Vzájemná obchodní výměna mezi Českem a Polskem nadprůměrně roste, výborně funguje také přeshraniční spolupráce, říká Tomáš Kafka, který působí na Ministerstvu zahraničních věcí ČR již od začátku devadesátých let, nyní jako ředitel odboru států střední Evropy. V současnosti také vede celou evropskou sekci. V minulosti zastával například pozici velvyslance ČR v Irsku a vedl Česko-německý fond budoucnosti.

Jaké jsou v současnosti nejzásadnější priority, na které se česká diplomacie na evropské úrovni soustředí?

Prioritou je zachovat Unii funkční a jednotnou. Nepřipustit dělení ať už na Východ a Západ, nebo, jak hrozilo v době fiskálních krizí, na Sever a Jih. Stále častěji jsou slyšet hlasy, že se ta či ona krize může v dohledné době s ještě větší rasancí vrátit. Proto je potřeba, aby byla EU odolná a zodpovědná.

Když už jsme u krizí, jaké výzvy bude EU muset podle Vás řešit v nejbližších letech?

Výzvy mohou být jak krátkodobé a defenzivní, to znamená odvracení aktuálních krizí, tak také dlouhodobé, pozitivní, směřující k posílení postavení EU v globalizovaném a čím dál méně předvídatelném světě. Nemá ovšem cenu se strašit. Obava z budoucnosti je dnes zhruba tak stejně silná a přítomná, jako obava z toho, že nás v prvních letech po pádu komunismu dožene nevyřešená minulost. V obou případech platí, že jen trpělivá a odolná EU bude schopna adekvátních odpovědí na všechny nadcházející výzvy.

Pojďme být konkrétní. Vládní prohlášení z června letošního roku zmiňuje ambici prosadit unijní reformu, a to se slovy „EU musí dělat méně, ale podstatně lépe, a musí akcentovat posílení role členských států“. Můžete českou vizi více přiblížit?

Český přístup se opírá o hledání správné kombinace uplatňování prvku subsidiarity při řešení unijních úkolů a posilování unijní vzájemnosti při hledání udržitelných cílů a tempa naplňování procesu evropské integrace. Unie musí být lidem blízká, odtud pochází ten důraz na subsidiaritu, a zároveň musí využívat síly a schopnosti všech členských zemí. Cílem je zachovat v maximální možné míře liberální ideály roku 1989, jimiž by se měla EU cítit být i nadále povinována. Český přístup nechce a nemůže chtít, aby se EU trvale marginalizovala řešením partikulárních zájmů jednotlivých členských zemí.

Jakou EU by si tedy Česká republika přála například za 10 let?

Jednotnou, trpělivou a především funkční.

Vaším profesním zájmem je střední Evropa, pojďme se tedy podívat na naše severní sousedy. Jsou podle Vás česká a polská vize budoucnosti Evropské unie podobné?

Podle našeho názoru jsou si velmi blízké, rozdíly nicméně existují. ČR jako typický sekulární stát s otevřenou, exportní a vysoce liberalizovanou ekonomikou akcentuje především jednotnou, liberální a funkční EU. Pro Polsko je typické zdůrazňování tradičních hodnot spojených s velmi silnou rolí náboženství a církve ve společnosti. V tomto směru u nich existuje snaha o ovlivnění hodnotového paradigmatu v EU. Česko tuto ambici nemá.

Pohledy na přístup k evropské integraci se různí. Francouzský prezident Macron často prosazuje tzv. vícerychlostní Evropu. Je pro Česko tento přístup do budoucna přijatelný? A co pro Polsko?

Vícerychlostní Evropa je již dnes realitou – viz odlišná mapa členství v EU, eurozóně či Schengenu. Nejde však ani o popis stávajícího stavu, jako spíš (ne)smiřování se s tendencemi odcizování členských zemí EU, pokud by mělo toto odcizování nahrazovat princip inkluzivity a jednoty. Symbolem neakceptování takového odcizování může být „dvourychlostní“ Evropa, dělící EU na Východ a Západ. Takový model EU ČR i Polsko jednoznačně odmítají.

Zmiňujete členství v eurozóně, které obě země zatím součástí nejsou. Česká republika vstup nemá přesně naplánovaný, současná i předchozí vlády rozhodnutí odkládají. Přijme podle Vás euro dříve Polsko nebo ČR?

Přijetí eura není soutěž, ale poměrně složitý proces sledování a definování národních zájmů jednotlivých členských zemí v rámci plnění svých domácích úkolů a závazků vůči Unii i domácímu obyvatelstvu. Pokud by to byla soutěž, soudím, že by ČR i Polsko již v eurozóně byly.

Když se zaměříme na česko-polské vztahy v kontextu EU, ve kterých oblastech Česká republika při vyjednávání na evropské úrovni s Polskem úzce spolupracuje? Mají země podobné priority?

Jde především o podporu koheze v rámci unijních politik, řešení problému migrace, jednání o víceletém finančním rámci nebo udržování silné transatlantické vazby při budování společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Dále pak jde o podporu konkurenceschopnosti středoevropského regionu a zachovávání dynamiky evropského integračního procesu – obě země podporují rozšiřování směrem na Západní Balkán a přibližování zemí Východního partnerství. Společnou prioritou je také zachování podpory integračního procesu ze strany obyvatelstva v dobách rostoucích obav a skepse z budoucnosti. 

Můžete přiblížit oblasti, ve kterých se rozvíjí slibná spolupráce mezi zeměmi do budoucna?

Neočekávám žádný dramatický vývoj ve srovnání se současností. Tradiční je úzká spolupráce v bezpečnostní oblasti, nadprůměrný je růst vzájemné obchodní výměny, výborně funguje také přeshraniční spolupráce.

Zavadil jste o téma migrace, které Česká republika velmi akcentuje na domácí i zahraniční scéně už řadu let. Můžete porovnat český a polský postoj vůči řešení migrace na unijní úrovni?

Obě země projevují svoji solidaritu především ve spolupráci se zeměmi původu migrace a cítí svoji specifickou odpovědnost vůči zemím východní a jihovýchodní Evropy. To ostatně opakovaně prokázaly v době balkánských válek v devadesátých letech a v době následného rusko-ukrajinského konfliktu.

Jak se Česko dívá na Iniciativu tří moří, o jejíž vznik se významně zasloužilo právě Polsko? Nově se chce do projektu zapojit také Německo.

Česká republika se dívá na tuto iniciativu pragmaticky a preferuje na místo politických deklarací spíše společné úsilí při zlepšování infrastruktury středoevropského regionu, a to při dodržování principu „zdola nahoru“. Tedy při spojování sil všude tam, kde je pro to autentická poptávka středoevropských firem či lokální správy. Přístup ČR je kromě toho inkluzivní, a to především ve snaze předcházet nepatřičným obavám, kdyby měl snad projekt akceptovat nevyhnutelnost dělení EU na Východ a Západ. Mimo jiné i z tohoto důvodu velice vítáme a prosazujeme zapojení Německa či Evropské komise do projektů a aktivit Tří moří. Má to vedle věcné hodnoty i hodnotu symbolickou. Samotné cíle Iniciativy jsou nám blízké a už z tohoto titulu hodláme při dalších jednáních vystupovat velmi konstruktivně.

Na jakých dalších platformách má ČR s Polskem rozvinutou spolupráci?

Vedle V4 či 16+1 (spolupráce států střední a východní Evropy s Čínou – pozn. red.) je zde významná spolupráce rovněž na bilaterální úrovni, a to jak v rámci Česko-polské komise pro přeshraniční spolupráci, tak ve formátu Česko-polského fóra. To má sloužit k lepšímu vzájemnému poznávání a posilování prvku partnerské jednoty.

Zamířil bych teď do citlivější oblasti. Jak ovlivňuje spor mezi Polskem a EU o justiční reformě česko-polské vztahy?

ČR podporuje řešení sporu ohledně polské reformy formou otevřeného a konstruktivního dialogu mezi polskou vládou a Evropskou komisí. ČR vidí racionální jádro jak v kritických postojích Komise a současné polské opozice, tak v argumentaci polské vlády jako autora a proponenta reformy. V žádném případě si i vzhledem k mimořádným sousedským vztahům nepřejeme, aby spor v jakékoliv podobě eskaloval a vedl k pocitům zmaru či nepochopení.

Také další člen Visegrádské skupiny, Maďarsko, má s EU své rozepře. Je pro Česko těžké „balancovat“ své závazky vůči EU se solidaritou se svými partnery ve V4? Musí si ČR vybírat, na čí straně stát?

V4 byla a je prostor vzájemné důvěry, kde nejde o to hledat společná řešení za každou cenu, ale spíše lépe pochopit dnešní svět a naše možnosti v něm uspět. O tuto důvěru, o tuto vymoženost nechce žádná země V4 přijít, na druhou stranu to neznamená, že musíme sdílet stejná stanoviska. Debaty o unijní či visegradské solidaritě mohou potřebu otevřené a konstruktivní debaty zbytečně komplikovat.

Zakončil bych „na lehčí notu“. V čem jsou podle Vás Češi a Poláci podobní? V čem se naopak liší?

Čechy a Poláky velmi sblížila sdílená historická zkušenost posledních sedmdesáti let, čehož důsledkem je oboustranná skepse vůči dalekosáhlým vizím a projektům přinášejícím zásadní a rychlé společenské změny. Poláci například jako jedni z mála dokáží plně pochopit a docenit specifický český humor s jeho smyslem pro ironii a absurditu. V řadě ohledů však vidím rozdíly. Zatímco Češi mají sklon nic a nikoho nebrat tak úplně vážně, pro Poláky existují nedotknutelné autority a hodnoty. Češi jsou spíše pragmatičtí, Poláci jsou romantičtější a odhodlanější.

Autor: Ondřej Plevák | EURACTIV.cz

Tento článek je součástí Special reportu: Česko-polské vize budoucnosti EU. Special Report vznikl jako součást projektu „Česko-polské vize budoucnosti EU“, který podpořilo Ministerstvo zahraničních věcí ČR v rámci Česko-polského fóra.