Connect with us
Reklama




Aktuality

Cenzurou k popularitě

Published

on

Známý polský youtuber Stefan Tompson ve svém krátkém filmu popsal trefně pocity své generace a mnoha Poláků na polsko-izraelský spor. You Tube jej zprvu zablokoval, protože ono video „mělo obsahovat části urážlivé pro některé diváky“. Tím mu pochopitelně tým You Tube dodal ještě větší důležitosti a film byl umístěn a částečně pro onu blokaci, zhlédnut na mnoha webových stránkách a jiných sociálních sítích, které s jemnou propagandou problém neměly. Po několika dnech plných oprávněné kritiky a „opětovném prozkoumání filmu“ cenzurní zápal týmu You Tube ochabl a odblokoval jej i pro Českou republiku. (Příběh rodiny Ulmových, o kterých je ve filmu zmínka viz níže)

 

Příběh rodiny Ulmových, o které hovoří Stefan Tompson

Čtyřiadvacátého března 1944 ještě před úsvitem přišli k domu Józefa a Wiktorie němečtí četníci – velitel stanice v Łańcutu poručík Eilert Dieken, dále Joseph Kokott, Michael Dziewulski a Erich Wilde. Na pomoc si vzali čtyři „tmavomodré“, mezi nimiž byl – Włodzimierz Leś. Němci vstoupili do chalupy, na jejíž půdě objevili a okamžitě zastřelili všechny Židy. Poté se rozhodli vypořádat s pány domu. Jeden ze svědků, které si Němci schválně pozvali, aby každý viděl, co čeká Poláky v případě ukrývání Židů, vypověděl, že Józefa a Wiktorii vyvedli ven a zastřelili je před prahem rodného domu. „Během střelby byl na místě popravy slyšet strašný křik – děti volaly své rodiče, kteří už byli zastřelení. Byl na to všecko otřesný pohled,“ řekl svědek. V září 1944 odsoudila polská podzemní armáda Armia Krajowa k trestu smrti „tmavomodrého“ policistu Leśa – zastřelili ho v Łańcutu.* Příběh má i svůj český aspekt Joseph Kokott – pocházející ze Sudet občan Československa, který se po Mnichovu „rozpomněl“ na své německé kořeny, se po válce vrátil domů a až do roku 1957 bydlel v Praze. Tehdy byl uvězněn a vydán do Polska, kde zemřel ve vězení. Naopak Eilert Dieken, velitel zásahu, dožil v klidu jako vážený občan Esens v Západním Německu.

(* Orgány polského podzemního státu zaujímaly k pronásledování Židů jednoznačné odmítavé stanovisko (mise Jana Karského), odsuzovalo „šmalcovníky“, kteří se přiživovali na židovském neštěstí či udávali, k trestu smrti a v rámci možnosti organizovaly pomoc pronásledovaným Židům (Žegota).

Józef Ulma před válkou vychodil zemědělskou školu, stal se propagátorem sadařství, zařídil si školku ovocných stromů, začal pěstovat moruše a chovat bource morušového. Mimo to vedl knihovnu Spolku katolické mládeže a vášnivě se věnoval fotografování. Nepochybně se tak lišil od zbytku obyvatel té velké, více než čtyřtisícové vesnice. Ve vsi bydlelo před válkou také 120 Židů, převážně obchodníků, ale i rolníků, které v roce 1942 potkal krutý osud obětí holocaustu. Několik desítek z nich bylo zabito přímo na místě.

Udavači si bohužel přišli na své, přesto se však jenom v Markowé šťastně dočkalo konce války ještě minimálně 17 Židů i se svými polskými zachránci. Józef a Julia Barovi společně s dcerkou Janinou více než dva roky ukrývali pětičlennou rodinu Riesebachových. Antoni a Dorota Szylarovi, kteří měli sami 5 dětí, zase zachránili sedmičlennou rodinu Weltzů. U Jana a Weroniky Przybylakových přežil Jakub Einhorn a u Heleny a Jana Cwynarových Abraham Segal.

Józef a Wiktorie Ulmowi byli vyznamenáni čestným diplomem a uznáním v Izraeli. V roce 2004 arcibiskup Józef Michalik při vysvěcení pomníku zavražděným pronesl tato slova: „Mučedník je svědek a svědectví má různé podoby.“ Začínají snahy o jejich blahořečení.

Kolem roku 2010 Mateusz Szpytma, historik a místní rodák, začíná usilovat o zřízení muzea rodiny Ulmů. Jak sám říká, vedly ho k tomu dvě shody náhod: první byla skutečnost, že Němci oproti svým běžným zvyklostem dům nespálili. Přežil a v něm i rodinný fotografický archív. Józef Ulma měl totiž na tehdejšího rolníka podivnou zálibu. Byl vášnivý fotograf. Díky němu nejsou Ulmovi jen jména ve výčtu obětí války, ale živí lidé…

Starosta vsi Teofil Kielar, který na rozkaz Němců zajistil několik mužů, aby oběti pohřbili, se ptal velitele, proč zavraždili i děti. Dieken mu na to odpověděl: „Aby s nimi obec neměla žádné starosti.“ Poté se Němci dali do rabování. Jakmile si Kokott povšiml, že má mrtvá Gouda Goldmanová na hrudi pověšenou krabičku s cennostmi, prohlásil – „Zrovna tohle se mi hodí,“ a krabičku si schoval do kapsy. Poté co oběti zakopali, nechal shromáždit všechny Poláky a varoval je: „Nikdo se nesmí dovědět, kolik lidí jsme zastřelili – víte to jenom vy a já!“

Rodina Ulmových navzdory udání hrozícímu ze strany vystrašených místních u sebe ukryla a živila až osm Židů. V domku Ulmových se schovávali jejich sousedé – Gouda a Layka Goldmanovi s malou dcerkou a také obchodník s dobytkem Szall se svými syny. Szallovým už předtím pomáhal v Łańcutu tzv. „tmavomodrý policista“ („tmavomodří“ – komunální policie, kterou Němci povolili ponechat v obcích Generálního gouvernementu) Włodzimierz Leś. Po určité době jim však pomáhat přestal, ponechal si však část jejich majetku, které se oni, ačkoli již byli u Ulmových, chtěli domoci zpět. Dokonce se pokoušeli přivlastnit si na oplátku něco z Leśova majetku. To se jim však pravděpodobně stalo osudným.

Vrazi se chvíli rozhodovali, co učiní s dětmi, ale Dieken rozkázal, že musí zahynout i ony. Tři nebo čtyři z dětí zastřelil osobně Joseph Kokott (nota bene původem z českých Sudet), a na svědky přitom polsky křičel: „Jen se podívejte, jak zdechne každá polská svině, která bude ukrývat Židy.“ Zahynuli tak Stanislava, Bára, Vládík, Franta, Tonda, Maruška a sedmé – ještě nenarozené – dítě v těle matky. Když místní sedláci tajně v noci kopali hrob, aby v rakvích pochovali zavražděné, jeden si povšiml následujícího: „Když jsme do rakve kladli tělo Wiktorie Ulmové, zjistil jsem, že byla těhotná. Domnívám se tak proto, že na rodidlech zemřelé bylo vidět hlavičku a část těla dítěte.“ Nepočítaje toto nenarozené bylo nejstaršímu dítěti 8 let,nejmladšímu 1,5. Celkem tak zemřelo 17 lidí.

Zdroj : MODERNÍ DĚJINY.CZ – Pasáže jsou vybrány z textu Macieje Rosalaka Sousedé: příběh rodiny Ulmových, který připravil ve spolupráci s Maciejem Ruczajem a Polským institutem v Praze.

 

 

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuality

Je to s podivem, ale premiéři našich zemí úzce spolupracují

Published

on

Mateusz Morawiecki a Andrej Babiš ladili noty před summitem EU. Shodli se hlavně na postoji k migraci a v negativním přístupu k navyšování peněz pro Frontex. Polsko má zájem na opuštění cesty tvrdého Brexitu. Oba premiéři se potkávají velmi často. Morawiecki bude na oslavách vzniku ČR a obě vlády zasednou společně v půlce listopadu nad konkrétní česko-polskou problematikou.

Continue Reading

Aktuality

Jeden z nich bude prezidentem Varšavy

Published

on

Rafał Trzaskowski versus Patrik Jaki, volební souboj, který v Polsku nenechává nikoho chladným. Prezident hlavního města je pro polskou politiku výrazné křeslo, podobně jako křeslo primátora Prahy.

Poslanec, bývalý ministr v Tuskově vládě a šéf volebního štábu současné prezidentky města Rafał Trzaskowski je kandidátem Občanské platformy (dnes širší Koalice). Jeho velmi výrazné vedení v průzkumech se týden před prvním kolem voleb smrsklo na pár procent. Stále je ovšem pravděpodobným vítězem voleb ve druhém kole, protože jej budou volit levicoví voliči, kteří v kole prvním dají hlas svému postkomunistickému kandidátovi.

Takové podpoře se může těšit z pravé strany ve druhé kole voleb i Patrik Jaki, kandidát vládní PiS. Jenže takových voličů je ve Varšavě nemnoho. Jaki, poslanec a náměstek ministra spravedlnosti na sebe upozornil ve funkci předsedy vyšetřovací komise varšavský restitucí, které měly i kriminální pozadí a výsledky činnosti komise stály svobodu mimo jiné i několik bývalých úředníků varšavského magistrátu. Aféra byla také příčinou vzdání se kandidatury stávající prezidentky Varšavy Hanny Gronkiewicz-Waltz, už také bývalé místopředsedkyně Občanské platformy.

Trzaskowski začal svou volební kampaň před třemi měsíci dosti slabě a oproti drzému a pracovitému Jakimu v prvních dnech hodně ztrácel. Je ovšem pravděpodobné, že se rozumně šetřil pro finále kampaně, které pro něj představuje ještě peprných 21 dnů (2. kolo voleb je 4. listopadu). Má podporu celého tábora antiPiS, od mediální divize Gazety Wyborcze, po varšavskou kavárnu či levicová feministická hnutí. Problém je v tom, že jeho osud je tak trochu podobný bývalému polskému prezidentovi Komorowskému, který nakonec těsně prohrál s Andrzejem Dudou.

Jaki, kandidát PiS, který zatím není členem strany (vystoupil ze Solidarna Polska a směřuje do PiS), byl Kaczyńským nakonec upřednostněn před jinými kandidáty hlavně proto, že je o hodně mladší než generace postarších politiků PiS, a i kdyby volby nakonec prohrál, výrazně na sebe v kampani politicky pozitivně upozornil. Nálady voličů se za dva letní měsíce podstatně změnily a dnes už vůbec není jisté, zda nakonec prohraje. Kaczyński v roce 2002 vyhrál kampaň a prezidentem Varšavy se stal jeho zemřelý bratr Lech Kaczyński. Politická situace byla tehdy jiná, ale rozhodl chladný mozek a ten se dá očekávat v konci kampaně i od týmu PiS.

Pro druhá kola voleb starostů a prezidentů měst bude velmi důležité, s jakým výsledkem za týden skončí volby do zastupitelstev vojvodství (obdoba našich krajů). Ta mají v kompetenci rozdělovat finanční prostředky (i z eurofondů). Součástí polské volební kampaně je totiž tak trochu novum. PiS nepokrytě říká ústy svých politiků střední úrovně (zatím), že bude velký rozdíl, jaké zastupitelstvo a jaký starosta či prezident města požádá o státní dotace (například do infrastruktury), o kterých rozhoduje vláda. Tedy jednoduše – zvolíš-li voliči opozici, na její sliby se nenajdou v rozpočtu peníze. Ono to fakticky v Polsku (a nejen v Polsku) funguje za každé vlády už několik desetiletí, ale jako předvolební účinný argument na nerozhodnuté voliče to zatím nikdo neměl odvahu použít. PiS to dnes používá i ve Varšavě (premiér Morawiecki ovšem něco podobného 14.10. vyloučil, s tím že peníze jsou všech varšavských občanů).

Výsledek voleb ve Varšavě je tedy otevřený a bude záležet na posledních dnech kampaně. Oba nesmiřitelné tábory jsou schopny mít v rezervě i špínu na konkurenci a o překvapení tak nemusí být nouze. Míra emocí v Polsku stoupá, volební klání na všech úrovních už trvají dlouho a jde se do finále. Poláci berou volby vážně, teď se holt volí a vše ostatní musí počkat.

Volební preference: 

Continue Reading

Aktuality

Tomáš Kafka: Polsko by chtělo ovlivňovat hodnoty celé EU, Češi tuto ambici nemají

Published

on

Vzájemná obchodní výměna mezi Českem a Polskem nadprůměrně roste, výborně funguje také přeshraniční spolupráce, říká Tomáš Kafka, který působí na Ministerstvu zahraničních věcí ČR již od začátku devadesátých let, nyní jako ředitel odboru států střední Evropy. V současnosti také vede celou evropskou sekci. V minulosti zastával například pozici velvyslance ČR v Irsku a vedl Česko-německý fond budoucnosti.

Jaké jsou v současnosti nejzásadnější priority, na které se česká diplomacie na evropské úrovni soustředí?

Prioritou je zachovat Unii funkční a jednotnou. Nepřipustit dělení ať už na Východ a Západ, nebo, jak hrozilo v době fiskálních krizí, na Sever a Jih. Stále častěji jsou slyšet hlasy, že se ta či ona krize může v dohledné době s ještě větší rasancí vrátit. Proto je potřeba, aby byla EU odolná a zodpovědná.

Když už jsme u krizí, jaké výzvy bude EU muset podle Vás řešit v nejbližších letech?

Výzvy mohou být jak krátkodobé a defenzivní, to znamená odvracení aktuálních krizí, tak také dlouhodobé, pozitivní, směřující k posílení postavení EU v globalizovaném a čím dál méně předvídatelném světě. Nemá ovšem cenu se strašit. Obava z budoucnosti je dnes zhruba tak stejně silná a přítomná, jako obava z toho, že nás v prvních letech po pádu komunismu dožene nevyřešená minulost. V obou případech platí, že jen trpělivá a odolná EU bude schopna adekvátních odpovědí na všechny nadcházející výzvy.

Pojďme být konkrétní. Vládní prohlášení z června letošního roku zmiňuje ambici prosadit unijní reformu, a to se slovy „EU musí dělat méně, ale podstatně lépe, a musí akcentovat posílení role členských států“. Můžete českou vizi více přiblížit?

Český přístup se opírá o hledání správné kombinace uplatňování prvku subsidiarity při řešení unijních úkolů a posilování unijní vzájemnosti při hledání udržitelných cílů a tempa naplňování procesu evropské integrace. Unie musí být lidem blízká, odtud pochází ten důraz na subsidiaritu, a zároveň musí využívat síly a schopnosti všech členských zemí. Cílem je zachovat v maximální možné míře liberální ideály roku 1989, jimiž by se měla EU cítit být i nadále povinována. Český přístup nechce a nemůže chtít, aby se EU trvale marginalizovala řešením partikulárních zájmů jednotlivých členských zemí.

Jakou EU by si tedy Česká republika přála například za 10 let?

Jednotnou, trpělivou a především funkční.

Vaším profesním zájmem je střední Evropa, pojďme se tedy podívat na naše severní sousedy. Jsou podle Vás česká a polská vize budoucnosti Evropské unie podobné?

Podle našeho názoru jsou si velmi blízké, rozdíly nicméně existují. ČR jako typický sekulární stát s otevřenou, exportní a vysoce liberalizovanou ekonomikou akcentuje především jednotnou, liberální a funkční EU. Pro Polsko je typické zdůrazňování tradičních hodnot spojených s velmi silnou rolí náboženství a církve ve společnosti. V tomto směru u nich existuje snaha o ovlivnění hodnotového paradigmatu v EU. Česko tuto ambici nemá.

Pohledy na přístup k evropské integraci se různí. Francouzský prezident Macron často prosazuje tzv. vícerychlostní Evropu. Je pro Česko tento přístup do budoucna přijatelný? A co pro Polsko?

Vícerychlostní Evropa je již dnes realitou – viz odlišná mapa členství v EU, eurozóně či Schengenu. Nejde však ani o popis stávajícího stavu, jako spíš (ne)smiřování se s tendencemi odcizování členských zemí EU, pokud by mělo toto odcizování nahrazovat princip inkluzivity a jednoty. Symbolem neakceptování takového odcizování může být „dvourychlostní“ Evropa, dělící EU na Východ a Západ. Takový model EU ČR i Polsko jednoznačně odmítají.

Zmiňujete členství v eurozóně, které obě země zatím součástí nejsou. Česká republika vstup nemá přesně naplánovaný, současná i předchozí vlády rozhodnutí odkládají. Přijme podle Vás euro dříve Polsko nebo ČR?

Přijetí eura není soutěž, ale poměrně složitý proces sledování a definování národních zájmů jednotlivých členských zemí v rámci plnění svých domácích úkolů a závazků vůči Unii i domácímu obyvatelstvu. Pokud by to byla soutěž, soudím, že by ČR i Polsko již v eurozóně byly.

Když se zaměříme na česko-polské vztahy v kontextu EU, ve kterých oblastech Česká republika při vyjednávání na evropské úrovni s Polskem úzce spolupracuje? Mají země podobné priority?

Jde především o podporu koheze v rámci unijních politik, řešení problému migrace, jednání o víceletém finančním rámci nebo udržování silné transatlantické vazby při budování společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Dále pak jde o podporu konkurenceschopnosti středoevropského regionu a zachovávání dynamiky evropského integračního procesu – obě země podporují rozšiřování směrem na Západní Balkán a přibližování zemí Východního partnerství. Společnou prioritou je také zachování podpory integračního procesu ze strany obyvatelstva v dobách rostoucích obav a skepse z budoucnosti. 

Můžete přiblížit oblasti, ve kterých se rozvíjí slibná spolupráce mezi zeměmi do budoucna?

Neočekávám žádný dramatický vývoj ve srovnání se současností. Tradiční je úzká spolupráce v bezpečnostní oblasti, nadprůměrný je růst vzájemné obchodní výměny, výborně funguje také přeshraniční spolupráce.

Zavadil jste o téma migrace, které Česká republika velmi akcentuje na domácí i zahraniční scéně už řadu let. Můžete porovnat český a polský postoj vůči řešení migrace na unijní úrovni?

Obě země projevují svoji solidaritu především ve spolupráci se zeměmi původu migrace a cítí svoji specifickou odpovědnost vůči zemím východní a jihovýchodní Evropy. To ostatně opakovaně prokázaly v době balkánských válek v devadesátých letech a v době následného rusko-ukrajinského konfliktu.

Jak se Česko dívá na Iniciativu tří moří, o jejíž vznik se významně zasloužilo právě Polsko? Nově se chce do projektu zapojit také Německo.

Česká republika se dívá na tuto iniciativu pragmaticky a preferuje na místo politických deklarací spíše společné úsilí při zlepšování infrastruktury středoevropského regionu, a to při dodržování principu „zdola nahoru“. Tedy při spojování sil všude tam, kde je pro to autentická poptávka středoevropských firem či lokální správy. Přístup ČR je kromě toho inkluzivní, a to především ve snaze předcházet nepatřičným obavám, kdyby měl snad projekt akceptovat nevyhnutelnost dělení EU na Východ a Západ. Mimo jiné i z tohoto důvodu velice vítáme a prosazujeme zapojení Německa či Evropské komise do projektů a aktivit Tří moří. Má to vedle věcné hodnoty i hodnotu symbolickou. Samotné cíle Iniciativy jsou nám blízké a už z tohoto titulu hodláme při dalších jednáních vystupovat velmi konstruktivně.

Na jakých dalších platformách má ČR s Polskem rozvinutou spolupráci?

Vedle V4 či 16+1 (spolupráce států střední a východní Evropy s Čínou – pozn. red.) je zde významná spolupráce rovněž na bilaterální úrovni, a to jak v rámci Česko-polské komise pro přeshraniční spolupráci, tak ve formátu Česko-polského fóra. To má sloužit k lepšímu vzájemnému poznávání a posilování prvku partnerské jednoty.

Zamířil bych teď do citlivější oblasti. Jak ovlivňuje spor mezi Polskem a EU o justiční reformě česko-polské vztahy?

ČR podporuje řešení sporu ohledně polské reformy formou otevřeného a konstruktivního dialogu mezi polskou vládou a Evropskou komisí. ČR vidí racionální jádro jak v kritických postojích Komise a současné polské opozice, tak v argumentaci polské vlády jako autora a proponenta reformy. V žádném případě si i vzhledem k mimořádným sousedským vztahům nepřejeme, aby spor v jakékoliv podobě eskaloval a vedl k pocitům zmaru či nepochopení.

Také další člen Visegrádské skupiny, Maďarsko, má s EU své rozepře. Je pro Česko těžké „balancovat“ své závazky vůči EU se solidaritou se svými partnery ve V4? Musí si ČR vybírat, na čí straně stát?

V4 byla a je prostor vzájemné důvěry, kde nejde o to hledat společná řešení za každou cenu, ale spíše lépe pochopit dnešní svět a naše možnosti v něm uspět. O tuto důvěru, o tuto vymoženost nechce žádná země V4 přijít, na druhou stranu to neznamená, že musíme sdílet stejná stanoviska. Debaty o unijní či visegradské solidaritě mohou potřebu otevřené a konstruktivní debaty zbytečně komplikovat.

Zakončil bych „na lehčí notu“. V čem jsou podle Vás Češi a Poláci podobní? V čem se naopak liší?

Čechy a Poláky velmi sblížila sdílená historická zkušenost posledních sedmdesáti let, čehož důsledkem je oboustranná skepse vůči dalekosáhlým vizím a projektům přinášejícím zásadní a rychlé společenské změny. Poláci například jako jedni z mála dokáží plně pochopit a docenit specifický český humor s jeho smyslem pro ironii a absurditu. V řadě ohledů však vidím rozdíly. Zatímco Češi mají sklon nic a nikoho nebrat tak úplně vážně, pro Poláky existují nedotknutelné autority a hodnoty. Češi jsou spíše pragmatičtí, Poláci jsou romantičtější a odhodlanější.

Autor: Ondřej Plevák | EURACTIV.cz

Tento článek je součástí Special reportu: Česko-polské vize budoucnosti EU. Special Report vznikl jako součást projektu „Česko-polské vize budoucnosti EU“, který podpořilo Ministerstvo zahraničních věcí ČR v rámci Česko-polského fóra.

 

Continue Reading
Advertisement

Nejnovější příspěvky

Advertisement

Advertisement

Facebook

  • Jeden z nich bude prezidentem Varšavy 13.10.2018
    Rafał Trzaskowski versus Patrik Jaki, volební souboj, který v Polsku nenechává nikoho chladným. Prezident hlavního města je pro polskou politiku výrazné křeslo, podobně jako křeslo primátora Prahy. Poslanec, bývalý ministr v Tuskově vládě a šéf volebního štábu současné prezidentky města Rafał Trzaskowski je kandidátem Občanské platformy (dnes širší Koalice). Jeho velmi výrazné vedení v průzkumech […]
    Jaromír Piskoř
  • Polákům se podařilo omezit šedou ekonomiku v palivech 13.10.2018
    Příjmy polského státního rozpočtu v roce 2017 za prodeje realizované společností PKN ORLEN se ve srovnání s rokem 2015 zvýšily o více než 25 %, to je zhruba o 7 miliard zlotých. Souvisí to s nárůstem legálních prodejů pohonných hmot v Polsku. Ukazují se tak hmatatelné výsledky a účinnost zavedených předpisů zaměřených na odstranění šedé […]
    Jaromír Piskoř
  • ORLEN a TAURON chtějí v Čechách spolupracovat 13.10.2018
    Přední polské energetické společnosti PKN ORLEN a TAURON podepsaly předběžnou dohodu, která stanoví podmínky pro poskytnutí pozemků pro možný projekt výstavby tepelné elektrárny v České republice. V této dohodě se TAURON a PKN ORLEN zavázaly vytvořit pracovní skupinu pro budoucí spolupráci, v jejímž rámci by společnost ze skupiny ORLEN poskytla TAURONU pozemky pro případnou výstavbu […]
    Jaromír Piskoř

Aktuality