Československo-polský konflikt u Čadce, podobně jako konflikt u Ždiaru a Javoriny, není příliš známou kapitolou našich dějin. K oběma střetnutím došlo až relativně dlouho po mnichovských událostech a zůstávají tak, stejně jako celé období tzv. druhé republiky, bohužel trochu stranou zájmu. Čadecko patřilo již v období těsně po první světové válce spolu s Oravou, Spiší a oblastí u Javoriny k územím, na jejichž část si dělalo nárok Polsko. Situace měla být vyřešena Radou velvyslanců definitivně v červenci 1920, kdy došlo k rozdělení bývalé Spišské a Oravské župy mezi Polsko a ČSR, nicméně Polsko se cítilo být poškozeno a dále žádalo alespoň o území okolo obcí Ždiar a Javorina ve východní části Vysokých Tater. Spor byl vyřešen až v březnu 1924, kdy došlo ke schválení delimitační čáry Radou Společnosti národů, obě obce zůstaly v Československu a konflikt mohl být definitivně urovnán 23. dubna 1925 během podpisu československo-polské smlouvy o otázkách právních a finančních ve Varšavě. Tím zdánlivě územní požadavky Polska ustaly. Okresu Čadca se žádné změny netýkaly, Poláci měli přeci jen na starosti spíše jiná sporná území a v této oblasti navíc ani nebylo nikterak vysoké procento občanů polské národnosti. Změna nastala až po událostech v září a říjnu 1938.

Polsko začalo po anexi Těšínska prosazovat opět nové požadavky na úpravy slovenské hranice v jeho prospěch a v hledáčku Poláků tentokrát bylo i 150 km2 území v okolí Čadce. 1. listopadu 19385 vydalo Polsko nótu, která určovala, jaké oblasti by k němu měly být přičleněny. Požadavky byly nakonec relativně malé, takže pokud Poláci původně požadovali pouze na Čadecku 150 km2, tak o několik týdnů později si nárokovali dohromady pouze 200 km2 včetně Javoriny a malé části Spiše. Československá vláda pod nátlakem nótu přijala a byla ustanovena československo-polská delimitační komise, která měla za úkol do 30. listopadu vytyčit nové hranice. Vlastní práci v terénu zahájila komise 17. listopadu.

Hned další den, 18. listopadu, však došlo v Čadci k prvnímu závažnému incidentu, konkrétně v kavárně hotelu Politzer v centru města, kde v tu dobu jednala a byla ubytována část polské delegace – polští železniční odborníci a také šéf polských železnic Ing. Albert Dijakiewicz. Ten byl verbálně napaden a bylo mu vyhrožováno jistým čs. občanem. Poláci se totiž původně snažili o minimálně dočasné zabrání části železniční stanice, neboť se v Čadci stýkaly traťě z Jablunkova a ze Zwardoně, které nebyly přímo propojeny a vlaky tak musely zajíždět do Čadce. To samozřejmě českoslovenští zástupci nechtěli připustit a trvali na tom, aby celé nádraží zůstalo na slovenském území. Polští znalci, kteří byli v hotelu Politzer slovně napadeni, však jednali především o variantách přímého propojení tratí Čadca-Zwardoń a Čadca-Jablunkov, snažili se tedy spíše problém vyřešit a nabízí se tedy otázka, zdali jejich napadení mělo opodstatnění. Faktem zůstává, že se polští železniční znalci vydali v obavách o své zdraví v četnickém doprovodu do obce Raková naproti členům delimitační komise, která pracovala v terénu a měla se vracet do Čadce, zatímco se na náměstí začali scházet občané města na demonstraci proti Polákům, jíž se nakonec účastnilo asi 10 tisíc lidí. Celá polská delegace pak projela přes Čadcu do Polska raději v četnickém autobusu.

K dalšímu excesu došlo 24. listopadu v Oravském Podzámku, kdy na polský autobus převážející členy polské části komise zaútočil dav místních občanů a kameny vytloukl okna autokaru, přičemž byli zraněni dva členové delegace. Situaci uklidnil až zásah čs. vojska. Ještě týž den pak v Tatranské Lomnici protestovaly asi tři tisícovky obyvatelů obcí Ždiar, Javorina, Kežmarok, ale i dalších obcí, kterých se přímo či nepřímo dotýkala změna hranic v Tatrách a na Spiši. Je pochopitelné, že za této atmosféry polská část komise odmítla pokračovat ve své činnosti a odjela do Polska.

Jak se ukázalo, poslední incident nezůstal bez odezvy. Poláci byli průběhem delimitačních prací již patrně poněkud rozladěni a zcela bez ohledu na to, že práce měly probíhat až do 30. listopadu, vydal 25. 11. vrchní velitel polské armády marsz. Edward Rydz-Śmigły rozkaz vojensky obsadit území na Čadecku, které mělo podle rozhodnutí delimitační komise připadnout Polsku. Tento rozkaz obdržel velitel Samostatné operační skupiny „Slezsko“ gen. bryg. Władysław Bortnowski ve 2:15, načež byl velením pověřen velitel 4. divize pěchoty gen. bryg. Mikołaj Bołtuć. V 8:00 stály na hranicích dva střelecké pluky, obrněná eskadrona Velkopolské brigády jezdectva, jeden oddíl pěchoty, vyčleněný z 25. divize pěch., jedna divize lehkého dělostřelectva a dvě baterie protiletadlového dělostřelectva, které přibližně okolo 8:30 překročily státní hranici. Proti nim stál pouze I. prapor 41. pěšího pluku Dr. Edvarda Beneše, kterému velel pplk. Richard Löschner, baterie lehkého dělostřelectva 9/201 a četa spojařů. První, kdo se Polákům postavil na odpor, byly však samozřejmě předsunuté jednotky Stráže obrany státu (SOS). Podobný postup Polska nečekal nikdo a čs. velení nechápalo, jaké úmysly vlastně Poláci mají.

Po prvotních neúspěšných pokusech vyslat parlamentáře byl vydán rozkaz k boji a teprve po hodině střelby odjel pplk. Löschner zjistit na stanoviště gen. bryg. Bortnowského důvod polského útoku, zatímco Poláci dočasně zastavili palbu. Ten však svůj postup odůvodnil rozkazem shora, takže se od 10 hodin opět rozhořely boje a čs. jednotky byly pod silným tlakem nuceny ustupovat. Ve 12 hodin se rozpoutala dělostřelecká palba, kdy začala střílet jak děla baterie 9/201, tak i polské dělostřelectvo, které konečně do míst bojů dorazilo. Okolo 14. hodiny ustala palba a následovalo další vyjednávání, kterého se již účastnili i brig. gen. Josef Braun a velitel 16. pěší divize brig. gen. František Marvan, přičemž bylo zjištěno, že Poláci dostali ze štábu rozkaz prozatím dále nepostupovat a zastavit palbu, palbu chtěl nechat zastavit i gen. Marvan, ovšem rozkazy se patrně k jednotkám nedostaly a v 15:45 byla zahájena další dělostřelecká palba a to jak z československé, tak i z polské strany. Teprve po více než hodině, v 17:00, se podařilo zastavit palbu, přičemž poslední výstřely utichly až v noci. Večer přijely na místo posily od horského pěšího pluku. Mezitím v Praze předal polský vyslanec Kazimierz Papée po 13. hodině nótu polské vlády, která obsahovala sdělení, že vzhledem k incidentům, které znemožnily práci delimitační komise, zabezpečí pokračování delimitačních prací polské vojsko, které obsadí úseky navržené k delimitaci do 12 hodin 27. listopadu, čímž byl konečně oficiálně vysvětlen polský útok a čs. vládě nezbývalo nic jiného než nótu přijmout. Už ve 14:25 následoval telegram náčelníka Hl. štábu arm. gen. Ludvíka Krejčího veliteli 3. armády v Bratislavě, jímž byl v tu dobu arm. gen. Lev Prchala, podle kterého mělo dojít k ústupu za delimitační čáru, tuto hájit a neútočit ve snaze znovuzískání obsazeného území. Rozkazy o zastavení bojů a ústupu však mohly k jednotkám dorazit až kolem 16:00, což bylo sděleno Varšavě. Nakonec, jak již víme, došlo k vydání rozkazu o zastavení palby z čs. strany až v 17 hodin. Druhý den ráno bylo se pak do terénu vrátila delimitační komise a ještě týž den bylo obsazení armádou dokončeno až po stanovenou delimitační čáru.

Bojový konflikt si vyžádal na československé straně dva mrtvé, jednalo se o voj. v zál. Stanislava Vozku a voj. prez. sl. Štefana Holienku, další tři raněné vojáky a jednoho raněného příslušníka SOS. Ztráty na polské straně dosáhly podle všeho rovněž dvou mrtvých a 10–20 raněných vojáků. Uváděny jsou ale i údaje, kde počty mrtvých i raněných jsou daleko vyšší. Celkově lze konflikt hodnotit jako zcela zbytečný, v případě, že by Poláci dali své úmysly jasně najevo, nemuselo k incidentu vůbec dojít. Nová hranice nakonec přeťala obce Čierne a Skalité, na československém území zůstala silnice, železnice na Zwardoń byla již na území Polska, v Polsku zůstala také větší část obce Svrčinovec. Nádraží v Čadci zůstalo na území ČSR, ovšem Poláci jej museli mít dovoleno jakožto pohraniční stanici používat společně s ČSD. Dne 30. 11. byl v Zakopaném podepsán delimitační protokol. Polsku bylo u Čadce odstoupeno 44 km2 s 2000 obyvateli, kteří se většinou hlásili k československé národnosti22. V roce 1939, po porážce Polska, území připadlo zpět tentokrát již Slovenskému štátu a v roce 1945 byly obnoveny hranice s Polskem v předmnichovské podobě.

Jan Fukala, fronta.cz