Connect with us
Reklama



Kultura

Polsky se holocaust řekne zagłada – O knize Anny Bikont My z Jedwabneho

Publikoval před

Nelehko otevíratelné téma

Antisemitismus – to je téma v Polsku nelehko otevíratelné, neboť tento antisemitismus, obecně dosti zakořeněný, dosahoval ve svých maximech podoby hromadného vraždění. Za komunismu se o věci nemohlo svobodně mluvit a psát; jistě s výjimkami. Přivezl jsem si kupříkladu kdysi jedno číslo krakovského časopisu Znak, který se věnoval tématu Židů v Polsku. V nejnovější době se vynořují soustavné práce a výzkumy. Jistý průlom představuje kniha profesora Jana Tomasze Grosse Sousedé (Sąsiedzi, 2000), v níž popsal na základě svědectví i dokumentů zločiny spáchané Poláky na Židech v městečku Jedwabne v białystocké oblasti v roce 1941. Kniha rozjitřila veřejné mínění a vyprovokovala mnoho badatelů a novinářů, aby se těmito událostmi začali zabývat. K nim patří i Anna Bikont se svou knihou My z Jedwabneho (2004), která vyšla nyní česky díky pečlivému překladu Jiřího Vondráčka.

Ukazuje se, že to, k čemu začalo docházet na severovýchodě Polska krátce po odchodu sovětů, je třeba nazývat rasovým terorem, hromadnými vraždami, genocidou, holocaustem. V Jedwabnem došlo 10. července 1941 k hromadnému upálení mnoha set lidí za živa; v těch dnech však byla vyvražděna ještě i jiná židovská městečka: Wąsosz, Radziłow a Wizna (rovněž hromadné upálení ve stodole), Szczuczyn… Poválečné soudní spisy dokumentují útoky proti židovským sousedům na více než dvaceti místech těchto oblastí. Mordováni byli také Židé prchající, skrývající se anebo v následujícím období vycházející mimo zřízená ghetta, v nichž se jim prozatím dostávalo jisté ochrany.

Anna Bikont zasazuje jedwabenskou tragédii do rozsáhlého historického i celopolského kontextu. Už v průběhu 30. let docházelo k pogromům (např. v Radziłowě v roce 1933), honům na Židy, k šikanování židovských obchodníků, ale též dětí ve školách (všecky židovské děti si například musely přesednout do zadních lavic), k přepadání Židů na jarmarcích, k rabování. Poláci byli v rámci celoevropské vlny antisemitismu průkopníky. Kniha přesvědčivě dokládá, že antisemitismus v Polsku je zakořeněnou takřka samozřejmostí, nenávist vůči Židům byla dlouhodobě pěstována, potenciál zločinu se kumuloval.

Nejprve šlo o spontánní hnutí „zdola“, vláda a Sejm a policie se snaží ještě proti excesům zakročovat, nicméně v průběhu dekády 30. let, a zvláště po smrti Pilsudského dochází k ostrakizaci Židů i ze strany státu, a konečně za Němců již k účasti polské policie na zločinech. Velmi vlivnou roli vedle Národní strany sehrál klérus, využívaje katolický tisk, a mnozí kněží též podněcovali i organizovali národovecké běsnění. Kladu si v této souvislosti otázku, zda stát, který nezakročuje proti násilí na skupinách odlišných obyvatel a ani zpětně toto násilí neodsuzuje a netrestá, zda stát, který nezaručuje základní lidská práva, má právo na svou existenci. Zrovna tak utlačování a zabíjení starších bratří ve víře, tj. spoluobčanů vyznávajících židovské náboženství, pro mne zpochybňují polské katolictví a nasvěcují je jako chybně pojaté křesťanství.

Německá inspirace i místní iniciativa

Z hodnocení výpovědí svědků a ani ze závěrů vyšetřování Institutu národní paměti nevyplývá, že by Poláci byli ze strany Němců nuceni se vyhlazování Židů účastnit; tak ovšem znějí výmluvy. Četní Poláci se sami s chutí do masakrování pouštěli: naháněli a vyhledávali oběti, zabíjeli sekerami, kamenovali, mordovali malé děti, znásilňovali ženy, uřezávali hlavy, prsy, mučili, bili a jinak týrali, topili, ubíjeli kladivy, zaživa upalovali. V průběhu dalších let německé okupace vyhledávali a odváděli Židy na gestapo, nebo je rovnou zabíjeli. Institut národní paměti hovoří o „německé inspiraci“, která spočívala v souhlasu, pobídce, popřípadě ve spoluorganizování pogromu, na mnoha místech však podle téhož institutu protižidovské akce byly výlučně místní občanskou iniciativou. Několik málo případů, kdy se proti davovému pronásledování postavilo pár vlivných představitelů inteligence – doktor, lékárník, kněz – a byli úspěšní, nepřímo opět dokazuje, že nebyla žádná povinnost páchat násilí na Židech. Historik Jasiewicz říká, že je celkem jedno, zda se zabíjelo spontánně, nebo na základě inspirace. Vina za zločiny je evidentní.

Všechny tyto skutečnosti představují pro polské občany morální problém, ať si to připouštějí, či nikoli. Samozřejmě ne každý Polák páchal zločin a statisticky zásadní podíl na holocaustu v celém Polsku mají Němci, mnozí ale projevovali radost, že Židé jsou hubeni. Hitler za nás dělá dobrou práci – bylo slýchat ze všech stran. A po válce? Jsou známy četné případy, kdy Židé byli zabiti Poláky v roce 1945, hned jak vyšli z úkrytu; přičemž násilí se v mnoha případech nevyhnulo také Polákům, kteří je ukrývali. Anebo byli Židé zabíjeni po návratu z koncentračních táborů; odhaduje se, že při takzvané vagónové akci bylo zavražděno půldruhého tisíce Židů. A také po válce ještě docházelo k pogromům.

Spořádaní občané a sousedé

Holocaust se polsky řekne zagłada a jako by po fyzickém vyhlazení šlo ještě o zahlazení památky. Kronikář rabín Jakob Baker k tomu říká: „Vrazi své oběti nejen ponižovali a zabíjeli, ale chtěli také vymazat jakoukoli památku na ně. Vraždili je dvakrát, nejprve je doslova proměnili v prach, a poté se snažili svůj čin zahladit.“ Vrazi a jejich blízcí se snaží pravdu zakamuflovat. Někteří nepohodlní svědci byli po roce 1945 zlikvidováni. Mnozí svědci nebo ti, kteří skrývali Židy, se ještě dnes bojí mluvit. Vyšetřování v době stalinismu byla nedostatečná a chabá, sousedi kryli své sousedy, solidarizovali se s vrahy. Mnoho zločinců bylo pro údajný nedostatek důkazu zproštěno viny, trestní stíhání byla ve více případech zastavena, nejpravděpodobněji proto, že obvinění podepsali spolupráci s tajnou policií.

Vina za Jedwabne, Radziłow a další podobné případy je masivně přisuzována Němcům, a když už je tato verze neudržitelná, nastupuje coby námitka, výmluva, či dokonce důvod pro páchání zločinů na Židech jejich údajný prosovětský postoj za ruské okupace, údajná spolupráce Židů s NKVD; Židé měli určovat Poláky k deportacím a udávat. Tato obvinění jsou však chybná, lživá a účelově vymyšlená; notabene několik případů kolaborace se zobecňuje na celé etnikum, přičemž spolupracovali zrovna tak Poláci. A i kdyby Židé náhodou byli spolupracovali se sověty, nebyl by to přece důvod k vraždění dětí a házení nemluvňat do ohně. Faktem je, že Židé za sovětů nebyli až tak ostrakizováni, jako tomu bylo v běžném životě před rokem 1939. Situace jistého relativního zrovnoprávnění zkrátka provokovala a frustrovala. Obraz kolaborujících Židů je však předpojatý alibistický stereotyp.

Jiný způsob, jak se vyvinit, představuje verze, podle níž zločiny spáchali „lidé okrajoví – zaujímající nižší příčky společenského žebříčku, s neuspořádanými životními poměry, nezakotvení v rodinných vztazích. Tedy nikoli ti, kteří měli vlastní domy, nýbrž takoví, kteří počítali, že se zmocní bytů a majetků po Židech; nikoli hospodáři, kteří mysleli na blížící se žně, nýbrž nepracující venkovští ,mladíci‘, nikoli otcové rodin, ale svobodní a osamělí muži.“ V Jedwabnem i jinde to však byli slušní spoluobčané, kteří vraždili. Z vyšetřovacích spisů jednoznačně vyplývá, že před soudem stanuli lidé žijící uspořádaným životem, ženatí, s početným potomstvem. V Radziłowě to byli podle svědectví „takřka všichni křesťanští obyvatelé města“, kteří utvořili těsný špalír. „Jestliže se některý z Židů, který poznal, co se chystá, pokoušel utéct a šťastně pronikl špalírem, zadržely ho polské ženy a děti, kterých stálo plno kolem jako při představení, a vracely ho.“ Mezi aktéry v Jasionówce figurují poštmistr, učitel, mlynář. Jinde to byl vážený ředitel školy nebo felčar. Tak tedy intelektuální a také politické elity, a vždy „křesťané“. A hlavně – sousedé. V následujících letech byli mnozí z vrahů bez problémů přijímáni do řad Zemské armády (Armija Krajowa) a jiných odbojových organizací, takže po válce se z nich stali hrdinové.

V roce 60. výročí

Neschopnost přijmout pravdu a absence studu se zdají být fatální. Pro mnohé je ještě dnes vina polských soukmenovců nepřijatelná. Renomovaní historici, novináři, klerikové a jiné osobnosti se snaží věc relativizovat. Lech Wałęsa, ikona Solidarity, nepodepsal zákon upravující záležitosti účastníků odboje, kteří zachránili Židy. O Grossově knize se vyslovil takto: „Není potřeba dělat takovou senzaci z toho, že někdo napsal knihu a vydělal si pár złotých. Ale kolik Židů pracovalo po válce na bezpečnosti a vraždilo Poláky? Ani jeden Žid se nám za to neomluvil.“ Velká část kléru se v této věci chová povýtce rovněž nepokorně, nejenže bez studu a kajícnosti, ale v některých oblastech dosud pěstuje hanebný antisemitismus. Při kostelích se rozšiřuje množství antisemitské literatury, včetně lživých brožurek o Jedwabnem. Farář v Jedwabnem za podpory místního biskupa lomžského odmítá polskou vinu a při kázání varuje své posluchače, aby před cizími neprozradili něco, co by mohlo poškodit Polsko.

Avšak slušní lidé jsou zveřejňováním dokumentů otřeseni:

„…byl jsem přesvědčený, že takové věci se mohou stát jenom na Balkáně. Tohle mě šokovalo, zabolelo, zlomilo.“

„Považujeme se za výjimečné, přisuzujeme si morální zásluhy a zvláštní přínos k osudům světa. Výzkumy dokazují, že takto smýšlející lidé obzvlášť snadno přijímají zabíjení nevinných.“

„Vyprávějme, neberme v potaz pocit nevinnosti, nepoužívejme žádné kličky, vyvarujme se jazykových klišé… “

Obecně jako by chybělo vyznání vin, prosba za odpuštění. Naštěstí se ale v roce šedesátého výročí jedwabenského masakru objevují prohlášení špiček. Prezident Kwaśniewski oznámil, že u příležitosti tohoto výročí požádá jménem Poláků židovský národ o odpuštění: „To, co spáchali Poláci z Jedwabneho na svých židovských sousedech, byla masová vražda. Proto bychom měli s pokorou sklonit hlavu a prosit o odpuštění. Je možné, že se po tomto aktu Poláci stanou lepšími.“ Při vzpomínkové slavnosti 10. července 2001 v Jedwabnem pak pravil: „Vzhledem k tomu, že zde byl spáchán zločin, jsme povinni prosit stíny zesnulých a jejich rodiny za odpuštění…“

Premiér Jerzy Buzek prohlásil, že „účast Poláků na zločinu v Jedwabnem je nesporná“. Primas Glemp uvedl, že „…vražda židovského obyvatelstva, které Poláci zahnali do stodoly a upálili zaživa, je nepopiratelná. (…) S tím souvisí uznání odpovědnosti dnešních generací, které by měly prosit Boha, aby jim odpustil hříchy předků a prosit za odpuštění i potomky zavražděných.“ I když i on věc později relativizuje a dokáže se snížit k takovým klišé jako: „Židé byli chytřejší a dovedli Poláky využívat“, nebo: „Židy neměl nikdo rád pro jejich divný folklór“. A nechá se slyšet, že štvanice na církev, aby se omluvila za zločiny spáchané na Židech, trvá již hodně dlouho, a dále: „Velice špatnou službu dělá p. Michał Czajkowski, který církvi a církevní hierarchii bez ustání přisuzuje antisemitismus.“

Smrt nevinných nelze považovat za epizodu
Czajkowski mluví o předválečném postoji církve, který vštěpovala svým farníkům: „Byl to postoj plný opovržení a neúcty, a potom se divíme, že svědomí se stala otupělá. Toto pohrdání připravilo půdu. Pro mě jsou velkým morálním a náboženským problémem nejen vrazi, ale i ti křesťané, kteří nepomohli, ačkoli mohli, ti lhostejní. Před Bohem se člověk odpovídá i za pasivitu.“

Světlou výjimku představuje též arcibiskup Józef Życiński: „Bylo by strašné vnucovat lidem názor, že mohou existovat jakékoli důvody ospravedlňující hromadné upalování lidských bytostí ve stodolách. (…) Proto také nehledejme nějaké imaginární historické dokumenty, které by mohly tragédii Jedwabneho proměnit v bezvýznamnou epizodu. Takovéto dokumenty nemohou existovat, protože smrt nevinných lidí nelze považovat za pouhou epizodu. Dnes je třeba, abychom se modlili za oběti této vraždy, a projevili onu solidaritu ducha, jíž se nedostávalo v hodině jejich rozloučení se zemí otců, v níž žili.“

Děsivý je obraz současného Jedwabneho, v němž dominuje vulgární antisemitismus, jehož nositeli jsou farář, učitelé i školáci, většina radních a v drtivé většině též řadoví občané. Poté, co se starostovi města podařilo uspořádat vzpomínkovou slavnost k šedesátému výročí masakru, zvedla se nenávistná atmosféra až sprostá kampaň, která ho přivedla k rezignaci. Starosta komentuje situaci takto: „Většina obyvatel ví, že se Poláci na tom podíleli. Ale chápou to takhle:,Nemůžeme se k tomu přiznat, protože Židům se jedná o odškodnění, a to by bylo tak velké, že ještě ani naše děti by se z toho nevyplatily.‘ Jak je přesvědčit, když jim tohle vykládá farář?“

Stejně bych ji neměla komu ukazovat

Anna Bikont zaznamenala a shromáždila obrovské množství vyprávění, svědectví a dokumentů. Její kniha je psána částečně formou investigativního deníku, částečně obsahuje tématické kapitoly. Tak jedna kapitola je věnována bratřím Laudańským, vrahům, kteří se na jedwabenské akci podíleli. Anebo v závěrečné kapitole je zařazena tato životopisná črta jednoho z jedwabenských vrahů: „Jerzy Tarnacki, který vraždil Židy a byl zaměstnán jako strážník u německého četnictva, a Jerzy Tarnacki, který se zapojil do partyzánského hnutí v oblasti Kobielno, působil v AK (Armija Krajowa) a v boji za osvobození, a konečně Jerzy Tarnacki, který podepsal spolupráci s komunistickou bezpečností – to je jedna a tatáž osoba.“

Naopak jiná kapitola je medailonem manželů Ramotowských, Poláka a Židovky. Stanislaw Ramotowski si narychlo vzal Rachel Finkelsztejnovou a skrýval před vyvražděním celou její rodinu. Projevil přitom obrovskou statečnost a pro svůj postoj je připočten ke „spravedlivým mezi národy“ symbolickým stromem v památníku Jad va-šem v Jeruzalémě. A existují i jiné světlé výjimky Poláků, kteří ukrývali Židy, seč mohli.

Antonina Wyrzykowska a její otec Franciszek Karwowski ukrývali déle než dva roky sedm Židů. Nicméně dodnes o tom s lidmi mluví jen opatrně: „Sama víte, kde žijeme, kolik je takových lidí, kterým by se líbilo, že jsem schovávala Židy? Jeden z deseti, ale to možná počítám ještě moc? Je třeba si poctivě říct, že když se někdo přátelí s Židem, mají ho lidi hned za nepřítele. Proč to tak je, nevím. Když jsem dostala vyznamenání, tu medaili těch Spravedlivých, hodila ji moje Helenka hned do koše. A udělala líp, protože stejně bych ji neměla komu ukazovat.“

Pozoruhodný je příběh muže, který chce vědět, zda jeho otec byl radziłowským vrahem, až se konečně dozví trpkou pravdu; zároveň cítí hlubokou vděčnost, neboť jeho rodinu za sovětů před zatčením za účelem deportace varoval Žid. Jiný hrdina, Leszek Dziedzic, říká, že není vlastencem vrahů, ale země; je vystaven silnému tlaku spoluobčanů, jelikož jeho rodina zachránila Židy a on sám o zločinech na nich spáchaných nemlčí. Kvůli nenávisti, kterou je jeho rodina nucena dennodenně zažívat, rozhoduje se nakonec na začátku třetího tisíciletí pro emigraci do Spojených států.

Šestisetstránková kniha je smutným čtením. Kromě vyprávění o strašném vraždění obsahuje řadu příběhů prchajících a ukrývajících se Židů. Zaznamenává napínavé dlouhé, mnohaměsíční přebývání i vícera osob pohromadě v malých podzemních skrýších či zemljankách pod chlívky a pod hnojem, v seně a ve štítech stodol, anebo zas neustálé utíkání z místa na místo, s prosbami o úkryt, od jednoho hospodáře k druhému. Ti, kteří přežili, podávají jedinečná svědectví. Musíme být autorce knihy vděčni v neposlední řadě za to, že tyto lidi – popřípadě jejich zápisky – vyhledala a jejich naléhavá svědectví zprostředkovala nejen polské, ale nyní i české veřejnosti.

Anna Bikont: My z Jedwabneho, Přeložil Jiří Vondráček, HetH, Praha 2009

(text o knize vyšel v evangelickém měsíčníku PROTESTANT)

Možno zakoupit zde

Continue Reading
Komentujte

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kultura

3Kino uvádí: Tichá noc

Publikoval před

Kino ATLAS, úterý, 22. 5. 2018, 20:00 Režie: Piotr Domalewski • Scénář: Piotr Domalewski • Kamera: Piotr Sobociński Jr. • Hrají: Dawid Ogrodnik, Arkadiusz Jakubik, Tomasz Schuchardt, Jowita Budnik, Artur Steranko, Mateusz Więcławek, Paweł Nowisz, Agnieszka Suchora, Adam Cywka, Tomasz Ziętek, Magdalena Żak, Amelia Tyszkiewicz, Maria Dębska

Rodinu si člověk nevybere. Adam se po letech práce v zahraničí rozhodne překvapit rodinu a v předvečer Vánoc přijíždí domů. Být s rodinou však není úplně tím, co jej přivádí zpět. Adam má své vlastní plány, stejně jako i ostatní členové rodiny. Každý z nich si nese svá vlastní tajemství a problémy, a Vánoce se tak nestávají momentem, který pomůže na vše zapomenout, právě naopak. Přesto všechny spojuje jedna krev. Komorní drama o jedné vánoční noci, která je vším, jen ne svátkem klidu a míru. (DEF)

Velká příležitost zhlédnout kritiky napříč celým filmovým spektrem označovaný nejlepší polský snímek roku 2017.

Ceny: Festival polského filmu Gdyně 2017 – Zlatý lev pro nejlepší film, nejlepší herec (Dawid Ogrodnik). Polské filmové ceny 2018 (Orły): Nejlepší film, režie, zvuk, scénář, kamera, herec, mužský herecký výkon ve vedlejší roli, ženský herecký výkon ve vedlejší roli, cena diváků, objev roku.

Pokračovat ve čtení

Kultura

KINO TĚŠÍ(n) neboli o 20. ročníku Kina na hranici

Publikoval před

Více než 100 filmů včetně novinek polské, české a slovenské kinematografie – to jsou plány na prodloužený májový víkend pro každého, kdo vyrazí na 20. narozeniny Kina na hranici! Osobní účast v Těšíně už potvrdili protagonisté retrospektiv – Danuta Stenka, Krzysztof Zanussi, Jan Hřebejk a Ivan Trojan. Ve festivalovém klubu vystoupí mj. Pogodno a Tymon Tymański & MO. V programu se objeví i výstavy a debaty. Co si vybrat? Na účastníky přehlídky čeká nesnadná volba!

„Když narozeniny, tak zábava a ,Oslava!“, říká programový ředitel Kina na hranici Łukasz Maciejewski. „Budeme sledovat oblohu a vyhlížet padající hvězdy, abychom mohli v duchu vyslovit přání. Přesně tak, jako když sfoukáváme svíčky na narozeninovém dortu. Takový bude 20. ročník festivalu a taková je i jeho letošní grafická podoba, jejíž autorkou je Iwona Cichy. Svatební a pohřební hostiny, soukromé večírky a jubilea – každá příležitost je vhodná k tomu, abychom se dobře pobavili. My navrhujeme tu nejlepší filmovou jízdu, protože Kino na hranici žádné hranice nemá – bavit se budeme až do bílého rána.“

KINO TĚŠÍ(n), KINO velmi/bardzo TĚŠÍ(n)!

Kromě retrospektiv filmových tvůrců budou v rámci tematických cyklů přehlídky uvedeny na jedné straně kultovní filmy „Neklidné kinematografie 68. roku” a na druhé ty, které navazují na motto narozeninové „Oslavy!”. Trojici cyklů uzavírá blok „Kino/Divadlo”. Na festivalových plátnech uvidíme mj. „Naivní otázky” Janusze Zaorského, „Marcowe migdały” Radosława Piwowarského, „Růžičku” Jana Kidawy Błońského, „Hrdinu roku” Felikse Falka, „Balangu” Łukasza Wylężałka, „Svatbu” Wojciecha Smarzowského, „Zemi zaslíbenou” Andrzeje Wajdy, „Provinční herce” Agnieszky Hollandové nebo „Ženu v klobouku” Stanisława Różewicze.

Přes 100 projekcji – a co ještě?

Výjimečné hosty lze očekávat i během tří velkých debat soustředěných na téma 50. výročí událostí v Polsku v březnu 1968 a Pražského jara a tragického československého srpna ´68. Tématy debat budou: „Jsou česká a slovenská literatura stále živé?”, „Ostře sledovaný film” a „Umělci, kteří měli být zlikvidováni”. Mezi hosty budou mj. Janusz Zaorski, spisovatel a vrchní český rabín Karol Sidon, Joanna Goszczyńska nebo Andrzej S. Jagodziński.

„Tyto bolestné historické události jsou v paměti mnoha z nás stále živé,” říká ředitelka přehlídky Jolanta Dygoś. „Rádi bychom si tyto dějinné milníky připomněli a promluvili si o nich.”

 V přestávkách mezi projekcemi a debatami budeme mít příležitost prohlédnout si zhruba 40 obrazů, namalovaných speciálně pro potřeby filmu „S láskou Vincent”, jenž je nominován na Oscara. To je však teprve začátek těšínského výčtu atrakcí…

 Jubilejní ročník Kina na hranici tentokrát potrvá celých sedm dní – od 27. dubna do 3. května 2018. V současnosti probíhá prodej permanentek. Do 31. března bude cena sedmidenní vstupenky 160 zlotých anebo 860 korun. K nákupu v online předprodeji získají účastníci tzv. startovací balíček, tj. katalog, tričko a tašku. Permanentky lze zakoupit na internetových stránkách www.kinonahranici.cz.

Pokračovat ve čtení

Kultura

Satirické ilustrace polského autora …

Publikoval před

Pawel Kuczynski je jednačtyřicetiletý ilustrátor, který se narodil v polském městě Štětín. Vystudoval Akademii umění v Poznani a od roku 2004 tvoří satirické ilustrace poukazující na moderní společnost. Doposud získal více než sto ocenění a vyznamenání. V roce 2005 obdržel cenu Eryk od Polské asociace karikaturistů za karikaturistický objev roku s nejvyšším počtem obdržených ocenění v mezinárodních soutěžích. Kuczynskiho díla čerpají především ze zvyků dnešní společnosti a dívají se na ni se značným odstupem. Mezi náměty jeho ilustrací se velice často objevuje technologie, sociální sítě a jejich obrovský vliv na lidský život. Dále se v nich promítá konzumní styl života a materialismus. Kromě kapitalismu však můžeme v dílech polského umělce zahlédnout politickou satiru. 

Při zkoumání ilustrací polského autora se člověku naskytne pohled na život ve společnosti v jednadvacátém století. Honba za lajky, úspěchy na sociálních sítích, útěk do internetové reality místo opravdové sociální interakce, sledovanost médií na úkor tragédií – to je pouze několik témat, se kterými se v Kuczynskiho práci setkáte. Kromě velice originálních nápadů se může samozřejmě pyšnit také svými kvalitně odvedenými ilustracemi.

Autor: Štěpán Sochor, celý text na freshtag.cz

Pokračovat ve čtení
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Lech Poznaň – Legia Varšava kontumačně 0:3 23.5.2018
    Už před zápasem Lech Poznaň – Legia Varšava byla atmosféra napjatá, naštvaní fanoušci Lecha to ukázali na začátku zápasu při choreo „Hřbitovní atmosféra – sériově pohřbené sny“ doplněné o výsledky zápasů ve finále polské Ekstraklasy, ve které po základní části skončil Lech Poznaň na prvním místě a poté promarnil několik utkání.  Legie musela v Poznani […]
    Jaromír Piskoř
  • Využití LNG terminálu ve Svinoústí dosahuje 60 % kapacity, nejvíce v Evropě 23.5.2018
    Polský terminál ve Svinoústí dosahuje podle slov svého ředitele nejvyššího využití mezi evropskými terminály pro dovoz LNG. Z loňských cca 35 % vzrostlo využití terminálu na současných cca 60 % kapacity, přičemž za celý letošní rok je očekáváno využití kolem 65 %. Nárůst dovozu LNG se v dalších letech očekává hlavně z Kataru a USA. […]
    Jaromír Piskoř
  • Orlen kupuje zbytek Unipetrolu 23.5.2018
    Polská rafinerská společnost PKN Orlen hodlá od menšinových akcionářů koupit zbývajících 5,97 procenta akcií českého petrochemického holdingu Unipetrol. Firma uvedla, že za každou akcii nabídne 380 Kč, tedy stejnou částku jako při předchozím odkupu. Cílem je podle firmy stáhnout akcie Unipetrolu z pražské burzy. Nákup akcií schválila dozorčí rada PKN, transakce ale ještě musí získat […]
    Jaromír Piskoř