Polsko je zemí, kde je právně zaručena svoboda slova a je v praxi dodržována. Případy porušování této svobody jsou řídké. Existuje však otázka pluralismu, protože převažují média zastupující jednu ideově politickou orientaci. A v tomto případě vůbec nejde o orientaci stranící současné vládní moci.

Obraz o společensko-politické situaci v Polsku průměrný obyvatel Evropské unie získává ze sdělovacích prostředků, které jsou kritické vůči současné vládě.  Proto tento obraz nemá mnoho společného s objektivismem. Převažuje názor, že takové hodnoty jako svoboda slova nebo pluralismus ve sdělovacích prostředcích jsou ohrožené, byť vláda neudělala nic takového, co by mohlo opravňovat taková obvinění. Je to přesně naopak, pluralismus se rozšiřuje, nyní je nesrovnatelně větší nežli v období předchozích vlád.

Falešné nářky

Falešný obraz o situaci médií v Polsku je zmocňován polskými sdělovacími prostředky s levicově liberální orientací.  Jako příklad může posloužit publikace zveřejněná v říjnu v polském vydání týdeníku „Newsweek”. Tři novináři v ní alarmují, že současná moc ničí „nezávislá“ média, že si chce podřídit soukromou televisi anebo přivést k úpadku kritický deník vůči vládě.  Argumentem podporujícím tyto these bylo oznámení vlády o zavedení zákona o kapitálové a majetkové dekoncentraci v médiích.  Absurdita těchto obvinění spočívá v tom, že jejich autoři mohou bez omezení ostře kritizovat současnou moc. Dostali k tomu prostor šesti sloupeců, což pokud jde o standardy platné pro týdeníky, je opravdu velký prostor. „Newsweek” v prvním pololetí tohoto roku obsadil třetí místo, pokud jde o prodej médií z kategorie těch, která mají vliv na veřejné mínění (cca 100 tis. výtisků). Jeden z novinářů, který si stěžuje na současnou moc, publikuje v týdeníku „Polityka”, který je druhý v pořadí tohoto řebříčku, další je novinářka z největšího deníku „Gazeta Wyborcza”, a třetím stěžovatel pracuje v televisní stanici TVN24, která má největší sledovanost ze všech informačních televisních kanálů. Navíc právní normy upravující dekoncentraci existují ve většině zemí Evropské unie, a podoba návrhu polského zákona zatím není vůbec známá.  Směšnost situace, kdy novináři největších polských médií, aniž by je někdo omezoval, lamentují nad údajným omezováním svobody slova je tak očividná, že se myšlenkám obsaženým ve zmíněném textu vysmívali nejen pravicoví novináři, ale i kolegové z jejich vlastních redakcí.

Svoboda pouze pro levici

Odkud tedy pramení onen pocit ohrožení novinářů, kteří jsou kritičtí vůči současné moci? Po dobu posledních 25 let ve veřejném prostoru dominoval jejich levicově liberální diskurs  a zásadním způsobem  ovlivňoval vědomí Poláků. Před několika lety, poté kdy se k moci dostala strana Právo a spravedlnost (PiS), byl zahájen intensivní proces narušování tohoto monopolu, tento proces se znatelně urychlil a pravicová média začínají mít stále větší vliv na veřejné mínění.  Nejde tedy o nějaký atentát na pluralismus a svobodu slova, je tomu přesně naopak.

Novináři z levicově liberálních médií mohou pociťovat neklid, ale nikoliv proto, že je někdo chce zničit, nýbrž proto, že nejsou s to se smířit s tím, že již nemají monopol, nechtějí se „posunout“, aby uvolnili trochu místa i pro jiné. Pokud vůbec chceme tvrdit, že v Polsku existuje problém s pluralismem a svobodou slova, tak se to určitě týká levicově liberálních médií, která nedokáží fungovat za situace, kdy jiné ideové orientace začínají mít stejný potenciál jako oni. Je to typická vlastnost levicové mentality – určitá práva přináleží pouze nám a pokud je začínají používat jiní, znamená to, že jsou porušována.

Dominace jednoho názoru

Čtenář neznající polské reálie může být překvapen faktem, že v Polsku mají  média tak jednoznačné ideově-politické konotace. Abychom pochopili tuto situaci musíme se vrátit zpět do roku 1989, kdy jsme v důsledku politické transformace, která proběhla bez krveprolití, získali svobodu.  Avšak tato transformace měla svou cenu. První nekomunistická vláda se skládala z členů odborového hnutí Solidarita majících levicové názory a z bývalých komunistů. Součinnost těchto dvou skupin vedla k vytvoření tábora, který pak na dlouhou dobu ovládl polský politický a společenský život. A toto prostředí ve velké míře ovládlo také sdělovací prostředky.

Dohoda s mocí předchozího režimu měla za následek i to, že v Polsku neproběhla dekomunisace, jako v jiných zemích sovětského bloku, a stalo se něco přímo opačného – lidé   s komunistickými kořeny si zprivatizovali národní majetek. Totéž se týká i soukromých médií.  Není náhodou, že jednu z největších polských soukromých televisních stanic založil člověk, který spolupracoval s rozvědkou Polské lidové republiky, k čemuž se přiznal. Zakladatel druhé vlivné soukromé televise pracoval v polských emigrantských firmách kontrolovaných polskou státní bezpečností.  Největším seriosním polským týdeníkem bylo dlouhou dobu postokumunistické periodikum „Polityka”, založené ještě v roce 1957 tehdy vládnoucí komunistickou stranou.

Politická a ekonomická dominace levicově liberálního tábora přivodila situaci, v níž největší polská média reprezentovala zájmy tohoto tábora. O žádný pluralismus tu ani náhodou nešlo.

Slabost pravice přelomena

Absence finančního zázemí a pravicových politických stran u moci (kromě krátkodobých výjimek) byla jednou z příčin slabosti konservativních médií. Byly učiněny pokusy založit konservativní deník, např. „Życie” (Život), ale tyto noviny se neudržely na trhu. Existovala menší periodika, ale s velmi omezeným okruhem působnosti. Lepší situace byla v segmentu tisku, který lze označit jako náboženský, konkrétně jde o katolická média. V roce 1991 redemptorista páter Tadeusz Rydzyk založil Radio Maryja, pak pod jeho vedením začal vycházet deník „Nasz Dziennik” (Náš deník) a své vysílání zahájila televise „Telewizja Trwam” (Televise trvám). Velké náklady měly dva katolické týdeníky: „Gość Niedzielny” (nedělní host) a „Niedziela” (Neděle). Nicméně katolické sdělovací prostředky se spíše soustřeďovaly na náboženskou problematiku a neměly takovou sílu působení jako levicová média.

Situace se začala měnit teprve po roce 2000. Sílil byznys podnikatelů s pravicovými názory, v krátkých obdobích, kdy u moci nebyla levice nebo liberálové, se do komerčních mediálních podniků zapojily také společnosti s majetkovou účastí státu.  Tímto způsobem vznikla například v roce 2001 Telewizja Puls, která se však po dvou letech dostala do úpadku. Momentem zlomu pro konservativní média bylo období let 2005 – 2007, kdy se moci ujala strana Právo a spravedlnost, jejíž dva roky vládnutí přinesly oživení pravicových názorů. Nelze nezmínit také význam smolenské katastrofy v roce 2010, ve které zahynula elita pravicových politiků v čele s presidentem Lechem Kaczyńským. Skandální zanedbání tehdejší vlády Občanské platformy (PO) v rámci organisace tragického letu a pak během vyšetřování katastrofy urychlily  proces zlomu ve způsobu narace, kterou pravice vnímala jako lživou. Polem pro onen „zlom” se stala média, protože tehdy dominující levicově liberální sdělovací prostředky prezentovaly vládní interpretaci této tragedie, což se ostatně týkalo i jiných aspektů polské skutečnosti.  Na podhoubí těchto procesů vznikl konservativní týdeník „Uważam Rze“, a po změně majitele vydavatelského domu se redakční tým rozdělil a vznikly dva nové týdeníky: „wSieci” (V síti) oraz „Do Rzeczy” (K věci). Nový začátek zažil i již vydávaný týdeník „Gazeta Polska”. Svého druhu fenoménem je již více než 90 let existující katolický týdeník „Gość Niedzielny”, který prošel metamorfosou a stal se největším a nejvlivnějším týdeníkem v Polsku, s průměrným prodejem v prvním pololetí roku 2017 více než 126 tis. exemplářů. Srovnáme-li data o celkovém prodeji v tomto období čtyř největších konservativních týdeníků, které jsem zmínil výše, se čtyřmi levicovými a liberálními („Polityka”, „Newsweek”, „Fakty i Mity”, „Przegląd”), pak se ukáže, že první skupina prodává 273 tis. exemplářů, a druhá 257,6. Jde tedy o přibližně stejné počty, lze tudíž tvrdit, že pokud jde o týdeníky, tak je zde rovnováha. Ale v oblasti deníků i nadále převládá orientace levicově-liberální.

Pluralismus mezi médii

Důkazem o údajném omezení svobody a pluralismu médií vládou PiS má být obsazení řídících postů ve veřejných médiích svými lidmi, což v důsledku znamená, že tyto osoby zajišťují zpravodajství podle linie vládní strany.  Jenže stejnou proceduru používaly dosud všechny vlády a vyplývá z platných právních norem, které umožňují vládnoucím silám obsazovat posty šéfu veřejnoprávních médií. To dělaly všechny doposud vládnoucí strany v Polsku, včetně Občanské platformy. Nyní stejně postupovala strana PiS.  Odhlasovala si změny a tímto způsobem „převzala veřejně právní média”. Ale tentokrát paradox spočívá v tom, že ve skutečnosti došlo ke zvětšení pluralismu v elektronických médiích.  Z dat za první čtvrtletí tohoto roku vyplývá, že programy dvou největších televizních kanálů v Polsku, jejichž profil je protivládní: Polsat a TVN, že podíl těchto stanic na televizním trhu činí 11,22 a 9,82 procent, dohromady 21,04. Zatímco vysílání prvního a druhého programu veřejně právní televise mají celkem 16,3 procent, takže rozdíl je dost značný. Před tím, nežli moc převzalo PiS, oba dva kanály veřejně právní televise byly jednoznačně provládní a ostře útočily na PiS, takže nešlo o žádný pluralismus.

Stojí za to také zmínit, že na trhu působí dvě televisní stanice s pravicovou orientací, jde konkrétně o: TV Trwam a Telewizja Republika, ale jejich dosah je omezený, první z nich má sledovanost kolem 1,5 procenta, a druhá 0,1. Nyní, kdy veřejně právní média mají provládní orientaci, je pluralismus ve skutečnosti rozhodně větší, jakkoliv je rozdělen mezi jednotlivá média. V Polsku jev pluralismu uvnitř redakcí vlastně neexistuje. Média jsou zpravidla názorově jednolitá a soustřeďují novináře se shodnou politickou a ideovou orientací.  

Ověření trhem

V červnu roku 2014 týdeník „Wprost” zveřejnil stenogramy nahrávek rozhovorů čelních politiků tehdejší vládní moci. Nahraní si nebyli vědomi toho, že je někdo odposlouchává a svobodně vyjadřovali své názory, neukrývali skandální kulisy fungování Polska za vlády PO. Rozhovor státního tajemníka v kanceláři premiéra Tuska ,Pawła Grasie, s tehdejším ředitelem jednoho z největších státních podniků – palivového koncernu  PKN Orlen Jackem Kawalcem odhaluje mechanismus podpory médií politiky. Generální ředitel PKN Orlen vulgárními slovy kritizuje ředitele největší polské pojišťovny Powszechny Zakład Ubezpieczeń za to, že dává inzeráty do pravicového týdeníku „wSieci”. Jeho pohoršení vyplývalo ze skutečnosti, že v Polsku platila praxe, že vláda prostřednictvím státních společností posílá proud peněz do médií, která ji podporují. Toto se děje např. formou inzerátů, reklam, sponzorovaných článků, anebo prostřednictvím převodu peněz určených na propagaci Evropské unie (z evropských fondů). Nyní, kdy se k moci dostala strana PiS, tento mechanismus slouží konservativním sdělovacím prostředkům.  To pak vyvolává ostré útoky levicově liberálních subjektů, které jsou nyní zbaveny tohoto důležitého zdroje příjmů.  Ze zprávy parlamentního výboru pro svobodu slova vyplývá, že za vlády Donalda Tuska během čtyř let z ministerstev teklo do médií, která podporovala jeho vládu, více než 124 mil. zlotých. Nelze se proto divit, že nyní publicisté deníku „Gazeta Wyborcza” alarmují, že bez prostředků z tohoto zdroje deníku hrozí úpadek.  A hned zvedají prst a tvrdí, že toto je důkaz usvědčující vládu z toho, že tato vede boj proti sdělovacím prostředkům. Očekávání, že vláda bude finančně podporovat ty kruhy, které na ni nemilosrdně útočí a přímo vyzývají k jejímu svržení, je kuriosní. Nicméně největší absurdita obsažená v těchto obviněních spočívá v tom, že soukromá levicově liberální média nechtějí fungovat podle pravidel volného trhu, zatímco ta konservativní byla po léta zbavena státních prostředků a na trhu se udržela.  Samozřejmě je legitimní pochybovat o tom, zda mechanismus státní podpory pro média stranící vládě je správný.  Nicméně obvinění levicově-liberálních médií, že odebrání jim těchto prostředků je útokem na svobodu slova a pluralismus médií je vrcholem pokrytectví. Když sami byli příjemci tohoto systému, ani je nenapadlo vystoupit v obraně proti evidentnímu porušování svobody slova, když se to týkalo té pravicové části sdělovacích prostředků.  Neprotestovali, když Státní rada pro rozhlasové a televisní vysílání, regulátor mediálního trhu, ovládaná lidmi spojenými s PO nechtěla přiznat koncesi pro pozemní vysílání digitální televise TV Trwam, protože tato byla kritická vůči vládě PO. A v tomto případě šlo o evidentní útok na pluralismus v médiích.  Rada ustoupila teprve pod tlakem velkých manifestací, na jedné z nich bylo dokonce milion osob. Na obranu TV Trwam vystoupila dokonce ombudsmanka zvolená hlasy PO, a také Helsinská nadace pro lidská práva (nevládní organisace s výrazně levicově liberálním profilem – pozn. překl.).

Dekoncentrace

Současná vláda chce provést tzv. dekoncentraci mediálního trhu v Polsku. Dosud nebyla publikována ani předloha zákona, ale již byl spuštěn křik, že nový zákon poslouží ke zničení médií kritických vůči vládě.  Avšak právní úpravy ochrany mediálního trhu jsou v Evropské unii normou.  Kupříkladu ve Francii nebo Německu ve jménu principu pluralismu existují mnohé normy chránící trh před monopolisací a zároveň garantující místním subjektům dominaci na vnitrostátním trhu.  Zatímco v Polsku vznikly monopoly a vládne zde majetková převaha zahraničních subjektů.   

Podle dat z roku 2015 nepolští vydavatelé vlastní 138 časopisů dosahují prodej více než 560 milionů exemplářů. Zatímco ti polští vlastní jen 47 periodik, s prodejem 178 mil. exemplářů novin. Subjekty se zahraničním kapitálem tudíž kontrolují takřka 76 procent trhu s tiskem. Pokud jde o rozhlasové vysílání, tak zahraniční média vlastní 48 procent tohoto trhu.

Ještě závažnějším problémem jsou monopoly. Německé vydavatelství Bauer kontroluje 33 procent podílů na trhu s tiskem a zároveň 28 procent na tom rozhlasovém. V regionálním tisku dominuje německá Grupa (Skupina) Polska Press, kontrolující 20 z celkových 24 lokálních tiskových titulů. Taková koncentrace médií v jedněch rukou a dominace zahraničního kapitálu by např. v Německu nebo Francii nebyla možná.  

Schválení dekoncentrujících zákonů určitě poškodí monopolisty, odtud ty hlasité protesty.  Avšak tyto vyplývají především z finančních zájmů a otázka pluralismu je jen líbivou vějičkou, která má zmýlit ty, kteří nevědí přesně o co běží.  Kdybychom jim měli dát za pravdu, museli bychom uznat, že ve většině evropských zemí platí normy ohrožující pluralismus a svobodu tisku. Je nutné počkat na vládní předlohu zákona, ale nelze předpokládat, že se v ní objeví řešení, která by šla proti standardům platným v Evropské unii.

Zde prezentovaná analýza ukazuje, že kroky stávající vlády vůči médiím se žádným způsobem neliší od standardů používaných v Polsku po roce 1989, a mnohé z nich přímo napomáhají k rozvoji pluralismu a svobody slova, tudíž zlepšují demokratické standardy.

Bogumił Łoziński

Autor je zástupcem šéfredaktora týdeníku „Gość Niedzielny”