Connect with us
Reklama




Kultura

Polsky se holocaust řekne zagłada – O knize Anny Bikont My z Jedwabneho

Published

on

Nelehko otevíratelné téma

Antisemitismus – to je téma v Polsku nelehko otevíratelné, neboť tento antisemitismus, obecně dosti zakořeněný, dosahoval ve svých maximech podoby hromadného vraždění. Za komunismu se o věci nemohlo svobodně mluvit a psát; jistě s výjimkami. Přivezl jsem si kupříkladu kdysi jedno číslo krakovského časopisu Znak, který se věnoval tématu Židů v Polsku. V nejnovější době se vynořují soustavné práce a výzkumy. Jistý průlom představuje kniha profesora Jana Tomasze Grosse Sousedé (Sąsiedzi, 2000), v níž popsal na základě svědectví i dokumentů zločiny spáchané Poláky na Židech v městečku Jedwabne v białystocké oblasti v roce 1941. Kniha rozjitřila veřejné mínění a vyprovokovala mnoho badatelů a novinářů, aby se těmito událostmi začali zabývat. K nim patří i Anna Bikont se svou knihou My z Jedwabneho (2004), která vyšla nyní česky díky pečlivému překladu Jiřího Vondráčka.

Ukazuje se, že to, k čemu začalo docházet na severovýchodě Polska krátce po odchodu sovětů, je třeba nazývat rasovým terorem, hromadnými vraždami, genocidou, holocaustem. V Jedwabnem došlo 10. července 1941 k hromadnému upálení mnoha set lidí za živa; v těch dnech však byla vyvražděna ještě i jiná židovská městečka: Wąsosz, Radziłow a Wizna (rovněž hromadné upálení ve stodole), Szczuczyn… Poválečné soudní spisy dokumentují útoky proti židovským sousedům na více než dvaceti místech těchto oblastí. Mordováni byli také Židé prchající, skrývající se anebo v následujícím období vycházející mimo zřízená ghetta, v nichž se jim prozatím dostávalo jisté ochrany.

Anna Bikont zasazuje jedwabenskou tragédii do rozsáhlého historického i celopolského kontextu. Už v průběhu 30. let docházelo k pogromům (např. v Radziłowě v roce 1933), honům na Židy, k šikanování židovských obchodníků, ale též dětí ve školách (všecky židovské děti si například musely přesednout do zadních lavic), k přepadání Židů na jarmarcích, k rabování. Poláci byli v rámci celoevropské vlny antisemitismu průkopníky. Kniha přesvědčivě dokládá, že antisemitismus v Polsku je zakořeněnou takřka samozřejmostí, nenávist vůči Židům byla dlouhodobě pěstována, potenciál zločinu se kumuloval.

Nejprve šlo o spontánní hnutí „zdola“, vláda a Sejm a policie se snaží ještě proti excesům zakročovat, nicméně v průběhu dekády 30. let, a zvláště po smrti Pilsudského dochází k ostrakizaci Židů i ze strany státu, a konečně za Němců již k účasti polské policie na zločinech. Velmi vlivnou roli vedle Národní strany sehrál klérus, využívaje katolický tisk, a mnozí kněží též podněcovali i organizovali národovecké běsnění. Kladu si v této souvislosti otázku, zda stát, který nezakročuje proti násilí na skupinách odlišných obyvatel a ani zpětně toto násilí neodsuzuje a netrestá, zda stát, který nezaručuje základní lidská práva, má právo na svou existenci. Zrovna tak utlačování a zabíjení starších bratří ve víře, tj. spoluobčanů vyznávajících židovské náboženství, pro mne zpochybňují polské katolictví a nasvěcují je jako chybně pojaté křesťanství.

Německá inspirace i místní iniciativa

Z hodnocení výpovědí svědků a ani ze závěrů vyšetřování Institutu národní paměti nevyplývá, že by Poláci byli ze strany Němců nuceni se vyhlazování Židů účastnit; tak ovšem znějí výmluvy. Četní Poláci se sami s chutí do masakrování pouštěli: naháněli a vyhledávali oběti, zabíjeli sekerami, kamenovali, mordovali malé děti, znásilňovali ženy, uřezávali hlavy, prsy, mučili, bili a jinak týrali, topili, ubíjeli kladivy, zaživa upalovali. V průběhu dalších let německé okupace vyhledávali a odváděli Židy na gestapo, nebo je rovnou zabíjeli. Institut národní paměti hovoří o „německé inspiraci“, která spočívala v souhlasu, pobídce, popřípadě ve spoluorganizování pogromu, na mnoha místech však podle téhož institutu protižidovské akce byly výlučně místní občanskou iniciativou. Několik málo případů, kdy se proti davovému pronásledování postavilo pár vlivných představitelů inteligence – doktor, lékárník, kněz – a byli úspěšní, nepřímo opět dokazuje, že nebyla žádná povinnost páchat násilí na Židech. Historik Jasiewicz říká, že je celkem jedno, zda se zabíjelo spontánně, nebo na základě inspirace. Vina za zločiny je evidentní.

Všechny tyto skutečnosti představují pro polské občany morální problém, ať si to připouštějí, či nikoli. Samozřejmě ne každý Polák páchal zločin a statisticky zásadní podíl na holocaustu v celém Polsku mají Němci, mnozí ale projevovali radost, že Židé jsou hubeni. Hitler za nás dělá dobrou práci – bylo slýchat ze všech stran. A po válce? Jsou známy četné případy, kdy Židé byli zabiti Poláky v roce 1945, hned jak vyšli z úkrytu; přičemž násilí se v mnoha případech nevyhnulo také Polákům, kteří je ukrývali. Anebo byli Židé zabíjeni po návratu z koncentračních táborů; odhaduje se, že při takzvané vagónové akci bylo zavražděno půldruhého tisíce Židů. A také po válce ještě docházelo k pogromům.

Spořádaní občané a sousedé

Holocaust se polsky řekne zagłada a jako by po fyzickém vyhlazení šlo ještě o zahlazení památky. Kronikář rabín Jakob Baker k tomu říká: „Vrazi své oběti nejen ponižovali a zabíjeli, ale chtěli také vymazat jakoukoli památku na ně. Vraždili je dvakrát, nejprve je doslova proměnili v prach, a poté se snažili svůj čin zahladit.“ Vrazi a jejich blízcí se snaží pravdu zakamuflovat. Někteří nepohodlní svědci byli po roce 1945 zlikvidováni. Mnozí svědci nebo ti, kteří skrývali Židy, se ještě dnes bojí mluvit. Vyšetřování v době stalinismu byla nedostatečná a chabá, sousedi kryli své sousedy, solidarizovali se s vrahy. Mnoho zločinců bylo pro údajný nedostatek důkazu zproštěno viny, trestní stíhání byla ve více případech zastavena, nejpravděpodobněji proto, že obvinění podepsali spolupráci s tajnou policií.

Vina za Jedwabne, Radziłow a další podobné případy je masivně přisuzována Němcům, a když už je tato verze neudržitelná, nastupuje coby námitka, výmluva, či dokonce důvod pro páchání zločinů na Židech jejich údajný prosovětský postoj za ruské okupace, údajná spolupráce Židů s NKVD; Židé měli určovat Poláky k deportacím a udávat. Tato obvinění jsou však chybná, lživá a účelově vymyšlená; notabene několik případů kolaborace se zobecňuje na celé etnikum, přičemž spolupracovali zrovna tak Poláci. A i kdyby Židé náhodou byli spolupracovali se sověty, nebyl by to přece důvod k vraždění dětí a házení nemluvňat do ohně. Faktem je, že Židé za sovětů nebyli až tak ostrakizováni, jako tomu bylo v běžném životě před rokem 1939. Situace jistého relativního zrovnoprávnění zkrátka provokovala a frustrovala. Obraz kolaborujících Židů je však předpojatý alibistický stereotyp.

Jiný způsob, jak se vyvinit, představuje verze, podle níž zločiny spáchali „lidé okrajoví – zaujímající nižší příčky společenského žebříčku, s neuspořádanými životními poměry, nezakotvení v rodinných vztazích. Tedy nikoli ti, kteří měli vlastní domy, nýbrž takoví, kteří počítali, že se zmocní bytů a majetků po Židech; nikoli hospodáři, kteří mysleli na blížící se žně, nýbrž nepracující venkovští ,mladíci‘, nikoli otcové rodin, ale svobodní a osamělí muži.“ V Jedwabnem i jinde to však byli slušní spoluobčané, kteří vraždili. Z vyšetřovacích spisů jednoznačně vyplývá, že před soudem stanuli lidé žijící uspořádaným životem, ženatí, s početným potomstvem. V Radziłowě to byli podle svědectví „takřka všichni křesťanští obyvatelé města“, kteří utvořili těsný špalír. „Jestliže se některý z Židů, který poznal, co se chystá, pokoušel utéct a šťastně pronikl špalírem, zadržely ho polské ženy a děti, kterých stálo plno kolem jako při představení, a vracely ho.“ Mezi aktéry v Jasionówce figurují poštmistr, učitel, mlynář. Jinde to byl vážený ředitel školy nebo felčar. Tak tedy intelektuální a také politické elity, a vždy „křesťané“. A hlavně – sousedé. V následujících letech byli mnozí z vrahů bez problémů přijímáni do řad Zemské armády (Armija Krajowa) a jiných odbojových organizací, takže po válce se z nich stali hrdinové.

V roce 60. výročí

Neschopnost přijmout pravdu a absence studu se zdají být fatální. Pro mnohé je ještě dnes vina polských soukmenovců nepřijatelná. Renomovaní historici, novináři, klerikové a jiné osobnosti se snaží věc relativizovat. Lech Wałęsa, ikona Solidarity, nepodepsal zákon upravující záležitosti účastníků odboje, kteří zachránili Židy. O Grossově knize se vyslovil takto: „Není potřeba dělat takovou senzaci z toho, že někdo napsal knihu a vydělal si pár złotých. Ale kolik Židů pracovalo po válce na bezpečnosti a vraždilo Poláky? Ani jeden Žid se nám za to neomluvil.“ Velká část kléru se v této věci chová povýtce rovněž nepokorně, nejenže bez studu a kajícnosti, ale v některých oblastech dosud pěstuje hanebný antisemitismus. Při kostelích se rozšiřuje množství antisemitské literatury, včetně lživých brožurek o Jedwabnem. Farář v Jedwabnem za podpory místního biskupa lomžského odmítá polskou vinu a při kázání varuje své posluchače, aby před cizími neprozradili něco, co by mohlo poškodit Polsko.

Avšak slušní lidé jsou zveřejňováním dokumentů otřeseni:

„…byl jsem přesvědčený, že takové věci se mohou stát jenom na Balkáně. Tohle mě šokovalo, zabolelo, zlomilo.“

„Považujeme se za výjimečné, přisuzujeme si morální zásluhy a zvláštní přínos k osudům světa. Výzkumy dokazují, že takto smýšlející lidé obzvlášť snadno přijímají zabíjení nevinných.“

„Vyprávějme, neberme v potaz pocit nevinnosti, nepoužívejme žádné kličky, vyvarujme se jazykových klišé… “

Obecně jako by chybělo vyznání vin, prosba za odpuštění. Naštěstí se ale v roce šedesátého výročí jedwabenského masakru objevují prohlášení špiček. Prezident Kwaśniewski oznámil, že u příležitosti tohoto výročí požádá jménem Poláků židovský národ o odpuštění: „To, co spáchali Poláci z Jedwabneho na svých židovských sousedech, byla masová vražda. Proto bychom měli s pokorou sklonit hlavu a prosit o odpuštění. Je možné, že se po tomto aktu Poláci stanou lepšími.“ Při vzpomínkové slavnosti 10. července 2001 v Jedwabnem pak pravil: „Vzhledem k tomu, že zde byl spáchán zločin, jsme povinni prosit stíny zesnulých a jejich rodiny za odpuštění…“

Premiér Jerzy Buzek prohlásil, že „účast Poláků na zločinu v Jedwabnem je nesporná“. Primas Glemp uvedl, že „…vražda židovského obyvatelstva, které Poláci zahnali do stodoly a upálili zaživa, je nepopiratelná. (…) S tím souvisí uznání odpovědnosti dnešních generací, které by měly prosit Boha, aby jim odpustil hříchy předků a prosit za odpuštění i potomky zavražděných.“ I když i on věc později relativizuje a dokáže se snížit k takovým klišé jako: „Židé byli chytřejší a dovedli Poláky využívat“, nebo: „Židy neměl nikdo rád pro jejich divný folklór“. A nechá se slyšet, že štvanice na církev, aby se omluvila za zločiny spáchané na Židech, trvá již hodně dlouho, a dále: „Velice špatnou službu dělá p. Michał Czajkowski, který církvi a církevní hierarchii bez ustání přisuzuje antisemitismus.“

Smrt nevinných nelze považovat za epizodu
Czajkowski mluví o předválečném postoji církve, který vštěpovala svým farníkům: „Byl to postoj plný opovržení a neúcty, a potom se divíme, že svědomí se stala otupělá. Toto pohrdání připravilo půdu. Pro mě jsou velkým morálním a náboženským problémem nejen vrazi, ale i ti křesťané, kteří nepomohli, ačkoli mohli, ti lhostejní. Před Bohem se člověk odpovídá i za pasivitu.“

Světlou výjimku představuje též arcibiskup Józef Życiński: „Bylo by strašné vnucovat lidem názor, že mohou existovat jakékoli důvody ospravedlňující hromadné upalování lidských bytostí ve stodolách. (…) Proto také nehledejme nějaké imaginární historické dokumenty, které by mohly tragédii Jedwabneho proměnit v bezvýznamnou epizodu. Takovéto dokumenty nemohou existovat, protože smrt nevinných lidí nelze považovat za pouhou epizodu. Dnes je třeba, abychom se modlili za oběti této vraždy, a projevili onu solidaritu ducha, jíž se nedostávalo v hodině jejich rozloučení se zemí otců, v níž žili.“

Děsivý je obraz současného Jedwabneho, v němž dominuje vulgární antisemitismus, jehož nositeli jsou farář, učitelé i školáci, většina radních a v drtivé většině též řadoví občané. Poté, co se starostovi města podařilo uspořádat vzpomínkovou slavnost k šedesátému výročí masakru, zvedla se nenávistná atmosféra až sprostá kampaň, která ho přivedla k rezignaci. Starosta komentuje situaci takto: „Většina obyvatel ví, že se Poláci na tom podíleli. Ale chápou to takhle:,Nemůžeme se k tomu přiznat, protože Židům se jedná o odškodnění, a to by bylo tak velké, že ještě ani naše děti by se z toho nevyplatily.‘ Jak je přesvědčit, když jim tohle vykládá farář?“

Stejně bych ji neměla komu ukazovat

Anna Bikont zaznamenala a shromáždila obrovské množství vyprávění, svědectví a dokumentů. Její kniha je psána částečně formou investigativního deníku, částečně obsahuje tématické kapitoly. Tak jedna kapitola je věnována bratřím Laudańským, vrahům, kteří se na jedwabenské akci podíleli. Anebo v závěrečné kapitole je zařazena tato životopisná črta jednoho z jedwabenských vrahů: „Jerzy Tarnacki, který vraždil Židy a byl zaměstnán jako strážník u německého četnictva, a Jerzy Tarnacki, který se zapojil do partyzánského hnutí v oblasti Kobielno, působil v AK (Armija Krajowa) a v boji za osvobození, a konečně Jerzy Tarnacki, který podepsal spolupráci s komunistickou bezpečností – to je jedna a tatáž osoba.“

Naopak jiná kapitola je medailonem manželů Ramotowských, Poláka a Židovky. Stanislaw Ramotowski si narychlo vzal Rachel Finkelsztejnovou a skrýval před vyvražděním celou její rodinu. Projevil přitom obrovskou statečnost a pro svůj postoj je připočten ke „spravedlivým mezi národy“ symbolickým stromem v památníku Jad va-šem v Jeruzalémě. A existují i jiné světlé výjimky Poláků, kteří ukrývali Židy, seč mohli.

Antonina Wyrzykowska a její otec Franciszek Karwowski ukrývali déle než dva roky sedm Židů. Nicméně dodnes o tom s lidmi mluví jen opatrně: „Sama víte, kde žijeme, kolik je takových lidí, kterým by se líbilo, že jsem schovávala Židy? Jeden z deseti, ale to možná počítám ještě moc? Je třeba si poctivě říct, že když se někdo přátelí s Židem, mají ho lidi hned za nepřítele. Proč to tak je, nevím. Když jsem dostala vyznamenání, tu medaili těch Spravedlivých, hodila ji moje Helenka hned do koše. A udělala líp, protože stejně bych ji neměla komu ukazovat.“

Pozoruhodný je příběh muže, který chce vědět, zda jeho otec byl radziłowským vrahem, až se konečně dozví trpkou pravdu; zároveň cítí hlubokou vděčnost, neboť jeho rodinu za sovětů před zatčením za účelem deportace varoval Žid. Jiný hrdina, Leszek Dziedzic, říká, že není vlastencem vrahů, ale země; je vystaven silnému tlaku spoluobčanů, jelikož jeho rodina zachránila Židy a on sám o zločinech na nich spáchaných nemlčí. Kvůli nenávisti, kterou je jeho rodina nucena dennodenně zažívat, rozhoduje se nakonec na začátku třetího tisíciletí pro emigraci do Spojených států.

Šestisetstránková kniha je smutným čtením. Kromě vyprávění o strašném vraždění obsahuje řadu příběhů prchajících a ukrývajících se Židů. Zaznamenává napínavé dlouhé, mnohaměsíční přebývání i vícera osob pohromadě v malých podzemních skrýších či zemljankách pod chlívky a pod hnojem, v seně a ve štítech stodol, anebo zas neustálé utíkání z místa na místo, s prosbami o úkryt, od jednoho hospodáře k druhému. Ti, kteří přežili, podávají jedinečná svědectví. Musíme být autorce knihy vděčni v neposlední řadě za to, že tyto lidi – popřípadě jejich zápisky – vyhledala a jejich naléhavá svědectví zprostředkovala nejen polské, ale nyní i české veřejnosti.

Anna Bikont: My z Jedwabneho, Přeložil Jiří Vondráček, HetH, Praha 2009

(text o knize vyšel v evangelickém měsíčníku PROTESTANT)

Možno zakoupit zde

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kultura

Český film v porovnání s polskou kinematografií stagnuje, říká Martin Novosad po skončení festivalu Kino na hranici

Published

on

Mezinárodní filmový festival Kino na hranici vyvrcholil projekcí aktuálního dramatu Klér, unikátního snímku česko-polské produkce, jenž mohl vzniknout jen díky možnosti natáčet na české straně, zejména v Orlové a v Ostravě. O tom, jak těšínský festival před více jak dvaceti lety začal a kam může směřovat, vypráví pro Ostravan.cz dlouholetý dramaturg a programový ředitel české sekce Martin Novosad. Diváci jej znají i jako moderátora setkání s tvůrci před českými nebo slovenskými filmy a z debat po projekcích vedených v sále kin.

Kino na hranici právě uzavřelo 21. ročník, ty v něm působíš jen o rok méně. Jaké byly začátky?

Zpočátku šlo primárně o akci polských nadšenců, kteří měli rádi české filmy. Z přesvědčení, že se v Polsku málo ví o českém kině, uspořádali spontánní přehlídku s některými slavnými díly starší české kinematografie. Podařilo se jim tenkrát pozvat režiséra Jiřího Menzela a promítání se konalo jen v polském Těšíně. Už v té době jsem byl v kontaktu s Jolou Dygoś, která je nejen ředitelkou, ale i iniciátorkou celého Kina na hranici. Společně jsme na to téma diskutovali a shodli jsme se, že by se neměla dělat jen přehlídka českého filmu v Polsku, ale bylo by lepší vymyslet koncept přehlídky s reprezentativnějším pojetím. Aby také odrážela situaci, že jsme v jednom městě, které bylo rozděleno na území dvou států, navíc v blízkosti Slovenska. Takže by bylo zajímavější vedle sebe uvádět kinematografii všech tří států: Česka, Polska a Slovenska. Od druhého ročníku tento koncept začal žít a funguje dodnes. Kino na hranici je prezentací české, polské a slovenské kinematografie. Postupně za těch dvacet let jsme ji ale rozšířili o řadu dalších sekcí a doprovodných akcí.

V čem byl 21. ročník jiný?

Každý ročník je něčím zajímavý. Ne vždy se jej podaří postavit na účastí velkých hostů, kterým věnujeme retrospektivy, což je letos případ Jaromíra Hanzlíka nebo Milana Kňažka. Jsem rád, že se pana Hanzlíka podařilo oslovit a domluvit jeho účast, shodou okolností je rodákem z Českého Těšína a nebyl zde hodně dlouho. Milana Kňažka považuji za vynikajícího herce jedné slovenské generace. Je mi naopak líto, že s námi letos nemohl být režisér Jan Švankmajer, kterému jsme připravili velmi komplexní retrospektivu. Bohužel zdravotní limity pana Švankjamera a jeho producenta Jaromíra Kallisty neumožnily jejich osobní účast. Z polské strany byl po Švankmajerových filmech obrovský hlad, přitom se paradoxně všechny jeho celovečerní snímky už v historii Kina na hranici uváděly. Ale třeba řadu jeho krátkých filmů diváci neviděli, takže jsme jim nabídli unikátní kolekci, která byla promítána najednou.

Možnost srovnání kinematografii je čím dál zajímavější. Situace na Slovensku je dána tím, že jde o nejmenší zemi a její kinematografie není tak bohatá, má ale silnou dokumentaristickou školu. Hraných filmů je málo, ale je třeba super, že jsme mohli uvést například úplnou novinku Ostrým nožem, která podle mě patří k těm výborným slovenským filmům z poslední doby. Nejdůležitější je ale srovnání s polskou kinematografií, které je pro mne jako pro Čecha poněkud bolestné. Jsme sice několikrát menší zemí, vzhledem k našim dřívějším úspěchům jsme ale i tak ve srovnání s Polskem ve stagnující pozici. Navštívili jsme loni festival v Gdyni, na kterém jsme vybírali snímky pro letošní ročník. Byly skvělé, viděli jsme na třicet nových polských filmů a z toho dvacet jich bylo opravdu vynikajících, navíc žánrově i tematicky pestrých. Je mezi nimi zastoupena řada režisérek, překvapují svými nápady. Je to až jakýsi vrchol současného nového polského filmu. Je tady spousta mladých, nových, progresivních režisérů, kteří skvěle vládnou své profesi. Jen namátkou třeba Vlkodlak, kterého jsme uvedli hned v prvních dnech přehlídky, je famózní debut. Neuvědomuji si, že by mezi českými snímky byl v poslední době nějaký srovnatelně kvalitní debut.

Jaký je tedy současný stav české kinematografie?

Nechci se dotknout české kinematografie, ale z těch zajímavějších věci má co nabídnout v rámci témat. Z novinek patří k nejzajímavějším Jan Palach a debutantský Domestik. Kvantitativně je na tom ale český film velmi špatně. V porovnání s polskými filmy to pro nás není žádná sláva.

Podílel ses na polské produkci fenomenálního Kléru, který bravurně uzavřel 21. ročník festivalu v téměř plném sálu kina Central. V čem spočívá jeho kvalita?

Klér je z historického hlediska nejnavštěvovanějším snímkem v Polsku. Nejde přitom jen o diváckou atrakci. Je natočen v česko-polské koprodukci a už podle scénáře bylo vidět, že jde o velmi přesně popsanou situaci, která popisuje „nešvary“ církve. Zdaleka nejde jen o polské téma, ale o téma daleko širší, vlastně celosvětové, třeba v tom, jak kněží zneužívají děti nebo dotace. Klér vzbudil velkou diskusi, proto tak velká návštěvnost. Přestože je Česko většinově ateistický stát, může tento snímek oslovit i zdejší publikum.

Jak to bylo s uváděním Kléru v katolickém Polsku? Snímek je velmi kritický právě vůči církvi.

Část polské společnosti, která je upnuta ke straně Právo a spravedlnost a k církevním kruhům, se samozřejmě velmi ostře vůči kritice ze strany Kléru ohradila. Ale i tato negativní kritika byla vlastně pro Klér skvělou reklamou, a proto ještě více začal diváky zajímat. Od několika přátel, kteří vedou v Polsku kina, vím, že některá města přímo zakázala projekci Kléru na jejich terénu. Situace není jednoduchá, i přesto si k němu lidé nacházejí cestu. Navíc je to skvělá ukázka česko-polské spolupráce, snímek se natáčel zejména na Karvinsku, v Orlové, a bez českého partnera by velmi pravděpodobně nevznikl.

Autor: Martin Jiroušek, celý rozhovor na ostravan.cz

 

Continue Reading

Kultura

Polští Riverside nás v březnu uhranou svou virtuozitou

Published

on

Polská kapela Riverside patří k nejznámějším představitelům tamější progresivní scény a mezi fanoušky náročnější hudby je ceněna po celém světě. Relativně nedávno skupinu zasáhla smrt kytaristy Piotra Grudzińského, muzikanti však pokračují dál.
Před nedávnem varšavští Riverside vydali znamenité album Wasteland. Je plné výtečně zkomponované progresivní hudby v niterním a melancholickém duchu. Tato nálada je zcela logickým vyústěním trýznivého období po úmrtí kytaristy Piotra Grudzińského. Zbylí hudebníci se pro svou lásku k propracované hudbě pod značkou Riverside rozhodli pokračovat i bez něj. Ve studiu nahrávají jako trio a na koncertech je doplňuje Maciej Meller.

6. března 2019 pak během své tour k poslední desce navštíví i Palác Akropolis. Na tento koncert lze lístky zakoupit v sítích Ticketportal, Ticketmaster, GoOut a na webu agentury Obscure.

Autor: Michal Tykva, www.monstermusic.cz

 

Continue Reading

Kultura

Polští filmaři našli odvahu

Published

on

Zájem Čechů o Polsko je nevýrazný. K Polákům nemají ani negativní, ani pozitivní vztah. Naopak Poláci milují Česko po všech stránkách. U nás lidé chodí na polské filmy jako na každé jiné evropské filmy. Polské kinematografii se však daří a mají festivalové úspěchy. Už i filmy méně známých tvůrců se dostávají do kinodistribuce, dříve se tam dostávali jen notoricky známí tvůrci jako například Agnieszka Hollandová.

Nesou si Poláci stále historické křivdy?
Polská historie je zašmodrchaná a složitá Je tam velká tradice historických filmů, které však v současnosti nedominují. Filmaři však otevírají nová témata, na která dříve neměli odvahu. Třeba snímek Volyň zpracovával volyňský masakr, v Idě zase otevřeli téma polsko-židovských vztahů.

V čem se polský film liší od českého?
Jsou velký národ, mají větší ambice. Mám pocit, že když se podíváme na středoevropské dějiny, daří se jedné straně, zatímco druhé se nedaří. V padesátých letech byl fenomén polské školy, v devadesátých letech se zase dařilo Čechům.

Myslím, že v současnosti je na tom polský film lépe. Odstartoval to vznik polského institutu, filmy se začaly propagovat, vrážejí se do nich větší finance, mladí autoři přicházejí s neotřelými nápady a hlavně mají odvahu.

Autor: Tereza Kučerová, rozhovor s dramaturgem Letní filmové školy Petrem Vlčkem, celý text na kultura.zpravy.idnes.cz

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • V Polsku vyhrálo PiS 26.5.2019
    Polské volby dopadly podle očekávání. Největším překvapením je volební účast, která byla ve velkých městech i přes 50 %. Na vesnici, kde žije nejvíce voličů zvítězilo s převahou PiS. Velká města preferovala spíše Koalici. Šestiprocentní úspěch krajně pravicové KONFEDERACE je spíše úspěchem i když oni očekávali více. Šesti procentní výsledek Biedroniovy formace „Jaro“ je spíše […]
    Jaromír Piskoř
  • Jen o tom nikomu neříkej 17.5.2019
    O tom, jak silnou roli má v polské společnosti církev, netřeba nikoho dlouze přesvědčovat. Kořen katolické víry se v rodné zemi svatého papeže Jana Pavla II. nepodařilo vyrvat ani komunistům, ani jejich pozdějším následovníkům neomarxistům. Vnějším atakům se polští katolíci čelit naučili. Nyní však stojí před výzvou, zda se dokáží vypořádat s problémem mnohem rafinovanějším, […]
    Jaromír Piskoř
  • Jak vařit mnohem zdravěji? Inspirujte se v sousedním Polsku 17.5.2019
    Možná vás to překvapí, ale přes geografickou blízkost mají česká a polská kuchyně odlišné kořeny. U nás se vaří spíš po vzoru rakousko-uherské klasiky – knedlíky, hutné omáčky, řízky, zatímco v jídelníčku našich severních sousedů jsou patrné východní, slovanské vlivy, včetně tradičních židovských pokrmů. Obecně lze polskou kuchyni označit za zdravější než českou. Typické jsou […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality