Connect with us
Reklama




Aktuality

Tomáš Kafka: Polsko by chtělo ovlivňovat hodnoty celé EU, Češi tuto ambici nemají

Published

on

Vzájemná obchodní výměna mezi Českem a Polskem nadprůměrně roste, výborně funguje také přeshraniční spolupráce, říká Tomáš Kafka, který působí na Ministerstvu zahraničních věcí ČR již od začátku devadesátých let, nyní jako ředitel odboru států střední Evropy. V současnosti také vede celou evropskou sekci. V minulosti zastával například pozici velvyslance ČR v Irsku a vedl Česko-německý fond budoucnosti.

Jaké jsou v současnosti nejzásadnější priority, na které se česká diplomacie na evropské úrovni soustředí?

Prioritou je zachovat Unii funkční a jednotnou. Nepřipustit dělení ať už na Východ a Západ, nebo, jak hrozilo v době fiskálních krizí, na Sever a Jih. Stále častěji jsou slyšet hlasy, že se ta či ona krize může v dohledné době s ještě větší rasancí vrátit. Proto je potřeba, aby byla EU odolná a zodpovědná.

Když už jsme u krizí, jaké výzvy bude EU muset podle Vás řešit v nejbližších letech?

Výzvy mohou být jak krátkodobé a defenzivní, to znamená odvracení aktuálních krizí, tak také dlouhodobé, pozitivní, směřující k posílení postavení EU v globalizovaném a čím dál méně předvídatelném světě. Nemá ovšem cenu se strašit. Obava z budoucnosti je dnes zhruba tak stejně silná a přítomná, jako obava z toho, že nás v prvních letech po pádu komunismu dožene nevyřešená minulost. V obou případech platí, že jen trpělivá a odolná EU bude schopna adekvátních odpovědí na všechny nadcházející výzvy.

Pojďme být konkrétní. Vládní prohlášení z června letošního roku zmiňuje ambici prosadit unijní reformu, a to se slovy „EU musí dělat méně, ale podstatně lépe, a musí akcentovat posílení role členských států“. Můžete českou vizi více přiblížit?

Český přístup se opírá o hledání správné kombinace uplatňování prvku subsidiarity při řešení unijních úkolů a posilování unijní vzájemnosti při hledání udržitelných cílů a tempa naplňování procesu evropské integrace. Unie musí být lidem blízká, odtud pochází ten důraz na subsidiaritu, a zároveň musí využívat síly a schopnosti všech členských zemí. Cílem je zachovat v maximální možné míře liberální ideály roku 1989, jimiž by se měla EU cítit být i nadále povinována. Český přístup nechce a nemůže chtít, aby se EU trvale marginalizovala řešením partikulárních zájmů jednotlivých členských zemí.

Jakou EU by si tedy Česká republika přála například za 10 let?

Jednotnou, trpělivou a především funkční.

Vaším profesním zájmem je střední Evropa, pojďme se tedy podívat na naše severní sousedy. Jsou podle Vás česká a polská vize budoucnosti Evropské unie podobné?

Podle našeho názoru jsou si velmi blízké, rozdíly nicméně existují. ČR jako typický sekulární stát s otevřenou, exportní a vysoce liberalizovanou ekonomikou akcentuje především jednotnou, liberální a funkční EU. Pro Polsko je typické zdůrazňování tradičních hodnot spojených s velmi silnou rolí náboženství a církve ve společnosti. V tomto směru u nich existuje snaha o ovlivnění hodnotového paradigmatu v EU. Česko tuto ambici nemá.

Pohledy na přístup k evropské integraci se různí. Francouzský prezident Macron často prosazuje tzv. vícerychlostní Evropu. Je pro Česko tento přístup do budoucna přijatelný? A co pro Polsko?

Vícerychlostní Evropa je již dnes realitou – viz odlišná mapa členství v EU, eurozóně či Schengenu. Nejde však ani o popis stávajícího stavu, jako spíš (ne)smiřování se s tendencemi odcizování členských zemí EU, pokud by mělo toto odcizování nahrazovat princip inkluzivity a jednoty. Symbolem neakceptování takového odcizování může být „dvourychlostní“ Evropa, dělící EU na Východ a Západ. Takový model EU ČR i Polsko jednoznačně odmítají.

Zmiňujete členství v eurozóně, které obě země zatím součástí nejsou. Česká republika vstup nemá přesně naplánovaný, současná i předchozí vlády rozhodnutí odkládají. Přijme podle Vás euro dříve Polsko nebo ČR?

Přijetí eura není soutěž, ale poměrně složitý proces sledování a definování národních zájmů jednotlivých členských zemí v rámci plnění svých domácích úkolů a závazků vůči Unii i domácímu obyvatelstvu. Pokud by to byla soutěž, soudím, že by ČR i Polsko již v eurozóně byly.

Když se zaměříme na česko-polské vztahy v kontextu EU, ve kterých oblastech Česká republika při vyjednávání na evropské úrovni s Polskem úzce spolupracuje? Mají země podobné priority?

Jde především o podporu koheze v rámci unijních politik, řešení problému migrace, jednání o víceletém finančním rámci nebo udržování silné transatlantické vazby při budování společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Dále pak jde o podporu konkurenceschopnosti středoevropského regionu a zachovávání dynamiky evropského integračního procesu – obě země podporují rozšiřování směrem na Západní Balkán a přibližování zemí Východního partnerství. Společnou prioritou je také zachování podpory integračního procesu ze strany obyvatelstva v dobách rostoucích obav a skepse z budoucnosti. 

Můžete přiblížit oblasti, ve kterých se rozvíjí slibná spolupráce mezi zeměmi do budoucna?

Neočekávám žádný dramatický vývoj ve srovnání se současností. Tradiční je úzká spolupráce v bezpečnostní oblasti, nadprůměrný je růst vzájemné obchodní výměny, výborně funguje také přeshraniční spolupráce.

Zavadil jste o téma migrace, které Česká republika velmi akcentuje na domácí i zahraniční scéně už řadu let. Můžete porovnat český a polský postoj vůči řešení migrace na unijní úrovni?

Obě země projevují svoji solidaritu především ve spolupráci se zeměmi původu migrace a cítí svoji specifickou odpovědnost vůči zemím východní a jihovýchodní Evropy. To ostatně opakovaně prokázaly v době balkánských válek v devadesátých letech a v době následného rusko-ukrajinského konfliktu.

Jak se Česko dívá na Iniciativu tří moří, o jejíž vznik se významně zasloužilo právě Polsko? Nově se chce do projektu zapojit také Německo.

Česká republika se dívá na tuto iniciativu pragmaticky a preferuje na místo politických deklarací spíše společné úsilí při zlepšování infrastruktury středoevropského regionu, a to při dodržování principu „zdola nahoru“. Tedy při spojování sil všude tam, kde je pro to autentická poptávka středoevropských firem či lokální správy. Přístup ČR je kromě toho inkluzivní, a to především ve snaze předcházet nepatřičným obavám, kdyby měl snad projekt akceptovat nevyhnutelnost dělení EU na Východ a Západ. Mimo jiné i z tohoto důvodu velice vítáme a prosazujeme zapojení Německa či Evropské komise do projektů a aktivit Tří moří. Má to vedle věcné hodnoty i hodnotu symbolickou. Samotné cíle Iniciativy jsou nám blízké a už z tohoto titulu hodláme při dalších jednáních vystupovat velmi konstruktivně.

Na jakých dalších platformách má ČR s Polskem rozvinutou spolupráci?

Vedle V4 či 16+1 (spolupráce států střední a východní Evropy s Čínou – pozn. red.) je zde významná spolupráce rovněž na bilaterální úrovni, a to jak v rámci Česko-polské komise pro přeshraniční spolupráci, tak ve formátu Česko-polského fóra. To má sloužit k lepšímu vzájemnému poznávání a posilování prvku partnerské jednoty.

Zamířil bych teď do citlivější oblasti. Jak ovlivňuje spor mezi Polskem a EU o justiční reformě česko-polské vztahy?

ČR podporuje řešení sporu ohledně polské reformy formou otevřeného a konstruktivního dialogu mezi polskou vládou a Evropskou komisí. ČR vidí racionální jádro jak v kritických postojích Komise a současné polské opozice, tak v argumentaci polské vlády jako autora a proponenta reformy. V žádném případě si i vzhledem k mimořádným sousedským vztahům nepřejeme, aby spor v jakékoliv podobě eskaloval a vedl k pocitům zmaru či nepochopení.

Také další člen Visegrádské skupiny, Maďarsko, má s EU své rozepře. Je pro Česko těžké „balancovat“ své závazky vůči EU se solidaritou se svými partnery ve V4? Musí si ČR vybírat, na čí straně stát?

V4 byla a je prostor vzájemné důvěry, kde nejde o to hledat společná řešení za každou cenu, ale spíše lépe pochopit dnešní svět a naše možnosti v něm uspět. O tuto důvěru, o tuto vymoženost nechce žádná země V4 přijít, na druhou stranu to neznamená, že musíme sdílet stejná stanoviska. Debaty o unijní či visegradské solidaritě mohou potřebu otevřené a konstruktivní debaty zbytečně komplikovat.

Zakončil bych „na lehčí notu“. V čem jsou podle Vás Češi a Poláci podobní? V čem se naopak liší?

Čechy a Poláky velmi sblížila sdílená historická zkušenost posledních sedmdesáti let, čehož důsledkem je oboustranná skepse vůči dalekosáhlým vizím a projektům přinášejícím zásadní a rychlé společenské změny. Poláci například jako jedni z mála dokáží plně pochopit a docenit specifický český humor s jeho smyslem pro ironii a absurditu. V řadě ohledů však vidím rozdíly. Zatímco Češi mají sklon nic a nikoho nebrat tak úplně vážně, pro Poláky existují nedotknutelné autority a hodnoty. Češi jsou spíše pragmatičtí, Poláci jsou romantičtější a odhodlanější.

Autor: Ondřej Plevák | EURACTIV.cz

Tento článek je součástí Special reportu: Česko-polské vize budoucnosti EU. Special Report vznikl jako součást projektu „Česko-polské vize budoucnosti EU“, který podpořilo Ministerstvo zahraničních věcí ČR v rámci Česko-polského fóra.

 

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuality

V Polsku vyhrálo PiS

Published

on

Polské volby dopadly podle očekávání. Největším překvapením je volební účast, která byla ve velkých městech i přes 50 %. Na vesnici, kde žije nejvíce voličů zvítězilo s převahou PiS. Velká města preferovala spíše Koalici. Šesti procentní úspěch krajně pravicové KONFEDERACE je spíše úspěchem i když oni očekávali více. Noční sčítání je pro ně ovšem infarktové. Pohybují se už těsně pod pětiprocentním prahem (68 % sečtených hlasů). 

Šesti procentní výsledek Biedroniovy formace „Jaro“ je spíše neúspěchem (při startu měla i 14 %). Hlavně proto, že kavárna očekávala nadpoloviční výsledek svých (EK a Jaro), který se nedostavil. Prohrává hnutí Kukiz a polovinu jeho hlasů vysála silně národovecká KONFEDERACE. Podle Exit pollu je také překvapující, že u mladých vyhrálo PiS před EK a KONFEDERACÍ. Donald Tusk se dvě a půl hodiny po zveřejnění Exit poll ještě nevyjádřil.

Continue Reading

Aktuality

Jen o tom nikomu neříkej

Published

on

O tom, jak silnou roli má v polské společnosti církev, netřeba nikoho dlouze přesvědčovat. Kořen katolické víry se v rodné zemi svatého papeže Jana Pavla II. nepodařilo vyrvat ani komunistům, ani jejich pozdějším následovníkům neomarxistům. Vnějším atakům se polští katolíci čelit naučili. Nyní však stojí před výzvou, zda se dokáží vypořádat s problémem mnohem rafinovanějším, který přichází z lůna církve samotné.

Případy sexuálních ataků ze strany kněží jsou fenoménem bez přehánění globálním. Není tak nic divného na tom, že vlna, která vynáší tyto šokující případy doslova na světlo Boží, zasáhla i naše severní sousedy – Polsko. Mnohé z případů, které měly zůstat navždy skryty za bariérou všeobjímajícího mlčení, předestírají veřejnosti novináři. Mimochodem, za tuto práci je opakovaně ocenil i papež František a žurnalisty označil za ty, kteří dávají umlčovaným obětem hlas. Periodicky také novináře vyzývá k tomu, aby v tomto spravedlivém úsilí nepolevovali.

Varovné znamení

Pozoruhodné je, jak silný dopad má kromě práce investigativních novinářů v této oblasti také film. A zdaleka se nejedná jen o Oscarový snímek Spotlight, který byl v roce 2015 do jisté míry průkopníkem tohoto žánru. Například v již zmíněném Polsku loni vyvolal mimořádný zájem diváků film Kler, který nabídl nelichotivou sondu do temných zákoutí polského kněžstva s všeříkajícím podtitulem: Nic lidského jim není cizí. 

Minulý týden pak v Polsku vybuchla další filmová bomba podobného druhu. Dokument o zneužívání dětí kněžími od bratrů Sekielských s názvem „Jen to nikomu neříkej“ shlédlo od soboty na internetu přes 11 milionů lidí. Film vyvolal v Polsku tak silnou odezvu, že dokonce i špičky polské katolické hierarchie na jeho základě mění tón svých veřejných vyjádření.

Poslední reakce polského episkopátu naznačují, že i v tamních biskupských rezidencích přestávají za zprávami o sexuálním zneužívání vidět jen koordinovaný útok na autoritu katolické církve, ale konečně začínají hledat slova omluvy a činy pokání. Otázkou zůstává, nakolik je tento obrat myšlen vážně a zda ho polská veřejnost bude ještě ve své většině ochotna akceptovat.

autor: Martin Horálek, celý text na plus.rozhlas.cz

Continue Reading

Aktuality

Města chtějí vrátit nebezpečný chemický odpad zpět Polákům

Published

on

Polsko se zatím k návrhu českých měst, aby si odpad odvezlo zpět do země, nevyjádřilo. Polský ministr životního prostředí Henryk Kowalczyk však naznačil, že země na toto nebude ochotna přistoupit. „Také máme problém s přeshraničním převozem nebezpečného odpadu. Máme podezření, že odpad byl přivezen do Polska i z České republiky, Velké Británie nebo Německa,“ řekl Kowalczyk.

Levné skládky nám škodí, lidé musí o odpadech více přemýšlet

Odpad je dnes obrovský byznys. Pro ty, kteří se jej zbaví, někdy i pro majitele hal. Ale neplatí to ve všech případech. Dokládá to i případ, který MF DNES nedávno zmapovala. „Poplatky za skládkování jsou v zahraničí vysoké. Točí se v tom obrovské peníze, jsou schopni zaplatit nájemné, jaké vám nikdo v životě nedá,“ říká Jaroslav B., muž, který pronajal jednu z hal právě polské firmě a po třech měsících v ní nalezl staré pneumatiky.

Polorozpadlou halu u Ostravy bez vody či elektřiny pronajal za 35 tisíc korun měsíčně, reálně by ji pronajal jako sklad maximálně za třetinu. Co vydělal, dal nakonec za odvoz a likvidaci pneumatik, které nebyly jeho.

Pro představu – každá tuna uloženého nelegálního nebezpečného odpadu v Česku vynese organizátorům až šest tisíc korun, a to po odečtení nákladů na dopravu nebo platby nájmu za haly či sklady. 

Likvidace nebezpečného odpadu je velmi drahá všude – jenže na Západ jsou proti Česku nebo Polsku, kde tuna přijde až na 13 tisíc korun, trojnásobná. Poláci loni ze zahraničí do své země dovezli okolo 700 tisíc tun odpadu. Aby na tom organizátoři vydělali ještě víc, vymysleli jednoduchý model, jak se odpadu zbavit. Účelově založí firmu, v jejímž čele stojí „bílý kůň“. Firma si v Česku pronajme halu, několik měsíců platí, sklad má prázdný, a pak do něj najednou naveze odpad několika kamiony. Podle Radima Wity třeba jen do Frýdku-Místku navezli Poláci odpad dvaadvacetkrát a do Bohumína šestkrát.

Odpad, který končí v Česku v těchto měsících, je pravděpodobně jen zlomkem toho, co si takzvaná odpadová mafie nechala navézt na skládky v Polsku. Snaží se ho totiž zbavit, protože jeho likvidace je velmi problematická.

Autor: Václav Janouš, celý text na idnes.cz

 

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • V Polsku vyhrálo PiS 26.5.2019
    Polské volby dopadly podle očekávání. Největším překvapením je volební účast, která byla ve velkých městech i přes 50 %. Na vesnici, kde žije nejvíce voličů zvítězilo s převahou PiS. Velká města preferovala spíše Koalici. Šestiprocentní úspěch krajně pravicové KONFEDERACE je spíše úspěchem i když oni očekávali více. Šesti procentní výsledek Biedroniovy formace „Jaro“ je spíše […]
    Jaromír Piskoř
  • Jen o tom nikomu neříkej 17.5.2019
    O tom, jak silnou roli má v polské společnosti církev, netřeba nikoho dlouze přesvědčovat. Kořen katolické víry se v rodné zemi svatého papeže Jana Pavla II. nepodařilo vyrvat ani komunistům, ani jejich pozdějším následovníkům neomarxistům. Vnějším atakům se polští katolíci čelit naučili. Nyní však stojí před výzvou, zda se dokáží vypořádat s problémem mnohem rafinovanějším, […]
    Jaromír Piskoř
  • Jak vařit mnohem zdravěji? Inspirujte se v sousedním Polsku 17.5.2019
    Možná vás to překvapí, ale přes geografickou blízkost mají česká a polská kuchyně odlišné kořeny. U nás se vaří spíš po vzoru rakousko-uherské klasiky – knedlíky, hutné omáčky, řízky, zatímco v jídelníčku našich severních sousedů jsou patrné východní, slovanské vlivy, včetně tradičních židovských pokrmů. Obecně lze polskou kuchyni označit za zdravější než českou. Typické jsou […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality