Connect with us
Reklama




Kultura

Český film v porovnání s polskou kinematografií stagnuje, říká Martin Novosad po skončení festivalu Kino na hranici

Published

on

Mezinárodní filmový festival Kino na hranici vyvrcholil projekcí aktuálního dramatu Klér, unikátního snímku česko-polské produkce, jenž mohl vzniknout jen díky možnosti natáčet na české straně, zejména v Orlové a v Ostravě. O tom, jak těšínský festival před více jak dvaceti lety začal a kam může směřovat, vypráví pro Ostravan.cz dlouholetý dramaturg a programový ředitel české sekce Martin Novosad. Diváci jej znají i jako moderátora setkání s tvůrci před českými nebo slovenskými filmy a z debat po projekcích vedených v sále kin.

Kino na hranici právě uzavřelo 21. ročník, ty v něm působíš jen o rok méně. Jaké byly začátky?

Zpočátku šlo primárně o akci polských nadšenců, kteří měli rádi české filmy. Z přesvědčení, že se v Polsku málo ví o českém kině, uspořádali spontánní přehlídku s některými slavnými díly starší české kinematografie. Podařilo se jim tenkrát pozvat režiséra Jiřího Menzela a promítání se konalo jen v polském Těšíně. Už v té době jsem byl v kontaktu s Jolou Dygoś, která je nejen ředitelkou, ale i iniciátorkou celého Kina na hranici. Společně jsme na to téma diskutovali a shodli jsme se, že by se neměla dělat jen přehlídka českého filmu v Polsku, ale bylo by lepší vymyslet koncept přehlídky s reprezentativnějším pojetím. Aby také odrážela situaci, že jsme v jednom městě, které bylo rozděleno na území dvou států, navíc v blízkosti Slovenska. Takže by bylo zajímavější vedle sebe uvádět kinematografii všech tří států: Česka, Polska a Slovenska. Od druhého ročníku tento koncept začal žít a funguje dodnes. Kino na hranici je prezentací české, polské a slovenské kinematografie. Postupně za těch dvacet let jsme ji ale rozšířili o řadu dalších sekcí a doprovodných akcí.

V čem byl 21. ročník jiný?

Každý ročník je něčím zajímavý. Ne vždy se jej podaří postavit na účastí velkých hostů, kterým věnujeme retrospektivy, což je letos případ Jaromíra Hanzlíka nebo Milana Kňažka. Jsem rád, že se pana Hanzlíka podařilo oslovit a domluvit jeho účast, shodou okolností je rodákem z Českého Těšína a nebyl zde hodně dlouho. Milana Kňažka považuji za vynikajícího herce jedné slovenské generace. Je mi naopak líto, že s námi letos nemohl být režisér Jan Švankmajer, kterému jsme připravili velmi komplexní retrospektivu. Bohužel zdravotní limity pana Švankjamera a jeho producenta Jaromíra Kallisty neumožnily jejich osobní účast. Z polské strany byl po Švankmajerových filmech obrovský hlad, přitom se paradoxně všechny jeho celovečerní snímky už v historii Kina na hranici uváděly. Ale třeba řadu jeho krátkých filmů diváci neviděli, takže jsme jim nabídli unikátní kolekci, která byla promítána najednou.

Možnost srovnání kinematografii je čím dál zajímavější. Situace na Slovensku je dána tím, že jde o nejmenší zemi a její kinematografie není tak bohatá, má ale silnou dokumentaristickou školu. Hraných filmů je málo, ale je třeba super, že jsme mohli uvést například úplnou novinku Ostrým nožem, která podle mě patří k těm výborným slovenským filmům z poslední doby. Nejdůležitější je ale srovnání s polskou kinematografií, které je pro mne jako pro Čecha poněkud bolestné. Jsme sice několikrát menší zemí, vzhledem k našim dřívějším úspěchům jsme ale i tak ve srovnání s Polskem ve stagnující pozici. Navštívili jsme loni festival v Gdyni, na kterém jsme vybírali snímky pro letošní ročník. Byly skvělé, viděli jsme na třicet nových polských filmů a z toho dvacet jich bylo opravdu vynikajících, navíc žánrově i tematicky pestrých. Je mezi nimi zastoupena řada režisérek, překvapují svými nápady. Je to až jakýsi vrchol současného nového polského filmu. Je tady spousta mladých, nových, progresivních režisérů, kteří skvěle vládnou své profesi. Jen namátkou třeba Vlkodlak, kterého jsme uvedli hned v prvních dnech přehlídky, je famózní debut. Neuvědomuji si, že by mezi českými snímky byl v poslední době nějaký srovnatelně kvalitní debut.

Jaký je tedy současný stav české kinematografie?

Nechci se dotknout české kinematografie, ale z těch zajímavějších věci má co nabídnout v rámci témat. Z novinek patří k nejzajímavějším Jan Palach a debutantský Domestik. Kvantitativně je na tom ale český film velmi špatně. V porovnání s polskými filmy to pro nás není žádná sláva.

Podílel ses na polské produkci fenomenálního Kléru, který bravurně uzavřel 21. ročník festivalu v téměř plném sálu kina Central. V čem spočívá jeho kvalita?

Klér je z historického hlediska nejnavštěvovanějším snímkem v Polsku. Nejde přitom jen o diváckou atrakci. Je natočen v česko-polské koprodukci a už podle scénáře bylo vidět, že jde o velmi přesně popsanou situaci, která popisuje „nešvary“ církve. Zdaleka nejde jen o polské téma, ale o téma daleko širší, vlastně celosvětové, třeba v tom, jak kněží zneužívají děti nebo dotace. Klér vzbudil velkou diskusi, proto tak velká návštěvnost. Přestože je Česko většinově ateistický stát, může tento snímek oslovit i zdejší publikum.

Jak to bylo s uváděním Kléru v katolickém Polsku? Snímek je velmi kritický právě vůči církvi.

Část polské společnosti, která je upnuta ke straně Právo a spravedlnost a k církevním kruhům, se samozřejmě velmi ostře vůči kritice ze strany Kléru ohradila. Ale i tato negativní kritika byla vlastně pro Klér skvělou reklamou, a proto ještě více začal diváky zajímat. Od několika přátel, kteří vedou v Polsku kina, vím, že některá města přímo zakázala projekci Kléru na jejich terénu. Situace není jednoduchá, i přesto si k němu lidé nacházejí cestu. Navíc je to skvělá ukázka česko-polské spolupráce, snímek se natáčel zejména na Karvinsku, v Orlové, a bez českého partnera by velmi pravděpodobně nevznikl.

Autor: Martin Jiroušek, celý rozhovor na ostravan.cz

 

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kultura

Už dvacet let jsem tu knihu nečetl

Published

on

Tworki, nejslavnější román ryzího a neopomenutelného polského autora Marka Bieńczyka, dostupný nyní českému čtenáři díky překladu Michaela Alexy, vyšel již před dvaceti lety. Nad jeho kvalitami však žasneme stále, čím dál víc. Proto jsme se Bieńczyka v rozhovoru ptali právě na jeho knihu, na hudebnost v próze, ale také na tajemství, sílu sentimentu a dojetí.
Jsem sentimentální

Marek Bieńczyk (*1956) je originální postava současné polské literární scény. Původním povoláním historik literatury, ale také prozaik, esejista a překladatel, nabízí svým čtenářům smyslové, takřka lyrické, přemýšlivé a v dnešním světě nesamozřejmě pomalé literární obrazy, které se jen obtížně dají jednoznačně klasifikovat. Jeho eseje inklinují k příběhovosti, zatímco romány se místy blíží poezii, místy hudební skladbě. Díky překladateli Michaelu Alexovi se nyní může český čtenář seznámit s jeho druhým (a prozatím také posledním) románem Sanatorium Tworki (Pistorius & Olšanská, 2019), v němž autor čtenáře zavádí do prostředí psychiatrické léčebny v Tworkách nedaleko Varšavy za druhé světové války. V tomto místě, na první pohled uchráněném hrůz válečné vřavy i holocaustu, sleduje osudy několika mladých lidí, kteří se tomu, co válka přináší, nechtějí poddat. Dokud nezačnou někteří z nich mizet… Marek Bieńczyk byl jedním z hostů letošního Světa knihy, kde si s ním o románu Sanatorium Tworki, ale nejen o něm, povídala Michala Benešová.

iLiteratura: Román Sanatorium Tworki jsi napsal před dvaceti lety. Změnil se od té doby tvůj vztah k němu? Objevil jsi v něm nějaké další roviny?
Marek Bieńczyk: Už dvacet let jsem tu knihu nečetl. Nerad čtu své starší texty. Vracím se k nim jen u příležitosti překladů do cizích jazyků. Dnes už bych takovou knihu nenapsal. Začal jsem ji psát před víc než třiceti lety, pak jsem práci přerušil, hledal jsem pro dané téma vhodnou formu, napsal jsem jinou knihu a až pak jsem se ke Tworkám vrátil. Byl jsem v jiném věku a věk je pro způsob psaní rozhodující.

iLiteratura: Napsal jsi dva romány, od vydání posledního uplynulo právě oněch dvacet let. Proč už jsi se později k žánru románu nevrátil?
Marek Bieńczyk: Důvodů bylo víc, sám si jimi tak úplně nejsem jistý. Autora vede určitá logika díla, které sám plně nerozumí. Podléhá imperativu formy, která také definuje naši identitu a osobnost. V jistém okamžiku jsem začal psát eseje – říkám jim eseje-příběhy, protože to nejsou ani čisté eseje, ani romány. Chtěl jsem přijít s jakýmsi přechodným, hraničním žánrem, ale současně přiznávám, že už jsem nebyl schopen dosáhnout takové úrovně emocí jako při psaní Sanatoria Tworki. Myslím, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč už jsem se k románu nevrátil. Na první pohled to možná není patrné, ale Tworki jsou velmi emocionální kniha.

iLiteratura: Já jsem ji tak vnímala…
Marek Bieńczyk: Ano? Možná proto, že nežiješ v Polsku. Určitý druh emocionální zhuštěnosti, například ve vztahu k lásce, už mi byl nedostupný. Sanatorium Tworki je pro mě velmi emotivní kniha a takové míry emocí už jsem později nebyl schopen dosáhnout. Možná se mi to ještě někdy povede.

Autor článku: Michala Benešová, celý rozhovor na iliteratura.cz

Knihu možno zakoupit zde

Continue Reading

Kultura

Polští Riverside nás v březnu uhranou svou virtuozitou

Published

on

Polská kapela Riverside patří k nejznámějším představitelům tamější progresivní scény a mezi fanoušky náročnější hudby je ceněna po celém světě. Relativně nedávno skupinu zasáhla smrt kytaristy Piotra Grudzińského, muzikanti však pokračují dál.
Před nedávnem varšavští Riverside vydali znamenité album Wasteland. Je plné výtečně zkomponované progresivní hudby v niterním a melancholickém duchu. Tato nálada je zcela logickým vyústěním trýznivého období po úmrtí kytaristy Piotra Grudzińského. Zbylí hudebníci se pro svou lásku k propracované hudbě pod značkou Riverside rozhodli pokračovat i bez něj. Ve studiu nahrávají jako trio a na koncertech je doplňuje Maciej Meller.

6. března 2019 pak během své tour k poslední desce navštíví i Palác Akropolis. Na tento koncert lze lístky zakoupit v sítích Ticketportal, Ticketmaster, GoOut a na webu agentury Obscure.

Autor: Michal Tykva, www.monstermusic.cz

 

Continue Reading

Kultura

Polští filmaři našli odvahu

Published

on

Zájem Čechů o Polsko je nevýrazný. K Polákům nemají ani negativní, ani pozitivní vztah. Naopak Poláci milují Česko po všech stránkách. U nás lidé chodí na polské filmy jako na každé jiné evropské filmy. Polské kinematografii se však daří a mají festivalové úspěchy. Už i filmy méně známých tvůrců se dostávají do kinodistribuce, dříve se tam dostávali jen notoricky známí tvůrci jako například Agnieszka Hollandová.

Nesou si Poláci stále historické křivdy?
Polská historie je zašmodrchaná a složitá Je tam velká tradice historických filmů, které však v současnosti nedominují. Filmaři však otevírají nová témata, na která dříve neměli odvahu. Třeba snímek Volyň zpracovával volyňský masakr, v Idě zase otevřeli téma polsko-židovských vztahů.

V čem se polský film liší od českého?
Jsou velký národ, mají větší ambice. Mám pocit, že když se podíváme na středoevropské dějiny, daří se jedné straně, zatímco druhé se nedaří. V padesátých letech byl fenomén polské školy, v devadesátých letech se zase dařilo Čechům.

Myslím, že v současnosti je na tom polský film lépe. Odstartoval to vznik polského institutu, filmy se začaly propagovat, vrážejí se do nich větší finance, mladí autoři přicházejí s neotřelými nápady a hlavně mají odvahu.

Autor: Tereza Kučerová, rozhovor s dramaturgem Letní filmové školy Petrem Vlčkem, celý text na kultura.zpravy.idnes.cz

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Ukrajinec omdlel v práci, polská šéfová ho nechala umřít v lese 24.6.2019
    Ukrajinský dělník Vasyl Čornej omdlel při práci v polském podniku na výrobu rakví. Jeho polská šéfová, místo aby zavolala sanitku, ho odvezla do lesa a tam ho nechala. Ukrajinec zemřel, napsal v pondělí polský list Gazeta Wyborcza. Na Ukrajině po něm zůstala žena, tři malé děti a staří rodiče. „Nebyl nemocný, neupadal do bezvědomí, neměl […]
    Jaromír Piskoř
  • Polsko s podporou Česka zablokovalo přijetí cílů pro klimatickou neutralitu v roce 2050 24.6.2019
    Hlavní představitelé členských států nedosáhli ve čtvrtek v Bruselu dohody o dosažení cíle klimatické neutrality v roce 2050. Znění rezoluce, které obsahovalo zmínky o cíli pro tento rok, bylo vetováno především Polskem, podpořeným Českou republikou a Maďarskem, píše portál oenergetice.cz. Závěry summitu tedy nakonec vyzývají Evropskou komisi a Radu pouze k zajištění přechodu na klimaticky […]
    Jaromír Piskoř
  • Už dvacet let jsem tu knihu nečetl 24.6.2019
    Tworki, nejslavnější román ryzího a neopomenutelného polského autora Marka Bieńczyka, dostupný nyní českému čtenáři díky překladu Michaela Alexy, vyšel již před dvaceti lety. Nad jeho kvalitami však žasneme stále, čím dál víc. Proto jsme se Bieńczyka v rozhovoru ptali právě na jeho knihu, na hudebnost v próze, ale také na tajemství, sílu sentimentu a dojetí. […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality