Connect with us
Reklama

Historie

Miloš Řezník: Česko-polské vztahy

Published

on

Vzhledem k sousedství obou zemí jsme o úzkých vzájemných vztazích informováni prakticky od počátku středověku. Významné vlivy a kontakty přitom již tehdy patřily k závažným faktorům spoluutvářejícím průběh politického, sociálního a kulturního vývoje. Také z tohoto důvodu byla česko-polským vztahům, zejména středověkým, věnována rámcová pozornost v jednotlivých kapitolách o historickém vývoji Polska.

Připomeňme, že to bylo české křesťanské knížectví, které sehrálo významnou roli v christianizaci polských zemí. Spojenectví Měška I. s Čechy, jeho sňatek s českou knížecí dcerou a současné uvedení křesťanské víry do Polska českým prostřednictvím mělo jasné politické a mocenské souvislosti a je třeba je chápat jako součást snah polanského knížete čelit mocenskému tlaku ze západu. Toto spojenectví se však ještě ve 2. polovině 10. století rozpadlo a bylo následováno dlouhým obdobím, kdy spíše převažovalo česko-polské soupeření. Jeho prvním vrcholem byl zásah Boleslava Chrabrého do českých poměrů na přelomu 1. a 2. tisíciletí. Poté co se Piastovcům podařilo v 10. století skoncovat s kontrolou českých knížat nad Krakovskem, stala se na několik desetiletí předmětem sporů Morava a následně na dlouhou dobu zejména Slezsko. To se v polovině 11. století dostalo sice pod polskou kontrolu, polští panovníci však měli odvádět z této držby pravidelný poplatek českým knížatům. K zániku této povinnosti došlo počátkem 12. století. Rozdrobené Slezsko se později stalo jedním z východisek mocenských snah o sjednocení polských zemí, stále více se však za posledních Přemyslovců dostávalo do sféry českého vlivu a lenní svrchovanosti českých králů. Tento vývoj nakonec vyvrcholil ve 14. století, kdy se Slezsko stalo integrální součástí zemí Koruny české. Obnovené polské království tak do svého rámce slezská knížectví nepojalo a česko-polské soupeření o tuto zemi prakticky skončilo.Libri

V raném středověku došlo k několika válečným střetnutím obou stran, vycházejícím často z českých zásahů do dynastických konfliktů mezi Piastovci a z polských ingerencí do podobných střetů mezi Přemyslovci. Jedním z nejvýznamnějších vpádů však bylo tažení Břetislava I. v polovině 11. století, během nějž došlo k vyplenění části polských zemí, včetně jejich hnězdenské metropole, a k odvezení ostatků sv. Vojtěcha do Prahy. Čechy zároveň představovaly nikoliv bezvýznamnou oporu snah císařství o ovládnutí a ovlivňování vývoje v Polsku. V pozdějších dobách byli čeští panovníci relativně stabilním spojencem Řádu německých rytířů, s nímž spolupracovali diplomaticky a vojensky, a tato spolupráce byla často namířena proti Polsku. Velmi známá je např. účast českých oddílů na polsko-litevské straně v bitvě u Grunwaldu roku 1410, avšak současně působilo ve službách Řádu dlouhodobě velké množství českých žoldnéřů.

Válečnými střety a komplikovanými politickými vztahy se však česko-polské vztahy ve středověku zdaleka nevyčerpávaly. Poměrně silné byly v některých obdobích české kulturní vlivy v Polsku, a to jak v oblasti „vysoké kultury“, tak i v utváření správy a institucí. V tomto ohledu vyvrcholil český vliv za polské vlády Václava II. na počátku 13. století. Václav tehdy provedl rozsáhlé správní reformy, a přispěl tak k modernizaci a integraci polských zemí. Prosazování původem německých a českých úředníků způsobilo nepopularitu vlády tohoto „zněmčilého Přemyslovce“, jak se s oblibou vyjadřovala část staršího polského dějepisectví, a polská reprezentace se proto postavila proti následnictví jeho syna.

Nositelem významných kulturních vlivů v Polsku se ve 14. století stala pražská univerzita, na níž se mnoho polských studentů dostávalo do kontaktu s novými proudy evropského myšlení včetně kritiky církve. Husitské učení pak v 15. století našlo v řadách podstatné části polské šlechty živý ohlas a zájem. Z husitských Čech zároveň na počátku 20. let vzešlo úsilí o sblížení s jagellonským Polskem, neboť v něm byl spatřován přirozený spojenec proti králi Zikmundovi. Vyvrcholením těchto zájmů byla nabídka české koruny Jagellovi a posléze litevskému velkoknížeti Vitoldovi. Proti tomu se však účinně postavili polští magnáti v čele s krakovským biskupem Zbigniewem Oleśnickým, kterým se podařilo prosadit dominantní vliv na polskou vnější politiku.

Jagellonští panovníci se těšili popularitě v části české společnosti i po husitských válkách, kdy zde měli řadu stoupenců. Nakonec se jagellonská kandidatura prosadila po smrti Jiřího z Poděbrad. Půl století jagellonské vlády na přelomu 15. a 16. století sice dalo předpoklad užším politickým vztahům mezi českými a posléze i uherskými králi z této dynastie na straně jedné a polskými panovníky na straně druhé, ale výraznější integrační tendence se v období významného prohlubování stavovského charakteru obou zemí neprosadily a ani prosadit nemohly. Rostoucí orientace polské šlechty na východ a na Balt a posléze i zapojení českých zemí do vznikajícího komplexu habsburského soustátí působily spíše na dlouhodobé rozvolnění politických, ale v důsledku i kulturních vztahů mezi oběma prostředími, ačkoli četné kontakty v obou oblastech nebyly ani v 17. a 18. století bezvýznamné. Stačí připomenout společný učenecký zájem o předky Čechů a Poláků, habsburský zájem o polskou korunu v poslední třetině 16. století, zejména však rozsáhlou náboženskou a učeneckou emigraci z českých zemí do Polska, a to již dlouho před Bílou horou. Působením některých významných představitelů české emigrace v Polsku v první polovině 17. století role Polska pro český a moravský exil vyvrcholila (Komenský v Lešně a Elbinku, Pavel Stránský v Toruni aj.).

Dělení polsko-litevského státu otevřelo možnosti pro přímý kontakt mnoha Čechů a Moravanů s částí polských zemí: nové rakouské úřednictvo v Haliči se koncem 18. i v 19. století rekrutovalo namnoze právě odtud, mj. zřejmě i s ohledem na schopnost dorozumět se slovanským jazykem. Ještě dlouho do 19. století skýtala Halič poměrně dobré možnosti kariérního uplatnění ve státních službách mnoha původem českým úředníkům, ač si v Haliči nezískali obzvláštní popularity. V 19. století však již vzájemné vztahy začaly být rozhodující měrou určovány formováním a rozvojem českého a polského národního hnutí. Obzvláště vztah Poláků k Rusku a k Ukrajincům v Haliči vedl českou národní reprezentaci ke složitému vyrovnávání se s možnostmi a mezemi všeslovanské spolupráce. Stejně listopadové povstání (1830) jako i povstání lednové (1863) vzbudily v Čechách živý zájem a v obou případech přinesly krystalizaci různorodých názorů, vztah k lednovému povstání navíc spolupůsobil při konečném rozštěpení českého národního politického tábora. Od první poloviny 19. století trvala úzká spolupráce mezi čelnými reprezentanty české vědy a národní agitace a vědci polskými, zejména v oblasti slavistiky, literatury a posléze i dějepisectví. Užší politická spolupráce byla navázána obzvláště v roce 1848, kde klíčovou roli sehrál nejprve pražský Slovanský sjezd a posléze jednání rakouského říšského sněmu ve Vídni a Kroměříži, politické kontakty mezi reprezentanty českého národa a Haliče pokračovaly i od počátku 60. let na říšské radě, i když v období rakouského parlamentarismu obě strany zvolily poněkud jiné strategie a dosáhly i odlišných výsledků.

Všeobecně poměrně známá je problematičnost meziválečných československo-polských vztahů, zejména s ohledem na územní spory obou nových států v Těšínsku, kde došlo i ke krátkému střetu sil. Události z této doby jsou dodnes na české i polské straně interpretovány s jistými odlišnostmi. Spor o Těšínsko zatížil vzájemné vztahy na dlouhou dobu. Ačkoliv obě republiky musely usilovat o mezinárodní a diplomatické zajištění integrity svých hranic, k výraznému sbližování mezi nimi nedošlo. Situace po Mnichovské dohodě nakonec Polsko využilo k uspokojení svých územních nároků v československém Slezsku, Oravě a Spiši. Po zřízení Protektorátu se však právě Polsko stalo prvním cílem uprchlíků z Čech a Moravy.

I po druhé světové válce se objevily sporné otázky týkající se průběhu vzájemné hranice. Výraznou novinkou však byla skutečnost, že polské teritorium nyní po připojení Dolního Slezska a Kladska začalo tvořit také severní hranici Čech. Bilaterální vztahy byly brzy jednoznačně určeny náležitostí obou zemí do sféry sovětských zájmů a posléze i do „socialistického tábora“. Rozvíjení „bratrských svazků“ ovšem naráželo v poválečných

desetiletích jak na negativní stereotypy v každodenním životě, tak i na problémy v období destabilizace komunistické vlády v jedné z těchto zemí. Účast polských sil na okupaci

Československa je toho jen jedním, i když nejznámějším dokladem. Zejména v 80. letech bylo Československo mluvčím tvrdého postupu vůči polské opozici a kritizovalo veškeré koncese v její prospěch. Uzavření hranice s Polskem, ke kterému přikročily sousední země, do značné míry omezilo běžné kontakty mezi polským a československým prostředím. Dosud málo tematizovanou skutečností je fakt, že se československé státní propagandě podařilo u podstatné části občanů ČSSR vzbudit vcelku nepříznivý vztah k polskému opozičnímu

a stávkovému hnutí a vyvolat představu, že toto hnutí přímo plyne z těch vlastností, které Polákům přisuzoval negativní český stereotyp. Ten se v důsledku toho jen posílil a ovlivňoval běžné mezilidské vztahy a představy ještě poté, co obě vlády po roce 1989 přikročily k dynamickému rozvoji vzájemných vztahů na všech úrovních. Ve stejné době ovšem došlo k některým významným kontaktům mezi polskou a československou opozicí, polským prostřednictvím rovněž do Československa proudilo mnoho v Československu potlačovaných či zamlčovaných informací, ale i moderní vědecká literatura ap.

Po počátečním rozvoji po roce 1989 bránilo dalšímu rychlému posilování a institucionalizaci bilaterálních politických a ekonomických styků ambivalentní stanovisko české vlády, která v přesvědčení o jednoznačné a nesrovnatelné úspěšnosti českých hospodářských reforem zapochybovala o smysluplnosti úzké regionální spolupráce s partnery ve středovýchodní Evropě. Teprve hospodářské potíže počátku 2. poloviny 90. let přiměly českou stranu k projevení zřetelného zájmu o rozvinutí této spolupráce, která se mimořádně živě, až spektakulárně rozvíjela zejména ve vztahu k Polsku. Vysoká frekvence vzájemných návštěv ústavních činitelů, diplomatická a přeshraniční spolupráce se staly často zdůrazňovaným faktorem při společném úsilí obou zemí o integraci do euroatlantických struktur. Mimořádný akcent na rozvoj česko-polských bilaterálních vztahů sice netrval příliš dlouho, tyto však zůstaly i v dalších letech v zásadě bezproblémové a nadále byly určovány mnoha společnými vnějšími zájmy.

Rozvoj přeshraniční spolupráce se projevil řadou vládních i nevládních iniciativ. Významnými počiny byl vznik společných euroregionů jako nástrojů k podpoře regionálního rozvoje (Nisa na česko-polsko-německém pomezí, Glacensis na pomezí Kladska, Čech a Moravy). Podobnou roli měla hrát i navazovaná či obnovovaná partnerství mezi městy (Ostrava – Katovice, Hradec Králové – Wałbrzych, Náchod – Kladsko, Trutnov – Kamienna Góra aj.).

Četné kontakty se rozvíjely – po určitém útlumu na počátku 90. let – i v oblasti kulturní, zde je však třeba poznamenat, že vzájemná „výměna“ je vzhledem k potenciálním možnostem obou prostředí poměrně slabá. Projevuje se to i v nepříliš vysokém stupni vzájemného poznání mezi obyvateli obou zemí, i když podle sociologických a jiných průzkumů jsou negativní stereotypy – alespoň na české straně – zřejmě na ústupu.

 

S t r u č n á   h i s t o r i e   s t á t ů  – Polsko

M I L O Š   Ř E Z N Í K 

Přetištěno se souhlasem autora.

N a k l a d a t e l s t v í L i b r i , P r a h a 2 0 0 2

© Mgr. Miloš Řezník, PhD., 2002

© Libri, 2002

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Historie

Tajný dodatek paktu: Sověti deportovali na Sibiř statisíce Poláků

Published

on

Masové deportace civilních obyvatel Sověty okupovaného východního Polska do SSSR, které začaly 10. února 1940, trvaly až do německého útoku na Stalinovu říši v červnu 1941 a postihly statisíce lidí. Území, které Rudá armáda obsadila v září 1939 na základě tajného dodatku k paktu Molotov – Ribbentrop, museli v první vlně v třeskutých mrazech opustit hlavně zaměstnanci polských civilních a vojenských úřadů, policisté i lesníci.

Podle polských historiků se sovětské vedení deportacemi, jež podle odhadů zasáhly nejméně 320 000 Poláků (objevují se ale i čísla třikrát vyšší), připravovalo na válku s Německem a chtělo z oblastí ležících u území ovládaného Třetí říší vystěhovat „nespolehlivé živly“. Transporty mířily hlavně na Sibiř, do severně položených oblastí SSSR a do Kazachstánu. Z lidí, kteří proti své vůli dostali sovětské občanství, se mnozí už nikdy do Polska nevrátili, tisíce také zahynuly.

Po první vlně deportací následovaly další 13. a 14. dubna, potom během května až července. K těm posledním došlo v roce 1941. Plány pro deportace byly načrtnuty již v prvních měsících, podle odhadů se dotkly téměř půl milionu osob.

Smutným důsledkem deportace je i nechvalně známý Katyňský masakr, při kterém bylo Sověty na jaře roku 1940 povražděno přes 20 tisíc polských vojáků v rámci likvidace polského velení a inteligence.

ECHO24, ČTK, JCH 

Continue Reading

Historie

80. léta v Polsku: Unikátní pohled na běžný život před pádem komunismu

Published

on

Když v roce 1979 přijížděl na návštěvu do rodné země nový papež Jan Pavel II., byla to pro nábožensky založené Polsko událost. Wojtyłovo zvolení si lid považoval a jeho návštěva Moskvě navzdory byla dalším impulsem pro vzrůst národního sebevědomí. Když pak dlouhodobý nedostatek potravin vyústil v roce 1980 v další stávky, zapojilo se do nich na 170 podniků a 90 tisíc lidí. Centrem odporu se staly, stejně jako o deset let dříve, gdaňské loděnice. Vedení státu se snažilo zažehnat nepokoje změnami v politbyru. To ale nestačilo. V Gdaňsku se již mezitím pod vedením z práce vyhozeného elektrikáře Lecha Wałęsy zformovala Solidarita, nezávislý odborový svaz. Po zaregistrování organizace u varšavského soudu zvedla Moskva varovný prst. Nechybělo příliš a Čechoslováci vrátili Polákům „bratrskou“ pomoc z roku 1968. Tamější armáda by se ale invazi bránila a Sovětský svaz od intervence nakonec upustil.

Autor: Martin Mrázek, foto: Bruno Barbey, celý text na reflex.cz

(Fotogalerie 40 fotografií)

Continue Reading

Historie

Obraz období komunismu v nejnovější polské historiografii

Published

on

foto zdroj Babylon Listopad 2013Otázka „narovnání” komunistickou propagandou překrucované vize moderních polských dějin patřila mezi klíčová témata protikomunistické opozice. Viditelnými znaky významu, který opozice přikládala historii, mohou být pomníky, které masově vznikaly během tzv. „karnevalu svobody” mezi srpnem 1980 a prosincem 1981 (tedy mezi vznikem Solidarity a vyhlášením výjimečného stavu), jako byly monumentální připomínky masakru v Poznani (1956) nebo v Trojměstí (1970). Nicméně po roce 1989 se dějiny posledních čtyř desetiletí staly především předmětem politického boje mezi táborem „dějinného kompromisu” opozice s režimem a příznivci „zúčtování s minulostí”.                   Babylon 4 2013

Zatímco pro ty druhé bylo dosažení maximálního poznání o zločinech a mechanismech fungování režimu podmínkou budování nového řádu, cílem první strany byla relativizace „černo-bílého” obrazu dějin komunismu, která by zabránila dalšímu vyhrocování společenského konfliktu a „jitření starých ran”.

Impulzem pro podrobné zkoumání dějin komunismu v Polsku se tak stalo až v roce 1998 zřízení Institutu paměti národa – Výboru pro stíhání zločinů proti polskému národu (Instytut Pamięci Narodowej – Komisja Ścigania Zbrodni przeciwko Narodowi Polskiemu, IPN) polským parlamentem. Tato nová instituce, která svou činnost zahájila de facto v roce 2000, shromáždila značné množství archivních materiálů, které po sobě zanechaly komunistické bezpečnostní složky v letech 1944–89. Jsou to především dokumenty Úřadu bezpečnosti (Urząd Bezpieczeństwa, UB), Bezpečnostní služby (Służba Bezpieczeństwa, SB) a vojenské rozvědky i kontrarozvědky (Główny Zarząd Informacji Wojska Polskiego – Wojskowa Służba Wewnętrzna a Oddział II Sztabu Generalnego WP – Zarząd II Sztabu Generalnego WP).

Kromě toho se do archivů IPN dostaly také materiály, které se týkají polského ozbrojeného protikomunistického odboje a tzv. demokratické opozice, jež v Polské lidové republice existovala v letech 1956–89. Tyto dokumenty mají zcela unikátní historickou hodnotu. Většinu z nich zabavila komunistická bezpečnost při operativní a výzvědné činnosti namířené proti „podzemním” vojákům a disidentům. Teprve díky těmto archiváliím (jedná se o více než 90 km spisů!) bylo možné začít věrohodně zkoumat dějiny komunismu, dokumentovat zločiny tohoto režimu a posléze formulovat hodnocení období let 1944–89.

Se značnou jistotou můžeme říci, že historikům se již ve velké míře podařilo odhalit, zdokumentovat a popsat nejtragičtější období komunistické vlády v Polsku, čili roky 1944–56. Týká se to zvláště dějin protikomunistického ozbrojeného odboje, kterého se zúčastnilo více než 100 tisíc vojáků. Ti jsou v dnešním svobodném Polsku označováni jako „prokletí vojáci“ (Żołnierze Wyklęci). Tento termín odkazuje na několik desítek let trvající úsilí komunistů vymazat povědomí o těchto lidech z kolektivní paměti polského národa.

Na téma ozbrojeného odporu vůči tzv. druhé okupaci vzniklo přinejmenším několik desítek skutečně solidních vědeckých prací a také značný počet článků. Mezi nimi je třeba zmínit práce následujících autorů: dr. Kazimierz Krajewski a dr. Tomasz Łabuszewski – „Łupaszka, Młot, Huzar.“ Działalność 5 i 6 Brygady Wileńskiej AK 1944–1952 („Łupaszka, Młot, Huzar.“ Činnost 5. a 6. vilenské brigády Zemské armády 1944–1952); dr. Mariusz Bechta – Między bolszewią a Niemcami. Konspiracja polityczna i wojskowa Obozu Narodowego na Podlasiu w latach 1939–1952 (Mezi bolševiky a Německem. Politická a vojenská konspirace Národního tábora v Podlesí v letech 1939–1952); prof. Sławomir Poleszak – Podziemie antykomunistyczne w łomżyńskiem i grajewskim 1944–1957 (Protikomunistický odboj v łomżyńském i grajewském okrese 1944–1957); dr. Dariusz Węgrzyn – Aparat bezpieczeństwa państwa wobec środowisk narodowych na Górnym Śląsku i w Zagłębiu Dobrowskim w latach 1945–56 (Státní bezpečnostní aparát versus národovecké skupiny v Horním Slezsku a Zagłębiu Dobrowském v letech 1945–56).

Nesmíme také opomenout vlajkovou loď mezi publikacemi věnovanými protikomunistickému odboji, kterou se bez pochyby stal Atlas Polskiego Podziemia Niepodległościowego 1944–1956 (Atlas polského odbojového hnutí za nezávislost 1944–1956) vydaný v roce 2007. Tato monografie redigovaná prof. Rafałem Wnukem má téměř 600 stran a stala se mimořádnou vědeckou i vzdělávací událostí. Vyplnila mezeru, kterou roky představovaly nepopsané příběhy nezlomných „podzemích” bojovníků za nezávislost – těch, kteří se postavili bolševismu v první fázi sovětizace Polska. Tato publikace se stala absolutním bestsellerem a na polském knižním trhu je prakticky nesehnatelná.

Během zkoumání dějin protikomunistického odboje vyvstalo mnoho otázek. Badatelé museli sečíst ty, kteří se aktivně účastnili vojenských aktivit, padli v bojích nebo byli povražděni ve věznicích, a také odhadnout počet lidí, kteří těmto bojovníkům poskytovali pomoc a podporu. Byli to především rolníci a drobná šlechta. (1)

Podle dosavadních závěrů a zatím neúplných součtů bylo v prvních deseti letech, kdy se v Polsku (za vydatné pomoci Rudé armády a sovětského teroru) moci ujímali komunisté, z politických důvodů odsouzeno k trestu smrti více než 5 000 osob. Z tohoto počtu bylo asi 3 000 lidí popraveno. Kromě toho se odhaduje, že během partyzánských bojů a pacifikace vesnic podporujících odbojáře, a také v důsledku zatýkání a nepředstavitelného mučení, jemuž byli vystaveni zajatí odbojáři, jejich rodiny i přívrženci, zemřelo nebo bylo zavražděno přibližně 50 000 lidí. Celkový počet osob uvězněných z politických důvodů v letech 1944–56 se pohybuje okolo 250 000 – mnozí z nich byli lidé podporující „prokleté vojáky“ a členové konspiračních sítí.
Nakonec museli historici odpovědět také na zásadní otázku: Co se v Polsku po roce 1944 vlastně odehrávalo? Byla to občanská válka? Boj proti novým okupantům? Protikomunistické povstání? V období nesvobody 1944–89 razili komunisté výklad, že se jednalo o občanskou válku. Během vědecké konference, která proběhla ve Varšavě v roce 1997 pod názvem „Občanská válka nebo nová okupace Polska po roce 1944?“, většina historiků i publicistů tezi o občanské válce rozhodně odmítla. Výrazný byl zvláště hlas Jana Nowaka-Jeziorańského, někdejšího vojáka Zemské armády a pozdějšího dlouholetého ředitele vysílání polské sekce Rádia Svobodná Evropa. Jeziorański zde prohlásil, že používat termín „občanská válka“ je „svého druhu agrese vůči Polsku“.

Terminologickou tezi o občanské válce v letech 1944–56 (2) odmítla většina současných polských historiků jako neadekvátní. Je zarážející, že někteří mladí badatelé ji přesto používají. Patří k nim vědecký pracovník Historického ústavu Varšavské univerzity doc. Marcin Zaremba. V populárním měsíčníku Fokus Historia (č. 11/2013) mu byla položena otázka: „Je obraz prokletých vojáků, který v současné době média představují, pravdivý?” Odpověděl na ni takto: „[…] Existují dvě interpretace mýtu. První říká, že mýtus vypráví o skutečnosti. Druhá naopak soudí, že mýtus skutečnost zcela přetváří. V tomto případě se zapomíná na odvrácenou stranu občanské války z let 1945–47 (zvýraznění autora). Na druhé straně stáli také Poláci, kteří měli jiný světonázor a jinou ideologii.“

Jak bylo řečeno, první období komunismu v Polsku bylo již důkladně prozkoumáno a popsáno, zejména pokud jde o heroický příběh protikomunistického odboje. Naopak portrét Polské lidové republiky (PLR), která formálně vznikla v roce 1952 a existovala do prosince 1989, zůstává dosud neúplný, ačkoli se samozřejmě v posledních dvaceti letech mozaika obrazu života v PLR a činnosti opozičních hnutí postupně doplňuje. Výrazným počinem se stala mnohosvazková monografie věnovaná Solidaritě (NSZZ Solidarność 1980–1989), na níž se podílelo několik desítek autorů. Toto rozsáhlé dílo je výsledkem úsilí historiků mladé a střední generace. Mezi nimi si prvenství rozhodně zaslouží prof. Sławomir Cenckiewicz a jeho znamenité práce, z nichž vybírám např.: Gdański Grudzień ‘70 (Gdaňský prosinec ‘70); Oczami bezpieki: szkice i materiały z dziejów aparatu bezpieczeństwa PRL (Očima bezpečnosti: náčrty a dokumenty z dějin bezpečnostního aparátu PLR); SB a Lech Wałęsa. Przyczynek do biografii (SB a Lech Wałęsa. Dodatek k životopisu, spoluautor dr. Piotr Gontarczyk), nebo životopis ikony Solidarity Anny Walentynowicz nazvaný Anna Solidarność. Życie i działalność Anny Walentynowicz na tle epoki 1929–2010 (Anna Solidarita. Život a činnost Anny Walentynowiczové na pozadí období 1929–2010).

K tomuto výčtu je třeba připojit práce dr. Łukasze Kamińského, jako např. Wokół praskiej wiosny. Polska i Czechosłowacja w 1968 roku (Kolem pražského jara. Polsko a Československo v roce 1968), dr. Grzegorze Waligóry Ruch Obrony Praw Człowieka i Obywatela 1977–1981 (Hnutí na obranu práv člověka a občana 1977–1981) a historiků starší generace: Prof. Jerzyho Eislera Grudzień 1970. Geneza – przebieg – konsekwencje (Prosinec 1970. Geneze – průběh – důsledky), prof. Jana Żaryny Dzieje Kościoła katolickiego w Polsce 1944–1989 (Dějiny katolické církve v Polsku 1944–1989) a doc. Jana Skórzyńského Siła bezsilnych. Historia Komitetu Obrony Robotników (Moc bezmocných. Historie Výboru na obranu dělníků).
Téměř nepřítomné jsou v aktuální polské historiografii práce věnované opoziční činnosti nacionalistických a konzervativních kruhů. Ačkoli se v rámci opozice po roce 1956 jednalo spíše o marginální centra, tuto mezeru je potřeba zaplnit. Velmi mě proto těší nedávno publikovaný životopis prof. Wiesława Chrzanowského, výjimečného politika vzešlého z okruhu předválečné národní demokracie, jehož autorem je Roman Graczyk.

Jednou z os historického sporu ohledně PLR je otázka, zda je adekvátní používat pro popis komunistického režimu po roce 1956 pojem totalitarismus. Ocituji zde slova prof. Jerzyho Eislera z roku 2003 (Bulletin IPN č. 3-4/2003). S určitým zjednodušením v nich shrnuje dilema části historiků v otázce hodnocení komunismu v Polsku. „Dosud jsem se domníval […], že pojem totalitarismus – pokud jej vůbec máme k popisu režimu v lidovém Polsku používat – je možné vztáhnout výhradně k období před rokem 1956, zatímco pro pozdější dobu je lepší používat pojem autoritativní režim. Řekl bych to takto – autoritativní režim se týkal oblasti praktického uskutečňování cílů a trval do roku 1989, zatímco ve sféře myšlení, projektů, plánů a záměrů zůstával až do konce existence PLR ideálem totalitarismus spočívající ve snaze určitým způsobem ovládnout všechny občany i veškeré jejich aktivity.“

Osobně mám však problém s tímto názorem souhlasit. Zdá se, že prof. Jan Żaryn má pravdu, když tvrdí, že při hodnocení komunistického režimu před rokem 1956 a po něm bychom měli zohlednit přinejmenším zběžnou analýzu statistik UB/SB. V roce 1953, tedy v období, jež většina historiků shodně označuje jako totalitarismus, bylo evidováno přibližně 85 000 agentů (různých kádrů). V roce 1989 (na sklonku existence PLR) byl jejich počet více méně stejný. Fakticky to tedy svědčí o tom, že ačkoli státní moc v 80. letech k podřízení a kontrole společnosti používala méně brutální prostředky, jednalo se stále o tytéž metody. Jak uvádí Jan Żaryn ve své práci s titulem Kościół Naród Człowiek (Církev Národ Člověk): „Výše uvedené statistické údaje ovlivňují následně také hodnocení režimu PLR před rokem 1956 a po něm, a to včetně přísnosti, s jakou posuzujeme, do jaké míry zločinné jsou jeho trvalé vlastnosti.“

Podle mého názoru však analýza těchto dat jasně ukazuje, že činnost komunistů splňuje definici totalitarismu. Výše uvedené údaje svědčí také o tom, že značná část Poláků s vnuceným režimem nesouhlasila. Antikomunistické postoje si navíc zachovávala během celého období „vlády rudých”. Kdyby tomu tak nebylo, tajné služby PLR by proti těmto postojům nemusely bojovat pomocí drahé sítě bezpečnostních a výzvědných služeb. V tomto kontextu budí velký údiv slova historika prof. Andrzeje Friszkeho, který je spojen s deníkem Gazeta Wyborcza a zabývá se mj. dějinami Výboru na obranu dělníků a tzv. „skupinou komandos“(3). V rozhovoru, který poskytl deníku Polska The Times (27. března 2010) mimo jiné uvedl, že: „Část publicistů prezentuje PLR jako neskutečný moloch. Ale v 60. letech přece ten stát již nebyl teroristická organizace jako v době stalinismu.“ Dále dodává: „Nepovažuji komunismus za něco cizího, importovaného pomocí agentů a tajných služeb […]. [Komunismus] byl špatný, extremistický, ale byl integrální součástí polské politické kultury. V této době se objevoval ve všech společnostech, i když uznávám, že byl zároveň i projevem ideologického šílenství.“

Nicméně je třeba zdůraznit, že komunismus se jak v meziválečném Polsku, tak v době okupace nacházel na úplném okraji politického života. Domácí komunisté byli (mimochodem zcela oprávněně) většinou politických subjektů považováni za sovětské agenty. Komunistickou vládu bylo možné v Polsku nastolit teprve, když jeho území obsadila Rudá armáda, což se neobešlo bez všeobecného odporu (včetně ozbrojeného). Obětí především z řad nejvíce vlasteneckých kruhů byly tisíce. Polská historiografie se tímto tématem zabývá již roky.

Jakkoli je tato radikální teze profesora Friszkeho mezi historiky spíše marginální, ve veřejné diskuzi jsou hlasy relativizující komunismus přítomné. Nejčastěji jsou to publicisté a historici s levicovými názory anebo postkomunisté. Dnes je těžké předpovědět, jaký výklad podstaty komunistického Polsku převládne v budoucnosti. Bude to relativizace, která období 1944–89 rozdělí na části? Nebo úplně jiný výklad, který označí komunistický režim za totalitní v celém jeho rozsahu? Domnívám se, že k poctivému zhodnocení komunismu nezbytně potřebujeme komplexní monografie o období tzv. lidového Polska. Ty stále scházejí, ačkoli existují velmi dobře zpracované práce dílčího charakteru. Pro polskou historiografii to nepochybně představuje výzvu, možná dokonce největší výzvu ze všech.

Přes tento nedostatek je poslední dekáda z hlediska mapování období komunismu v Polsku velmi příznivá a práce historiků má svůj dopad i na společnost jako takovou. Zatímco byli v 90. letech „Prokletí vojáci“ běžně představováni v negativním světle, nyní se kultivování vzpomínky o jednotlivých partyzánských oddílech věnují místní sdružení, studenti či fotbaloví fanoušci a na Den Prokletých vojáků 1. března se vzpomínkových akcí účastní desetitisíce lidí. O rozsahu změny může svědčit skutečnost, že v roce 2011 pro zavedení Dne Prokletých vojáků hlasovalo v Sejmu 406 poslanců a proti bylo pouze 8. Usnesení tedy podpořila i většina zástupců postkomunistických uskupení. Pokud srovnáme tento konsensus ohledně pozitivního hodnocení ozbrojeného odporu vůči stalinskému režimu s českou debatou o bratrech Mašínech, můžeme ukázat na další – vedle rozsáhlejšího celospolečenského a politického ohlasu historických debat – rozdíl mezi našimi zeměmi.

Minimálně v tomto ohledu – tedy v jednoznačném vnímání komunistického režimu jako nelegitimního a nastoleného zvenčí, proti němuž je ozbrojený odpor nejen povolen, ale hoden úcty – dospěla polská reflexe komunismu podstatně dále než česká.

(1.) Pro českého čtenáře na vysvětlenou uvádím, že okolo 10 % Poláků je šlechtického původu. Šlechtický étos je zároveň polským étosem, základem dnešní identity Poláků. V dřívějším Polsku existovalo vedle středně zámožné aristokracie, která vlastnila půdu a statky, také obrovské množství zchudlých šlechticů bezzemků a rovněž tzv. venkovská šlechta, která často společně žila a obdělávala zemi. Je to nepochybně polské specifikum.

V kontextu tohoto textu je třeba vysvětlit, že právě tato vesnická šlechta neobyčejně silně podporovala protikomunistický odboj, což jí způsobilo velké ztráty a utrpení. Tato společenská vrstva obývala především tehdejší východní Polsko (Podlesí, Okolí Białystoku a Łomży), a také severní část tzv. „obsazených zemí“. Tato území, která se v polštině nazývají „kresy”, Polsko ztratilo po vypuknutí druhé světové války a dnes jsou součástí Běloruska, Litvy a Ukrajiny.
V okolní Grodna a Vilniusu a v někdejším novogrodzkém vojvodství fungovaly polské protikomunistické konspirační organizace ještě do počátku 50. let, přestože již od roku 1945 byla tato území součástí SSSR. Bylo tomu tak právě díky podpoře ze strany venkovské šlechty. Fenomén existence polského odboje na „obsazených zemích” je dodnes málo prozkoumané téma, a to mimo jiné proto, že přístup do sovětských archivů, které se nacházejí především v Bělorusku, je značně omezen.

(2.) Hraniční datum definující rok 1956 jako rok ukončení ozbrojeného protikomunistického odboje bylo stanovenou dohodou a souvisí se změnami v polské komunistické straně PZPR. Do značné míry je vyvolalo krvavé potlačení dělnických protestů v Poznani v červnu 1956. Prvním tajemníkem Ústředního výboru PZPR se tehdy stal Władysław Gomułka, který sliboval liberalizaci komunistického režimu a odklon od stalinistických praktik. Ve skutečnosti byly tyto postuláty splněny jen částečně. Je třeba zdůraznit, že jednotlivé oddíly protikomunistických konspiračních organizací fungovaly i po roce 1956. Poslední partyzán, Józef Franczak (krycí jméno Lalek), byl dopaden příslušníky SB v roce 1963.

(3.) Jménem „komandos” se označuje okruh mladých lidí, který se v 60. letech seskupil okolo Jacka Kuroně a Karola Modzelewského. V roce 1964 napsali otevřený Dopis členům PZPR a Svazu socialistické mládeže na Varšavské univerzitě, v němž kritizovali vládní politiku strany i PLR z pozic ideologického marxismu.

Michał Wołłejko

Z polštiny přeložila Anna Plasová

Babylon 4 2013

Zdro:j ibabylon.cz, zveřejněno se souhlasem redakce – JM

 

 

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • „Alfa samec musí odejít: Proč patriarchát bolí každého bolí“ – setkání s Liz Plank v rámci Ekonomického fóra 25.8.2023
    Liz Plank je filmařka, oceňovaná novinářka, autorka, výkonná producentka a moderuje několik kritiky uznávaných seriálů na Vox Media a NBC News. Její poslední nejprodávanější knihu Alpha Male Must Go: Why Patriarchy Hurts Everyone citovali ve Vogue, Esquire, Playboy, ELLE Magazine, GQ, NPR, The Washington Post on Morning Joe či Dax Shepard’s Armchair Expert. Liz pravidelně […]
    Jaromír Piskoř
  • 100 dnů do říjnových voleb v Polsku 8.7.2023
    Nejvíce sledovaný polský expert na volební průzkumy Marcin Palade zveřejnil 100 dnů před volbami v Polsku svůj první odhad volebních výsledků říjnových polských voleb. Pro Polsko, jak jej známe, to není dobrá zpráva. Do Polska totiž, podle jeho volební analýzy, přichází politická nestabilita. Při takovémto výsledku voleb lze sestavit pouze jednu variantu většinové vlády (PiS a […]
    Jaromír Piskoř
  • Sinusoidy 14.3.2023
    Experti polské opozice se předhánějí v analýzách vládní propagandy. Mirosław Oczkoś upozornil na „klamné cíle“, kterými prý vládnoucí strana přehlušuje ostražitost komentátorů i celé společnosti.  Mají ve svém důsledku odvést pozornost k náhradním diskuzím jako je například ochrana křesťanství nebo potraty. „Je to jako když sledujete film o moderních letadlech nebo lodích. Pokud nějaké letadlo vypustí raketu, […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality

Copyright © 2013 - 2022 Polskodnes.cz | ISSN 1805-8582 | Powered by WordPress | Themes by kabris|NET.