Connect with us
Reklama




Aktuality

František Emmert – ČEŠTÍ A SLOVENŠTÍ DOBROVOLNÍCI V POLSKU 1939

Published

on

František Emmert Československý zahraniční odboj za 2 světové války obalkaUkázka z knihy Františka Emmerta Československý zahraniční odboj za 2. světové války na Západě (Tzv. malé muzeum v knize), která přehlednou formou mapuje v sedmi kapitolách vznik a vývoj František Emmert - foto web autoračeskoslovenského zahraniční odboj za 2. světové války na Západě, zejména jeho vojenskou stránku. Kromě textů obsahuje také 150 unikátních fotografií a 10 memorábilií archivních dokumentů, které jsou vloženy do dvou speciálních kapes. Vydal Albatros Media (Cpress), 2012.

ČEŠTÍ A SLOVENŠTÍ DOBROVOLNÍCI V POLSKU 1939

První političtí emigranti a zájemci o službu v budoucí československé zahraniční armádě odcházeli v období mezi březnem a srpnem 1939 z území Protektorátu přes krátkou společnou hranici na Ostravsku do sousedního Polska. Předválečné Československo přitom nepojily se severním sousedem zrovna přátelské vazby. Ačkoliv oba státy v roce 1919 stály na straně vítězné Dohody a shodné zahraničněpolitické zájmy je stavěly do pozice přirozených spojenců, malicherně spolu svedly krátký válečný konflikt o malé sporné území na Těšínsku. Několikadenní válka z ledna roku 1919 hluboce poznamenala jejich budoucí vztahy, ve kterých po celé meziválečné období převažovala nedůvěra až nepřátelství. O dvacet let později obě země čelily agresi nacistického Německa bez vzájemné pomoci, která by se jinak jevila jako logická.

Výrazným představitelem autoritářského režimu v předválečném Polsku byl ministr zahraničí Józef Beck, který svou zemi nasměroval k přechodné spolupráci s nacistickým Německem. V roce 1934 s ním jménem Polska dokonce uzavřel přátelskou smlouvu. Na podzim roku 1938 se Polsko spolupodílelo na parcelování československého území. Anektovalo Těšínsko. Nacionalistické bojůvky tehdy vyháněly a terorizovaly české obyvatele. Jako obzvlášť kruté se do vzpomínek pamětníků zapsalo vyhánění na Štědrý den 24. prosince 1938, kdy některé české rodiny dostaly na vystěhování jen šestihodinové ultimátum. Více než dvacet tisíc Čechů muselo opustit region. Polské úřady na zabraném území zrušily všechny české školy, odstranily české nápisy, zakázaly užívání češtiny v úředním styku a nutily obyvatele k popolštění jmen.

ODCHODY PO TZV. POLSKÉ TRASE

Navzdory česko-polské nevraživosti kvůli Těšínsku Polsko zůstávalo zemí, přes kterou mohli čeští a slovenští vlastenci v první polovině roku 1939 odcházet do zahraničí. Významně jim pomáhalo československé vyslanectví ve Varšavě a především konzulát v Krakově. Vyslanec Juraj Slávik (Varšava) a konzul Vladimír Znojemský (Krakov) se po 15. březnu 1939 přihlásili k E. Benešovi a jeho tzv. zahraniční akci. Konzulát v Krakově zůstal otevřen pod československou vlajkou a také mise ve Varšavě byla po krátké přestávce znovu obnovena. Pomoc uprchlíkům kupodivu poskytoval i britský konzulát v Katovicích. Československé zastupitelské úřady musely svoji činnost vyvíjet téměř v utajení, neboť polská vláda jejich legitimitu po 15. březnu neuznávala (na rozdíl od západních vlád).

Na konzulátu v Krakově se v období mezi březnem a srpnem 1939 zaregistrovalo 3 872 Čechoslováků, což přibližně odpovídá počtu českých a slovenských emigrantů, vojáků a dobrovolníků, kteří tehdy vstoupili na polské území (skutečné číslo zřejmě bylo jen o málo vyšší). 40 % z nich tvořili Slováci, kteří přicházeli přes méně střeženou slovensko-polskou hranici.

Jejich vysoké zastoupení dokazuje nepodloženost tvrzení některých současných publicistů o údajné bezvýhradné loajalitě převážné části slovenské veřejnosti vůči tzv. Slovenské republice v roce 1939. Dalším důkazem, že tomu tak nebylo, zůstávají přelety slovenských letců do Polska v červnu 1939. Mezi uprchlíky měli významné zastoupení komunisté a osoby s nimi sympatizující. Také oni ve své převažující většině směřovali přes Polsko na Západ, a nikoliv do SSSR. Pomoc jim poskytovala Mezinárodní organizace pro pomoc bojovníkům revoluce řízená z Moskvy tajemníkem exekutivy Kominterny Felixem Jakovlevičem.

K severním sousedům přicházeli také němečtí uprchlíci z obsazeného československého pohraničí, většinou sociální demokraté ze skupiny Wenzela Jaksche. Ti se obraceli na britský konzulát v Katovicích. Odhadem jich přes Polsko prošlo kolem šesti až sedmi tisíc. Pokračo vali do Velké Británie a do Švédska. Naproti tomu pro Čechy a Slováky zůstávala cílovou zemí výhradně Francie. Velká Británie přijala jen velmi malou část uprchlíků.

VZNIK VOJENSKÉ SKUPINY A TRANSPORTY DO FRANCIE

30. dubna 1939 se několik desítek emigrantů sešlo na schůzce na československém konzulátu
v Krakově. Z podnětu vicekonzula Vladimíra Henzla vznikla Zahraniční vojenská skupina československá, která se po skončení jednání shromáždila v krakovském Turistickém domě. Představovala nejužší základ budoucí první československé jednotky v zahraničí. První den do ní vstoupilo jen sedm mužů. Avšak o tři týdny později již čítala více než sto dobrovolníků. Její vedení převzal nadporučík letectva Jiří Král. Skupina se přihlásila k Benešovi a jeho zahraniční akci. Plně se postavila i za jeho politický manifest, tzv. Zprávu č. 1. V prohlášení vydaném v květnu 1939 požadovala obnovu předmnichovského Československa, a dokonce navrácení Těšínska.

Vznikající jednotka od prvních dní své existence uplatňovala úzce nacionalistický princip, který si později (nezávisle na krakovské skupině) osvojily i ostatní skupiny zahraničního i domácího odboje: striktně nepřijímala do svých řad české Němce ani slovenské Maďary. Odmítala dokonce i Židy, pokud uváděli německou či maďarskou národnost. 20. května 1939 vojenskou skupinu v Krakově navštívil zvláštní posel z Paříže, který shromážděným vojákům a dobrovolníkům oznámil, že exilové ústředí (vyslanec Š. Osuský) pro ně před francouzskou vládou vyjednalo přesun do Francie a tam vstup do Cizinecké legie, ze které budou v případě vypuknutí války s Německem okamžitě uvolněni pro obnovené československé vojsko ve Francii. Nadporučík Král zprávu uvítal, neboť rozrůstající se krakovská skupina se tehdy potýkala s vážnými problémy svého dalšího materiálního zabezpečení. Finanční prostředky československé emigrace v Polsku zůstávaly značně omezené a z polské strany nebylo možné očekávat žádnou významnější pomoc.

Proud dobrovolníků přicházejících z Protektorátu se přitom netenčil, ale naopak zvětšoval. Přesun vojáků do Francie se proto jevil jako dobré řešení i toho technického problému. O dva dny později opustil Polsko první lodní transport. Do konce srpna 1939 ho následovalo dalších pět transportů. Do francouzských přístavů se během léta přepravilo celkem 1 112 Čechů a Slováků, ochotných vstoupit do Cizinecké legie. Přednost mezi nimi dostali letci a vojenští specialisté, o které měl generál Ingr a vedení zahraničního odboje největší zájem. Exilové ústředí v Paříži a Londýně usilovalo o co nejrychlejší odsun většiny československých uprchlíků z Polska navzdory zpravodajské informaci o připravovaném nacistickém vpádu do této země.

Avšak ani za této situace exil nehodlal zřizovat v Polsku, zatíženém protičeskoslovenskou politikou, druhé centrum zahraničního odboje, zvláště pak vojenského. Připouštěl pouze možnost vytvoření menší československé jednotky, která by v Polsku zůstala a bojovala proti německé agresi. Skutečná československá armáda měla vzniknout až ve Francii! Tento názor exprezidenta Beneše a generála Ingra nesdíleli zdaleka všichni. Podplukovník Ludvík Svoboda, který v červnu 1939 převzal vedení krakovské skupiny, se naopak domníval, že hlavním bojištěm nadcházející války bude německo-polská fronta, která se po předpokládaném zapojení SSSR do války změní ve frontu sovětsko-německou. A právě z polského území by se československá zahraniční armáda mohla probít zpět do vlasti. Těmto představám ale zasadil tvrdou ránu německo-sovětský pakt, zcela překvapivě uzavřený 23. srpna 1939. Nad další rolí SSSR v nadcházejícím konfliktu od toho data visel velký otazník.

Krakovská skupina fungovala během léta především jako přestupní stanice. Dočasně se v ní shromažďovali uprchlíci z Protektorátu, aby záhy pokračovali lodními transporty do Francie. Současně se ale pokoušela i o zformování stálého útvaru, s čímž exilové ústředí v zásadě souhlasilo. Podplukovník Svoboda doufal, že se mu podaří sestavit alespoň jeden pěší prapor, dělostřelecký oddíl a leteckou peruť. Koncem června 1939 se změnil postoj polských oficiálních míst k československé emigraci. Mezinárodní situace se přiostřila a nacistické Německo vystoupilo s otevřenými územními požadavky vůči Polsku. Poláci pochopili, že se brzy stanou cílem další nacistické agrese. Začali se připravovat na vojenskou obranu své země. Po měsících nezájmu se rozhodli Čechoslováky podporovat. Protičeský kurz náhle odezněl. Někteří obyvatelé vyhnaní z Těšínska se dokonce směli vrátit.

Zástupci polské armády kontaktovali krakovskou skupinu. 30. června jí dali k dispozici opuštěný pracovní tábor v Malých Bronovicích u Krakova, do kterého se českoslovenští dobrovolníci mohli přesunout a začít v něm s vojenskou organizací a přípravou. Také ke skupině přidělili polského styčného důstojníka. Ve Varšavě mezitím probíhala separátní vyjednávání o statusu jednotky. Stoupenci E. Beneše trvali na tom, že vznikající útvar se stane součástí jednotné československé armády podléhající západnímu ústředí exilu. Poláci nesouhlasili. Nabízeli pouze status legie v rámci polské armády. Ačkoliv nedošlo k dohodě, organizace a výcvik jednotky v Malých Bronovicích nerušeně pokračovaly. Stejně jako další transporty Čechoslováků z Polska do Francie. Po odjezdu posledního transportu a příchodu nových uprchlíků z Protektorátu se koncem srpna v bronovickém táboře soustředilo asi devět set dobrovolníků. Poláci tehdy rozhodli o přesunutí „dobrovolnické jednotky“ do nového
tábora hlouběji ve vnitrozemí, do Lešné na severovýchodě země (na území dnešního Běloruska). V Malých Bronovicích měla zůstat jen přijímací skupina, letci a vojenští specialisté. 30. srpna opustil Malé Bronovice hlavní transport více než šesti set československých dobrovolníků. Nad ránem 1. září 1939 dorazil po železnici do tábora v Lešné.

Polská vojenská správa se vedle toho snažila získat i jednotlivce z řad československé emigrace přímo do polské armády tzv. na smlouvu. Tito Čechoslováci by v polské armádě netvořili vlastní jednotku, ale bojovali by jako cizí dobrovolníci přímo v polských formacích. Poláci projevili zájem především o letce, za kterými vyslali zvláštní náboráře. Mezi československými piloty vzbudila polská nabídka značný zájem. Zatímco ve Francii by je čekala jen Cizinecká legie, v Polsku mohli vstoupit za výhodných podmínek do letectva a v kokpitech vojenských letounů bojovat proti Němcům. V průběhu července a srpna 1939 vstoupilo do polské armády 93 československých letců. Většina z nich později vzpomínala na velmi přátelské přijetí, kterého se jim v polském letectvu dostalo. Zastávali funkce leteckých instruktorů. Po vypuknutí války se účastnili pozorovacích letů. Několik jich počátkem září 1939 zahynulo při německých náletech na polská letiště. Na území Polska pobývala v okamžiku vypuknutí války stovka dalších československých pilotů, kteří se rozhodovali mezi vstupem do polského letectva a setrváním u československé jednotky. Doufali, že Svobodův oddíl bude v budoucnu rozšířen o leteckou peruť. Asi sedmdesát letců zůstávalo v táboře v Malých Bronovicích, ze kterého po vypuknutí války odjeli do Rumunska.

ROLE GENERÁLA PRCHALY

Předválečný autoritářský režim v Polsku charakterizovaly jeho velmocenské ambice. Ještě na konci 30. let Varšava usilovala o získání dominantního postavení v zeměpisném prostoru mezi Německem a SSSR, a to zejména ve vztahu k Pobaltí, později i ke zmenšenému Česko–Slovensku. V období tzv. druhé republiky došlo k navázání tajných kontaktů mezi česko slovenskou vládou Rudolfa Berana a polskými činiteli, při kterých se sondovaly možnosti sblížení obou zemí (samozřejmě za patronace tehdy silnějšího Polska). Uvažovalo se například o společné vojenské obraně před útokem nacistického Německa. Objevily se i úvahy o budoucím spojení obou států v konfederaci (Podkarpatsko by se v takovém případě stalo součástí Polska). Tyto tendence posiloval fakt, že v obou zemích vládla konzervativní pravice, která sice oficiálně vedla proněmeckou politiku, avšak ve skutečnosti se nacistického Německa obávala. Režimy druhé republiky a Polska si byly velmi podobné. Přestože ke sblížení nakonec nedošlo, mezi českými a polskými konzervativními kruhy se na počátku roku 1939 vytvořily jisté vazby, které přetrvaly i v období po 15. březnu.

Na území Polska se situovala malá skupinka československých emigrantů politicky blízká Beranovi, soustředěná kolem téměř neznámých osob, jako byli novinář F. Kahánek či J. Waldmüller. Hlásila se ke druhé republice, jejím státním hranicím i pravicovému režimu, nikoliv k předmnichovskému Československu, čímž se výrazně lišila od naprosté většiny ostatních emigrantů v Polsku. Po zhoršení vztahů s nacistickým Německem se polská vláda rozhodla tuto politicky výstřední skupinku podporovat jako základ tzv. československé zahraniční akce v Polsku. A to bez ohledu na její naprosto mizivý vliv mezi emigranty. Záhy se jí ale dostalo velké posily. 26. května 1939 překročil polské hranice generál Lev Prchala, jeden z klíčových velitelů československé armády v době zářijové mobilizace v roce 1938. Přijel legálně v polském diplomatickém voze ze Slovenska. Rázem se stal nejvýznamnějším československým emigrantem v Polsku. Bohužel, přijížděl se značně kontroverzními záměry a velkými osobními ambicemi.

Prchala zamýšlel založit v Polsku vlastní česko-slovenský odboj jednostranně orientovaný na Varšavu. Plánoval sestavit nové československé legie a v nadcházející válce se s nimi probít zpět do vlasti. Obnovené Česko-Slovensko si představoval při zachování autonomie Slovenska v co nejtěsnějším spojení s Polskem (nevylučoval ani konfederaci). Takový koncept, který plně korespondoval s polskými velmocenskými ambicemi, konzervativní vládu ve Varšavě pochopitelně zaujal. Prchala mohl od počátku počítat s podporou polských oficiálních míst. 1. června založil Ústřední výbor Čechů a Slováků v Polsku. Bez souhlasu exilové centrály v Paříži a Londýně. Záhy dostal od polské vlády k dispozici technické prostředky pro české a slovenské rozhlasové vysílání z Katovic. Generál rozvinul obvyklou činnost zahraničního odboje, byť menšího rozsahu. V metodách se příliš nelišil od Obrany národa či Benešovy skupiny tzv. zahraniční akce. Pokoušel se získat přívržence mezi emigranty, především vojáky, a navázal spojení s domovem prostřednictvím kurýrů. Posílal do Protektorátu vzkazy vysokým důstojníkům, aby za ním přišli do Polska a připojili se k jeho skupině.

Avšak domácí Obrana národa rychle rozšířila informaci, že Prchala nemá pověření od Beneše a že jedná na vlastní pěst. Důstojníci byli vyzváni, aby po svém příchodu do Polska kontaktovali pouze konzulát v Krakově a na Prchalu se neobraceli. Vlastní vojenskou skupinu se osamocenému generálovi vytvořit nepodařilo. Na oddíl československých dobrovolníků v Malých Bronovicích u Krakova také nezískal žádný vliv. Velitel skupiny podplukovník Svoboda s ním sice komunikoval (dokonce se spolu shodovali v názoru, že českoslovenští vojáci by měli zůstat v Polsku a neměli by odjíždět do Francie), avšak do tábora v Malých Bronovicích ho na pokyn z Londýna nesměl pustit. Přesto Prchala vyjednával s polskou vládou o zřízení československých legií. 3. srpna dokonce získal oficiální souhlas a příslib rozsáhlé technické podpory. Polská strana slibovala poskytnout „legiím“ velký výcvikový tábor a zajistit jim kvalitní výzbroj a výstroj. Nastala paradoxní situace, která přetrvávala až do vypuknutí války:

(1) V Malých Bronovicích se formovala vojensky organizovaná československá jednotka politicky podřízená vedení exilu na Západě, která pro svoji činnost prozatím neobdržela oficiální povolení od polské vlády.
(2) Naproti tomu československý generál Prchala toto povolení za velkorysých podmínek dostal, avšak nemohl ho nijak využít, neboť neměl s kým.

Varšava se snažila spojit Prchalu s jednotkoumv Malých Bronovicí. Jak se blížil očekávaný začátek války, také Beneš se začal přiklánět k variantě kompromisní dohody. Obával se, aby
po vypuknutí války část dobrovolníků přeci jen nepřešla za Prchalou, čímž by se československý odboj rozštěpil. 30. srpna polský generální štáb vydal rozkazy ke zformování česko-slovenských legií, čímž opět nahrál Prchalovi. Londýn mu opakovaně předložil následující podmínky:

– Musí se podřídit ústředí československého exilu na Západě a uznat E. Beneše za jediného vůdce odboje.
– Musí ukončit své separátní politické aktivity v Polsku.
–  Nejvyšším politickým představitelem československé zahraniční akce v Polsku bude pouze vyslanec ve Varšavě J. Slávik.
– Generál Prchala se stane nejvyšším vojenským představitelem jednotného československého zahraničního odboje v Polsku.
– Podplukovník Svoboda a ostatní důstojníci se mu dají k dispozici, aby si z nich sestavil svůj štáb.

Pouhý den před vypuknutím války, 31. srpna 1939, generál Prchala během varšavské schůzky s podplukovníkem Svobodou vyslovil s podmínkami souhlas a prohlásil, že se Benešovi podřizuje. Avšak v následující dny své slovo opět nedodržel…

Zmatky kolem mandátu generála Prachaly nad československou vojenskou skupinou v Polsku přetrvávaly i po vypuknutí války. Formálně se sice stal velitelem České a slovenské legie, která oficiálně vznikla až v prvních dnech války, ale faktickou moc nad jednotkou nevykonával. Dramatické a překotné události se odvíjely příliš rychle. Prchala se zdržoval převážně na svém vojenském štábu, kde budoval velké legionářské vojsko, ale pouze na papíře. Snil o smíšené brigádě. Naléhavé praktické problémy vojenské skupiny v Lešné řešil i nadále podplukovník Svoboda jako její faktický velitel.

ZAČÁTEK VÁLKY A PŘECHOD SKUPINY K SOVĚTŮM

Hlavní skupina československých dobrovolníků dorazila v časných ranních hodinách 1. září 1939 do nového tábora v Lešné na východě tehdejšího Polska. Pouze menší část zůstala v původním táboře v Malých Bronovicích u Krakova. Na ranním nástupu se obě skupiny dozvěděly, že německý wehrmacht před několika hodinami vpadl do Polska. O dva dny později Velká Británie a Francie vyhlásily Německu válečný stav. Začala druhá světová válka. Československé dobrovolníky zpráva nadchla. Doufali, že západní mocnosti otevřenou západní frontu na Rýně a společně s Polskem Německo porazí. Avšak po německém průlomu polskými obrannými liniemi na severu i na jihu země bylo již za několik dní zřejmé, že Polsko stojí před totální vojenskou porážkou. V pomoc vojensky nečinného Západu ani SSSR nemohlo doufat. Přesto polská armáda nadále statečně vzdorovala přesile.

Bojové nadšení tváří v tvář beznadějné situaci neztráceli ani Čechoslováci. 3. září polský prezident Ignacy Mościcki vydal dekret o zřízení České a slovenské legie (Legion Czechów i Słowaków). Doslovný překlad by měl znít Legie Čechů a Slováků, avšak česká historiografie tento termín nepřevzala. Ohledně názvu jednotky panovaly nejasnosti už v době jejího vzniku. Českoslovenští dobrovolníci v Lešné, včetně podplukovníka Svobody, jednotku nazývali Československou legií. Vznikla první československá jednotka v zahraničí, byť podle dekretu začleněná do polské armády. Podle zvláštního polského rozkazu navíc podléhala velení kontroverzního generála Prchaly, který se pouze ústně zavázal respektovat E. Beneše. Jednotka se nesituovala na polském území na základě československo-polské mezistátní dohody, jak si exil představoval, ale pouze z jednostranného rozhodnutí polské vlády.

Přesto Beneš a generál Ingr její zřízení akceptovali. Nic jiného jim v daném okamžiku nezbývalo.
Generál Prchala navštívil tábor v Lešné hned v prvních válečných dnech. Promluvil k nastoupenému oddílu, kterému se představil jako „velitel česko-slovenské legie v Polsku“. K velkému zklamání přítomných zopakoval svůj dřívější politický program. V rozporu se slibem z 31. srpna znovu agitoval proti předmnichovské republice, vyslovil se pro zachování slovenské autonomie a pro co nejužší spojení s konzervativním Polskem.

Českoslovenští vojáci v Lešné tehdy obdrželi část výzbroje určené pro výcvik (13 kulometů, polní lopatky a plynové masky) a začali s vojenskou přípravou. Avšak slibované uniformy ani zbraně pro boj nakonec nedostali. Polská armáda jim je nestihla dodat. Už 4. září se za nimi vypravila zbývající menší skupina z Malých Bronovic. Na Krakov totiž směřovaly německé tanky. Po cestě však skupinu zdržely nálety, takže do Lešné nakonec nedorazila. 11. září obdržela hlavní část České a slovenské legie soustředěná v Lešné rozkaz, aby opustila tábor a připravila se na evakuaci na jih. Po železnici se dostala až do městečka Hluboczek Wielki severozápadně od Tarnopolu (na území dnešní Ukrajiny), kde strávila několik následujících dní vystavená náletům německých letadel. Při zajišťování protiletecké obrany místního vlakového nádraží prošla svým prvním bojovým křtem. Jediná ozbrojená a bojeschopná součást jednotky, protiletadlová kulometná četa podporučíka P. Styky, 15. září sestřelila jeden německý bombardér typu Ju-88 a další vážně poškodila. Současně zde legie zaznamenala i dva padlé. V Hluboczeku se k útvaru připojila malá část skupiny z Malých Bronovic. Většina však městečkem pouze projela (netušila, že v ní je československá legie) a pokračovala směrem k rumunské hranici.

Podplukovník Svoboda v nastalé situaci naprostého rozkladu polské obrany zvažoval, jak předejít hrozbě německého zajetí. Nepřátelské tankové kolony se tehdy blížily ke Lvovu i Tarnopolu. Nabízely se mu jen dvě možnosti: Buď s jednotkou ustoupit na jih do Rumunska, nebo pokračovat v přesunu na východ a přejít do Sovětského svazu. Svoboda věřil, že v obou zemích bude možné československou jednotku zachovat, a dokonce ji vyzbrojit, což se v Polsku už nestihlo. Československý vyslanec J. Slávik předjednal se sovětským vojenským přidělencem v Polsku plukovníkem Rybalkovem možnost přechodu československé jednotky do SSSR. Sovětská strana se záměrem souhlasila. Avšak nadcházející mezinárodní události celý plán zkomplikovaly. 17. září 1939 sovětská armáda překročila východní hranice Polska a začala bez souhlasu polské vlády obsazovat rozsáhlá území vojensky poražené země. Postoupila až na linii dnešních polských hranic s Běloruskem a Ukrajinou. Veškeré území na východ od této linie bylo záhy připojeno k Sovětskému svazu. Na rozdělení Polska se Moskva s Berlínem dohodly v tajném dodatku k sovětsko-německému paktu z 23. srpna 1939.

Když se útvar České a slovenské legie v Hluboczeku 17. září ráno dozvěděl o sovětském záboru, vydal se i přesto vstříc sovětské armádě, byť nebylo zřejmé, zda-li Sověti nebudou Čechoslováky považovat za nepřátele. Během celodenního pochodu se jednotka nakonec stočila do prostoru jihozápadně od Tarnopolu. Odpojila se od ní malá skupinka, která se z obavy ze sovětského zajetí rozhodla raději ustoupit do Rumunska. Avšak velká většina mužů byla i nadále odhodlána přejít společně s podplukovníkem Svobodou k Sovětům. Navzdory sovětsko-německému paktu i zákeřnému rozdělení Polska příslušníci legie nepřestávali věřit, že sejim ve „slovanském“ SSSR dostane přátelského přijetí. Svoboda jel před jednotkou jako předvoj, aby s prvními Sověty, na které narazí, vyjednal podrobnosti přechodu. Ráno 18. září u obce Rakowiec poblíž Horodyšče u Kozliva se Čechoslováci dostali do blízkosti sovětské armády. Po rychlé dohodě 700 příslušníků České a slovenské legie přešlo k Sovětům. Byli odzbrojeni a putovali do internace.

Ukázku ve formátu pdf najdete na webu autora zde

knihu možno zakoupit zde

 

Muzeum v knize

František Emmert patří mezi protagonisty tzv. muzea v knize na českém knižním trhu. Je autorem prvních muzeí české provenience. V letech 2006 až 2012 připravil devět titulů této ediční řady. Dvě z těchto publikací vznikly v mediální spolupráci s Českou televizí, další ve spolupráci s Českým rozhlasem či Národním archivem.

Muzeum v knize je založeno na přehlednosti textů a informací a rovněž na výpravném grafickém zpracování. Kniha se odlišuje od běžných titulů již svým knihařským provedením. Publikace o formátu 236×297 mm je totiž vložena do bytelného krabicového boxu. Jednotlivé kapitoly mají podobu „muzejních panelů“, zpravidla rozvržených na jedné dvoustraně. Kromě hlavního textu s vysvětlujícím historizujícím komentářem obsahují také tabulky, poznámky, stručné životopisy, velké fotografie, přetištěné dobové dokumenty a další grafické prvky, které téma kapitoly přehledně shrnují a současně dokumentují.

Zvláštností knihy jsou speciální kapsy průběžně upevněné mezi stránkami knihy, ze kterých čtenář může vyjmout vložené samostatně vytištěné faksimile dobových archiválií, vzít je do rukou a detailně prostudovat. Faksimile jsou vyhotoveny věrohodně přesně podle originálů uložených v archivech. Jedná se zpravidla o nejrůznější klíčové písemnosti, mapy, průkazy, úřední vyhlášky, bankovky, novinová vydání, atd. Součástí některých knih jsou také dobové rozhlasové nahrávky vztahující se k významným historickým událostem (např. vysílání československého rozhlasu v prvních hodinách srpnové okupace v roce 1968, apod.). Emmertova muzea v knize jsou využívána na školách jako edukační pomůcky.
Více zde.

 

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuality

Kam kráčíš Platformo?

Published

on

Občanská platforma je v Polsku v opozici už od roku 2015 a za tu dobu se jí povedlo zůstat hlavní opoziční politickou formací. Donedávna. Ve volbách do Sejmu v roce 2019 získala 27,4 % hlasů a 134 poslaneckých mandátů. V Senátu má s nezávislými na kandidátce 43 mandátů. V lednu 2020 se jejím předsedou stal Borys Budka, který spustil program anti-PiS a pokoušel se vytvořit širokou opoziční frontu a sesadit vládní PiS. To se nepovedlo i proto, že se Borys Budka nedokázal dohodnout s dalšími opozičními stranami. Co že se to děje v Občanské platformě? Kam míří strana, z jejichž řad se rekrutují politici jako Donald Tusk, Radosław Sikorski či Rafał Trzaskowski?

Dalo by se uštěpačně podotknout „do ……“, ale postupující marginalizace Občanské platformy naznačuje i konec systému soupeření PO-PiS, což zcela přeorá polské politické pole. Občanská platforma je dnes součástí Občanské koalice, což je zjednodušeně Platforma + zbytky Nowoczesne a několika malých levicových uskupení. Stejné vedení Platformy a Koalice žije ale stále v přesvědčení, že jsou hlavní opoziční silou. S nynější podporou kolem 12 % ale onu opoziční „vedoucí úlohu“ Borys Budka a spol ztratili. Sebereflexi nemaje stále s klapkami na očích verbálně sjednocují opozici proti vládní PiS, i když například Lewice je považuje za politického nepřítele většího než PiS.

Stranu opustili poslanci a poslankyně, kteří již nemají šanci získat volitelné místo na kandidátce (Mucha). Vedení nedávno vyloučilo členy konzervativního křídla (Raś a Zalewski) aby znejistilo další poslance, protože s dnešní podporou by jich do Sejmu prošlo sotva 70. Dnes ohlásila svůj odchod z Platformy hlasitá a prostořeká europoslankyně Róża Thun, pro kterou bylo poslední kapkou nepodpoření Platformou polského Fondu obnovy v Sejmu. Thun doufá, že její odchod bude „impulsem pro reflexi“. Nebude. Spíše dojde ještě k bratrovražednějšímu boji a lidé kolem bývalého předsedy Grzegorze Schetyny budou další v řadě.

Sledovat odcházení Občanské platformy není příjemné ani pro PiS. Kaczyński se loni podivoval zatáčce doleva, kterou provedla Platforma. Po čase je znát, že onen posun, který provedl Budka nutí mnoho politiků Platformy k hledání si jiné platformy pro své budoucí působení. PiS ztrácí svého dlouhodobého oponenta a politický pohyb na straně polské opozice se stává nepředvídatelným. O uchopení řadících opozičních pák bude několik zájemců a troufám si odhadnout, že si o ně budou chtít říci i politici dosavadní vládní Sjednocené pravice. No, „Nudu ve Varšavě“ rozhodně očekávat nemůžeme.

Continue Reading

Aktuality

Dnes jsou cílem k trestání Maďarsko a Polsko, zítra může dojít na nás

Published

on

„Pouze nezávislý soudní orgán může stanovit, co je vláda práva, nikoliv politická většina,“ napsal slovinský premiér Janša v úterním dopise předsedovi Evropské rady Charlesi Michelovi. Podpořil tak Polsko a Maďarsko a objevilo se tak třetí veto. Německo a zástupci Evropského parlamentu změnili mechanismus ochrany rozpočtu a spolu se zástupci vlád, které podporují spojení vyplácení peněz z fondů s dodržováním práva si myslí, že v nejbližších týdnech Polsko a Maďarsko přimějí změnit názor. Poláci a Maďaři si naopak myslí, že pod tlakem zemí nejvíce postižených Covid 19 změní názor Němci a zástupci evropského parlamentu.

Mechanismus veta je v Unii běžný. Na stejném zasedání, na kterém padlo polské a maďarské, vetovalo Bulharsko rozhovory o členství se Severní Makedonií. Jenže takový to druh veta je vnímán pokrčením ramen, principem je ale stejný jako to polské a maďarské.

Podle Smlouvy o EU je rozhodnutí o potrestání právního státu přijímáno jednomyslně Evropskou radou, a nikoli žádnou většinou Rady ministrů nebo Parlamentem (Na návrh jedné třetiny členských států nebo Evropské komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu může Evropská rada jednomyslně rozhodnout, že došlo k závažnému a trvajícímu porušení hodnot uvedených ze strany členského státu). Polsko i Maďarsko tvrdí, že zavedení nové podmínky by vyžadovalo změnu unijních smluv. Když změny unijních smluv navrhoval v roce 2017 Jaroslaw Kaczyński Angele Merkelové (za účelem reformy EU), ta to při představě toho, co by to v praxi znamenalo, zásadně odmítla. Od té doby se s Jaroslawem Kaczyńskim oficiálně nesetkala. Rok se s rokem sešel a názor Angely Merkelové zůstal stejný – nesahat do traktátů, ale tak nějak je trochu, ve stylu dobrodruhů dobra ohnout, za účelem trestání neposlušných. Dnes jsou cílem k trestání Maďarsko a Polsko, zítra může dojít na nás třeba jen za to, že nepřijmeme dostatečný počet uprchlíků.

Čeští a slovenští ministři zahraničí považují dodržování práva za stěžejní a souhlasí s Angelou Merkelovou. Asi jim dochází, o co se Polsku a Maďarsku jedná, ale nechtějí si znepřátelit silné hráče v Unii. Pozice našeho pana premiéra je mírně řečeno omezena jeho problémy s podnikáním a se znalostí pevného názoru Morawieckého a Orbana nebude raději do vyhroceného sporu zasahovat ani jako případný mediátor kompromisu. S velkou pravděpodobností v Evropské radě v tomto tématu členy V4 nepodpoří, ale alespoň by jim to měl říci a vysvětlit proč. Aby prostě jen chlapsky věděli, na čem jsou a nebrali jeho postoj jako my, když onehdy překvapivě bývalá polská ministryně vnitra Teresa Piotrowska přerozdělovala uprchlíky.

Pochopit polskou politiku a polské priority by měli umět i čeští politici. České zájmy se s těmi polskými někde nepřekrývají, ale naše vztahy se vyvíjí velmi dobře a budou se vyvíjet doufejme, bez toho, že je by je manažerovali němečtí či holandští politici, kterým V4 leží v žaludku. Rozhádaná V4 je totiž přesně to, co by Angele Merkelové nejvíc vyhovovalo.

Continue Reading

Aktuality

Morawiecki: Hřbitovy budou na Dušičky uzavřeny

Published

on

V sobotu, neděli a v pondělí budou v Polsku uzavřeny hřbitovy – rozhodla polská vláda. Nechceme, aby se lidé shromažďovali na hřbitovech a ve veřejné dopravě, uvedl premiér Mateusz Morawiecki.

„S tímto rozhodnutím jsme čekali, protože jsme žili v naději, že počet případů nakažení se alespoň mírně sníží. Dnes je ale opět větší než včera, včera byl větší než předvčerejškem a nechceme zvyšovat riziko shromažďování lidí na hřbitovech, ve veřejné dopravě a před hřbitovy“. vysvětlil Morawiecki.

Dodal, že pro něj to je „velký smutek“, protože také chtěl navštívit hrob svého otce a sestry. Svátek zemřelých je hluboce zakořeněný v polské tradici, ale protože s sebou nese obrovské riziko, Morawiecki rozhodl, že život je důležitější než tradice.

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Kam kráčíš Platformo? 17.5.2021
    Občanská platforma je v Polsku v opozici už od roku 2015 a za tu dobu se jí povedlo zůstat hlavní opoziční politickou formací. Donedávna. Ve volbách do Sejmu v roce 2019 získala 27,4 % hlasů a 134 poslaneckých mandátů. V Senátu má s nezávislými na kandidátce 43 mandátů. V lednu 2020 se jejím předsedou stal […]
    Jaromír Piskoř
  • Dnes jsou cílem k trestání Maďarsko a Polsko, zítra může dojít na nás 19.11.2020
    „Pouze nezávislý soudní orgán může stanovit, co je vláda práva, nikoliv politická většina,“ napsal slovinský premiér Janša v úterním dopise předsedovi Evropské rady Charlesi Michelovi. Podpořil tak Polsko a Maďarsko a objevilo se tak třetí veto. Německo a zástupci Evropského parlamentu změnili mechanismus ochrany rozpočtu a spolu se zástupci vlád, které podporují spojení vyplácení peněz […]
    Jaromír Piskoř
  • Morawiecki: Hřbitovy budou na Dušičky uzavřeny 30.10.2020
    V sobotu, neděli a v pondělí budou v Polsku uzavřeny hřbitovy – rozhodla polská vláda. Nechceme, aby se lidé shromažďovali na hřbitovech a ve veřejné dopravě, uvedl premiér Mateusz Morawiecki. „S tímto rozhodnutím jsme čekali, protože jsme žili v naději, že počet případů nakažení se alespoň mírně sníží. Dnes je ale opět větší než včera, […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality