřovatelky, pozorovatelky, listonošky, spojky, spojovatelky či administrativní pracovnice. I ony utrpěly za povstání strašlivé ztráty, neboť Němci nerespektovali znak červeného kříže, ba dokonce na takto označené objekty či osoby s oblibou stříleli, a zajatce, včetně ošetřovatelek, zpravidla bez milosti vraždili.

Harcerské jednotky patřily k vůbec nejlepším útvarům povstalců, zejména prapory Parasol a Zośka. Oba bojovaly až do všeobecné kapitulace počátkem října 1944, přičemž utrpěly asi osmdesátiprocentní ztráty.

Na začátku povstání se praporu Zośka podařilo ukořistit dva německé tanky Panther, které představovaly skoro jedinou těžkou techniku v rukou povstalců. A jeden z Pantherů prapor použil právě při osvobození varšavského koncentračního tábora.
„Koncentrační tábor Varšava, otevřený v červenci 1943, byl jedním z vůbec nejstrašnějších výtvorů nacistické moci. Nejprve Němci přinutili Židy žít ve vymezené oblasti Varšavy. Pak nařídili do přeplněného ghetta deportovat lidi ze sousedních oblastí, čímž se postarali o tisíce úmrtí hladem a na nemoci. Pak z ghetta vyvezli více než čtvrt milionu Židů do plynových komor Treblinky a zastřelili přitom asi sedmnáct tisíc dalších. Poté ghetto zlikvidovali, židovské povstání vyvolané likvidací ghetta potlačili a postříleli dalších asi čtrnáct tisíc Židů. Budovy ghetta spálili – a nakonec na tomto zničeném místě vytvořili nový tábor,“ píše Timothy Snyder a dále podotýká, že od října 1943 museli Židé v koncentračním táboře Varšava plnit ještě další úkol: odstraňovat těla Poláků popravených v troskách ghetta.

Němci dle Snyderova líčení přiváželi Poláky do bývalého ghetta na náklaďácích a tam, anebo poblíž koncentračního tábora, je z kulometů postříleli. Poté museli židovští vězni vytvořit komando smrti a odstranit stopy po popravě. Složili hranici ze dřeva nalezeného v troskách ghetta, pak položili těla, pak zase dřevo. Poté celou hranici polili benzinem a zapálili. Šlo ovšem o komando smrti ještě v dalším smyslu: když už těla Poláků hořela, esesmani zastřelili židovské vězně, kteří hranici postavili, a hodili jejich těla do plamenů.

Není divu, že se právě toto místo stalo jedním z cílů útoku povstalecké jednotky. Provedla ho 5. srpna 1944 na vlastní žádost a osvobodila 383 vězňů, z toho 348 Židů. A byť byl úspěšný, neobešel se bez obětí: „Jeden z chlapců, který se nekryl zrovna opatrně, dostal zásah do nohy. Krvácí. Slábne. Velká Zoša běží k raněnému a zkouší mu ránu obvázat, ale padá s výkřikem k zemi. V prudké palbě se nyní nikdo neodvažuje vydat se raněným na pomoc. Kołczan volá: ‚Dvě ošetřovatelky, pro raněné!‘

Ale dívky leží v ruinách jako přikované a ani se nepohnou.

‚Ale no tak, děvčata, kupředu! Velká Zoša je raněná.‘

Ještě pevněji se přitiskly k zemi. Bojí se. Kołczan se chce sám plížit zraněným na pomoc, ale není to třeba, ze země se totiž zvedá a k raněným běží třetí ošetřovatelka, Maryna z čety ‚Alek‘. Zděšeně pozoruje zvětšující se krvavou skvrnu na břiše kamarádky. Ne, to není možné! Zoša? Když docela nedávno dostala po čtyřiceti osmi hodinách nepřetržité služby rozkaz, aby si odpočinula, rozplakala se a prosila, aby mohla ve službě zůstat. Ne, ne – Zoša musí žít!“

Přání to však bylo marné. Zofia Krassowská, přezdívaná Velká Zoša, velitelka ženské čety „Oleńka“, jejíž smrtelné zranění popisuje Aleksander Kamiński v knize Zośka a Parasol, druhého dne zemřela. Bylo jí třiadvacet let, v odboji pracovala od roku 1939 a studovala na varšavské univerzitě medicínu – tajně, v rámci konspirační výuky.

Trosky, zapomnění a obnova paměti

Přestože Varšavské povstání bylo po dvou měsících krvavých bojů vojensky poraženo, asi málokterá událost může sloužit jako příklad toho, že výraz „morální vítězství“ nemusí znamenat prázdnou frázi. Ostatně, zatímco na začátku povstání měli být polští „podlidé“ bez výjimky vyvražděni, jejich tuhý odpor nakonec přiměl německé velení k tomu, že uznalo Zemskou armádu jako partnera pro jednání o kapitulaci, po níž polští bojovníci získali statut válečných zajatců.

Varšavu, respektive to, co z města zbylo, však Němci srovnali se zemí. Teprve pak, v lednu 1945, obsadila varšavské ruiny Rudá armáda, která v době povstání z druhého břehu Visly nečinně přihlížela jeho hořkému konci. Před válkou žilo ve Varšavě 1,3 milionu lidí, v létě 1944 okolo 900 tisíc. V lednu 1945 mezi troskami živořilo méně než 1 000 lidí.

A koncentrační tábor, který prapor Zośka počátkem srpna 1944 osvobodil, začal opět sloužit svému děsivému účelu: tentokrát v něm sovětské orgány zadržovaly přeživší bojovníky Zemské armády – jejich hrdinství bylo pro nastupující komunistickou diktaturu nebezpečné. I řada členů Zośky, z těch málo, co přežili, se po válce stala obětí komunistických represí. O Varšavském povstání se smělo v Polsku začít otevřeněji hovořit až od druhé poloviny padesátých let, po Stalinově smrti a poté, kdy nastoupil k moci trošku umírněnější komunista Władysław Gomułka.

Ekonom Wacław Micuta, velitel tankového oddílu Zośky, musel po válce svou účast v odboji tajit a posléze raději emigroval do Švýcarska. V rámci různých struktur OSN se podílel na pomoci zemím třetího světa. Vyznamenání za účast v povstání převzal až v roce 2007 od prezidenta Lecha Kaczyńského. Úcta k hrdinům povstání je v Polsku stále velmi živá a přechází z generace na generaci.

Josef Mlejnek jr., Babylon 2017

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Historie

Čechoslováci a Poláci proti sobě stáli s prsty na spouštích

Published

on

Desátého června roku 1945 se v Chalupkách, vesnici na polsko-české hranici objevily československé tanky. Seskakovali z nich vojáci a vtrhli na místní železniční stanici. Odzbrojili polské strážníky, strhávali polské vlajky a tabule s polskými státními znaky. Chalupki od té chvíle měly být československé. Tanky se pak daly do pohybu směrem na Ratiboř.

„Čeští policisté využívají nechráněnou hranici a zabrali 10-12 km Dolního Slezska. Zabrali železniční stanici Lewin w okrese Kladsko, přes kterou vedou železniční koleje do Prahy a stanici Mittelwalde v okrese Bystrzyce (na železnici do Vídně) a několik desítek sousedních obcí.“ psal ve svém hlášení do Varšavy zmocněnec polské Vlády pro Dolní Slezsko Stanisław Piaskowski. Do půlky června již bylo v československých rukách několik desítek obcí Kladské kotliny. Na předměstí Ratiboře stály tanky. Klodsko, Ratiboř a Glubčice – tato tři města se rozhodli Češi obsadit.- Zachovala se tajná instrukce generála Bohumila Bočka (náčelníka Hlavního štábu československé branné moci), který dal rozkaz k obsazení obcí v Kladské kotlině a v okolí Glubčic a Ratiboře.

Důvodem konfliktu, byl sovětský dokument s chybně zakreslenou mapou hranic. V moskevském archivu jej nalezl prof. Jiří Fiedl z Historického ústavu AV. Byl to rozkaz generála Jeremenka, ke kterému byla připojena mapa, která se ale nezachovala a jejíž autor není znám. Na dokumentu je podpis štábního podplukovníka Jepifanova, nejpravděpodobněji odpovědného za vytvoření mapy, na základě které sovětská vláda definovala hranici na linii Křižanovice – Odra – Olše a která přiznávala Československu značnou část sporných území.

Tehdejší polský premiér Edward Osóbka-Morawski se připravoval vojensky odpovědět, ale žádná vojenská akce nemohla proběhnout bez jejího schválení Rudou armádou. Protože polská ani československá vláda se nechtěly dostat do válečného konfliktu, celý spor byl nakonec vyřešen potrestáním podplukovníka Jepifanova deseti dny domácího vězení a částečným snížením žoldu. Podplukovník Nedorezov, sovětský velitel Ratiboře byl odvolán a poslán do důchodu proto, že povolil československým vojákům přístup do ratibořského regionu.

podrobněji také zde

 

 

Continue Reading

Historie

My Poláci se obracíme do minulosti

Published

on

Polsko bylo při druhé světové válce Sovětským svazem a Němci totálně zničeno. Posunuli nás z východu na západ. Kontinuita polského státu byla otřesena. Jsme chudý národ, náš stát je slabý, takže jediný způsob, jak můžeme nyní budovat naši identitu, je logo echo24skrze naši kulturu včetně historie. O historii své země můžete mluvit krásným způsobem – o hrdinech, o těžkých okolnostech, které národ překonal. My Poláci se obracíme do minulosti, abychom si vybudovali nějaký morální kapitál. V podstatě je to taková moc bezmocných.

Češi tohle nepotřebují. Například Praha, to je jedno z nejkrásnějších míst na zemi. Tady se můžete připoutat k lokálním místům, k věcem. My tohle nemáme, ve Varšavě nemůžete mít pouto k ruinám. Proto jsme museli jít do minulosti, ukázat, proč naše hlavní město bylo tak zdevastované, a naši historii poněkud zmytologizovat. V Krakově je to jiné, ten je v tomhle ohledu podobný Praze. Lidé v této oblasti ani nikdy nerebelovali. Ale převládající polský narativ je ten varšavský.

říká Michał Łuczewski (1979) polský sociolog pro Echo24.pl, celý rozhovor zde

Continue Reading

Historie

Edmund Roman Orlik: polský hrdina z tančíku TKS

Published

on

Na úsvitu posledního kalendářního roku první světové války se 26. ledna narodil ve velkopolském městě Rogozno do intelektuální rodiny Orliků syn Edmund Roman. Území tehdy spadalo pod Německé císařství, které se už i v zázemí proklatě dlouho zmítalo vlastní vinou ve válečných útrapách. Ani Orlikovi žádné veselé období tenkrát neprožívali, se svým synem se otec Jan tragicky minul, neboť koncem roku 1917 padl jako příslušník letectva.

V září 1936, po maturitě, vstoupil Edmund Roman Orlik předčasně a dobrovolně do armády, nejprve absolvoval kurz v kadetní škole obrněných zbraní v Modlinu, následovala základní vojenská služba u 1. obrněného praporu v Poznani. Po návratu do civilu začal studovat architekturu na Varšavské technické univerzitě. Asi po roce musel studium přerušit kvůli účasti na vojenském cvičení a potom ho vlast povolala jako technického odborníka k poště a telegrafu.

Na konci srpna 1939, když už Němci netrpělivě přešlapovali u polských hranic, Polsko konečně mobilizovalo. Orlik se stal příslušníkem 71. obrněné korouhve přiřazené k Velkopolské jezdecké brigádě.

Každá polská jezdecká brigáda zmobilizovaná před válkou měla ve své sestavě zařazenu obrněnou korouhev skládající se z eskadrony obrněných automobilů o síle sedmi vozidel, z eskadrony průzkumných tanků o síle třinácti tančíků a z technicko-hospodářské čety (jde o tabulkové počty plného stavu). Osmým obrněným automobilem korouhve disponoval její velitelský roj.

Tančíky eskadron průzkumných tanků jezdeckých brigád byly zpravidla všechny s kulometnou výzbrojí, ale 71. obrněná korouhev patřila mezi dvojici výjimek. Měla devět kulometných TK-3 a čtyři kanonové TKS. A právě na kanonovém TKS sloužil v září 1939 Edmund Roman Orlik jako velitel vozidla, druhým členem posádky a řidičem tančíku byl Bronisław Zakrzewski.

V zářijových hektických dnech se stal Orlik nejúspěšnějším polským tankistou, často se uvádí, že se stal vůbec prvním tankovým esem druhé světové války. Zdroje se liší ve kvantifikaci jeho úspěchů, na svém kontě by měl mít deset či třináct zničených německých tanků. V každém případě je však korektnější klasifikovat ty tanky jako vyřazené z boje, neboť z celkových téměř sedmi stovek v Polsku ztracených německých tanků jich bylo následně více než čtyři sta opraveno a opět uvedeno do služby.

Husarský kousek se mechanizovanému husarovi Orlikovi povedl 18. září, kdy na křižovatce v Kampinoském lese s půlčetou (tři vozidla) tančíků eskadrony průzkumných tanků 71. obrněné korouhve překvapil z boku trojici německých tanků 1. lehké divize postupující po silnici směrem na Pociechu (pancéřová vozidla se obecně slabšímu protivníkovi lépe ničí z boku a ještě lépe zezadu, protože vpředu mají nejsilnější pancíř). Nad touto akcí se vznáší několik otazníků. Nejčastěji se uvádí, že pouze Orlikův tančík byl kanonový a zbylé dva kulometné – a těm snad rozkázal, aby se trochu stáhly. 

Orlikovi je z tohoto střetnutí připisováno zasažení všech tří německých tanků, dvou lehkých PzKpfw 35(t) československého původu a jednoho středního PzKpfw IV Ausf. B. Zatímco oba z boje vyřazené PzKpfw 35(t) Němci po polském tažení opravili, tak ten PzKpfw IV byl zničen totálně, když v jeho útrobách explodovala vezená munice pro 75mm kanon. V tomto tanku byla navíc prolita modrá krev jeho velitele knížete Viktora IV. Albrechta von Ratibor.

Největšího bojového úspěchu ovšem dosáhl o den později 19. září, kdy vyřadil z boje dokonce sedm nepřátelských tanků. Můžeme to považovat za přehnané a těžko uvěřitelné kvantum na jednodenním kontě hrdiny s 20mm kanonem, ale podstatné je, že bojoval a plus mínus nějaký zničený tank zde nehraje roli. Ostatně tenkrát při tom střílelo i polské dělostřelectvo – na druhou stranu i německých tanků tam bylo zasaženo mnohem více než těch sedm „Orlikových“.

Hned nato, když se obrana na tomto místě zhroutila, se Orlik probil se svým tančíkem do obležené Varšavy a účastnil se bojů při její obraně. Varšava padla 28. září a celé Polsko 6. října 1939.

Téměř šestiletou okupaci se Orlikovi podařilo přežít, po válce dostudoval architekturu a tomuto oboru se ve svém dalším profesním životě úspěšně věnoval.

Autor: Radek Folprecht, celý text na technet.idnes.cz

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Polsko brzdí přijetí reformy trhu s elektřinou v EU 13.12.2018
    Zástupci EU si uvědomují, že je nutné se s problémem závislosti Polska na uhlí nějakým způsobem vyrovnat. V tomto ohledu představitelé Polska doposud selhávali, ale žádný návrh nepřišel ani z Bruselu. Studie od průmyslové asociace Eurelectric odhaduje potřebné investice do výrobních zdrojů elektřiny v Polsku na 128–148 miliard euro (3 311-3 825 miliard korun) do […]
    Jaromír Piskoř
  • Lubnauerová: Není koalice bez koaličního partnera 6.12.2018
    „V obecné rovině je to konec Občanské koalice. Ta měla být novou kvalitou. Vždy jsem doufala a snila jsem o tom, že je možné něco vybudovat podle nových pravidel. Podle zásad založených na důvěře, partnerství a především rozmanitosti. To, co se stalo znamená, že Občanská platforma změnila svůj název – uvedla Katarzyna Lubnauerová předsedkyně strany […]
    Jaromír Piskoř
  • Lech Walesa a omluva Jaroslawovi Kaczyńskému 6.12.2018
    Soud v Gdańsku odsoudil Lecha Walesu k omluvě za to, že veřejně tvrdil o Jaroslawovi Kaczyńském, že to on je zodpovědný za pád letadla s jeho bratrem a polskou delegací u Smolenska. Lech Walesa se svou „bodrostí“ dnes uráží politiky vládní strany PiS – tak nějak kde se dá. Jeho prohlášení zavání často jakýmsi uhranutím […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality