Connect with us
Reklama




Historie

Nikdo to tu nepřežije?

Published

on

Varšavské povstání z roku 1944 může sloužit jako příklad toho, že výraz „morální vítězství“ nemusí znamenat prázdnou frázi
Prvního srpna 1944 propuklo Varšavské povstání, které znamenalo zároveň hrdinský i zoufalý pokus polského nekomunistického odboje, představovaného Zemskou armádou, nejen o porážku německých okupantů, ale i o udržení vlivu na podobu poválečného Polska.

Polsko se tehdy rozhodně nenacházelo v příznivé situaci. Němci sice ustupovali před Rudou armádou, tu však Poláci v žádném případě nemohli vnímat jako osvoboditelku. Vždyť v září 1939 zaútočila na Polsko přesně v ten moment, kdy podléhalo německé agresi, neboť Hitler a Stalin tehdy byli spojenci. Stalin též nechal povraždit zajaté polské důstojníky v Katyni, a když tato skutečnost vyšla v roce 1943 najevo, znamenalo to přerušení diplomatických vztahů mezi Moskvou a polskou exilovou vládou v Londýně. Stalin hodlal východní území polského státu připojit k Sovětskému svazu a ze zbytku učinit komunistický satelit.
Velká Británie a Spojené státy americké tuto Stalinovu politiku nakonec akceptovaly, udržení válečného spojenectví a porážka Hitlera pro ně znamenaly daleko víc než polská nezávislost. Poláci však uvedené počínání svých západních spojenců považují za zradu – ostatně, ve stejné době polští vojáci prolévali krev například u Monte Cassina či jako piloti RAF.

Peklo na zemi

V létě 1944 se Rudá armáda přiblížila k Varšavě, přičemž zároveň vznikl i takzvaný lublinský výbor, zárodek příští polské komunistické vlády. Sovětské orgány na obsazeném polském území zpravidla zatýkaly i příslušníky polského nekomunistického odboje. Ten se dlouho připravoval na povstání proti nacistům a nyní se musel rozhodnout, zda pro něj nastala vhodná doba. Rozhodování to bylo nesmírně obtížné a debata, zda něco takového mělo v dané situaci smysl, probíhá v Polsku vlastně dodnes.
Vedení polského odboje počítalo s tím, že konečnou porážku Němců usnadní ofenzíva Rudé armády, přičemž pokud se mu podaří osvobodit hlavní město převážně vlastními silami, nekomunistické politické proudy tak získají alespoň nějakou šanci na ovlivnění poválečných poměrů. To však Stalin nehodlal připustit – Rudá armáda se proto zastavila na pravém břehu Visly a pro povstání v podstatě nehnula prstem.

Němci si sice uvědomovali neodvratnost blížící se porážky, avšak hodlali ještě ve Varšavě dokončit ideologicky a rasově motivovanou etnickou čistku – a povstání jim k tomu poskytlo vhodnou příležitost. Ale ani masové vyvražďování civilistů nepohnulo Stalina k akci – věděl, že vyhlazení německou okupací již tak zdecimované polské elity usnadní ovládnutí Polska komunisty.

První den Varšavského povstání obsadila Zemská armáda velkou část městského centra a Staré Město, ale nepodařilo se jí zmocnit se většiny nejdůležitějších vojenských cílů. Moment překvapení, s nímž počítala, nevyšel. Rozpoutaly se dlouhé a kruté boje o každou ulici i o každý dům. Heinrich Himmler vydal mimořádný rozkaz, podle nějž měli být postříleni jak všichni polští povstalci, tak veškeré polské obyvatelstvo včetně žen a dětí a město samo mělo být srovnáno se zemí.

„Členové Dirlewangerovy brigády SS zapálili tři nemocnice i s pacienty, kteří se v nich nacházeli. V jedné z nich ranění Němci, které ošetřovali polští lékaři a sestry, žádali, aby Polákům neubližovali. Dopadlo to jinak. Dirlewangerovi muži pozabíjeli polské raněné a sestry odvedli do svého tábora, kde se každý večer odehrávalo totéž: důstojníci vybrané ženy každou noc zbičovali, pak byly kolektivně znásilněny a nakonec zabity. Jednoho večera vojáci dokonce za doprovodu flétny postavili šibenice a pak na ně pověsili lékaře a nahé sestry,“ popisuje řádění německých jednotek ve Varšavě Timothy Snyder v knize Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem.

Podle něj jen za dva dny, 5. a 6. srpna 1944, příslušníci policejních útvarů a Dirlewangerovy jednotky, složené z kriminálních živlů a proslulé brutalitou, postříleli ve varšavské čtvrti Wola asi čtyřicet tisíc civilistů. Celkový počet civilních obětí se odhaduje mezi sto padesáti až dvěma sty tisíci. Při dobývání povstaleckých barikád Němci s oblibou používali taktiku živých štítů: hnali před sebou civilisty, včetně žen a dětí. Přesto se jim nedařilo odpor povstalců zlomit.

Skauti dobývají Husí farmu

„Když jsme se přiblížili k barikádě o výšce přinejmenším jednoho podlaží, postavené z betonových kvádrů, železničních kolejnic a jiných kovových předmětů, uvědomil jsem si, jak velké riziko podstupujeme. Naštěstí jsme měli výborného řidiče zvaného ‚Řvoun‘. Sešlápl plynový pedál až k podlaze, motor se rozeběhl na plné obrátky a tank si kousek po kousku razil cestu k vrcholu. Všechny pozorovatelny se ocitly pod přímou palbou našeho tanku. Zničili jsme vše, co se jen pohnulo… V jednom okamžiku jsem uviděl mládence projíždějícího středem tábora v plné rychlosti na kole. Byl jsem si jistý, že ho dostanou. On však na konci uličky seskočil, obrátil se a začal pálit na jednu z věží ze svého samopalu. Němci – pokud nechtěli být zastřeleni – museli utéci nebo se vzdát. Naši chlapci měli na sobě ukořistěné německé uniformy a helmy a na vězně různých národností křičeli německy. Ti si mysleli, že udeřila jejich poslední hodinka. Je těžké si představit jejich dojetí, když si uvědomili, že jim nepřinášíme smrt, nýbrž svobodu. Uprostřed táborového náměstí stála vojensky zpříma přinejmenším stovka vězňů ve dvou dlouhých řadách. Když jsem k nim došel, čísi hlas zvolal: ‚Pozor! Vlevo hleď.‘ Jeden z mužů pak ke mně přistoupil a zasalutoval: ‚Seržant Henryk Lederman, pane, židovský prapor je připraven k akci.‘

Můj úžas nad těmito lidmi neznal mezí. Nejenom že je nezlomilo běsnění Němců, oni se dokázali v táboře zorganizovat a připravit k boji, jakmile to bude možné. Velitel mi dal svolení, abych tyto židovské vojáky přijal do našich řad. Mnozí zemřeli v boji. Naše ztráty byly strašné. Tito židovští vojáci si však vydobyli pověst neobyčejně odvážného, inteligentního a věrného mužstva,“ vzpomínal později na dobytí varšavského koncentračního tábora zvaného Gęsiówka neboli Husí farma velitel tankové čety harcerského (skautského) praporu „Zośka“ (Žofka) Wacław Micuta, kterého ve své obsáhlé knize věnované Varšavskému povstání, jež česky vyšla pod titulem Boj o Varšavu, cituje britský historik Norman Davies.

V Micutově vzpomínce se však nakupila řada podivuhodných skutečností. Skautský oddíl, jenž by se za normálních okolností učil rozeznávat stopy zvěře či vázat různé druhy uzlů, zde drtí vycvičené německé vojáky ve stylu hollywoodského akčního filmu. Navíc disponuje dokonce tankem a osvobození židovští vězni se nám tu okamžitě šikují do útoku. Ne, není to vymyšlené, byla to realita.

V polském odboji nepředstavoval skautský oddíl zase tak velkou zvláštnost. Polští skauti vznikli před první světovou válkou, jmenují se harceři a zakladatel harcerství, Andrzej Małkowski, toto hnutí definoval velmi lakonicky: „Harcerství je skauting plus nezávislost.“

Název má původ ve slově harcownik (česky harcovník), což byl rytíř pohybující se před hlavním tělesem armády a vyhledávající samostatné souboje ještě před zahájením hlavní bitvy. Již koncem září 1939 vznikla harcerská odbojová organizace, která brzy poté získala jméno Szare Szeregi (česky Šedivé či Šedé řady nebo zástupy). Šedé řady úzce spolupracovaly s polským podzemním státem a se Zemskou armádou.

Původně se pro práci v odboji počítalo pouze s harcery staršími sedmnácti let, později však, z důvodu enormního zájmu mladých, ztrát i rostoucího počtu úkolů, byla organizace rozšířena. Míra obtížnosti zadávaných úkolů pochopitelně odpovídala věku i pohlaví. Opravdová bojová činnost byla vyhrazena pouze nejstarším ročníkům, od osmnácti let. Tito harceři vytvářeli takzvané útočné skupiny, jež podléhaly velení Zemské armády.

Nicméně za Varšavského povstání se bojů účastnily i mladší věkové kategorie, dokonce i děti. Dívky byly cvičeny pro podpůrné činnosti: jako ošetřovatelky, pozorovatelky, listonošky, spojky, spojovatelky či administrativní pracovnice. I ony utrpěly za povstání strašlivé ztráty, neboť Němci nerespektovali znak červeného kříže, ba dokonce na takto označené objekty či osoby s oblibou stříleli, a zajatce, včetně ošetřovatelek, zpravidla bez milosti vraždili.

Harcerské jednotky patřily k vůbec nejlepším útvarům povstalců, zejména prapory Parasol a Zośka. Oba bojovaly až do všeobecné kapitulace počátkem října 1944, přičemž utrpěly asi osmdesátiprocentní ztráty.

Na začátku povstání se praporu Zośka podařilo ukořistit dva německé tanky Panther, které představovaly skoro jedinou těžkou techniku v rukou povstalců. A jeden z Pantherů prapor použil právě při osvobození varšavského koncentračního tábora.
„Koncentrační tábor Varšava, otevřený v červenci 1943, byl jedním z vůbec nejstrašnějších výtvorů nacistické moci. Nejprve Němci přinutili Židy žít ve vymezené oblasti Varšavy. Pak nařídili do přeplněného ghetta deportovat lidi ze sousedních oblastí, čímž se postarali o tisíce úmrtí hladem a na nemoci. Pak z ghetta vyvezli více než čtvrt milionu Židů do plynových komor Treblinky a zastřelili přitom asi sedmnáct tisíc dalších. Poté ghetto zlikvidovali, židovské povstání vyvolané likvidací ghetta potlačili a postříleli dalších asi čtrnáct tisíc Židů. Budovy ghetta spálili – a nakonec na tomto zničeném místě vytvořili nový tábor,“ píše Timothy Snyder a dále podotýká, že od října 1943 museli Židé v koncentračním táboře Varšava plnit ještě další úkol: odstraňovat těla Poláků popravených v troskách ghetta.

Němci dle Snyderova líčení přiváželi Poláky do bývalého ghetta na náklaďácích a tam, anebo poblíž koncentračního tábora, je z kulometů postříleli. Poté museli židovští vězni vytvořit komando smrti a odstranit stopy po popravě. Složili hranici ze dřeva nalezeného v troskách ghetta, pak položili těla, pak zase dřevo. Poté celou hranici polili benzinem a zapálili. Šlo ovšem o komando smrti ještě v dalším smyslu: když už těla Poláků hořela, esesmani zastřelili židovské vězně, kteří hranici postavili, a hodili jejich těla do plamenů.

Není divu, že se právě toto místo stalo jedním z cílů útoku povstalecké jednotky. Provedla ho 5. srpna 1944 na vlastní žádost a osvobodila 383 vězňů, z toho 348 Židů. A byť byl úspěšný, neobešel se bez obětí: „Jeden z chlapců, který se nekryl zrovna opatrně, dostal zásah do nohy. Krvácí. Slábne. Velká Zoša běží k raněnému a zkouší mu ránu obvázat, ale padá s výkřikem k zemi. V prudké palbě se nyní nikdo neodvažuje vydat se raněným na pomoc. Kołczan volá: ‚Dvě ošetřovatelky, pro raněné!‘

Ale dívky leží v ruinách jako přikované a ani se nepohnou.

‚Ale no tak, děvčata, kupředu! Velká Zoša je raněná.‘

Ještě pevněji se přitiskly k zemi. Bojí se. Kołczan se chce sám plížit zraněným na pomoc, ale není to třeba, ze země se totiž zvedá a k raněným běží třetí ošetřovatelka, Maryna z čety ‚Alek‘. Zděšeně pozoruje zvětšující se krvavou skvrnu na břiše kamarádky. Ne, to není možné! Zoša? Když docela nedávno dostala po čtyřiceti osmi hodinách nepřetržité služby rozkaz, aby si odpočinula, rozplakala se a prosila, aby mohla ve službě zůstat. Ne, ne – Zoša musí žít!“

Přání to však bylo marné. Zofia Krassowská, přezdívaná Velká Zoša, velitelka ženské čety „Oleńka“, jejíž smrtelné zranění popisuje Aleksander Kamiński v knize Zośka a Parasol, druhého dne zemřela. Bylo jí třiadvacet let, v odboji pracovala od roku 1939 a studovala na varšavské univerzitě medicínu – tajně, v rámci konspirační výuky.

Trosky, zapomnění a obnova paměti

Přestože Varšavské povstání bylo po dvou měsících krvavých bojů vojensky poraženo, asi málokterá událost může sloužit jako příklad toho, že výraz „morální vítězství“ nemusí znamenat prázdnou frázi. Ostatně, zatímco na začátku povstání měli být polští „podlidé“ bez výjimky vyvražděni, jejich tuhý odpor nakonec přiměl německé velení k tomu, že uznalo Zemskou armádu jako partnera pro jednání o kapitulaci, po níž polští bojovníci získali statut válečných zajatců.

Varšavu, respektive to, co z města zbylo, však Němci srovnali se zemí. Teprve pak, v lednu 1945, obsadila varšavské ruiny Rudá armáda, která v době povstání z druhého břehu Visly nečinně přihlížela jeho hořkému konci. Před válkou žilo ve Varšavě 1,3 milionu lidí, v létě 1944 okolo 900 tisíc. V lednu 1945 mezi troskami živořilo méně než 1 000 lidí.

A koncentrační tábor, který prapor Zośka počátkem srpna 1944 osvobodil, začal opět sloužit svému děsivému účelu: tentokrát v něm sovětské orgány zadržovaly přeživší bojovníky Zemské armády – jejich hrdinství bylo pro nastupující komunistickou diktaturu nebezpečné. I řada členů Zośky, z těch málo, co přežili, se po válce stala obětí komunistických represí. O Varšavském povstání se smělo v Polsku začít otevřeněji hovořit až od druhé poloviny padesátých let, po Stalinově smrti a poté, kdy nastoupil k moci trošku umírněnější komunista Władysław Gomułka.

Ekonom Wacław Micuta, velitel tankového oddílu Zośky, musel po válce svou účast v odboji tajit a posléze raději emigroval do Švýcarska. V rámci různých struktur OSN se podílel na pomoci zemím třetího světa. Vyznamenání za účast v povstání převzal až v roce 2007 od prezidenta Lecha Kaczyńského. Úcta k hrdinům povstání je v Polsku stále velmi živá a přechází z generace na generaci.

Josef Mlejnek jr., Babylon 2017

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Historie

80. léta v Polsku: Unikátní pohled na běžný život před pádem komunismu

Published

on

Když v roce 1979 přijížděl na návštěvu do rodné země nový papež Jan Pavel II., byla to pro nábožensky založené Polsko událost. Wojtyłovo zvolení si lid považoval a jeho návštěva Moskvě navzdory byla dalším impulsem pro vzrůst národního sebevědomí. Když pak dlouhodobý nedostatek potravin vyústil v roce 1980 v další stávky, zapojilo se do nich na 170 podniků a 90 tisíc lidí. Centrem odporu se staly, stejně jako o deset let dříve, gdaňské loděnice. Vedení státu se snažilo zažehnat nepokoje změnami v politbyru. To ale nestačilo. V Gdaňsku se již mezitím pod vedením z práce vyhozeného elektrikáře Lecha Wałęsy zformovala Solidarita, nezávislý odborový svaz. Po zaregistrování organizace u varšavského soudu zvedla Moskva varovný prst. Nechybělo příliš a Čechoslováci vrátili Polákům „bratrskou“ pomoc z roku 1968. Tamější armáda by se ale invazi bránila a Sovětský svaz od intervence nakonec upustil.

Autor: Martin Mrázek, foto: Bruno Barbey, celý text na reflex.cz

(Fotogalerie 40 fotografií)

Continue Reading

Historie

Obraz období komunismu v nejnovější polské historiografii

Published

on

foto zdroj Babylon Listopad 2013Otázka „narovnání” komunistickou propagandou překrucované vize moderních polských dějin patřila mezi klíčová témata protikomunistické opozice. Viditelnými znaky významu, který opozice přikládala historii, mohou být pomníky, které masově vznikaly během tzv. „karnevalu svobody” mezi srpnem 1980 a prosincem 1981 (tedy mezi vznikem Solidarity a vyhlášením výjimečného stavu), jako byly monumentální připomínky masakru v Poznani (1956) nebo v Trojměstí (1970). Nicméně po roce 1989 se dějiny posledních čtyř desetiletí staly především předmětem politického boje mezi táborem „dějinného kompromisu” opozice s režimem a příznivci „zúčtování s minulostí”.                   Babylon 4 2013

Zatímco pro ty druhé bylo dosažení maximálního poznání o zločinech a mechanismech fungování režimu podmínkou budování nového řádu, cílem první strany byla relativizace „černo-bílého” obrazu dějin komunismu, která by zabránila dalšímu vyhrocování společenského konfliktu a „jitření starých ran”.

Impulzem pro podrobné zkoumání dějin komunismu v Polsku se tak stalo až v roce 1998 zřízení Institutu paměti národa – Výboru pro stíhání zločinů proti polskému národu (Instytut Pamięci Narodowej – Komisja Ścigania Zbrodni przeciwko Narodowi Polskiemu, IPN) polským parlamentem. Tato nová instituce, která svou činnost zahájila de facto v roce 2000, shromáždila značné množství archivních materiálů, které po sobě zanechaly komunistické bezpečnostní složky v letech 1944–89. Jsou to především dokumenty Úřadu bezpečnosti (Urząd Bezpieczeństwa, UB), Bezpečnostní služby (Służba Bezpieczeństwa, SB) a vojenské rozvědky i kontrarozvědky (Główny Zarząd Informacji Wojska Polskiego – Wojskowa Służba Wewnętrzna a Oddział II Sztabu Generalnego WP – Zarząd II Sztabu Generalnego WP).

Kromě toho se do archivů IPN dostaly také materiály, které se týkají polského ozbrojeného protikomunistického odboje a tzv. demokratické opozice, jež v Polské lidové republice existovala v letech 1956–89. Tyto dokumenty mají zcela unikátní historickou hodnotu. Většinu z nich zabavila komunistická bezpečnost při operativní a výzvědné činnosti namířené proti „podzemním” vojákům a disidentům. Teprve díky těmto archiváliím (jedná se o více než 90 km spisů!) bylo možné začít věrohodně zkoumat dějiny komunismu, dokumentovat zločiny tohoto režimu a posléze formulovat hodnocení období let 1944–89.

Se značnou jistotou můžeme říci, že historikům se již ve velké míře podařilo odhalit, zdokumentovat a popsat nejtragičtější období komunistické vlády v Polsku, čili roky 1944–56. Týká se to zvláště dějin protikomunistického ozbrojeného odboje, kterého se zúčastnilo více než 100 tisíc vojáků. Ti jsou v dnešním svobodném Polsku označováni jako „prokletí vojáci“ (Żołnierze Wyklęci). Tento termín odkazuje na několik desítek let trvající úsilí komunistů vymazat povědomí o těchto lidech z kolektivní paměti polského národa.

Na téma ozbrojeného odporu vůči tzv. druhé okupaci vzniklo přinejmenším několik desítek skutečně solidních vědeckých prací a také značný počet článků. Mezi nimi je třeba zmínit práce následujících autorů: dr. Kazimierz Krajewski a dr. Tomasz Łabuszewski – „Łupaszka, Młot, Huzar.“ Działalność 5 i 6 Brygady Wileńskiej AK 1944–1952 („Łupaszka, Młot, Huzar.“ Činnost 5. a 6. vilenské brigády Zemské armády 1944–1952); dr. Mariusz Bechta – Między bolszewią a Niemcami. Konspiracja polityczna i wojskowa Obozu Narodowego na Podlasiu w latach 1939–1952 (Mezi bolševiky a Německem. Politická a vojenská konspirace Národního tábora v Podlesí v letech 1939–1952); prof. Sławomir Poleszak – Podziemie antykomunistyczne w łomżyńskiem i grajewskim 1944–1957 (Protikomunistický odboj v łomżyńském i grajewském okrese 1944–1957); dr. Dariusz Węgrzyn – Aparat bezpieczeństwa państwa wobec środowisk narodowych na Górnym Śląsku i w Zagłębiu Dobrowskim w latach 1945–56 (Státní bezpečnostní aparát versus národovecké skupiny v Horním Slezsku a Zagłębiu Dobrowském v letech 1945–56).

Nesmíme také opomenout vlajkovou loď mezi publikacemi věnovanými protikomunistickému odboji, kterou se bez pochyby stal Atlas Polskiego Podziemia Niepodległościowego 1944–1956 (Atlas polského odbojového hnutí za nezávislost 1944–1956) vydaný v roce 2007. Tato monografie redigovaná prof. Rafałem Wnukem má téměř 600 stran a stala se mimořádnou vědeckou i vzdělávací událostí. Vyplnila mezeru, kterou roky představovaly nepopsané příběhy nezlomných „podzemích” bojovníků za nezávislost – těch, kteří se postavili bolševismu v první fázi sovětizace Polska. Tato publikace se stala absolutním bestsellerem a na polském knižním trhu je prakticky nesehnatelná.

Během zkoumání dějin protikomunistického odboje vyvstalo mnoho otázek. Badatelé museli sečíst ty, kteří se aktivně účastnili vojenských aktivit, padli v bojích nebo byli povražděni ve věznicích, a také odhadnout počet lidí, kteří těmto bojovníkům poskytovali pomoc a podporu. Byli to především rolníci a drobná šlechta. (1)

Podle dosavadních závěrů a zatím neúplných součtů bylo v prvních deseti letech, kdy se v Polsku (za vydatné pomoci Rudé armády a sovětského teroru) moci ujímali komunisté, z politických důvodů odsouzeno k trestu smrti více než 5 000 osob. Z tohoto počtu bylo asi 3 000 lidí popraveno. Kromě toho se odhaduje, že během partyzánských bojů a pacifikace vesnic podporujících odbojáře, a také v důsledku zatýkání a nepředstavitelného mučení, jemuž byli vystaveni zajatí odbojáři, jejich rodiny i přívrženci, zemřelo nebo bylo zavražděno přibližně 50 000 lidí. Celkový počet osob uvězněných z politických důvodů v letech 1944–56 se pohybuje okolo 250 000 – mnozí z nich byli lidé podporující „prokleté vojáky“ a členové konspiračních sítí.
Nakonec museli historici odpovědět také na zásadní otázku: Co se v Polsku po roce 1944 vlastně odehrávalo? Byla to občanská válka? Boj proti novým okupantům? Protikomunistické povstání? V období nesvobody 1944–89 razili komunisté výklad, že se jednalo o občanskou válku. Během vědecké konference, která proběhla ve Varšavě v roce 1997 pod názvem „Občanská válka nebo nová okupace Polska po roce 1944?“, většina historiků i publicistů tezi o občanské válce rozhodně odmítla. Výrazný byl zvláště hlas Jana Nowaka-Jeziorańského, někdejšího vojáka Zemské armády a pozdějšího dlouholetého ředitele vysílání polské sekce Rádia Svobodná Evropa. Jeziorański zde prohlásil, že používat termín „občanská válka“ je „svého druhu agrese vůči Polsku“.

Terminologickou tezi o občanské válce v letech 1944–56 (2) odmítla většina současných polských historiků jako neadekvátní. Je zarážející, že někteří mladí badatelé ji přesto používají. Patří k nim vědecký pracovník Historického ústavu Varšavské univerzity doc. Marcin Zaremba. V populárním měsíčníku Fokus Historia (č. 11/2013) mu byla položena otázka: „Je obraz prokletých vojáků, který v současné době média představují, pravdivý?” Odpověděl na ni takto: „[…] Existují dvě interpretace mýtu. První říká, že mýtus vypráví o skutečnosti. Druhá naopak soudí, že mýtus skutečnost zcela přetváří. V tomto případě se zapomíná na odvrácenou stranu občanské války z let 1945–47 (zvýraznění autora). Na druhé straně stáli také Poláci, kteří měli jiný světonázor a jinou ideologii.“

Jak bylo řečeno, první období komunismu v Polsku bylo již důkladně prozkoumáno a popsáno, zejména pokud jde o heroický příběh protikomunistického odboje. Naopak portrét Polské lidové republiky (PLR), která formálně vznikla v roce 1952 a existovala do prosince 1989, zůstává dosud neúplný, ačkoli se samozřejmě v posledních dvaceti letech mozaika obrazu života v PLR a činnosti opozičních hnutí postupně doplňuje. Výrazným počinem se stala mnohosvazková monografie věnovaná Solidaritě (NSZZ Solidarność 1980–1989), na níž se podílelo několik desítek autorů. Toto rozsáhlé dílo je výsledkem úsilí historiků mladé a střední generace. Mezi nimi si prvenství rozhodně zaslouží prof. Sławomir Cenckiewicz a jeho znamenité práce, z nichž vybírám např.: Gdański Grudzień ‘70 (Gdaňský prosinec ‘70); Oczami bezpieki: szkice i materiały z dziejów aparatu bezpieczeństwa PRL (Očima bezpečnosti: náčrty a dokumenty z dějin bezpečnostního aparátu PLR); SB a Lech Wałęsa. Przyczynek do biografii (SB a Lech Wałęsa. Dodatek k životopisu, spoluautor dr. Piotr Gontarczyk), nebo životopis ikony Solidarity Anny Walentynowicz nazvaný Anna Solidarność. Życie i działalność Anny Walentynowicz na tle epoki 1929–2010 (Anna Solidarita. Život a činnost Anny Walentynowiczové na pozadí období 1929–2010).

K tomuto výčtu je třeba připojit práce dr. Łukasze Kamińského, jako např. Wokół praskiej wiosny. Polska i Czechosłowacja w 1968 roku (Kolem pražského jara. Polsko a Československo v roce 1968), dr. Grzegorze Waligóry Ruch Obrony Praw Człowieka i Obywatela 1977–1981 (Hnutí na obranu práv člověka a občana 1977–1981) a historiků starší generace: Prof. Jerzyho Eislera Grudzień 1970. Geneza – przebieg – konsekwencje (Prosinec 1970. Geneze – průběh – důsledky), prof. Jana Żaryny Dzieje Kościoła katolickiego w Polsce 1944–1989 (Dějiny katolické církve v Polsku 1944–1989) a doc. Jana Skórzyńského Siła bezsilnych. Historia Komitetu Obrony Robotników (Moc bezmocných. Historie Výboru na obranu dělníků).
Téměř nepřítomné jsou v aktuální polské historiografii práce věnované opoziční činnosti nacionalistických a konzervativních kruhů. Ačkoli se v rámci opozice po roce 1956 jednalo spíše o marginální centra, tuto mezeru je potřeba zaplnit. Velmi mě proto těší nedávno publikovaný životopis prof. Wiesława Chrzanowského, výjimečného politika vzešlého z okruhu předválečné národní demokracie, jehož autorem je Roman Graczyk.

Jednou z os historického sporu ohledně PLR je otázka, zda je adekvátní používat pro popis komunistického režimu po roce 1956 pojem totalitarismus. Ocituji zde slova prof. Jerzyho Eislera z roku 2003 (Bulletin IPN č. 3-4/2003). S určitým zjednodušením v nich shrnuje dilema části historiků v otázce hodnocení komunismu v Polsku. „Dosud jsem se domníval […], že pojem totalitarismus – pokud jej vůbec máme k popisu režimu v lidovém Polsku používat – je možné vztáhnout výhradně k období před rokem 1956, zatímco pro pozdější dobu je lepší používat pojem autoritativní režim. Řekl bych to takto – autoritativní režim se týkal oblasti praktického uskutečňování cílů a trval do roku 1989, zatímco ve sféře myšlení, projektů, plánů a záměrů zůstával až do konce existence PLR ideálem totalitarismus spočívající ve snaze určitým způsobem ovládnout všechny občany i veškeré jejich aktivity.“

Osobně mám však problém s tímto názorem souhlasit. Zdá se, že prof. Jan Żaryn má pravdu, když tvrdí, že při hodnocení komunistického režimu před rokem 1956 a po něm bychom měli zohlednit přinejmenším zběžnou analýzu statistik UB/SB. V roce 1953, tedy v období, jež většina historiků shodně označuje jako totalitarismus, bylo evidováno přibližně 85 000 agentů (různých kádrů). V roce 1989 (na sklonku existence PLR) byl jejich počet více méně stejný. Fakticky to tedy svědčí o tom, že ačkoli státní moc v 80. letech k podřízení a kontrole společnosti používala méně brutální prostředky, jednalo se stále o tytéž metody. Jak uvádí Jan Żaryn ve své práci s titulem Kościół Naród Człowiek (Církev Národ Člověk): „Výše uvedené statistické údaje ovlivňují následně také hodnocení režimu PLR před rokem 1956 a po něm, a to včetně přísnosti, s jakou posuzujeme, do jaké míry zločinné jsou jeho trvalé vlastnosti.“

Podle mého názoru však analýza těchto dat jasně ukazuje, že činnost komunistů splňuje definici totalitarismu. Výše uvedené údaje svědčí také o tom, že značná část Poláků s vnuceným režimem nesouhlasila. Antikomunistické postoje si navíc zachovávala během celého období „vlády rudých”. Kdyby tomu tak nebylo, tajné služby PLR by proti těmto postojům nemusely bojovat pomocí drahé sítě bezpečnostních a výzvědných služeb. V tomto kontextu budí velký údiv slova historika prof. Andrzeje Friszkeho, který je spojen s deníkem Gazeta Wyborcza a zabývá se mj. dějinami Výboru na obranu dělníků a tzv. „skupinou komandos“(3). V rozhovoru, který poskytl deníku Polska The Times (27. března 2010) mimo jiné uvedl, že: „Část publicistů prezentuje PLR jako neskutečný moloch. Ale v 60. letech přece ten stát již nebyl teroristická organizace jako v době stalinismu.“ Dále dodává: „Nepovažuji komunismus za něco cizího, importovaného pomocí agentů a tajných služeb […]. [Komunismus] byl špatný, extremistický, ale byl integrální součástí polské politické kultury. V této době se objevoval ve všech společnostech, i když uznávám, že byl zároveň i projevem ideologického šílenství.“

Nicméně je třeba zdůraznit, že komunismus se jak v meziválečném Polsku, tak v době okupace nacházel na úplném okraji politického života. Domácí komunisté byli (mimochodem zcela oprávněně) většinou politických subjektů považováni za sovětské agenty. Komunistickou vládu bylo možné v Polsku nastolit teprve, když jeho území obsadila Rudá armáda, což se neobešlo bez všeobecného odporu (včetně ozbrojeného). Obětí především z řad nejvíce vlasteneckých kruhů byly tisíce. Polská historiografie se tímto tématem zabývá již roky.

Jakkoli je tato radikální teze profesora Friszkeho mezi historiky spíše marginální, ve veřejné diskuzi jsou hlasy relativizující komunismus přítomné. Nejčastěji jsou to publicisté a historici s levicovými názory anebo postkomunisté. Dnes je těžké předpovědět, jaký výklad podstaty komunistického Polsku převládne v budoucnosti. Bude to relativizace, která období 1944–89 rozdělí na části? Nebo úplně jiný výklad, který označí komunistický režim za totalitní v celém jeho rozsahu? Domnívám se, že k poctivému zhodnocení komunismu nezbytně potřebujeme komplexní monografie o období tzv. lidového Polska. Ty stále scházejí, ačkoli existují velmi dobře zpracované práce dílčího charakteru. Pro polskou historiografii to nepochybně představuje výzvu, možná dokonce největší výzvu ze všech.

Přes tento nedostatek je poslední dekáda z hlediska mapování období komunismu v Polsku velmi příznivá a práce historiků má svůj dopad i na společnost jako takovou. Zatímco byli v 90. letech „Prokletí vojáci“ běžně představováni v negativním světle, nyní se kultivování vzpomínky o jednotlivých partyzánských oddílech věnují místní sdružení, studenti či fotbaloví fanoušci a na Den Prokletých vojáků 1. března se vzpomínkových akcí účastní desetitisíce lidí. O rozsahu změny může svědčit skutečnost, že v roce 2011 pro zavedení Dne Prokletých vojáků hlasovalo v Sejmu 406 poslanců a proti bylo pouze 8. Usnesení tedy podpořila i většina zástupců postkomunistických uskupení. Pokud srovnáme tento konsensus ohledně pozitivního hodnocení ozbrojeného odporu vůči stalinskému režimu s českou debatou o bratrech Mašínech, můžeme ukázat na další – vedle rozsáhlejšího celospolečenského a politického ohlasu historických debat – rozdíl mezi našimi zeměmi.

Minimálně v tomto ohledu – tedy v jednoznačném vnímání komunistického režimu jako nelegitimního a nastoleného zvenčí, proti němuž je ozbrojený odpor nejen povolen, ale hoden úcty – dospěla polská reflexe komunismu podstatně dále než česká.

(1.) Pro českého čtenáře na vysvětlenou uvádím, že okolo 10 % Poláků je šlechtického původu. Šlechtický étos je zároveň polským étosem, základem dnešní identity Poláků. V dřívějším Polsku existovalo vedle středně zámožné aristokracie, která vlastnila půdu a statky, také obrovské množství zchudlých šlechticů bezzemků a rovněž tzv. venkovská šlechta, která často společně žila a obdělávala zemi. Je to nepochybně polské specifikum.

V kontextu tohoto textu je třeba vysvětlit, že právě tato vesnická šlechta neobyčejně silně podporovala protikomunistický odboj, což jí způsobilo velké ztráty a utrpení. Tato společenská vrstva obývala především tehdejší východní Polsko (Podlesí, Okolí Białystoku a Łomży), a také severní část tzv. „obsazených zemí“. Tato území, která se v polštině nazývají „kresy”, Polsko ztratilo po vypuknutí druhé světové války a dnes jsou součástí Běloruska, Litvy a Ukrajiny.
V okolní Grodna a Vilniusu a v někdejším novogrodzkém vojvodství fungovaly polské protikomunistické konspirační organizace ještě do počátku 50. let, přestože již od roku 1945 byla tato území součástí SSSR. Bylo tomu tak právě díky podpoře ze strany venkovské šlechty. Fenomén existence polského odboje na „obsazených zemích” je dodnes málo prozkoumané téma, a to mimo jiné proto, že přístup do sovětských archivů, které se nacházejí především v Bělorusku, je značně omezen.

(2.) Hraniční datum definující rok 1956 jako rok ukončení ozbrojeného protikomunistického odboje bylo stanovenou dohodou a souvisí se změnami v polské komunistické straně PZPR. Do značné míry je vyvolalo krvavé potlačení dělnických protestů v Poznani v červnu 1956. Prvním tajemníkem Ústředního výboru PZPR se tehdy stal Władysław Gomułka, který sliboval liberalizaci komunistického režimu a odklon od stalinistických praktik. Ve skutečnosti byly tyto postuláty splněny jen částečně. Je třeba zdůraznit, že jednotlivé oddíly protikomunistických konspiračních organizací fungovaly i po roce 1956. Poslední partyzán, Józef Franczak (krycí jméno Lalek), byl dopaden příslušníky SB v roce 1963.

(3.) Jménem „komandos” se označuje okruh mladých lidí, který se v 60. letech seskupil okolo Jacka Kuroně a Karola Modzelewského. V roce 1964 napsali otevřený Dopis členům PZPR a Svazu socialistické mládeže na Varšavské univerzitě, v němž kritizovali vládní politiku strany i PLR z pozic ideologického marxismu.

Michał Wołłejko

Z polštiny přeložila Anna Plasová

Babylon 4 2013

Zdro:j ibabylon.cz, zveřejněno se souhlasem redakce – JM

 

 

Continue Reading

Historie

Čechoslováci a Poláci proti sobě stáli s prsty na spouštích

Published

on

Desátého června roku 1945 se v Chalupkách, vesnici na polsko-české hranici objevily československé tanky. Seskakovali z nich vojáci a vtrhli na místní železniční stanici. Odzbrojili polské strážníky, strhávali polské vlajky a tabule s polskými státními znaky. Chalupki od té chvíle měly být československé. Tanky se pak daly do pohybu směrem na Ratiboř.

„Čeští policisté využívají nechráněnou hranici a zabrali 10-12 km Dolního Slezska. Zabrali železniční stanici Lewin w okrese Kladsko, přes kterou vedou železniční koleje do Prahy a stanici Mittelwalde v okrese Bystrzyce (na železnici do Vídně) a několik desítek sousedních obcí.“ psal ve svém hlášení do Varšavy zmocněnec polské Vlády pro Dolní Slezsko Stanisław Piaskowski. Do půlky června již bylo v československých rukách několik desítek obcí Kladské kotliny. Na předměstí Ratiboře stály tanky. Klodsko, Ratiboř a Glubčice – tato tři města se rozhodli Češi obsadit.- Zachovala se tajná instrukce generála Bohumila Bočka (náčelníka Hlavního štábu československé branné moci), který dal rozkaz k obsazení obcí v Kladské kotlině a v okolí Glubčic a Ratiboře.

Důvodem konfliktu, byl sovětský dokument s chybně zakreslenou mapou hranic. V moskevském archivu jej nalezl prof. Jiří Fiedl z Historického ústavu AV. Byl to rozkaz generála Jeremenka, ke kterému byla připojena mapa, která se ale nezachovala a jejíž autor není znám. Na dokumentu je podpis štábního podplukovníka Jepifanova, nejpravděpodobněji odpovědného za vytvoření mapy, na základě které sovětská vláda definovala hranici na linii Křižanovice – Odra – Olše a která přiznávala Československu značnou část sporných území.

Tehdejší polský premiér Edward Osóbka-Morawski se připravoval vojensky odpovědět, ale žádná vojenská akce nemohla proběhnout bez jejího schválení Rudou armádou. Protože polská ani československá vláda se nechtěly dostat do válečného konfliktu, celý spor byl nakonec vyřešen potrestáním podplukovníka Jepifanova deseti dny domácího vězení a částečným snížením žoldu. Podplukovník Nedorezov, sovětský velitel Ratiboře byl odvolán a poslán do důchodu proto, že povolil československým vojákům přístup do ratibořského regionu.

podrobněji také zde

 

 

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Proč má PiS podporu poloviny polských voličů? 21.7.2019
    Vládní strana v Polsku – Právo a Spravedlnost – má podporu kolem 47 %. Necelé tři měsíce před tamními parlamentními volbami. V českých médiích, stejně jako v polských opozičních, se ale slaví, polská levice se dala už konečně dohromady. Je jedno, že sotva splácá podporu 9 % polských voličů. Česká média nepublikují rozhovory s polským […]
    Jaromír Piskoř
  • Koalice – populární slovo polské opozice 20.7.2019
    Polští Lidovci se rozhodli kandidovat do Sejmu samostatně (vytvořili si značku Koalicja Polska) a tím rozbili iniciativu šéfa Občanské platformy kandidovat podobně jako v eurovolbách (Evropská koalice) v širokém opozičním bloku do polského Sejmu a Senátu. Schetynova snaha o zachování jednoty polské opozice narazila na nechuť lidovců kandidovat na společné kandidátce s představiteli LGBT, což […]
    Jaromír Piskoř
  • Polská levice vytvořila Lewici 20.7.2019
    „Redakční kolegové a kolegyně, kterým bije srdce na levé straně si při sledování televize potají vzrušeně utírali slzy. Kdo by před dvěma lety uvěřil, že Biedroń, Zandberg a Czarzasty ohlásí společnou levicovou koalici.“ napsala Wyborcza o pocitech vlastních redaktorů. Spojení polské politické levice, tedy postkomunistické SLD, marxistické Razem a Wiosny není překvapivé. Biedrońova Wiosna směrovala […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality