Connect with us
Reklama




Aktuality

Intervence 1968 ve vzpomínkách polských důstojníků – Tomáš Zahradníček

Published

on

Historik Lech Kowalski sesbíral na počátku 90. let vzpomínky polských důstojníků na srpnovou intervenci. Tehdy hlavně nahrazovaly nedostupné prameny, dnes mohou posloužit jako svědectví o setkání polských velitelů s tehdejší českou realitou.

Kniha s názvem Kryptonim „Dunaj“ vyšla ve Varšavě v roce 1992. Lech Kowalski do ní získal výpovědi důstojníků, kteří polskou výpravu organizovali. Generálů, kteří operaci plánovali a řídili, štábních důstojníků, velitelů tankových jednotek, letectva, výsadkářů, zásobovačů a propagandistů. Dílo přinášelo pro čtenáře v Polsku první ucelenější informace. Po roce 1968 se tam o intervenci nepsalo a publikace věnované historii polské armády její největší poválečnou operaci důsledně přecházely mlčením. Hovořit v roce 1991, kdy rozhovory vznikaly, o svém podílu na intervenci znamenalo přijmout kritický pohled na celou akci jako na nešťastnou a zahanbující. Dedikace K přemýšlení generálům, důstojníkům a vojákům polské armády hned na počátku ukazuje, že dílo je míněno jako memento.

Morální zpytování však končí pořadatelovou předmluvou, tím je věc ne snad vyřešena, ale dána do závorky. Vlastní vzpomínkové rozhovory jsou vedeny se snahou o co nejpřesnější rekonstrukci toho, co polští aktéři vlastně zažili při přípravách operace a v jejím průběhu, jak se vyvíjely poměry uvnitř intervenční armády, co zažívali s kolegy ze Sovětské armády a s okupovanými Čechy. Rozhovorů je celkem sedmnáct a mají obdobnou strukturu. Začínají představením mluvčího, jeho předchozí vojenské dráhy, okamžiku, kdy byl povolán k přípravě intervence, a úkolů, které měl plnit. V další části zpovídaní líčí své zážitky od prvních okamžiků až do listopadu 1968, kdy se s jednotkami vrátili domů. Jednotlivé výpovědi se liší podle toho, nakolik byli pamětníci výřeční a jak si s tazatelem padli do noty – parašutista vrší historky, tankista úsporně odpovídá, jako kdyby ho soud dějin předvolal k hlášení; do výroků někdejšího politického důstojníka se pletou schémata a pojmy dobové propagandy. Rád bych přiblížil jejich vzpomínky na setkávání s okupovanými, nejčastěji vojáky československé armády ve východních Čechách, které měli tři měsíce pod kontrolou.

POCHMURNÉ LÉTO

Vyčleněné jednotky, šikující se od konce června pod záminkou cvičení „Pochmurné léto“ v příhraničních oblastech polského Slezska do podoby intervenční armády, procházely důkladným a stálým politickým školením. V něm vojákům představovali Československo jako zemi zasaženou kontrarevolucí, směřující k obsazení západoněmeckou armádou, což by bezprostředně ohrozilo Polsko. Ve shodě s domácí antisemitskou kampaní upozorňovalo školení na „sionisty“ čili Židy jako viníky československé krize hned vedle „agentů imperialismu“. A pak tu byl „lid“ žádající spojence o pomoc. O tom, jak se tento denně opakovaný vzorec vryl do hlav polských důstojníků a účinně předurčil jejich vnímání událostí, svědčí výpovědi o chování obyvatel k intervenční armádě po jejím překročení hranic. Hned několik velitelů, kteří jeli na čele kolon, uvádí, že jim při průjezdu prvními sídly v noci na 21. srpna přátelsky mávali kolemjdoucí. Chování domorodců se změnilo nad ránem. Místo pozdravů Poláky vítala hněvivá gesta a stále častější zátarasy na silnicích. Tuto změnu ještě po dvou desetiletích přičítali faktu, že začala působit „nepřátelská propaganda“ z rozhlasu, a ne tomu, že noční chodci ještě nevěděli o začínající okupaci.

Četba svědectví i na dalších příkladech ukazuje, nakolik byli vojáci okupačních armád účinně chráněni před realitou. Svou roli tu hrála nejen ideová výzbroj, ale také neznalost reálií a jazyka: „Každý den k nám přicházeli místní obyvatelé. Většinou ve velkých skupinách, byli to vlastně pochody s transparenty a prapory,“ vzpomínal velitel tankové jednotky, která v prvních dnech invaze hlídala výjezd z Olomouce směrem na Brno. „První den jsme si jich vůbec nevšímali, protože jsme kvůli jazykové bariéře nevěděli, o co jim jde.“

Polské jednotky mířily ke strategickým bodům, nejčastěji obkličovaly vojenské objekty. První kontakty navazovali polští důstojníci s vojenskými veliteli a tato setkání se jim vtiskla do paměti snad nejvíc ze všeho. Z líčení je zřejmé, jak se měl podle polských představ správně zachovat místní velitel – měl důstojně uznat, že nemůže nic dělat a nekomplikovat situaci. Jako v jičínských kasárnách, kam se šel na vlastní pěst podívat velitel tankové roty. Dovedl svou jednotku k dělostřeleckým kasárnám a nemohl se dočkat rozkazu k navázání kontaktu s místními, kteří pozorovali tanky přes plot: „Šel jsem k nim a řekl, že podle rozkazů našich nadřízených jsme jim přijeli pomoct. Po těch slovech se zástup rozestoupil a ocitl jsem se před velitelem brigády. Po chvíli řekl, že nás nezvali, ale když mám takový rozkaz, tak jako voják chápe, že ho musím splnit.“

Kdo se zachoval takto, zůstal v paměti jako příkladný profesionál. Často se Poláci setkávali s veliteli rozrušenými, neschopnými jednat o zásobování okupačních jednotek vodou. Místo toho zdržovali nepříjemnými výklady a otázkami. Longin Stegliński ze štábu polské armády zaznamenal atmosféru prvního jednání na letišti v Pardubicích: Starší důstojníci to přijali s pochopením, i když provázeným hlubokým smutkem. Asi proto, že někteří byli absolventy sovětských vojenských škol. Ale mladí se chovali velmi nervózně, hystericky, dokonce agresivně.

Zkoušeli nám vracet stranické legitimace atd. V Hradci Králové velitelé místního letectva řekli na uvítanou, že se Poláci podílejí na okupaci Československa v nedlouhé době podruhé, minule přijeli s Hitlerem. Když se jim nedostávalo taktu, promluvil jsem jako voják, líčil toto setkání generál Sawczuk, šéf politické správy polské armády. Dal jsem najevo, že mají okamžitě přestat s urážlivými výklady o nás a o našem počínání.

Někdy Poláky vyvádělo z konceptu neformální chování kolegů. Velitel výsadkářů Kazimierz Bielecki vzpomínal na akci, začínající pro něj jako dobrodružství a končící jako fraška. Už byl několikátý den okupace, když se Poláci dozvěděli, že nedaleko Hradce Králové se nachází sklad munice, o němž neměli tušení. Hned tam letěly dva vrtulníky s výsadkáři. Ochránci skladu však neskrývali radost, že je Poláci konečně našli: „Na mou žádost velitel stráže v hodnosti podporučíka vyvedl své muže a objekt nám předal. Udělal to bez nejmenšího odporu. Strážci nám předali všechno střelivo i své zbraně – měli „škorpiony“. Převzal jsem je a dal jim stvrzenku. Češi vypadali velice spokojeně a řekli, že teď půjdou na houby.“ Z Bieleckého vyprávění je patrné, že si obsazení skladu představoval velkolepěji, snad mu ke spokojenosti scházela duchaplná konverzace s velitelem posádky skládající zbraně.

ZNEKLIDŇUJÍCÍ POSTAVY

Ve vzpomínkách polských důstojníků často figurují politruci, domácí i polští. Tvořili účinnou bariéru proti tomu, aby si spolu obě strany mohly otevřeněji promluvit. S politrukem v zádech ztráceli lidé řeč, poněvadž předpokládali, že sebemenší odchýlení od předepsaných postojů a postupů bude hlásit nadřízeným. Političtí důstojníci východočeských jednotek vystupují v polských vzpomínkách do jednoho jako negativní a nevojácké figury, nepříjemní, hysteričtí nebo úlisní, na první pohled nevěrohodní, ztěžující svou stálou přítomností po boku místních velitelů beztak složitou situaci. Jeden z takových výstupů popisuje Roman Orłowski, který se svými průzkumníky v červených baretech křižoval východní Čechy. Když jednou fotografoval pohraniční bunkry z třicátých let, dostihl ho velitel blízké jednotky. „Dobře mluvil polsky, výborně znal také polskou historii. Svými vědomostmi o společných dějinách Čechů a Poláků moje vojáky zaskočil. Vzpomínám si, že začal u českého podílu na příchodu křesťanství do Polska. Cítil jsem, že nám chce říct něco víc, ale nejspíš se bál svého zástupce pro politické věci, velice zneklidňující postavy, který nás obcházel a pořád opakoval: ‚Mají ostré, oni mají ostré.‘“

Když přijde řeč na polské politruky, nevypadá obraz o mnoho lépe. Jejich působení ve štábech a jednotkách zabraňovalo důstojníkům, aby si mezi sebou povídali o tom, co viděli a slyšeli. Maciej Śytecki, velitel tankové roty umístěné v Šumperku, vzpomínal: „Češi nám často opakovali, že rozumějí naší situaci, chápou, že jsme do jejich země museli přijet, protože nám to poručili Rusové. Čekali od nás nějaké gesto solidarity. Soukromě nebo sami mezi sebou – když mezi námi nebyl politický důstojník – jsme jim často dávali za pravdu.“

Neblahé roli politruků okupační armády se věnuje ve svém výkladu Henryk Nowaczyk. Do Hradce Králové přijel jako velitel oddílu zvláštní propagandy podléhající přímo generálnímu štábu: „Vím, jakou duchovní stravou krmili důstojníky a vojáky naší armády. Byla to primitivní propaganda, za vším se viděla kontrarevoluce, nepřátelé atd. Nerad to říkám, ale lidé generála Sawczuka svou nekompetentností naší činnosti někdy škodili.“ Na jiném místě, kde popisuje svůj otevřený konflikt se šéfem politické správy polské armády, na adresu generála Sawczuka už přímo řekl: „Byly to časy ignorantů, kteří si mysleli, že všemu rozumějí.“
Většina pamětníků detailně líčí první okamžiky invaze a události následujících dní, během nichž okupační vojska ještě neměla jistotu, že se celá operace obejde bez boje. Po návratu československé delegace z Moskvy (27. srpna) se napětí v okupačních armádách snižovalo. Podrobnější momentky z dalších týdnů jsou už ve vzpomínkách vzácnější, snad se méně zapisovaly do paměti. Operace „Dunaj“ vstoupila do druhé fáze, při níž měli Poláci vedle pokračující kontroly jednotek československé armády pozitivně působit na místní obyvatelstvo, propagandou, pomocí v hospodářství i výstupy vojenských uměleckých souborů, a zabezpečit, aby se atmosféra ve městech a obcích rychle uklidňovala. Polští velitelé měli za úkol vyjednávat s místními funkcionáři, ale většinou mnoho nepořídili.

V debatách s okupačními důstojníky si lidé nechtěli zadat, zvlášť ne před svědky. Longin Stegliński se zúčastnil několika setkání v Pardubicích, na nichž město zastupovali místní šéf komunistické strany, národního výboru a bezpečnosti; dohromady však neřekli nic: „Získal jsem dojem, že se báli jeden druhého.“ Z této časové vrstvy stojí za zaznamenání portrét šéfa bezpečnosti v Rychnově nad Kněžnou, podle svědectví polského důstojníka neomezeného vládce místních institucí: „Tvrdil, že je mu jedno, jestli přijdou Američané nebo Rusové, on bude v každém případě vládnout v Rychnově dál. Fakticky rozhodoval za všechny. Odposlouchávali jsme ho. (…) Pro nás to nakonec bylo výhodné. Byl tak pružný, že s ním stačilo věci vhodně projednat a všechno se pak řídilo podle našich potřeb.“

BYLI JSME MILE OBSLOUŽENI

Ze vzpomínek se zdá, že kromě jednání s vojenskými a civilními činovníky se polští důstojníci dostávali do styku s místními lidmi zcela výjimečně. Většinu času prožívali u svých jednotek v provizorních tábořištích, na poradách, školeních a cvičeních, plněním rozkazů a kontrolou podřízených. Případů jiného setkání v celé knize najdeme nápadně málo. Henryk Nowaczyk, který měl jako velitel elitního oddílu pestřejší program než ostatní, uvádí jako ojedinělý zážitek posezení v hospodě, při němž si vyslechl autentickou politickou rozpravu u výčepu.

Ráz výjimečné události měla také výprava do obchodu v Šumperku, kterou líčí Stanisław Lewandowski. Kolegové tankisté se na něho, výsadkáře vyjíždějícího na průzkumy, obrátili s prosbou, aby je doprovodil do města, chtěli si koupit něco na památku. Vydali se do obchodu, o němž se v polských jednotkách říkalo, že v něm okupantům neprodávají. „Byli jsme mile obslouženi, radili nám, co si máme koupit. České prodavačky nám přitom začaly lichotit, že prý konečně vidí pořádné vojáky. Z jejich armády si dělaly legraci. Líbila se jim ráznost polských vojáků a důstojníků a vlastní armádu si spojovaly s dobrým vojákem Švejkem.“ Ze vzpomínky vyplývá, že pro důstojníky tankistů představovala výprava do centra města, u něhož ležela jejich posádka, výjimečnou událost, na niž si raději pozvali zkušeného kolegu.

Ukazuje také, že na izolaci polských jednotek od běžného života se podílel fakt, že většina vojáků neměla československé peníze. Průzkumníci na tom asi byli lépe, poněvadž Lewandowski vzpomínku na výpravu s tankisty uvozuje slovy: „Každý z nich měl pár korun…“. O tom, jak si polští vojáci potřebnou měnu opatřovali, se vzpomínky nezmiňují. Jedině Jan Wojnarowski ve svém výkladu o soužití československých, sovětských a polských jednotek ve vojenském areálu v Milovicích. Hovoří o úpadku disciplíny, citelném na počátku měsíce října: „Naši vojáci se s místními prostě sžili. Soužití na malém prostoru a společné užívání objektů tak nutně muselo skončit, vojáci pro sebe přece nepředstavovali nepřátele. Kvetly mezi nimi obchůdky.“

Účast na intervenci představovala pro polské důstojníky jednu z nejdůležitějších událostí jejich profesní dráhy. Vedli do akce 26 tisíc mužů vybavených těžkou technikou a ostrými náboji. V jejich paměti, pokud bychom se měli pokusit o shrnutí, po ní zůstal rozporuplný obraz. Na jedné straně si nelze nevšimnout uspokojení, že to zvládli: dopravili se s mužstvem tam a po třech měsících zase zpátky bez většího počtu malérů. Nezadali si ve vztahu se Sovětskou armádou, která si na poměry ve východních Čechách nemohla stěžovat. V rámci omezených možností, jaké okupační armáda má, vyšli docela dobře i s okupovanými, aspoň ve vlastní paměti. Každý druhý si vybavuje setkání nebo rozhovor, v němž mu místní říkali, jak jsou rádi, že mají za okupanty Poláky a ne Rusy.

I když bylo politické a mravní hodnocení „operace Dunaj“ vyjmuto z námětů rozhovorů, pokládali někteří za nutné vyslovit, že šli do akce „bez srdce“ nebo „s pochybnostmi“ a že po návratu cítili „morální kocovinu“. Uspokojení, že v jednom z nejdůležitějších okamžiků své profesní dráhy obstáli jako velitelé, tankisté, piloti, výsadkáři atd. se u nich střetává s vědomím, že dobře posloužili špatné věci. Žádný se nezmínil o tom, že mu účast na okupaci pomohla při další vojenské kariéře, i když to můžeme právem předpokládat.

S českými reáliemi se většina z nich setkala poprvé a své zážitky většinou nedokázali přesně vyhodnotit. Roli v tom hrálo politické školení, jemuž zřejmě podléhali víc, než si s odstupem času připouštěli, ale také jazyková a kulturní bariéra, v případě Poláků ze všech okupačních vojsk nejmenší, přesto však citelná. V jednom se všichni pamětníci vzácně shodují: nemohli se dočkat, až budou zpátky doma.

Text byl publikován v časopise Dějiny a současnost, roč. 30, č. 1 (2008), s. 37-39.

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuality

Kam kráčíš Platformo?

Published

on

Občanská platforma je v Polsku v opozici už od roku 2015 a za tu dobu se jí povedlo zůstat hlavní opoziční politickou formací. Donedávna. Ve volbách do Sejmu v roce 2019 získala 27,4 % hlasů a 134 poslaneckých mandátů. V Senátu má s nezávislými na kandidátce 43 mandátů. V lednu 2020 se jejím předsedou stal Borys Budka, který spustil program anti-PiS a pokoušel se vytvořit širokou opoziční frontu a sesadit vládní PiS. To se nepovedlo i proto, že se Borys Budka nedokázal dohodnout s dalšími opozičními stranami. Co že se to děje v Občanské platformě? Kam míří strana, z jejichž řad se rekrutují politici jako Donald Tusk, Radosław Sikorski či Rafał Trzaskowski?

Dalo by se uštěpačně podotknout „do ……“, ale postupující marginalizace Občanské platformy naznačuje i konec systému soupeření PO-PiS, což zcela přeorá polské politické pole. Občanská platforma je dnes součástí Občanské koalice, což je zjednodušeně Platforma + zbytky Nowoczesne a několika malých levicových uskupení. Stejné vedení Platformy a Koalice žije ale stále v přesvědčení, že jsou hlavní opoziční silou. S nynější podporou kolem 12 % ale onu opoziční „vedoucí úlohu“ Borys Budka a spol ztratili. Sebereflexi nemaje stále s klapkami na očích verbálně sjednocují opozici proti vládní PiS, i když například Lewice je považuje za politického nepřítele většího než PiS.

Stranu opustili poslanci a poslankyně, kteří již nemají šanci získat volitelné místo na kandidátce (Mucha). Vedení nedávno vyloučilo členy konzervativního křídla (Raś a Zalewski) aby znejistilo další poslance, protože s dnešní podporou by jich do Sejmu prošlo sotva 70. Dnes ohlásila svůj odchod z Platformy hlasitá a prostořeká europoslankyně Róża Thun, pro kterou bylo poslední kapkou nepodpoření Platformou polského Fondu obnovy v Sejmu. Thun doufá, že její odchod bude „impulsem pro reflexi“. Nebude. Spíše dojde ještě k bratrovražednějšímu boji a lidé kolem bývalého předsedy Grzegorze Schetyny budou další v řadě.

Sledovat odcházení Občanské platformy není příjemné ani pro PiS. Kaczyński se loni podivoval zatáčce doleva, kterou provedla Platforma. Po čase je znát, že onen posun, který provedl Budka nutí mnoho politiků Platformy k hledání si jiné platformy pro své budoucí působení. PiS ztrácí svého dlouhodobého oponenta a politický pohyb na straně polské opozice se stává nepředvídatelným. O uchopení řadících opozičních pák bude několik zájemců a troufám si odhadnout, že si o ně budou chtít říci i politici dosavadní vládní Sjednocené pravice. No, „Nudu ve Varšavě“ rozhodně očekávat nemůžeme.

Continue Reading

Aktuality

Dnes jsou cílem k trestání Maďarsko a Polsko, zítra může dojít na nás

Published

on

„Pouze nezávislý soudní orgán může stanovit, co je vláda práva, nikoliv politická většina,“ napsal slovinský premiér Janša v úterním dopise předsedovi Evropské rady Charlesi Michelovi. Podpořil tak Polsko a Maďarsko a objevilo se tak třetí veto. Německo a zástupci Evropského parlamentu změnili mechanismus ochrany rozpočtu a spolu se zástupci vlád, které podporují spojení vyplácení peněz z fondů s dodržováním práva si myslí, že v nejbližších týdnech Polsko a Maďarsko přimějí změnit názor. Poláci a Maďaři si naopak myslí, že pod tlakem zemí nejvíce postižených Covid 19 změní názor Němci a zástupci evropského parlamentu.

Mechanismus veta je v Unii běžný. Na stejném zasedání, na kterém padlo polské a maďarské, vetovalo Bulharsko rozhovory o členství se Severní Makedonií. Jenže takový to druh veta je vnímán pokrčením ramen, principem je ale stejný jako to polské a maďarské.

Podle Smlouvy o EU je rozhodnutí o potrestání právního státu přijímáno jednomyslně Evropskou radou, a nikoli žádnou většinou Rady ministrů nebo Parlamentem (Na návrh jedné třetiny členských států nebo Evropské komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu může Evropská rada jednomyslně rozhodnout, že došlo k závažnému a trvajícímu porušení hodnot uvedených ze strany členského státu). Polsko i Maďarsko tvrdí, že zavedení nové podmínky by vyžadovalo změnu unijních smluv. Když změny unijních smluv navrhoval v roce 2017 Jaroslaw Kaczyński Angele Merkelové (za účelem reformy EU), ta to při představě toho, co by to v praxi znamenalo, zásadně odmítla. Od té doby se s Jaroslawem Kaczyńskim oficiálně nesetkala. Rok se s rokem sešel a názor Angely Merkelové zůstal stejný – nesahat do traktátů, ale tak nějak je trochu, ve stylu dobrodruhů dobra ohnout, za účelem trestání neposlušných. Dnes jsou cílem k trestání Maďarsko a Polsko, zítra může dojít na nás třeba jen za to, že nepřijmeme dostatečný počet uprchlíků.

Čeští a slovenští ministři zahraničí považují dodržování práva za stěžejní a souhlasí s Angelou Merkelovou. Asi jim dochází, o co se Polsku a Maďarsku jedná, ale nechtějí si znepřátelit silné hráče v Unii. Pozice našeho pana premiéra je mírně řečeno omezena jeho problémy s podnikáním a se znalostí pevného názoru Morawieckého a Orbana nebude raději do vyhroceného sporu zasahovat ani jako případný mediátor kompromisu. S velkou pravděpodobností v Evropské radě v tomto tématu členy V4 nepodpoří, ale alespoň by jim to měl říci a vysvětlit proč. Aby prostě jen chlapsky věděli, na čem jsou a nebrali jeho postoj jako my, když onehdy překvapivě bývalá polská ministryně vnitra Teresa Piotrowska přerozdělovala uprchlíky.

Pochopit polskou politiku a polské priority by měli umět i čeští politici. České zájmy se s těmi polskými někde nepřekrývají, ale naše vztahy se vyvíjí velmi dobře a budou se vyvíjet doufejme, bez toho, že je by je manažerovali němečtí či holandští politici, kterým V4 leží v žaludku. Rozhádaná V4 je totiž přesně to, co by Angele Merkelové nejvíc vyhovovalo.

Continue Reading

Aktuality

Morawiecki: Hřbitovy budou na Dušičky uzavřeny

Published

on

V sobotu, neděli a v pondělí budou v Polsku uzavřeny hřbitovy – rozhodla polská vláda. Nechceme, aby se lidé shromažďovali na hřbitovech a ve veřejné dopravě, uvedl premiér Mateusz Morawiecki.

„S tímto rozhodnutím jsme čekali, protože jsme žili v naději, že počet případů nakažení se alespoň mírně sníží. Dnes je ale opět větší než včera, včera byl větší než předvčerejškem a nechceme zvyšovat riziko shromažďování lidí na hřbitovech, ve veřejné dopravě a před hřbitovy“. vysvětlil Morawiecki.

Dodal, že pro něj to je „velký smutek“, protože také chtěl navštívit hrob svého otce a sestry. Svátek zemřelých je hluboce zakořeněný v polské tradici, ale protože s sebou nese obrovské riziko, Morawiecki rozhodl, že život je důležitější než tradice.

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Kam kráčíš Platformo? 17.5.2021
    Občanská platforma je v Polsku v opozici už od roku 2015 a za tu dobu se jí povedlo zůstat hlavní opoziční politickou formací. Donedávna. Ve volbách do Sejmu v roce 2019 získala 27,4 % hlasů a 134 poslaneckých mandátů. V Senátu má s nezávislými na kandidátce 43 mandátů. V lednu 2020 se jejím předsedou stal […]
    Jaromír Piskoř
  • Dnes jsou cílem k trestání Maďarsko a Polsko, zítra může dojít na nás 19.11.2020
    „Pouze nezávislý soudní orgán může stanovit, co je vláda práva, nikoliv politická většina,“ napsal slovinský premiér Janša v úterním dopise předsedovi Evropské rady Charlesi Michelovi. Podpořil tak Polsko a Maďarsko a objevilo se tak třetí veto. Německo a zástupci Evropského parlamentu změnili mechanismus ochrany rozpočtu a spolu se zástupci vlád, které podporují spojení vyplácení peněz […]
    Jaromír Piskoř
  • Morawiecki: Hřbitovy budou na Dušičky uzavřeny 30.10.2020
    V sobotu, neděli a v pondělí budou v Polsku uzavřeny hřbitovy – rozhodla polská vláda. Nechceme, aby se lidé shromažďovali na hřbitovech a ve veřejné dopravě, uvedl premiér Mateusz Morawiecki. „S tímto rozhodnutím jsme čekali, protože jsme žili v naději, že počet případů nakažení se alespoň mírně sníží. Dnes je ale opět větší než včera, […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality