Connect with us
Reklama




Aktuality

Autostráda mrtvých duší?

Published

on

Josef Mlejnek jr.Když se filmový režisér Luis Buňuel počátkem osmdesátých let dozvěděl, že vůdce polské Solidarity Lech Walesa při sobě nosí růženec, podle svědectví polského kolegy Andrzeje Wajdy prý reagoval nechápavým zvoláním: „Jak může být dělnický vůdce nábožensky založený? Vždyť to je rozpor sám o sobě.“„Tomu vy na Západě nemůžete rozumět,“ odpověděl mu tehdy (nepřímo) v interview s Orianou Fallaciovou Walesa. „Církev pro vás nikdy nebyla tím, čím byla a je pro nás – symbolem boje. Byla jedinou institucí, která se nikdy nesklonila před utlačovateli.“  Babylon 4 2013

 

Solidarita představovala hnutí zároveň občanské, národní, odborářské i náboženské, a vymykala se tak zařazení do jakékoliv politické či sociální kategorie, známé ze západní Evropy. Což na jednu stranu vyplývalo ze skutečnosti, že Solidarita vlastně zastřešovala celé pestré spektrum polské společnosti, vyjma vládnoucí prosovětské kliky a těch, kteří měli z jejího panování prospěch, na stranu druhou měla tato výjimečnost své vlastní (polské) historické, kulturní a náboženské zdroje. Období od srpna 1980 do prosince 1981 neslo též silné rysy náboženského či nábožensko-morálního vzepětí společnosti, pro něž bylo typické právě slovo, jež dalo název celému hnutí – solidarita. Jakoby se skutečně naplnila slova papeže Jana Pavla II., pronesená v červnu 1979 ve Varšavě při jeho návštěvě Polska: „Nech sestoupí Duch Tvůj a obnoví tvář země. Této země!“

Právě tato atmosféra určovala i tehdejší vztah Poláků k některým základním politickým a ekonomickým otázkám (demokracie, socialismus versus kapitalismus), jenž by se dal zhruba označit za jakousi „třetí cestu“, byť řadu politických postojů diktovala (ovlivnila) i geopolitická situace a vědomí, že asi není možné pomýšlet na to, že by počátkem osmdesátých let Polsko mohlo opustit sovětský blok a vydat se plně suverénní cestou. Mnozí Poláci (i někteří zahraniční autoři) si však po roce 1989 kladli otázku, zda postkomunistické Polsko znamená naplnění ideálů Solidarity z počátku osmdesátých let, přičemž odpověď byla minimálně zčásti negativní, a to zejména kvůli individualistické a přísně konkurenční (a tedy „nesolidární“) kapitalistické tržní ekonomice, jakož i kvůli konzumnímu a sekulárnímu charakteru moderní západní společnosti.

Loděnice na suchu

Čtvrtého června 1989 se v Polsku, na základě dohod Solidarity a režimu u kulatého stolu, konaly polosvobodné volby, které notně přispěly k urychlení pádu komunismu. Volná soutěž proběhla pouze o 35 % křesel v dolní komoře (Sejmu) a o všech 100 míst v nově zřízeném Senátu. Solidarita, původně vzniklá a dodnes působící jako odborový svaz, dokázala drtivě zvítězit všude, kde mohla, což samo o sobě notně podrylo již tak zerodované základy komunistického systému. Ale stejného dne, byť na opačném konci Zeměkoule, čínský režim brutálně potlačil demokratizační hnutí. Čtvrtého června 1989 nebylo asi nikde psáno, že to u nás, ve střední Evropě, dopadne tak, jak to nakonec dopadlo, a že to třeba nedopadne nějak podobně jako na pekingském Náměstí nebeského klidu. Onoho šťastného konce komunismu si u nás nikdo nikdy moc nevážil. Otázkou zůstává, zda to lze někomu vyčítat: nová doba si žádala svoje a ona vytoužená nová doba má též – mimo jiné – i tu nemilou vlastnost, že nikoho nenechá moc dlouho přemýšlet. Kdo chvíli dlouze přemýšlel, už přemýšlí opodál, už nestíhá, už ho někdo honí, už mu vyčítají, že nedělá, a že tedy ani nevydělává. Stává se osobou nepřizpůsobivou, neproduktivním kůlem v plotě, který nedovede držet krok s šíleným tempem udržitelného růstu.
Držet krok s tempem růstu nedokázala v uplynulém skoro čtvrtstoletí ani gdaňská loděnice, nesoucí v dobách komunismu jméno masového vraha Vladimíra Iljiče Lenina. Místo, kde se – za zpěvu mariánských písní – zrodilo hnutí Solidarita, které má na pádu komunismu nehynoucí historickou zásluhu. Do roku 1990 vyráběla lodě pro Sovětský svaz, jak měla určeno v rámci RVHP. Ale co pak? Pokusy o restrukturalizaci střídaly jiné pokusy o restrukturalizaci, produkce klesala, plány na záchranu zůstávaly většinou na papíře. Když chtěli loděnici zavřít postkomunisté, které vynesly k moci hlasy ve svobodných volbách, použili zcela liberální kapitalistický slovník: efektivita, produktivita, rentabilita. Nic z této kapitalistické „svaté trojice“ prý v gdaňských docích nenalezli, takže ortel zněl jasně: zavřít. Ale gdaňská loděnice je víc než loděnice. Je to symbol, bašta, v níž se svedla jedna z rozhodujících bitev s komunismem. A najednou ji chtěli komunisté v dobře padnoucích kapitalistických sakách zlikvidovat. Každý věděl, že hlavně z pomsty. Neustále opakovaná mantra „efektivita – produktivita – rentabilita“ nemohla pravý záměr zastřít. Tehdy se ale strhl velký povyk a postkomunisté museli couvnout.

Loděnice zůstala, avšak ne na živu, leč u skomírání. Moc toho nevyráběla a stejně spěla ke krachu. Pak Polsko vstoupilo do Evropské unie. Ta snad pomůže, napadlo tehdy nejednoho Poláka. Unie pomohla, ale trhu. Loděnici nakonec koupili nějací ukrajinští oligarchové, vymínili si však, že polská vláda musí do podniku nejdříve nalít pěknou sumu peněz, jinak Ukrajinci couvnou a polská lodní produkce zůstane navždy na suchu. Což o to, polská vláda by peníze i poskytla, vždyť šlo o něco mnohem víc než jen o kšeft a udržení zaměstnanosti, leč zapojila do podpůrných penězovodů i tzv. evropské finance. Nechala zpracovat nějaký ten restrukturalizační plán, ale narazila u Evropské komise. Podle ní projekt neskýtal záruky efektivity, produktivity a rentability, a začala tak žádat poskytnuté peníze zpět. A vůbec – Evropská komise hlídá podmínky rovné soutěže na celoevropském trhu a přebujelé státní dotace pokřivují rovnou soutěž (nejen) v loďařství, čili… Čili asi zavřít a basta! Nebo zpracovat lepší restrukturalizační projekt a nechat v loděnici vyrábět místo lodních šroubů třeba vrtule do větrných elektráren. Nebo prostě cokoliv, co vyhoví trojbožstvu efektivity, produktivity a rentability. Sekačky na trávu, záchodové mísy, elektrické ohradníky, varné konvice, rybářské sítě, levá přední kola do traktorů, jejichž pravá přední se vyrábějí v Číně, levá zadní v Turecku a pravá zadní v Belgii. Každý má přece dělat to, co nejlépe umí, a hlavně: efektivně, produktivně a rentabilně.
Nakonec se to tehdy (v roce 2009) ještě s Evropskou komisí i ukrajinským oligarchickým kapitálem nějak uplácalo, loděnice nezkrachovala, byť musela vyrábět i ony vrtule do větrných elektráren. Dnes má ale opět na kahánku. I z toho důvodu, že čínské nebo korejské produkci dovede Evropa (nejen) ve stavbě lodí konkurovat jen velmi obtížně, neboť by musela stlačit životní úroveň obyvatelstva možná až na úroveň, kvůli které se polští loďaři v roce 1980 vzbouřili proti komunistickému režimu. Nejde o lenost, o přehnané požadavky. Spíše o to, že v globálním ekonomickém systému je zkrátka něco špatně.

Staří Řekové prý řadili lodní stavitelství mezi čistokrevné druhy umění. Když Antonín Dvořák spatřil lokomotivu, posteskl si, že by všechny své symfonie vyměnil za to, kdyby mohl lokomotivu vynalézti. Kdyby staří Řekové mohli spatřit lokomotivu, kterou viděl Antonín Dvořák, považovali by ji patrně za umělecké dílo. Kdyby ale mohli spatřit lokomotivy, jež se produkují dnes, už by je to asi nenapadlo.
A právě v tom je zakopán pes. Průmysl už nemá s uměním nic společného. Což o něm šlo říci dávno před pádem komunismu. Ale horší se to. Nalévání peněz ze státního rozpočtu do zastaralých továren pochopitelně nic nezachrání, avšak současné pojetí rentabilní efektivity asi taktéž ne. Zvláště ne, pokud ji má pohánět setrvale stoupající utrácení. Konzumuj, utrácej, nebo bude zle! Tak zní hlavní a vlastně jediné přikázání naší civilizace – rostoucí spotřeba má pohánět ekonomiku k vyšším a vyšším výkonům. Kdo neutrácí, bude utracen! Ale jednoho dne tato šílená spirála stejně praskne. A ten den se blíží.

Krásné, nové, bezduché?

Dnešní Polsko by se dalo označit i jako jedno velké staveniště. K obrazu z předvolebních či jiných propagačních klipů má samozřejmě pořád daleko, na což mnozí Poláci oprávněně žehrají, nicméně roste, modernizuje se a v hmotném smyslu začíná Česko dohánět.
Polská ekonomika zažívá trvalý růst, a jako jediná v Evropské unii rostla dokonce i v průběhu předchozí ekonomické krize v letech 2008 a 2009. Na polském exportu se dnes už nejvíce podílejí strojírenské výrobky. A například v leteckém průmyslu, který byl po dlouhá léta českou chloubou, se nám Polsko minimálně vyrovnalo, není-li dokonce v předstihu.
Městský život v konzumním kapitalismu a západní liberální a sekulární (pop)kultura jako vzor formují nemalou část dnešní polské mládeže, což se projevilo i v deseti procentech hlasů pro hnutí Janusze Palikota ve volbách v roce 2011. I proto dohánění technické a infrastrukturní modernity v Polsku zdaleka nevyvolává pouze pozitivní reakce. Má řadu kritiků, a dalo by se dokonce říci, že zemi štěpí na dva velmi znesvářené politické tábory. Výtka, že nová (kapitalistická) doba přinesla namísto společenské solidarity spíše ostré lokty, namísto pevných postojů mravní relativismus a namísto prohloubení křesťanské víry invazi západní popkultury, tvoří jednu z hlavních linií kritiky zaznívající například i z řad současných polských odborů Solidarita (a zejména z prostředí opoziční sociálně-konzervativní strany Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczyńského) vůči vládní liberálně-konzervativní Občanské platformě Donalda Tuska. Jde o kritiku v mnohém oprávněnou, byť ve víru politického boje též pochopitelně často emotivně přehnanou a politicky snadno zneužitelnou.
Polští opoziční konzervativci nemají nic proti dálnicím či železničním koridorům ani proti hospodářskému růstu. Tuskově Občanské platformě však vytýkají, že kvůli modernizaci opomíjí, či dokonce pošlapává řadu věcí, jež jsou mnohem důležitější než dálnice nebo supermoderní stadión, neboť Tuskova modernizace prý znamená i výprodej tradičních polských hodnot a podřízení země Bruselu.

Konzervativci okolo strany Právo a spravedlnost prostě odmítají „pozápadnění“ Polska ve smyslu hodnotového relativismu. Bojí se, že polské dálnice budou v krásných a tichých ekologických vozech brázdit mrtvé duše. Sice s příjmem na hlavu na úrovni Německa, avšak s hlavou prázdnou, bez ponětí o Bohu, posledních věcech člověka i bez živé vzpomínky na tragickou i hrdinskou tradici polských povstání či Solidarity a boje proti komunismu.
Proč se tím příliš trápit, když moderní konzumní svět nabízí tolik příjemného, když člověka osvobozuje od každodenní dřiny. Jde přece o zátěž minulosti, kterou by úspěšná transformace měla překonat – argumentují od devadesátých let mnozí „modernizátoři“ Polska, byť zpravidla nikoli v takto vyhraněné podobě. Ale velmi podobně na svět pohlížela a dosud pohlíží česká polistopadová společnost, jež vyspělost měří především mírou hmotné životní úrovně, dálnicemi, nákupními centry či hustotou sítě cyklostezek. Avšak tak, jako by Polsku určitě prospělo dokončení dálniční sítě, by se česká společnost měla naopak blíže zajímat o starosti polských konzervativců. Pokud náš „krásný nový svět“ v blízké či trochu vzdálenější budoucnosti zkrachuje, což je docela reálná varianta, bude se jí to hodit.

Josef Mlejnek jr.

uveřejněno v BABYLON č. 4 / XXII • 3,  otištěno se souhlasem autora

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuality

Kam kráčíš Platformo?

Published

on

Občanská platforma je v Polsku v opozici už od roku 2015 a za tu dobu se jí povedlo zůstat hlavní opoziční politickou formací. Donedávna. Ve volbách do Sejmu v roce 2019 získala 27,4 % hlasů a 134 poslaneckých mandátů. V Senátu má s nezávislými na kandidátce 43 mandátů. V lednu 2020 se jejím předsedou stal Borys Budka, který spustil program anti-PiS a pokoušel se vytvořit širokou opoziční frontu a sesadit vládní PiS. To se nepovedlo i proto, že se Borys Budka nedokázal dohodnout s dalšími opozičními stranami. Co že se to děje v Občanské platformě? Kam míří strana, z jejichž řad se rekrutují politici jako Donald Tusk, Radosław Sikorski či Rafał Trzaskowski?

Dalo by se uštěpačně podotknout „do ……“, ale postupující marginalizace Občanské platformy naznačuje i konec systému soupeření PO-PiS, což zcela přeorá polské politické pole. Občanská platforma je dnes součástí Občanské koalice, což je zjednodušeně Platforma + zbytky Nowoczesne a několika malých levicových uskupení. Stejné vedení Platformy a Koalice žije ale stále v přesvědčení, že jsou hlavní opoziční silou. S nynější podporou kolem 12 % ale onu opoziční „vedoucí úlohu“ Borys Budka a spol ztratili. Sebereflexi nemaje stále s klapkami na očích verbálně sjednocují opozici proti vládní PiS, i když například Lewice je považuje za politického nepřítele většího než PiS.

Stranu opustili poslanci a poslankyně, kteří již nemají šanci získat volitelné místo na kandidátce (Mucha). Vedení nedávno vyloučilo členy konzervativního křídla (Raś a Zalewski) aby znejistilo další poslance, protože s dnešní podporou by jich do Sejmu prošlo sotva 70. Dnes ohlásila svůj odchod z Platformy hlasitá a prostořeká europoslankyně Róża Thun, pro kterou bylo poslední kapkou nepodpoření Platformou polského Fondu obnovy v Sejmu. Thun doufá, že její odchod bude „impulsem pro reflexi“. Nebude. Spíše dojde ještě k bratrovražednějšímu boji a lidé kolem bývalého předsedy Grzegorze Schetyny budou další v řadě.

Sledovat odcházení Občanské platformy není příjemné ani pro PiS. Kaczyński se loni podivoval zatáčce doleva, kterou provedla Platforma. Po čase je znát, že onen posun, který provedl Budka nutí mnoho politiků Platformy k hledání si jiné platformy pro své budoucí působení. PiS ztrácí svého dlouhodobého oponenta a politický pohyb na straně polské opozice se stává nepředvídatelným. O uchopení řadících opozičních pák bude několik zájemců a troufám si odhadnout, že si o ně budou chtít říci i politici dosavadní vládní Sjednocené pravice. No, „Nudu ve Varšavě“ rozhodně očekávat nemůžeme.

Continue Reading

Aktuality

Dnes jsou cílem k trestání Maďarsko a Polsko, zítra může dojít na nás

Published

on

„Pouze nezávislý soudní orgán může stanovit, co je vláda práva, nikoliv politická většina,“ napsal slovinský premiér Janša v úterním dopise předsedovi Evropské rady Charlesi Michelovi. Podpořil tak Polsko a Maďarsko a objevilo se tak třetí veto. Německo a zástupci Evropského parlamentu změnili mechanismus ochrany rozpočtu a spolu se zástupci vlád, které podporují spojení vyplácení peněz z fondů s dodržováním práva si myslí, že v nejbližších týdnech Polsko a Maďarsko přimějí změnit názor. Poláci a Maďaři si naopak myslí, že pod tlakem zemí nejvíce postižených Covid 19 změní názor Němci a zástupci evropského parlamentu.

Mechanismus veta je v Unii běžný. Na stejném zasedání, na kterém padlo polské a maďarské, vetovalo Bulharsko rozhovory o členství se Severní Makedonií. Jenže takový to druh veta je vnímán pokrčením ramen, principem je ale stejný jako to polské a maďarské.

Podle Smlouvy o EU je rozhodnutí o potrestání právního státu přijímáno jednomyslně Evropskou radou, a nikoli žádnou většinou Rady ministrů nebo Parlamentem (Na návrh jedné třetiny členských států nebo Evropské komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu může Evropská rada jednomyslně rozhodnout, že došlo k závažnému a trvajícímu porušení hodnot uvedených ze strany členského státu). Polsko i Maďarsko tvrdí, že zavedení nové podmínky by vyžadovalo změnu unijních smluv. Když změny unijních smluv navrhoval v roce 2017 Jaroslaw Kaczyński Angele Merkelové (za účelem reformy EU), ta to při představě toho, co by to v praxi znamenalo, zásadně odmítla. Od té doby se s Jaroslawem Kaczyńskim oficiálně nesetkala. Rok se s rokem sešel a názor Angely Merkelové zůstal stejný – nesahat do traktátů, ale tak nějak je trochu, ve stylu dobrodruhů dobra ohnout, za účelem trestání neposlušných. Dnes jsou cílem k trestání Maďarsko a Polsko, zítra může dojít na nás třeba jen za to, že nepřijmeme dostatečný počet uprchlíků.

Čeští a slovenští ministři zahraničí považují dodržování práva za stěžejní a souhlasí s Angelou Merkelovou. Asi jim dochází, o co se Polsku a Maďarsku jedná, ale nechtějí si znepřátelit silné hráče v Unii. Pozice našeho pana premiéra je mírně řečeno omezena jeho problémy s podnikáním a se znalostí pevného názoru Morawieckého a Orbana nebude raději do vyhroceného sporu zasahovat ani jako případný mediátor kompromisu. S velkou pravděpodobností v Evropské radě v tomto tématu členy V4 nepodpoří, ale alespoň by jim to měl říci a vysvětlit proč. Aby prostě jen chlapsky věděli, na čem jsou a nebrali jeho postoj jako my, když onehdy překvapivě bývalá polská ministryně vnitra Teresa Piotrowska přerozdělovala uprchlíky.

Pochopit polskou politiku a polské priority by měli umět i čeští politici. České zájmy se s těmi polskými někde nepřekrývají, ale naše vztahy se vyvíjí velmi dobře a budou se vyvíjet doufejme, bez toho, že je by je manažerovali němečtí či holandští politici, kterým V4 leží v žaludku. Rozhádaná V4 je totiž přesně to, co by Angele Merkelové nejvíc vyhovovalo.

Continue Reading

Aktuality

Morawiecki: Hřbitovy budou na Dušičky uzavřeny

Published

on

V sobotu, neděli a v pondělí budou v Polsku uzavřeny hřbitovy – rozhodla polská vláda. Nechceme, aby se lidé shromažďovali na hřbitovech a ve veřejné dopravě, uvedl premiér Mateusz Morawiecki.

„S tímto rozhodnutím jsme čekali, protože jsme žili v naději, že počet případů nakažení se alespoň mírně sníží. Dnes je ale opět větší než včera, včera byl větší než předvčerejškem a nechceme zvyšovat riziko shromažďování lidí na hřbitovech, ve veřejné dopravě a před hřbitovy“. vysvětlil Morawiecki.

Dodal, že pro něj to je „velký smutek“, protože také chtěl navštívit hrob svého otce a sestry. Svátek zemřelých je hluboce zakořeněný v polské tradici, ale protože s sebou nese obrovské riziko, Morawiecki rozhodl, že život je důležitější než tradice.

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Kam kráčíš Platformo? 17.5.2021
    Občanská platforma je v Polsku v opozici už od roku 2015 a za tu dobu se jí povedlo zůstat hlavní opoziční politickou formací. Donedávna. Ve volbách do Sejmu v roce 2019 získala 27,4 % hlasů a 134 poslaneckých mandátů. V Senátu má s nezávislými na kandidátce 43 mandátů. V lednu 2020 se jejím předsedou stal […]
    Jaromír Piskoř
  • Dnes jsou cílem k trestání Maďarsko a Polsko, zítra může dojít na nás 19.11.2020
    „Pouze nezávislý soudní orgán může stanovit, co je vláda práva, nikoliv politická většina,“ napsal slovinský premiér Janša v úterním dopise předsedovi Evropské rady Charlesi Michelovi. Podpořil tak Polsko a Maďarsko a objevilo se tak třetí veto. Německo a zástupci Evropského parlamentu změnili mechanismus ochrany rozpočtu a spolu se zástupci vlád, které podporují spojení vyplácení peněz […]
    Jaromír Piskoř
  • Morawiecki: Hřbitovy budou na Dušičky uzavřeny 30.10.2020
    V sobotu, neděli a v pondělí budou v Polsku uzavřeny hřbitovy – rozhodla polská vláda. Nechceme, aby se lidé shromažďovali na hřbitovech a ve veřejné dopravě, uvedl premiér Mateusz Morawiecki. „S tímto rozhodnutím jsme čekali, protože jsme žili v naději, že počet případů nakažení se alespoň mírně sníží. Dnes je ale opět větší než včera, […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality